Křest v Duchu

Téma

Na pořad vašeho jednání se dostává téma, které se dnes ozývá ve všech
křesťanských církvích u nás. Je to téma "křtu v Duchu svatém", které
vneslo do našich sborů a církví letniční a charismatické hnutí. Je to téma
zneklidňující, jako je zneklidňující už sám fenomén Ducha svatého. Před
lety to vyslovil jeden německý evangelický biskup: "Neměli bychom příliš
samozřejmě prosit o to, aby na nás sestoupil Duch svatý, protože Duch
svatý tam, kde sestoupí a se usadí, přinese nejen své "dary", nýbrž současně
je to do značné míry nepohodlný, ano rušivý host. . . Týž Duch svatý,
o něhož právem vroucně prosíme, je současně neblahým vyrušením všech
osobních, a tím víc i všech církevních sebejistot; on nemá žádný respekt
před opevněnou institucí, před vnějším řádem, který se stal samoúčelem. . .
Oba "živly", které se v letničním příběhu objeví jako doprovodné jevy a
symboly Ducha svatého, jsou nejnebezpečnější ze všech živlů - vichřice a
oheň - a nenechají nic, co zachvátí, na místě a v klidu. . . Kdo věří v Ducha
svatého jako tvořivou aktivitu Boží a kdo v této víře prosí o příchod Ducha
svatého, musí vědět, že tím přivolává božské vyrušení a že se otvírá, aby
ho Bůh vyrušil v tom, co "vlastní", v jeho návycích, i v jeho myšlenkových
návycích, nejsou-li už schopné být nádobou blahodárného neklidu a vzrušující
pravdy. Kdo tedy prosí "Přijď, Duchu svatý", musí být také připraven
prosit: "Přijď a vyruš mne, kde musím být vyrušen." (W. Stählin)

"Křest v Duchu" zneklidňuje naše sbory a církve aspoň ze dvou důvodů.
Je to :
1) novinka, o níž jsme nekázali a na kterou naši posluchači nebyli připraveni
2) novinka, která je spojována s další existencí církve u nás a ve světě
Nechybí hlasy, které vidí příčinu mdloby a tuhnutí církve i její misijní sterility
v zanedbaném učení o Duchu svatém a jeho ovoci a darech.
Ale i tam, kde je Duchu svatému a jeho darům věnována pozornost, v otázce "křtu v Duchu" se mínění rozcházejí. Dokonce je to jeden ze dvou
bodů, kde zůstávají závažné diference mezi učením probuzeneckých církví
a letničních sborů, jež vyrostly ze společných základů reformace a probuzeneckých
hnutí v polovině minulého století. Cituji ze společného prohlášení
Evangelické Aliance a zástupců Pracovního společenství letničních sborů
ve SRN (1979): "Diference zůstávají v těchto otázkách:
a) Mluvení jazyky považují zástupci letničních sborů za pravidlo, jako počáteční
znamení při přijetí křtu Duchem, kdežto zástupci probuzeneckých
církví nepřipisují mluvení jazyky takový přednostní význam.
b) Křest Duchem svatým je zástupcům letničních sborů počáteční zkušenost
(Božího) průlomu a nezbytným vystrojením k službě v církvi i ve
světě, kdežto zástupci probuzeneckých církví pod křtem Duchem rozumějí
proces znovuzrození. Boží splnomocnění k službě vidí v ovoci Ducha a
v obdarování, která se začnou projevovat po znovuzrození." (KJ 1989 č. 9)

Naším tématem je tedy pojem, který nereflektovala reformace ani naši teologičtí
učitelé a současně i neuralgický bod, na němž se rozdělují stanoviska
obou proudů (druhého a třetího, nebo třetího a čtvrtého?) - stručně řečeno
evangelikálního a letničního, které se jinak shodují v osmi klíčových
bodech biblického učení. A právě tento bod dělící je téma, jež jste mi uložili.
Musel jsem se seznámit s literaturou a fenomény, ale jako teolog jsem
odpovědný za to, dát se přesvědčit Božím slovem.
Trochu filologie
Kritičtí pozorovatelé mají pravdu: V NZ neexistuje substantivní, nominální
tvar "křest v Duchu". V textech evangelijních i v knize Skutků čteme
jen tvary verbální, slovesné: Jan Křtitel oznamuje o Přicházejícím: "Bude
vás křtíti Duchem svatým. . ." (Mt 3,11 a paralely) a Vzkříšený ohlašuje: "Budete pokřtěni Duchem svatým. . ." (Sk 1,5).
To už něco naznačuje: Je to realita, s níž mají počítat Ježíšovi učedníci (Sk)
i jeho následovníci (Jan Křtitel u Mt), ale může to být událost i proces.
Závěrem události i procesu má ovšem být jednoznačně "obdržení síly Ducha
svatého" (Sk 1,8) ke svědectví pro Krista a "naplnění Duchem svatým"
(Sk 2,4) s následným "mluvením jinými jazyky". (Pomocný doplněk "ve
vytržení" v ekumenickém překladu je matoucí, neboť vyvolává představu
jakési extáze, která tu není na místě; v extázi tu jsou jen užaslí svědkové
letniční události: Sk 2,7-12)
Tento filologický průzkum dává podle mého mínění za pravdu spíše evangelikálům,
kteří pojmem křest v Duchu rozumějí "proces znovuzrození". Boží
zplnomocnění k službě vidí "v ovoci Ducha svatého a v obdarování, která
se začnou projevovat po znovuzrození". V tomto bodu se evangelikálové
blíží pojetí charismatiků, kteří nečekají na "speciální akt přijetí Ducha
svatého ve zpečetění nebo ve křtu v Duchu, neboť vědí, že Duch svatý bydlí
v každém křesťanu, a také se chce u každého křesťana zviditelnit" (A.
Bittlinger).
Používám pojmu "křest v Duchu" z důvodů filologických i obsahových.
I v řečtině je vazba "baptizein en pneumati" = "křtíti v Duchu" (popř.
v ohni), což odpovídá křtu ve vodě - tedy ponořením. Duch svatý je arci
osoba, ale též živel, v němž se staré vybavení starou silou utopí a člověk je
nesen novou mocí Ducha svatého (srv: Mt 3,11; Mk 1,7n; L 3,16; J 1,32n;
Sk 1,5; 11,16; 1 K 12,13). "Křest v Duchu" není konečně jediným vystižením reality - nejen "zkušenosti" - o vystrojení k službě mocí z výsosti. NZ užívá ještě další pojmy:
V navázání na proroctví z Joela hovoří o "vylití Ducha" (Sk 2,17), nebo
naplnění Duchem (Sk 4,31), o přebývání Ducha (Ř 8,11) nebo o "vedení"
(Mt 4,1) či "puzení Duchem" (Mk 1,12), též o "přijetí Ducha" (Sk 8,17) a "jeho moci" (Sk 1,8) atd. Každý z těchto pojmů vyjadřuje některou stránku
projevů díla a moci Ducha svatého ve věřících svědcích Ježíše Krista.
Podrobný průzkum těchto míst a podobných výpovědí by asi ukázal i na
přípravné fáze a následné důsledky þkřtění v Duchu\.
Pozvání k Bibli
Pokusíme se otevřít Bibli a číst ji prostě a bez brýlí. Jenže - je to vůbec
možné? Jsou tu přece a) komentáře, které jsme studovali, a výklady, které
jsme slyšeli; a je tu b) zkušenost církve v historii, a konečně c) jsou tu nové
objevy a důrazy dnes.
Ovšem i k Bibli přistupujeme s určitým klíčem: klasických konfesí a církevního
učení, kritického zkoumání nebo bezvýhradného přijetí slovní inspirace,
celostného pohledu nebo aktuálního výběru. Začíná rozhovor - aspoň
v mé církvi, někdy komplikovaný osobními problémy a dětskými nemocemi.
Tento rozhovor by neměl přejít ke konfrontaci, neboť Duch svatý je poutem
lásky mezi Otcem a Synem (J 17). Z církevních dějin i ze světa vidíme, že
při konfrontaci přestáváme slyšet jeden druhého a tím se sami ochuzujeme.
Když zveme k Bibli, zveme k rozhovoru s biblickými svědky { i s těmi
dnešními svědky. Duch svatý je dáván ve společenství a pro společenství.
K plné pravdě se nedobereme nikdy sami u svého psacího stolu a ve své
teologické knihovně. Božímu Slovu nasloucháme s jinými a pro jiné.
Považuji za důležitý hermeneutický klíč hledat pravdu Písem s prázdnýma
rukama bez hotových představ, které bychom si rádi dál udrželi nebo nově
potvrdili. Písmák má být připraven, že mu Boží Slovo jeho konstrukce
rozmetá a ukáže netušenou pravdu.
Oč nám jde: Vidíme svou nedostatečnost. Trpíme tím, jak naše svědectví
je neúčinné. A přece víme, co pro nás znamená moc oběti a krve Ježíše
Krista. Je tu příkrý a bolestný kontrast mezi naší skutečností a Božím
zaslíbením plného života (J 10,10). Toto manko chce zaplnit Duch sv. Ale
jímá nás úzkost { a není neopodstatněná { aby se za oním þvíc\ neskrýval
ďáblův trik, který nás chce svést svými nabídkami k mocným činům, které
by nebyly z Ducha Božího.
Znovuzrození a křest v Duchu
Bratru Kubovému jsme vděčni za článek "Ty jsi učitel Izraele a to nevíš?"
(KJ 1989.10) o znovuzrození. Ke znovuzrození dochází osobním přijetím
Krista a jeho vykoupení vírou (J 1,12). Stáváme se tak Božími dětmi,
kterým Bůh posílá do srdcí svého Ducha (Ga 4,6) a připojuje je k církvi
(Sk 2,37).
Můžeme říci, že nejen znovuzrození, ale už jeho příprava je podmíněna
Duchem svatým. Neboť Duch svatý se podílí na pokání, obrácení a znovuzrození,
tvoří něco nového, co tu ještě nebylo (2 K 5,17). Toto tvořivé dění
je označeno jako "nové narození" či "zrození shůry" (J 3,3-7), jež nepodléhá
smrti. Smrt je "mzda hříchu" a té podléhá každý jen tělesně zrozený
(Ř 6,23). Jen ten, kdo se narodil z vody a z Ducha, může vejít do Království
Božího (J 3,5). Boží Duch říká našemu duchu, že jsme Boží děti (Ř 8,16).
Nový Duch je to nové v nás, tělo i duše se proměňuje v celoživotním procesu
(2 K 5,17), neboť Bůh chce mít pod svou kontrolou nás celé (1 Te 5,23).
Ztotožnění "znovuzrození" a "křtu v Duchu" (J. Kubový) chce znovuzrození
přidat, a to je jistě správné, neboť bez znovuzrození není žádného
naplnění Duchem. Ale NZ přece jen rozlišuje mezi probuzením z Ducha a
mezi naplněním Duchem svatým. Naplněn může být jen ten, kdo se Duchu
Božímu otevřel. Znovuzrození je spásný Boží čin, skrze který Bůh vstupuje
do živého a věčného vztahu k nám. V rámci tohoto nového vztahu nás řídí
a utváří. Když je celá osobnost { duch, duše i tělo { pod kontrolou Božího
Ducha, může být toto dění nazváno þnaplnění Duchem svatým\. Nejde při
něm o jednorázovou proměnu křesťana. Ale toto naplnění poskytuje energii,
jež pomáhá k proměňování v obraz Ježíšův. Znovuzrození tedy přijímáme
pro věčnou spásu. Naplnění Duchem pro vybavení života a svědectví silou
(podle W. Margiese).
Pro naše spasení je rozhodující skutečnost, že Ježíš Kristus přebývá v nás,
když nás svou krví obmyl od našich hříchů. Dary Ducha svatého mají sloužit
k budování církve. Zkušenosti s Duchem svatým nás nestaví na vyšší
úroveň. Neexistuje nic většího než být Božím dítětem, ale Bůh má pro své
děti připraveno mnohem víc, než jsme dosud přijali (R. Ulonska).
Že znovuzrození a naplnění Duchem není zcela totožné, si doložme aspoň ze
dvou příběhů v NZ. Když Vzkříšený řekl učedníkům, že mají v Jeruzalémě
čekat na zaslíbení nebeského Otce (Sk 1,4n.8), byli už obráceni mocí
kříže a oběti Ježíše Krista (L 22,32), a tak i znovuzrozeni z Ducha, neboť
jim Vzkříšený ukázal své rány (J 20,20n). Bez přijetí Kristovy oběti není
znovuzrození. Dechem svého Ducha učedníky znovuzrodil (J 3,3n) a zvěstoval
jim pokoj. Mohou odpouštět, neboť jim bylo odpuštěno. Proč tedy
ještě potřebovali naplnění? Chyběla jim þmoc z výsosti\, jejich život ještě
nebyl naplněn Duchem, ještě nebylo "vše" nové (2K 5,17). Bůh je nechtěl
vyslat do misie s nedostatečnou výstrojí. Do Letnic vstoupili jako znovuzrození
lidé. Ale moc z výsosti přijali až po velikém očekávání a po společném
modlitebním zápase.
Druhým příkladem je působení diakona Filipa v Samaří (Sk 8,1nn). Lid tu
byl zaujat jeho zvěstí, doprovázenou znameními (6), z posedlých vycházeli
nečistí duchové, mnozí byli uzdraveni (7), v městě se rozšířila radost (8),
probudila se víra, přijímající zvěst o Božím království a o Ježíši Kristu (12),
muži a ženy se hlásili ke křtu (12), apoštolové potvrzují, že Samařsko přijalo
Boží Slovo (14). Takto je popsáno obrácení Samařanů k Ježíši Kristu
a k novému životu (jako po kázání Petra: Sk 2,41). To, co se tu dálo, stačilo
na nový život a na spasení. { A přece tu ještě cosi chybělo: Ještě měli
přijmout Ducha svatého (17). Proto apoštolové poslali do Samaří Petra a
Jana (14n). Když vložili ruce na pokřtěné ve jménu Pána Ježíše, pokřtění
přijali Ducha svatého. Zde je rozlišena obojí realita - nejen zkušenost - znovuzrození a přijetí Ducha. Je tu dosvědčeno opakování jeruzalémské
události (podobně jako později v domě Kornéliově: Sk 10 a v Efezu: Sk 19).
Pro Samařany nestačila událost o letnicích v Jeruzalémě. Potřebovali naplnění
Duchem - ne pro věčný život, ale pro službu a vítězný život, i na
svědectví o prolomení bariér mezi Židy a Samařany. Ani zkušenost s dary
a znameními není tedy totožná s přijetím Ducha svatého.
Z těchto dvou příkladů vyplývá: Znovuzrozený nevplývá jaksi ponenáhlu a
automaticky do "křtu v Duchu". Cesta do této reality zpravidla vede 1)
modlitebním zápasem a 2) vkládáním rukou těch, kdo tuto realitu mají. I
tady však platí to základní, že Duch věje kam a jak ráčí (J 3,8).
Několik tezí
Znovuzrození přijímají Krista jako Pána a Spasitele a stávají se Božími
dětmi.
Křest ve vodě je přijetím spasení, křest v Duchu je přijetím moci.
Křest v Duchu je darem pro Boží děti, aby mohly lépe sloužit.
Je darován těm, kdo touží po Duchu svatém jako po dárci ovoce a darů.
Pomocí je nám společenství těch, kdo se v pokoře dali k dispozici Duchu
svatému.
Zkušenosti s Duchem svatým nás nečiní křesťany vyšší kategorie, ale vystrojenými
ke službě.

Závěrem
Bill Bright na konferenci evangelistů v Amsterodamu 1983 radil, jak se
připravovat na naplnění Duchem svatým:
1) Modlitebně zkoumat, co v mém životě Ducha svatého zarmucuje nebo
co mu překáží.
2) Vyznat to jako hřích, prosit za odpuštění.
3) Přijmout odpuštění pro Kristovu oběť a postavit se pod moc Kristovy
krve.
4) Děkovat Pánu, že mě Duchem svatým naplnil.
A je to jako s obrácením a znovuzrozením: může být jednorázové, může to
být proces. Může být dramatické, může být tiché (jako ta rosa padající na
přisečenou trávu: J. Karafiát). Ale mělo by to být na nás vidět - hlavně
očima jiných a ovocem.

(Miroslav Heryán, pro konferenci JB 1989)