Jacgues GAILLOT (55) je od roku 1982 biskupem v Evreux ve Francii. Chce zvěstovat Evangelium všem, tedy i těm, kteří se ocitli na okraji společnosti. Zvláštní způsob, jak lidi oslovuje, vyvolává kolem jeho osoby často rozruch. Hovořila s ním Marion Merletová.

MM: Pane biskupe, nacházíte se v křížové palbě kritiky. Ve Francii jste pro církevní kruhy "rudým biskupem" a "černou ovcí". Byl jste takový už před biskupským svěcením a církevní hierarchie vás přesto povolala?

JG: Teprve až nyní, kdy jsem biskupem, se angažuji více v sociální oblasti. Jako prostý kněz jsem se ještě necítil být k tomu povolán, i když už tehdy jsem chápal naléhavost těchto otázek. Tehdy jsem ale na sebe nijak neupozorňoval. Teprve když jsem se stal biskupem, donutily mne okolnosti vyslovit se k nim. Stát se biskupem pro mne znamenalo něco jako zrození. Docházelo k událostem, k nimž jsem chtěl zaujmout stanovisko.

MM: Co se událo?

JG: První událostí byl soudní proces s odpůrcem prezenční vojenské služby, který se konal v Evreux. Prosil mě, abych se soudu zúčastnil a pomohl mu. Tak jsem prostě šel. Jako rozhodný přívrženec nenásilí jsem v tom viděl znamení, abych se připojil. Mám za to, že je velmi důležité najít alternativu k obraně se zbraní v ruce. Soudní síň byla úplně plná. Sešlo se hodně mladistvých, skoro samí chuligáni. Přisedl jsem si. Neřekl jsem ani slovo, ale moje přítomnost byla dostatečně jasnou výpovědí. Pak mi mládež poděkovala.

MM: Jste biskupem pro skupiny na okraji společnosti. Jak se k těm lidem dostáváte?

JG: Vyvolala to vlastně moje cesta do jižní Afriky. Apartheidový režim tam strčil za mříže jednoho mladého muže z Evreux. Jeho rodiče, oba učitelé na státním gymnáziu v našem městě, mě požádali, abych jim pomohl zmobilizovat veřejné mínění. Nevím, proč se jejich syn dostal do vězení. Vím jen to, že je z Evreux a že je zavřený. To mi stačí. Je pro mě samozřejmostí, že se biskup ujímá vyvržených a že odmítá apartheid. A od té doby si lidé všimli, že se snažím pomáhat těm, kteří se ocitli na okraji společnosti. Jednou jsem na Štědrý den nesloužil půlnoční mši v katedrále, nýbrž mezi bezdomovci, mezi žebráky. Tak se stalo jasné, že tu církev prostě musí být právě pro tyto skupiny na okraji společnosti. MM: Proč je pro vás tak důležitý styk s lidmi na okraji společnosti?

JG: Pro mě, jako křesťana, jsou tito lidé církví. Patří k Evangeliu. Sdělují mně a církvi důležité věci. Je důležité, že právě tyto skupiny lidí dokáží samy promluvit a napomoci, aby byly pochopeny; že se samy ujímají slova. Nedávno propukly v okolí Lyonu nepokoje. Jeden mladý emigrant zapálil obchod. Řekl mi: "Zapálil jsem obchod, abych se konečně dostal ke slovu." Chudí nám mají co říci. A nejen o svých problémech, ale vůbec, prostě nám mají co říkat. V Evreux máme pravidelná setkání s propuštěnými z vězení a lidmi bez přístřeší; scházíme se u kávy. Mluví přitom také o Evangeliu. Modlí se. Někdy se těchto setkání zúčastňuji.

MM: Co má církev proti vašim sociálním snahám?

JG: Když jsem navštívil mladíka ve vězení v Jižní Africe - jeho rodiče jsou komunisty - stal jsem se podezřelý z podpory komunistů. Když slavíme půlnoční mši s bezdomovci, vyčítají mi, že "normální věřící" nechávám stranou. Jeví se mi to takto: když se o chudých jenom hezky řeční, je každý spokojen. Jakmile se ale pro ně skutečně zasazujeme, hned začínají protesty. Chudí vždycky vyrušují.

MM: Kdo protestuje?

JG: Většinou protestují lidé zaujímající vyšší společenské postavení. Bohatí a katolíci. Jde jim o společenské styky. Biskupa spojují vždy s městskou honorací. Ať už jde o boháče, nebo vysoce postavené osobnosti, vždy převládá pocit, že biskup, který se zabývá chudými, zpřetrhává to málo, co ho spojuje s honorací.

MM: Jak vycházíte s "dobrými křesťany" a jak oni s vámi?

JG: S některými vycházím, s jinými nemám vůbec žádný kontakt. Narážím na bariéry. Úplná blokáda. Mám pocit, že v mé diecézi mě lidé začínají lépe chápat a vydávají se na cestu stejným směrem jako já. Ovšem nutno také říci, že jsou ve Francii lidé, zejména pravicového zaměření, kteří mě velice kritizují. Pro ty jsem doslova ďáblem.

MM: Píšete do homosexuálních časopisů. Chcete tím provokovat?

JG: O ten článek jsem byl požádán. A navíc jsem toho názoru, že biskup by měl hlásat Evangelium právě mezi těmi, kteří jsou mimo církev. To, co jsem napsal v "Lui", jsem také uveřejňoval v katolických časopisech. A to se mi nic nevyčítalo. Nešlo o obsah, ale o fakt, že jsem článek napsal právě pro tento časopis. Všichni jsme sice zajedno v tom, že Evangelium nezná žádné vyloučené osoby, ale když napíši do časopisu pro vyloučené, křičí, že je to skandál.

MM: Co vám nejvíc leží na srdci?

JG: Pro mě je nejdůležitější zvěstovat Evangelium. Všude, kde toho je zapotřebí. To je vůbec ta nejdůležitější komunikace. Nestanovil jsem si žádný zvláštní program. Vycházím ze situací a událostí. Jde mi o to, říci v určité situaci pravdu, prostě a jednoduše pravdu. MM: Co vás spojuje s komunisty a svobodnými zednáři?

JG: Stýkám se s nimi. Podnikáme společné akce proti apartheidu a budeme spolupracovat i nadále. Mým výchozím stanoviskem je otázka: Co člověka ponižuje? Když se s někým sejdu, neptám se, jakého je vyznání, ale jestli se zastává lidí. Jako člověk jsem byl jmenován biskupem a jako člověk přistupuji k druhým; jako někdo, kdo se pro ně angažuje, kdo se jich zastává.

MM: Jak můžete žít s rozporem a kritikou?

JG: Znám mnoho lidí, báječných lidí, kteří mě podporují. Nedávno jsem jel v Paříži metrem. Bylo ve špičce a neměl jsem se kde podržet. Tehdy jsem si uvědomil, že se mohu udržet zpříma jenom díky lidem, kteří mě podpírají.

MM: Chcete svým příkladem ukázat církvi cestu?

JG: Nechci být v rozporu s katolickou církví. Pro katolického biskupa je solidarita s jejími biskupy a biskupem římským věcí zcela normální. Ale společenství víry nebrání mít jiné názory. Když například jel papež do Afriky, aby tam posvětil ten přepychový chrám, byl jsem proti tomu a svůj nesouhlas jsem zveřejnil. Ale nesouhlas ještě neznamená, že nejsme jednotni ve společenství víry. O Všech svatých prohlásil v televizi předseda francouzské biskupské konference, že je lepší válka v Perském zálivu než porážka a hanba. Na to jsem se v televizi přihlásil se svým nesouhlasem.

MM: Jaký je váš sen o církvi?

JG: Sním o církvi, která se své době dokáže podívat do očí, a ne ji míjet. O církvi, která mluví jazykem své doby. O církvi, která soucítí s člověkem dnešní doby: která přináší radostnou zvěst přistěhovalcům a vězňům.

Z informačního vydání časopisu JEV NET (Jesuit European Volunteers) Nachrichten - Erfahrungen - Themen (Adresa: Kaulbachstr. 31a D - 8000 München 22) ze srpna 1992 přeložila René.

Proces zásadních změn, uvedený do pohybu Druhým vatikánským koncilem, měl důležitou předehru, která většinou uniká pozornosti těch, kdo se snaží vysvětlit koncilní změnu klimatu. Aniž bychom podceňovali kořeny koncilu v obnovných hnutích evropského katolicismu, musíme říci, že by koncilní vývoj zůstal plně nevysvětlitelný bez vlivu katolické církve východního obřadu, jmenovitě bez biskupského sboru řecko-melchitsko-katolické církve, čítající jen dvě stě tisíc věřících. A to nejen pro odvážná vystoupení takových mužů jako patriarcha Maximos, Neofyt Edelby a Elias Zoghby v koncilní diskuzi, ale především pro dvě malé "vzpoury" předkoncilní, předznamenající velkou "vzpouru" biskupů v úvodu koncilu.

"Vzpoura" první spadá ještě do pontifikátu Pia XII., kdy bylo promulgováno nové kanonické právo pro východní církve, prakticky likvidující kompetence patriarchy. Melchitský episkopát, již dříve podezřívaný z "pýchy", vznesl zdvořilý, ale jasný protest. Za tímto protestem i za pozdějším odvážným postojem stálo vědomí, že melchité nevedou svůj zápas ve svém vlastním zájmu, ale v zájmu jednoty církve, s ohledem na 250 milionů pravoslavných, kteří podle postavení melchitů v rámci katolické církve vidí i své možné budoucí postavení v rámci sjednocené církve. Dosavadní "unie" s jejich latinizující tendencí působily na pravoslavné jednoznačně odstrašujícím dojmem a útok na patriarchát jakožto základní pilíř pravoslaví hrozil dalším zhoršením situace. Patriarcha Maximos vyjádřil situaci slovy: "Modlíme se za jednotu a současně děláme kroky, které zvětšují propast." V rámci katolické církve byla situace rozporná: na jedné straně byl opravdový zájem o sjednocení s Východem, na druhé straně úsilí Pia XII. o dovedení centralizace moci do absolutní podoby. Tato druhá tendence zde poprvé narazila na překážku, před níž se musela zastavit. Východní biskupové dosáhli příznivého přijetí svých námitek a nového přezkoumání kodexu. Mezitím došlo ke změně v osobě papeže a za pontifikátu Jana XXIII. už byla situace zcela jiná. Tento protest ("superbia Graecorum") byl provázen pomlouvačnou kampaní se strany latinských misionářů, kteří se ukázali zcela impotentní při zvěstování evangelia muslimským a pravoslavným Arabům a vykazovali náhradní "výsledky" přetahováním věřících východního obřadu k západnímu. Pod záminkou, že melchitský episkopát "odpadl od þŘíma", se snažili převést jeho věřící.

Druhou, ještě významnější událostí byl "spor o jazyky" koncem r. 1959. Právo orientální církve byzantského obřadu užívat mateřského jazyka nebylo zpochybňováno až do okamžiku, kdy se mateřštinou nové generace Arabů, žijících v exilu v USA, stala angličtina. Tento přechod se začal uskutečňovat i v bohoslužbě a ohlas byl obrovský. Nezapomeňme, že to byla doba zápasu o zavedení mateřštiny i v bohoslužbě západní církve. Velký misijní ohlas liturgie slavené ve srozumitelném jazyce se stal pádným argumentem odpůrců latiny. Proto apoštolský delegát v USA s odvoláním na údajné instrukce Svatého stolce nařídil západním biskupům, do jejichž jurisdikce východní exiloví kněží v USA spadali, aby vydali zákaz užívání angličtiny. Jako důvod se výslovně uvádí, že by tato praxe mohla sloužit odpůrcům latiny jako precedens. Jak zde nevidět paralelu se situací "skryté církve" a způsobem "řešení" její situace v době úsilí o zdobrovolnění celibátu západních kněží? Způsob tehdejšího jednání je ostatně charakteristický: Když se patriarcha pokusil zjednat nápravu, sdělila mu příslušná kongregace pro východní církev, že všechny kompetence v této věci si vyhradilo sv. Officium. Patriarchovi se nepodařilo získat ani text zmíněné instrukce. Na to odpověděl melchitský episkopát jasnou argumentací, zdůrazňující, že východní praxe v této věci je nejen oprávněná, ale dokonce lepší než západní praxe. Výsledný efekt byl tedy právě opačný - pozice těch, kdo v západní církvi hájili mateřštinu, byla tímto jasným postojem posílena. Předběžně se dosáhlo aspoň kompromisního řešení (angličtina mimo vlastní anaforu) s tím, že už bylo stejně zřejmé, že se bude muset jít dále - opět pod tlakem pravoslavné praxe, která už přechod k angličtině provedla. Nešlo jen o jazyk, ten byl zdůvodňován daleko důležitější věcí: dialogickým charakterem bohoslužby. Poukazovalo se i na útěk lidu od liturgie k pobožnostem v latinské církvi. Současně bylo napadeno i uniformistické pojetí katolicity { bez plurality není skutečné katolicity. A jeden z argumentů měl pak charakterizovat celý koncil: důležité je, co je pastorálně vhodnější. Spolu s výše uvedeným ekumenickým zřetelem tu tedy máme oba hlavní zřetele pozdějšího koncilu. Ve sborníku o poslání melchitské církve, vydané v Německu několik týdnů před zahájením koncilu, se dále zdůvodňuje i koncelebrace, přijímání pod obojím způsobem, trvalý diakonát, manželství kněží a důraz na vzkříšení ve spiritualitě. O reformaci se tvrdí, že nemuselo dojít ke schizmatu, kdyby reformátoři měli před očima praxi východní církve, sahající až k apoštolům. Předpokladem jednoty je obnova vlastní církve. Ti, kdo jsou faráři formálně (svým členstvím), jsou možná materiálně (obsahem své víry) pravověrní. I ohledně protestantů se požadují určité možnosti svátostného společenství. Kritizuje se přístup ke mši jako k povinnosti a vůbec západní juridismus a kazuistika. "Křesťan musí mít možnost jít k Bohu jinak, než za stálého vyhrožování těžkým hříchem a církevními tresty; stejně jako má sloužit Bohu trochu velkoryseji, než mu ukazují subtility kazuistiky." (Maximos IV.) Je nutno decentralizovat církev, internacionalizovat kurii, více rozlišovat mezi neomylnými a omylnými výroky papeže ("V dnešní katolické církvi se všichni považují tak trochu za neomylné"), respektovat svobodu teologického myšlení, vytvářet kolegiální biskupské konference. Kritika západní církve sahá až po líbání papežových pantoflí při audienci. Téměř všechna uvedená kritika zazněla už z úst reformátorů, z úst východního episkopátu ji však nebylo možné tak lehce odmítnout. Zvláštní pozice sjednocené východní církve byla slabým místem fundamentalistické pevnosti. Východ sice nebyl jediným hlasatelem těchto myšlenek, poukaz na východní praxi však byl vážným argumentem. Některé reformy, jako zejména slavení eucharistické liturgie čelem k lidu, ovšem ležely zcela mimo chápání východních hierarchů. Závěrem uveďme ještě jeden výrok patriarchy Maxima: "Jsme přesvědčeni, že otevřené slovo je v církvi nejen dovoleno, nýbrž že je přímou povinností. Nic není pro církev škodlivější, než úzkostné mlčení nebo prospěchářské lichocení. Otevřenost ostatně nikdy nevylučuje úctu. Zcela naopak, není pravé úcty bez otevřenosti."

Vážená redakce, mám několik připomínek, případně dotazů k článku Petra Literáka "Za profesorem Panuškou" z KT č. 3/93. Zdá se mi, že je svým obsahem neúplný, či spíše zavádějící. Nebylo by lépe nazývat věci pravými jmény? Je to asi poprvé, kdy se v tomto týdeníku  prezentuje účast našeho teologa na vyučování na teologické fakultě v padesátých letech, která byla v té době, pokud je mi známo, zakázána jak našimi biskupy, tak Římem ("instituce zřízená komunistickým režimem"). Pozn.: Moje osobní zkušenost - koncem školního ruku 1950-51 prováděli pracovníci KSČ (s odznakem na klopě) na gymnáziích nábor do tohoto semináře.

Nyní několik otázek:

1. Nebylo snad počínání prof. Panušky hrubou svévolí a neposlušností vůči odpovědné autoritě církve? Či snad měl zvláštní povolení, příp. poslání k této práci? Pokud ano, pak by to mělo být uvedeno, aby se předešlo pohoršení.

2. Nejsem si jist, zda nebyla dokonce vyhlášena exkomunikace nad těmi, kdo se takto provinili.

3. Nebyla to skutečně "kolaborace s komunistickým režimem" v padesátých letech? V době, kdy stovky a tisíce nevěřících i věřících, včetně kněží a biskupů, byli internováni, zavíráni, případně mučeni i umírali za své přesvědčení v komunistických vězeních a koncentrácích.

4. Lze namítnout, že toto vše nebylo tehdy všeobecně známé. Jistě. Jak je však možné, že prof. Panuška opět nastupuje na fakultu v roce 1969 a vystřídá tak Dr. Mádra, který je vyhozen jako nespolehlivý (ovšem, ten si své "odseděl").

5. Každou vinu, každé pohoršení lze snad smazat, ale není nutné pokání?

6. Lze opravdu "sloužit Bohu i takovým způsobem, který v daném okamžiku všichni ostatní odmítají"? - Čili jediný neomylný, příp. nová cesta?

7. Je skutečně "lépe vstát a následovat jeho příkladu" (příkladu neposlušnosti vůči odpovědné autoritě)?

Možných otázek je jistě více a mám za to, že leckterý pozorný čtenář si je bude klást - doufám, že někdo i písemně - a byla by tedy vhodná i odpověď. Závěrem chci upozornit, že jsem v žádném případě nehodlal soudit jednání prof. Panušky. To mi nikterak nepřísluší a neznám ani důvody a další okolnosti jeho rozhodování. Se závěry uvedeného článku se však v žádném případě nemohu ztotožnit.

S pozdravem

Následující krátké texty, převzaté ze starší samizdatové literatury, se z různých stran zabývají liturgickou obnovou, jak ji prožila církev na západ od nás. Nejde nám při uveřejnění této "katény" ani tak o úplnost či teologickou novost - spíše bychom si měli sami položit otázku, jak probíhala a probíhá (či proběhla?) liturgická reforma u nás, a snad se inspirovat některou zajímavou myšlenkou.

EMMINGHAUS O VÝSLEDCÍCH LITURGICKÉ REFORMY

Autor monografie o mši se zamýšlí nad výsledky liturgické reformy II. vatikánského sněmu - a chce tak odpovědět na určité zklamání z toho, že se liturgická reforma neukázala jako zázračný všelék. Důvody jsou podle něho tyto:

1. Liturgie je sice střed a vrchol církevního života, ale z druhé strany je jen jedním ze tří základních projevů života církve, jimiž jsou: zvěstování - liturgie - diakonie. Žádná z této trojice se nemůže rozvinout, nerozvíjí-li se i ostatní dvě. Liturgická obnova se předně nemůže rozvinout bez obnovy kázání. Apoštolu Pavlovi je eucharistie spíše vrcholnou formou kázání (1 K 11, 26). Naopak kázání bez společenství a služby se stává jen vyučováním a mluvením. Kázání budí víru, která je předpokladem liturgie. Liturgie bez služby uzavírá církev do církevního prostoru. Eucharistie od počátku přitahovala kázání a caritas, ty se však v ní nevyčerpávaly.

2. Překlad a revize liturgických knih nebyla cílem, ale počátkem. Cílem zůstává budování sboru ve víře a modlitbě. Nic zde nepřijde ex opere operato! Spíše se liturgie obnovuje z víry, naděje a lásky, a naopak liturgie posiluje tuto trojici, aby ta opět rozvíjela liturgii. Liturgická reforma nemusí znamenat naplnění kostelů, ale může znamenat i jejich dočasné vyprázdnění - tam, kde se do kostela chodilo kvůli nevlastním věcem, které liturgie odbourala. Zkušenost ukazuje, že vztah k církvi téměř vždy určuje i vztah k liturgii, ne naopak. Vnitřní konflikty věřících s církví nemůže liturgie vyřešit. Svátosti sice působí objektivně ex opere operato, ale subjektivně jen ex opere operatis, pokud totiž přijímající věří. Současné liturgické formuláře počítají příliš samozřejmě s jasnou a rozhodnou vírou věřících, zatímco skuteční účastníci bohoslužeb jsou ve víře všelijak ohroženi a zmateni. Požadavek aktivní účasti laiků příliš nepočítá se skutečnými laiky. Neverbální komunikace předpokládá citlivý a střízlivý komentář liturgie.

3. Obnovená liturgie se děje i v kontextu současného obratu k člověku. Proto musí být v pořádku nejen teologicky, ale i antropologicky, musí být þlidská\. Jinak to nemůže být skutečný dialog Boží s jeho lidem. Významnou roli mají volné formulace liturga. Nutná je schopnost liturga ke společné přípravě bohoslužby. V bohoslužbě musí zůstat tichý prostor pro osobní modlitbu. Moderní lidé jsou individualisté - a reforma chce obnovit společenství: je zde tedy napětí. Je třeba volat ke shromažďování. Církev se od počátku v neděli shromažďuje k lámání chleba (Sk 20,7; 1 K 16,2; Didaché 14,1). Shromáždění musí počítat s pravidelnými i náhodnými účastníky. Nesmí se vytrácet eschatologie.

SLAVÍCÍ OBEC

Liturgie může být oslavou pouze toho, co jsme prožili nebo prožíváme. Tento vztah mezi životem a liturgií je třeba nově objevit. Protože liturgická slavnost je především slavností víry, obráží se v ní život jen natolik, nakolik už, třeba neuvědoměle, stojí v rozměru víry. Člověk může ve víře slavit jen to, co ve víře prožil. Společná slavnost liturgie tvoří z jednotlivců společenství. Proto musí mít liturgie takovou formu, aby mohli všichni společně slavit, nikoli aby jeden slavil a ostatní přihlíželi. Kdykoli se lid shromáždí k obětem či svátkům, stojí v Deuteronomiu vždy: Radujte se. Vlastním místem radosti je tedy bohoslužba Izraele. Podle W. Kaspera je největší radost možná jen tam, kde se člověk aspoň na okamžik cítí v bezpečí v souvislosti, která ho přesahuje. Takováto radost (která je v Deuteronomiu základním termínem teologie svátků) patří k podstatě náboženství. Co činí člověk v bohoslužbě, je to, že ve víře přijímá, co činí Bůh a odpovídá na to v Kristu a Duchu sv. (J. Müller).

LITURGIE POZÍTŘÍ (citace ze stejnojmenné knihy K. Gambera, Herder 1966)

Je stará pastorační zásada, že staré zvyky se ruší a nové se zavádějí teprve tehdy, když jsou pro to věřící skutečně zralí, zvláště však tehdy, když si to přejí. Bylo by ovšem ideální, kdyby podnět k liturgickým změnám nevycházel v rámci farnosti pouze od faráře, ale i od věřících samotných. Duchovní mají z nové liturgie uskutečnit vždy jen tolik, kolik si věřící přejí a pastorační moudrost přikazuje. Nemáme nic likvidovat, dokud místo toho nemůžeme postavit něco lepšího. To, že to je lepší, však musí poznat i lidé sami. Stupeň slavnostnosti bohoslužby musí být přiměřený počtu účastníků. Obecně platí: čím víc účastníků, tím má být forma slavnostnější. Velikost prostoru musí odpovídat počtu účastníků. Bohoslužby v malém kruhu nepatří do velikého prázdného prostoru. Nesmíme chtít všechny nové poznatky hned prosadit do liturgie. Liturgie je svou podstatou něčím setrvalým, protože vznikala postupně. Je ji proto možné měnit pouze postupně. To jistě někdy nevylučuje i radikální zásahy jako při naléhavé operaci. Jednoduchá forma liturgie prvotní církve, tak jak se slavila až do konce epochy pronásledování, byla určena především pro malý, ideálně smýšlející kruh věřících, pro shromáždění v soukromých domech. Nelze ji prostě převzít. Snad na její prvky může navázat pastorace v diaspoře a misii, v situaci malé obce. Mladší kněží jsou snadno náchylní k tomu, aby šli zcela novými cestami, a chtějí jednoduše hodit přes palubu všechno, co bylo dosud obvyklé. Často to je projevem nedostatku úcty, ale i pastorační moudrosti. A dále tyto svévolnosti ukazují, že dotyčný celebrant jen málo rozumí dějinám liturgie a jejím formálním zákonitostem.

EBELING O BOHOSLUŽBĚ

Člověk nemá od Boha očekávat pouze dary, ale Boží přítomnost. A také od člověka Bůh neočekává pouze dary, ale jeho samotného. Základem bohoslužby je pak to, že Bůh se projeví plně jako Bůh a člověk plně jako člověk, a sice člověk před tváří Boží a Bůh tváří v tvář člověku. Z Limského dokumentu: 28: Nejlepší cestou k jednotě ve slavení a obecenství stolu Páně bude, když obnovíme samu eucharistii s ohledem na učení i liturgii v různých církvích. Církve by měly znovu prověřit své liturgie ve světle dohody o eucharistii, dokud probíhá proces jejího dosažení. Křesťanská víra se slavením večeře Páně prohlubuje. Proto by večeře Páně měla být slavena často. Mnoho odlišností v teologii, liturgii a praxi souvisí s různou mírou častosti vysluhování večeře Páně. 31. Protože večeře Páně oslavuje vzkříšení Kristovo, bylo by vhodné, aby se slavila nejméně každou neděli. A protože je novým svátostným hodem Božího lidu, každý křesťan by měl být povzbuzován k tomu, aby přijímal svátost často.

VEDENÍ DĚTÍ K EUCHARISTII

Podle zásad v článku Dítě a bohoslužby jsme spolu s dětmi ve věku od pěti do devíti let konali řadu biblických hodin, jejichž cílem bylo uvést děti do bohoslužebného slavení. Děti byly z evangelických a katolických rodin. Na stole ležel ubrus s kalichem, patenou a Biblí. Někdy se vydařil dialog, který dětskými slovy sám vyjádřil, oč jde, jindy se dialog omezil spíše na funkci opakování a udržení pozornosti. Vždy šlo o to ukázat, že věci, které děláme při bohoslužbách, jsou vlastně ty nejzákladnější lidské věci, obrácené k Bohu. Občasné kontrolní dotazy na adresu rodičů ukázaly, že i jim spousta věcí při eucharistii uniká. Zřejmě po koncilní reformě liturgie byli prostě postaveni před hotové věci, aniž si někdo dal námahu je do nich uvést. Osvědčilo se proto ve zkrácené podobě některé věci zopakovat i při rodinných bohoslužbách. Ohlas byl velmi pozitivní. Eucharistická obnova má zřejmě nejsnazší cestu do sboru přes děti. Z úkolu vést děti k aktivní účasti vyplynul i poněkud silnější důraz na naše jednání.