Proces zásadních změn, uvedený do pohybu Druhým vatikánským koncilem, měl důležitou předehru, která většinou uniká pozornosti těch, kdo se snaží vysvětlit koncilní změnu klimatu. Aniž bychom podceňovali kořeny koncilu v obnovných hnutích evropského katolicismu, musíme říci, že by koncilní vývoj zůstal plně nevysvětlitelný bez vlivu katolické církve východního obřadu, jmenovitě bez biskupského sboru řecko-melchitsko-katolické církve, čítající jen dvě stě tisíc věřících. A to nejen pro odvážná vystoupení takových mužů jako patriarcha Maximos, Neofyt Edelby a Elias Zoghby v koncilní diskuzi, ale především pro dvě malé "vzpoury" předkoncilní, předznamenající velkou "vzpouru" biskupů v úvodu koncilu.
"Vzpoura" první spadá ještě do pontifikátu Pia XII., kdy bylo promulgováno nové kanonické právo pro východní církve, prakticky likvidující kompetence patriarchy. Melchitský episkopát, již dříve podezřívaný z "pýchy", vznesl zdvořilý, ale jasný protest. Za tímto protestem i za pozdějším odvážným postojem stálo vědomí, že melchité nevedou svůj zápas ve svém vlastním zájmu, ale v zájmu jednoty církve, s ohledem na 250 milionů pravoslavných, kteří podle postavení melchitů v rámci katolické církve vidí i své možné budoucí postavení v rámci sjednocené církve. Dosavadní "unie" s jejich latinizující tendencí působily na pravoslavné jednoznačně odstrašujícím dojmem a útok na patriarchát jakožto základní pilíř pravoslaví hrozil dalším zhoršením situace. Patriarcha Maximos vyjádřil situaci slovy: "Modlíme se za jednotu a současně děláme kroky, které zvětšují propast." V rámci katolické církve byla situace rozporná: na jedné straně byl opravdový zájem o sjednocení s Východem, na druhé straně úsilí Pia XII. o dovedení centralizace moci do absolutní podoby. Tato druhá tendence zde poprvé narazila na překážku, před níž se musela zastavit. Východní biskupové dosáhli příznivého přijetí svých námitek a nového přezkoumání kodexu. Mezitím došlo ke změně v osobě papeže a za pontifikátu Jana XXIII. už byla situace zcela jiná. Tento protest ("superbia Graecorum") byl provázen pomlouvačnou kampaní se strany latinských misionářů, kteří se ukázali zcela impotentní při zvěstování evangelia muslimským a pravoslavným Arabům a vykazovali náhradní "výsledky" přetahováním věřících východního obřadu k západnímu. Pod záminkou, že melchitský episkopát "odpadl od þŘíma", se snažili převést jeho věřící.
Druhou, ještě významnější událostí byl "spor o jazyky" koncem r. 1959. Právo orientální církve byzantského obřadu užívat mateřského jazyka nebylo zpochybňováno až do okamžiku, kdy se mateřštinou nové generace Arabů, žijících v exilu v USA, stala angličtina. Tento přechod se začal uskutečňovat i v bohoslužbě a ohlas byl obrovský. Nezapomeňme, že to byla doba zápasu o zavedení mateřštiny i v bohoslužbě západní církve. Velký misijní ohlas liturgie slavené ve srozumitelném jazyce se stal pádným argumentem odpůrců latiny. Proto apoštolský delegát v USA s odvoláním na údajné instrukce Svatého stolce nařídil západním biskupům, do jejichž jurisdikce východní exiloví kněží v USA spadali, aby vydali zákaz užívání angličtiny. Jako důvod se výslovně uvádí, že by tato praxe mohla sloužit odpůrcům latiny jako precedens. Jak zde nevidět paralelu se situací "skryté církve" a způsobem "řešení" její situace v době úsilí o zdobrovolnění celibátu západních kněží? Způsob tehdejšího jednání je ostatně charakteristický: Když se patriarcha pokusil zjednat nápravu, sdělila mu příslušná kongregace pro východní církev, že všechny kompetence v této věci si vyhradilo sv. Officium. Patriarchovi se nepodařilo získat ani text zmíněné instrukce. Na to odpověděl melchitský episkopát jasnou argumentací, zdůrazňující, že východní praxe v této věci je nejen oprávněná, ale dokonce lepší než západní praxe. Výsledný efekt byl tedy právě opačný - pozice těch, kdo v západní církvi hájili mateřštinu, byla tímto jasným postojem posílena. Předběžně se dosáhlo aspoň kompromisního řešení (angličtina mimo vlastní anaforu) s tím, že už bylo stejně zřejmé, že se bude muset jít dále - opět pod tlakem pravoslavné praxe, která už přechod k angličtině provedla. Nešlo jen o jazyk, ten byl zdůvodňován daleko důležitější věcí: dialogickým charakterem bohoslužby. Poukazovalo se i na útěk lidu od liturgie k pobožnostem v latinské církvi. Současně bylo napadeno i uniformistické pojetí katolicity { bez plurality není skutečné katolicity. A jeden z argumentů měl pak charakterizovat celý koncil: důležité je, co je pastorálně vhodnější. Spolu s výše uvedeným ekumenickým zřetelem tu tedy máme oba hlavní zřetele pozdějšího koncilu. Ve sborníku o poslání melchitské církve, vydané v Německu několik týdnů před zahájením koncilu, se dále zdůvodňuje i koncelebrace, přijímání pod obojím způsobem, trvalý diakonát, manželství kněží a důraz na vzkříšení ve spiritualitě. O reformaci se tvrdí, že nemuselo dojít ke schizmatu, kdyby reformátoři měli před očima praxi východní církve, sahající až k apoštolům. Předpokladem jednoty je obnova vlastní církve. Ti, kdo jsou faráři formálně (svým členstvím), jsou možná materiálně (obsahem své víry) pravověrní. I ohledně protestantů se požadují určité možnosti svátostného společenství. Kritizuje se přístup ke mši jako k povinnosti a vůbec západní juridismus a kazuistika. "Křesťan musí mít možnost jít k Bohu jinak, než za stálého vyhrožování těžkým hříchem a církevními tresty; stejně jako má sloužit Bohu trochu velkoryseji, než mu ukazují subtility kazuistiky." (Maximos IV.) Je nutno decentralizovat církev, internacionalizovat kurii, více rozlišovat mezi neomylnými a omylnými výroky papeže ("V dnešní katolické církvi se všichni považují tak trochu za neomylné"), respektovat svobodu teologického myšlení, vytvářet kolegiální biskupské konference. Kritika západní církve sahá až po líbání papežových pantoflí při audienci. Téměř všechna uvedená kritika zazněla už z úst reformátorů, z úst východního episkopátu ji však nebylo možné tak lehce odmítnout. Zvláštní pozice sjednocené východní církve byla slabým místem fundamentalistické pevnosti. Východ sice nebyl jediným hlasatelem těchto myšlenek, poukaz na východní praxi však byl vážným argumentem. Některé reformy, jako zejména slavení eucharistické liturgie čelem k lidu, ovšem ležely zcela mimo chápání východních hierarchů. Závěrem uveďme ještě jeden výrok patriarchy Maxima: "Jsme přesvědčeni, že otevřené slovo je v církvi nejen dovoleno, nýbrž že je přímou povinností. Nic není pro církev škodlivější, než úzkostné mlčení nebo prospěchářské lichocení. Otevřenost ostatně nikdy nevylučuje úctu. Zcela naopak, není pravé úcty bez otevřenosti."