(výňatky)
Již kolem roku 1904 napsal Maurice Blondel svému příteli, filoz ofu Auguste Valensinovi, TJ : .Nemůžeme se uzavírat před skutečností, že se denně přiostřuje napětí mezi dvěma směry, které ve všech ohledech rozdělují katolíky, a to v otázkách sociálních, politických a filozofických. Mohli bychom dnes hovořit o dvou bezmála neslučitelných katolických způsobech myšlení, a to je zřetelně abnormální stav, neboť nemůže existovat dvojí katolicismus. Nepřestanu identifikovat tyto dva postoje a poukazovat, jak obě tyto různé tendence v každém z těchto protikladných systémů spolu vnitřně souvisejí." Základ diference vidí ve dvou rozdílných teoriích poznání: u křesťanů otevřených nové době je to vědomí propojenosti veškeré dějinné reality - požadavek, abychom odvážně a solidárně přistoupili k tomu, poznat svět s jeho vnitřní dynamikou. Naproti tomu u integralistů panuje názor, že skutečnost by mohla být vyčerpána v abstraktních, pevných a nezměnitelných pojmech, takže by stačilo jednat s ohledem na správné pojmy, abychom správně ovlivňovali svět. Těm prvním z jejich východiska, že i ve vztahu přirozenosti a zjevení panuje stejná propojenost, plyne, že existují cesty Boží milosti i zdola nahoru; cesty, které vedou lidi dobré vůle - i mimo církev - skrze správné rozhodnutí do prostoru Boží lásky. Těm druhým je zjevení předně systémem naukových pojmů, které definitoricky není možno nalézt nikde v lidském světě, a proto mohou být předloženy pouze čistě shora dolů církevní autoritou laické veřejnosti k pasivnímu přijetí. Z tohoto racionalisticko - extrinsického východiska vyplývá pro Blondela přetvoření křesťanského poselství opět na .zákon bázně a nátlaku", namísto co by bylo zákonem lásky, osvobozujícím duši. Ve jménu Páně se činí tvrdost, kterou by On nikdy neučinil, dokonce .pod záminkou, že Mu dáme slovo a zasáhneme jeho nepřátele, zraňujeme snad jeho samého". Slepý konformismus, požadovaný od podřízených, je .myslitelně nejradikálnější perverze evangelia", která se staví vedle modernismu jako neméně .vražedný veterismus (staromilství)". .Logika integralismu je neúprosná." Jasné pojmové oddělení uzavřené říše přirozenosti a právě tak uzavřené nadpřirozenosti, které jde shora dolů, vyžaduje od zástupců říše nadpřirozenosti, aby .se sami ztotožnili s pravdou ve Zjevení, nebo lépe pravdu Zjevení ztotožnili se sebou, aby se nakonec došlo k teokracii, mající čistě lidskou podobu, která je sice trvale popírána, ale stále praktikována". Protože ruka světského zákona již této vládě není k dispozici, musí být v nouzi nahrazena používáním moci uvnitř církve. Celá církev je ve .stavu obležení", a jelikož ideální podřízený je ten, kdo slepě poslouchá, existuje tendence vyhnat z církve všechny, kteří nejsou beze zbytku poddajní. .Pro nemožnost compelle intrare se bude praktikovat compelle exire; (. . .) Pán tehdy ponechal devětadevadesát věrných ovcí na pastvě, aby spěchal za jedinou ztracenou - dnes by mnozí rádi setrvali u jediné věrné, aby ji ještě lépe uvázali." Vůdčím vzorem je teď .křížová výprava" za práva církevní moci uznávaná světskou mocí, kterou vede .malý, dokonale proškolený útočný oddíl odborníků na konfesijní otázky, poddajná elita zmobilizovaných kostelníků".
Moc (nikoli oprávněná pravomoc daná svěcením ke službě věřícím) začíná teprve tehdy, když nějaká skupina (ať je již nezávislá nebo církevně organizovaná) si dá za cíl prosazovat údajné křesťanské vlivy oklikou přes světské mocenské pozice. Ze světského hlediska normální úvaha (cožpak tak nejedná politika a hospodářství?), z hlediska křesťanského však políček všem blahoslavenstvím horského kázání. Moc jako cesta ke vztyčení kříže byla vždy cestou kolonizátorů (máme se vrátit ke Karlu Velikému a jeho starozákonním vzorům?), jejichž pustošivá politika nese své plody dodnes, přes vše dobré, co vykonaly dodatečné misie. Je dobře, že je Vatikán chudý. Vždyť i peníze mohou být prostředkem moci, s nímž se v době, kdy slovo simonie vyšlo z módy, dá koupit vše včetně snad i svatořečení. Žijeme v době, kdy se propaganda a reklama staly velmocemi. Způsobuje hlubokou starost, když vidíme, jak křesťanská společenství získávají pro sebe lidi často ještě nezletilé, které je možno získat šikovnými lákadly. Mám celou mezinárodní sbírku stížností podvedených rodičů, jimž nějaká církevní instituce nebo hnutí odcizilo děti. Více nebo méně nevědomky stojí za touto propagací názor skupiny, že nejlépe a nejúčinněji reprezentuje katolickou církev v její integritě. Svatí zakladatelé řádů jako František nebo Ignác nezískávali lidi pro sebe, ale pro Boží království, do nějž získáme přístup následováním Krista.
Známe mocná tradicionalistická hnutí, ať již jsou - jak si myslí - v srdci církve nebo na jejím okraji v jednáních s Římem, ať je jejich pojem tradice ještě církevně přípustný či nikoli. Znamením obou skupin - vnitrocírkevních nebo mimocírkevních - je jejich strnulost a samospravedlnost. Vědomí jejich integrální katolicity jim dává právo suverénně odsuzovat vše, co je od jejich stanoviska odchylné. Mají pravdu, a to jen oni. Proč? Protože .tradice" je pro ně. A co je pro ně tradice? To, co bylo. To, co až dosud pořád platilo. V současnosti se udělá tlustá čára. Je jasné, že všechna schizmata církevních dějin - při opatrném posuzování, které uznává i kladné záměry .poražených" - jsou tradicionalistického původu? Co u křesťanů .platilo" před nicejským koncilem, má platit dál, proto opouštějí ariáni církev. Co platilo na koncilu v Niceji, má platit v Efesu: nestoriáni opouštějí církev. Co platilo v Efesu, musí platit v Chalcedonu: monofysité všech podob se izolují. Schizma Východ - Západ: až do druhého nicejského koncilu, ale ani o krok dále. Reformace: co doslova stojí v Písmu, ale sine glosa. Starokatolíci: co dosud nebylo definováno jako dogma, nemá být ani dnes. Každý velký koncil vytvoří reziduum. To pokaždé znamená: tradice spočívá v liteře. A nevidíme, že bezduchá litera zabíjí. Že tradice je zprvu cosi živého, dále se deroucího, vmodlení se a vhled do živého slova. Dělící čára je vedena tam, kde jsem se jako jinoch naučil něco, co právě proto má platit jako dogma. Je to tak pohodlné, spočinout zde a nemuset vyvíjet žádné další úsilí! Rody starokonzervativců rády financují listy pevné v tradici, ohnivzdorné. Tyto skupiny už všechno vědí, jsou proto ztraceny pro každý dobře míněný dialog. Když se Řím o takový snaží, znamená to pro ně: takže vy už chápete, že nakonec přece budeme uznáni. A když se takové uznání nekoná, potom nemá Řím, jako tak často, samozřejmě pravdu. Jaký skandál, že se papež společně modlí s jinověrci (.heretiky")! Jaké pohoršení, že se bratříčkuje s Kristovými nepřáteli, se Židy? Od kdy papežové pořád cestují po světě? Copak nemají doma dost práce?
Nikdo nebude popírat, že mnoho .progresistických" nešvarů zvláště u kléru zesiluje tradicionalistické tendence a dalo jim zdánlivě za pravdu. Lid se musel oprávněně pohoršovat nad mnohým, co mu bylo po koncilu předloženo - až dodnes. A tak není divu, že se množství dobrých věřících chytá do sítě tradicionalismu - nemajíce většinou tušení, kde vlastně leží to rozhodující. Extrémy se navzájem posilují, ale .progresisté" přitom jsou si jen zřídka vědomi své zodpovědnosti. To se nespraví opovržlivým pohledem .napravo", a právě tak málo kritikou zaostalosti Říma. Ale je významné, že na obou stranách existuje silný protiřímský afekt: Řím je příliš pokrokový - Řím je příliš konzervativní. Snad Řím skutečně je, při pohledu na celek, ve středu, který by mohl extrémům objektivně umožnit, aby opět našly svou rovnováhu.
Musíme se oproti věčně včerejším katolíkům rozpomenout na pravý smysl katolické tradice. Nikoli předávání věčně stejného, tak, jako si přehazuje řetěz dělníků cihly, ale něco neslýchaně živého, co má svůj poslední původ v předání Syna skrze Otce lidem, v Kristově předání sebe sama církvi, v předání apoštolů svým nástupcům: Vždy spolu s krví ze srdce předávajícího, vždy spolu s připomínkou, aby se neuchovávaly žádné věci, žádné hotové formule, ale to božsky živé: .Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci. . ., kteří převrácenými řečmi se budou snažit za sebou strhnout učedníky. Buďte tedy bdělí, . . . nyní vás tedy svěřuji Bohu a slovu Jeho milosti. On má moc vzdělávat." (Sk 20, 29-51) .Od Boha jsme přece dostali sílu, lásku a rozvážnost ne k tomu, abychom byli bojácní." (2 Tm 1,7) Tradice je integrální jen tehdy, předává-li církev v Duchu Otce, který sám sebe předává světu ve svém Synu.