Směrnice německé biskupské konference pro slavení bohoslužby v malých skupinách (skupinové mše)

Dokument Německé biskupské konference vznikal v době, kdy díky koncilovému uvolnění se začaly v některých skupinách objevovat i negatívní jevy v liturgické praxi. Měl působit spíše retardačně. U nás, ačkoli od doby vydání uplynulo 24 let, může spíše přinést řadu pozitívních podnětů
Schváleno na valném shromáždění německé biskupské konference 24. září 1970 ve Fuldě

Předmluva

K cílům liturgické obnovy patří takové utváření celé bohoslužby, aby vedla - se zřetelem na osobitost a možnosti každé obce - k vědomé, činné a plné účasti věřících (srov. Všeobecný úvod Římského misálu - dále jen VÚ - č.  3).

Z toho důvodu musí být pečlivě voleny rozdílné formy projevu a rity, aby byla s ohledem na konkrétní situaci obce co nejvíce umožněna plná a účinná účast (VÚ 5).

.Všeobecný úvod Římského misálu" proto obsahuje na jedné straně základní ustanovení, platná pro všechny formy bohoslužby; na druhé straně popisuje průběh bohoslužby pro obvyklou bohoslužbu obce, koncelebraci a pro mši bez účasti lidu. Popisy průběhu mše ve .Všeobecném úvodu" se ale nemají vztahovat na zvláštní případy jako např. velmi veliká shromáždění, skupiny dětí, mše s tělesně nebo duševně postiženými účastníky.  Kongregace pro bohoslužbu uveřejnila 15.května 1969 instrukci, zabývající se slavením mše u některých těchto skupin; jedná se přitom i o slavení v malém kruhu. Instrukce celkově zdůrazňuje právoplatnost a pastorální význam těchto zvláštních skupin. Uznává, že tyto skupiny vyžadují při hlásání evangelia a slavení eucharistie zvláštní uvážení, aby se přihlédlo k danostem jednotlivých skupin.

Biskupská konference německé jazykové oblasti se těmito otázkami zabývala již delší dobu a pověřila studiem příslušných otázek různé výbory.  Jako výsledek průzkumů a porad vydala Německá biskupská konference pro slavení mše v malých skupinách následující směrnice. Vyslovuje přitom přání, aby jejich použití přineslo Božímu lidu co největší užitek. Vedoucí jednotlivých skupin mohou informovat své biskupy o zkušenostech s touto formou slavení a o otázkách z toho vyplývajících.

I. část

PASTORÁLNÍ A LITURGICKÉ PRINCIPY

Jak ukazuje pohled do historie, ve všech dobách znala církev vedle všeobecné - především nedělní - bohoslužby obce setkávání skupin ke slavení eucharistie. Když dnes znovu zesílilo volání po slavení mše v malých skupinách, hrálo při tom asi roli, že vzájemná anonymita členů obce při běžné Getsemany číslo 38 - 19. strana velikosti nedělního bohoslužebného setkání ve farním kostele bývá pociťována spíše jako překážka vědomého prožití kolektivního charakteru slavení eucharistie. To platí hlavně, pokud se jedná o zkušenost obce. Na mnoha místech se vytvářejí substruktury obce v rodinných kruzích, v sousedských skupinách, pracovních a zájmových společenstvích atd., jejichž členové mohou prožívat společenství eucharistie ve svém kruhu a příležitostně na místě, kde jsou zrovna shromážděni. Podobně to platí ve skupinách, scházejících se kvůli určitému apoštolskému cíli nebo určité formě náboženského života.  V takovýchto skupinách je nezřídka možná forma slavení mše, silněji přizpůsobená životu a světu představ dnešních lidí. S tím může být ve větší míře spojena síla prožitku, umožňující zintenzivnění života víry a ducha apoštolátu.  Druh a způsob spoluúčasti na mši, možný v rámci malé skupiny, může mít své pozitivní důsledky na celý život.

Situace a skupiny, v nichž má takové slavení mše své oprávnění, jsou rozmanité.

Je možné zde uvést jen některé příklady.

Existují skupiny, které se scházejí k slavení mše v malých skupinách při konání společné práce nebo svých společných zájmů (rodiny, sousedé, apoštolské skupiny a náboženská společenství, skupiny mládeže, školní třídy atd.).  Při shromážděních, setkáních aj. se může mezi účastníky najít skupina, pro kterou může být vhodné slavit eucharistii jako skupinovou mši.  Příležitosti, při nichž se sejdou menší skupiny účastníků, jako např. svatby, jubilea, pohřby. Slaví-li se při tom eucharistie, zasluhuje rovněž doporučení forma mše ve skupině. Zvláštní situací, při níž je žádoucí forma slavení mše svaté v malém kruhu, je slavení eucharistie u nemocného.  V těchto a podobných případech jde o to nalézt druh bohoslužby, odpovídající účastníkům a situaci. Mše není vždy nejvhodnější formou projevu náboženského života. Často by v malé skupince vyhověl např. jednoduchý rozhovor nad Biblí spojený s modlitbou, modlitba breviáře nebo bohoslužba slova. Takové a podobné druhy bohoslužby je proto třeba vzít v úvahu a podporovat.

Rozhodneme-li se z dobrého důvodu pro slavení eucharistie, je třeba zachovat její strukturu i při mši ve skupince. Nesmí vzniknout dojem, jako by obvyklá forma slavení mše a mše ve zvláštních skupinách byly dvě rozdílné věci.

Je třeba uvážit, že ani eucharistická slavnost jako mše ve skupině není pouhá večeře, nýbrž jako každá mše je oběť a večeře zároveň, památka na Pána a jeho spasitelný čin na kříži, přítomný pod svátostným znamením v této slavnosti. Znázornění a uskutečnění nebeské liturgie, jíž se zde nyní účastní a na níž se podílí shromážděná skupina. Eucharistická slavnost není nikdy a v žádné podobě založena v první řadě na prožitku. Je vždy také chválou Boží, a sice nejen jednotlivce nebo skupiny, nýbrž celé církve za celé stvoření. Ona je .večeří Páně", plným, nezkráceným a nezadatelným odkazem Pána, jehož slavením nás pověřil .než přijde ve slávě".  I když je eucharistická slavnost znamením radosti a bratrského společenství, nesmí se přesto jevit jen jako .slavnost agapé", nýbrž si musí podržet svůj nezaměnitelný charakter i ve vnějším dění.

Protože je v slavnosti eucharistie přítomno Kristovo spasitelné jednání, nemůže se tedy jednat o obyčejné shromáždění věřících lidí, kteří se sešli jen z vlastního popudu. Spíše se jedná o naplnění příkazu Krista, jenž je přítomen mezi svými jako jejich hlava a zahrnuje je do svého konání. Proto jsou všichni shromáždění činní na eucharistické slavnosti. Přítomnost Pána jako hlavy obce nachází svůj zvláštní výraz v nezastupitelné službě kněze, který shromáždění předsedá a vyjadřuje Kristovo jednání.  Eucharistie není nikdy soukromým aktem shromážděných, nýbrž je vždy jednáním církve. Musí být proto vykonávána v jednotě a společenství s celou církví, která je zpřítomněna v místní církvi pod vedením biskupa a jeho kněží. Z toho vyplývá oprávněnost a nezbytnost liturgických pokynů i pro mše ve skupinách. Právě tak z této skutečnosti vyplývá, že každá eucharistie v malém kruhu musí být zásadně otevřena vůči větší obci. Skupina se musí mít na pozoru před každým uzavřením. Je nutné vidět nebezpečí odloučení a všemi silami se mu vzepřít.

Nesmí proto také nastat případ, že se někdo účastní pouze slavení mše v malých skupinách a vyhýbá se slavení eucharistie ve větší obci. Takové omezení účasti na mše ve skupinách je možné omluvit u věřících, kteří nejsou z různých důvodů (např. věk, původ, chápavost) schopni nalézt přístup k plnému smyslu a jednání v shromáždění křesťanské obce, kteří se ale podle svých sil snaží otevřít větší obci.

Spojení s místní církví a celou církví má být také vyjádřeno v modlitbách a zamyšlení (eucharistická modlitba, přímluvy). Sounáležitost se má dále také projevit v tom, že se skupinové mše neslaví bez souhlasu příslušného místního duchovního správce.

Nasměrování mše v malé skupině na slavnost většího obecenství znamená zejména také přivádět k nedělnímu slavení eucharistie v obci. To je především třeba uvážit tehdy, je-li slavení mše v malém kruhu plánováno na Getsemany číslo 38 - 21. strana neděli. Mše ve skupinkách by se proto měly obvykle konat jen ve všedních dnech.

Protože při mši v malém kruhu je možné prožívat bezprostředně základní strukturu eucharistické slavnosti, může z toho vyplynout hlubší porozumění mše ve větším měřítku, např. při nedělní bohoslužbě obce. Anonymita, existující snad při větších shromážděních, pak nebude tolik tíživá. Slavení mše v malém společenství pak pomůže k tomu, že se jednotlivec snáze přizpůsobí velkému společenství.

II.část

Praktické pokyny

1.      Místo slavení

Podle liturgických ustanovení může být pro slavení mše v obci zvolen buďto odpovídající liturgický prostor nebo jiné vhodné místo. Je důležité, aby vyhovovalo slavení ve společenství, tzn. zvláště aby umožňovalo činnou účast všech (srv. VÚ 253).

Toto hledisko je třeba uvážit při slavení bohoslužby ve skupině. Pro ně je velký kostel obecně méně vhodný. Pro slavení mše v malém kruhu se má dát přednost liturgickému prostoru, který více odpovídá slavení ve skupině (např. kaple, zvláště tzv. .všední kostel", oratorium, krypta). Kde takový prostor chybí nebo je jen těžko dosažitelný, je možné použít i jiného vhodného prostoru (např. obytná místnost, zasedací místnost). Za jistých předpokladů může být sloužena mše i v pokoji nemocného. Podobně to platí pro mši v bytě starších lidí.

2.      Prostor, náčiní a oděv

Zvláštní charakter tohoto slavení má být vyjádřen také v úpravě místa.  Proto se má v místě nacházet dobře viditelný kříž. Slavnostní charakter je zdůrazněn svícemi a výzdobou (srv. VÚ 269 - 270).

Mimo vysvěcený prostor může být použit vhodný stůl (srv. VÚ 260). Může být tedy použit obyčejný stůl, vhodným způsobem svátečně vyzdobený, aby se i tím odlišila eucharistická slavnost od obvyklého jídla.

Jako liturgické náčiní se použije miska na hostie (patena) a kalich, protože vyjadřují zvláštní důstojnost eucharistické slavnosti (srv. VÚ 290). Jsou vždy na konci slavnosti purifikovány způsobem, stanoveným pro normální formu mše svaté.

Při mši v malém kruhu musí důstojnosti bohoslužby odpovídat oblečení, postoj a gesta účastníků. Také při rozmístění shromážděných kolem stolu, upraveném jako oltář, musí být jasně rozpoznatelné, že se nejedná o profánní slavnostní hostinu, ale o bohoslužbu. Alespoň při eucharistické modlitbě se má stát nebo případně klečet.

Smyslem liturgického oděvu kněze je zvýraznit službu kněze, který reprezentuje v obci Krista a předsedá slavnosti. Nelze tedy ani při slavení mše v malém shromáždění upustit od oblečení a liturgických znamení, přiměřených bohoslužebnému konání. Koná-li se slavnost v bohoslužebném prostoru, má se použít alba, štola a mešní oděv, jinak zpravidla alespoň alba a štola. V neobvyklých případech může být uznáno jako ještě dostačující charakteristické označení kněze to, co se uznává při udílení jiných svátostí, přičemž ovšem nesmí nikdy chybět štola.

3.      Průběh slavnosti

.Mešní slavnost bude pastoračně mnohem účinnější, když budou čtení, orace a zpěvy vybrány tak, aby v co největší míře odpovídaly dané situaci a náboženské i duchovní vnímavosti účastníků." (VÚ 313) K tomu může přispět použití pestrých možností výběru, které nabízí .Všeobecný úvod".

.Kněz má mít proto při sestavování mešních textů před očima spíše duchovní

dobro spoluslavící obce, než vlastní přání. K výběru jednotlivých textů

má dojít po dohodě s těmi, kteří budou při slavení vykonávat určitou úlohu;

k těm patří také věřící, pokud jde o otázky, které se jich bezprostředně

dotýkají."

Úvod

Úlohou úvodu je .spojit scházející se věřící ve společenství a připravit je správně naslouchat slovu a důstojně slavit eucharistii" (VÚ 24).  Nastanou případy, v nichž se při společně strávené době, předcházející slavení eucharistie, již naplní tento předpoklad. Ale i pak v úvodu vyzdvihne celebrující kněz liturgický charakter nadcházející slavnosti.  Bude-li třeba, může celebrant po vhodné přípravě využít při oraci (vstupní modlitba, modlitba nad dary, závěrečná modlitba) možnosti, zmíněné pro texty v mateřském jazyce v .Instrukci pro překladatele". .Může formulovat při zachování základní myšlenky předlohy svoji modlitbu tak, aby lépe odpovídala potřebám dané slavnosti." (srv. Instrukce z 25. ledna 1969, č.  34)

Bohoslužba slova

Čtení z Písma

Bohoslužba slova při mši svaté je ve své podstatě shromáždění kolem Božího slova, v němž je přítomen Pán. Proto nemohou být biblická čtení nahrazována jinými.

Čtení z Písma může celebrant vybrat spolu se členy skupiny (srov. uspořádání perikop).

Při této volbě je třeba vzít v úvahu:

Mezi zvolenými lekcemi musí být vždy úryvek z evangelia.  Je třeba zachovat spojitost mezi čtením z Písma a požadavkem konkrétního společenství, .aby vhodným hlásáním slova Božího věřící dospěli k hlubšímu porozumění konání a aby byli stále více uchopeni Božím slovem" (VÚ 320).  Rozlišuje se mezi slavením ve všední den a v neděli. V neděli se všeobecně berou čtení toho dne, aby byl oceněn zvláštní charakter nedělní liturgie jako liturgie celé obce a aby byla zachována souvislost s liturgickým cyklem.  Na místo mezizpěvu může také nastoupit ticho k meditaci.

Homilie

Místo homilie může podle situace nastat i dialog, takže se pod vedením předsedajícího kněze rozvine duchovní rozmluva, jíž se všichni účastní a k níž přispějí.

V případě, že takovýto duchovní rozhovor předcházel bohoslužbě, je nasnadě upustit od homilie a na její místo, třeba po evangeliu, zařadit společné ztišení.

Přímluvy

Vést modlitbu věřících je úlohou kněze. Prosby mohou být formulovány a předneseny účastníky. Je třeba dbát na to, aby se mimo zvláštních proseb účastníků dbalo na obecné záležitosti a také tím aby bylo vyjádřeno společenství s církví a odpovědnost za svět.

Eucharistická slavnost

Příprava darů

Nezpívá-li se, má se zpravidla konat příprava darů v tichu; je ukončena modlitbou nad dary (srv. VÚ 53). Doporučuje se, aby byla spoluúčast obce na slavení vyjádřena také podílením se na přípravě darů (VÚ 101). Symbolický charakter liturgie a jejích prvků vyžaduje, aby byla eucharistická matérie skutečně uznána za pokrm, jako jeden chléb, na němž všichni máme účast (srov. 1 K 10,17). Proto má být eucharistický chléb (podle zvyku latinské církve nekvašený) utvořen tak, aby ho kněz mohl rozlámat na více dílů, které podá věřícím (srv. VÚ 283).

Eucharistická modlitba

Při prefaci se může vyslovit (přeje-li si to skupina) po zvolání .Vzhůru srdce" - .Máme je u Pána" na vyzvání celebranta aktuální motiv díkůvzdání.  Celebrant pokračuje a říká např.: Za toto všechno a za vše, co Bůh činí skrze Ježíše Krista, poděkujme Pánu, našemu Bohu". Shromáždění odpoví obvyklým způsobem: .Je to důstojné a spravedlivé". Pak začíná prefací eucharistická modlitba podle předepsaných textů.

Přijímání

Lámání chleba, které dalo v apoštolské době jméno eucharistické slavnosti, vyjadřuje účinně a zřetelně jednotu všech v Kristu. Právě tak je to znamení bratrské lásky, protože tento jeden chléb se dělí mezi bratry. Tento význam je obzvláště zřejmý právě při slavení mše v malém společenství. Tato bratrská láska a jednota se může vhodným způsobem vyjádřit před lámáním chleba, pokud k tomu nedošlo již na začátku vlastní eucharistické slavnosti.  Právě při slavení mše v malém kruhu je vhodné přijímání pod obojí způsobou.  Přitom mají, pokud je to prakticky možné, pít všichni z jednoho kalicha.

Po přijímání se zpravidla kněz a věřící nějakou dobu tiše modlí. Také je možné zpívat hymnus, žalm nebo chvalozpěv. Nakonec mohou být před oficiální závěrečnou modlitbu kněze vsunuty modlitby, formulované účastníky, které vyjadřují zvláštní význam této eucharistické slavnosti pro skupinu a její křesťanský život.

Závěr

Pro požehnání se nabízejí rozšířené texty, obsažené v novém římském misálu.  Oznamují konec liturgické slavnosti a mohou popřípadě tvořit přechod k následující společné činnosti skupiny. Následuje-li po mši agapé, má být zřetelně oddělena od předchozí eucharistické slavnosti. 

Richtlinien der Deutschen Bischofskonferenz für Messefeiern kleiner Gruppen (Gruppenmessen), schválené plenárním zasedáním Německé biskupské konference 24. 9. 1970 ve Fuldě; přeložil O. Bastl.