Často to slyšíme - snad až příliš často: obrátit se k Bohu. Snad si pomyslíme, že na nás už to neplatí, protože se už snažíme delší čas. Ale kdo může říci, že se už k Bohu obrátil celým srdcem? Že už nezbývá nic, co bychom si chtěli vyhradit pro sebe, že už nikdy neříkáme Bohu: Ale tady to ne. . . tohle mi ponechej? Tohle mi neber. . . To už by bylo na mě moc. . . tak daleko to přece jít nemusí. . . Právě lidé, kteří jsou ochotni něco dát, bývají víc v pokušení, něco si ponechat. Něco si pořád ještě rezervujeme pro sebe - nechceme, aby byl Bůh i v tom naším jediným Pánem. A tak je třeba odkrajovat ty vyhrazené prostory a dávat je Bohu stále víc.
Pokáním se otvíráme Bohu, aby z nás učinil nového člověka, takového, jaký odpovídá jeho plánům. Je to vlastně zapojení do Království a to může být z naší strany stále opravdovější a hlubší. Ovšem nemohli bychom se obrátit, kdyby nás neobrátil Bůh. My jenom odstraňujeme překážky, ale Bůh přichází sám jako první: jako ten otec, který běží naproti ztracenému synu - rozevře náruč, ani ho nenechá domluvit - přineste pro něj to nejlepší - hodujme, radujme se. Tu radost, se kterou z lásky stvořil svět, přináší Bůh ve slovech smíření. Já ti odpouštím. . . A Boží srdce se raduje. Při odpuštění hříchů se tedy setkáváme s láskou Boží. Nedostáváme odpuštění pro zásluhy našeho vlastního pokání, ani proto, že jsme na sebe všechno pečlivě řekli - ale proto, že Bůh nás miluje. Při odpuštění hříchů se setkáváme s láskou Boží. A to nás zbavuje úzkostlivosti, ale zároveň nás to vede k tomu, aby naše pokání bylo opravdové. Aby bylo vnitřně pravdivé. Právě proto, že nás Bůh miluje.
Můžeme Bohu s velikou důvěrou všecko povědět - jako dítě - všechno, co bychom chtěli a jak bychom si to představovali - ale pak, když to řekneme: netrvat na tom, nerezervovat si nic, zcela se vydat tomu, co Bůh chce s námi učinit.
A k duchu pokání potom také patří - snášet ochotně obyčejný, všední život - ten suchopár a jednotvárnost každodenního života. Právě tehdy není od nás daleko Boží království.
Klaďme si tedy otázky - snad si tam každý najde pro sebe alespoň něco.
1. otázky pro ty, kdo chodí často ke zpovědi:
Nestává se mi to jen věcí zvyku - rutinou, kdy při tom ani nepřemýšlím? Uznáváme se přitom za hříšníky? Nebo si říkáme, že jsme vlastně celkem hodní? Víme, že se přitom setkáváme s Bohem, který do nás vidí? A který nás miluje? Zaznívají nám ta slova .ať ti odpustí hříchy a naplní tě pokojem" jako něco, po čem opravdu toužíme? Je při celé té zpovědi aspoň špetka touhy po obrácení?
Další otázky pro všechny:
Co si ve svém životě pořád rezervujeme? Říkáme .kdybych byl někde jinde, kdybych měl nějakou jinou práci, kdybych nemusel zrovna snášet tyhlety lidi" - a to nás vede k tomu, že neuděláme dobře právě to, co máme udělat - že nežijeme dost intenzivně právě to, v čem jsme - Bůh chce, abychom právě tam, kam jsme postaveni, vytvořili něco dobrého - třeba aspoň trpělivostí a nezničitelnou nadějí. Tím, že hledíme jinam, zanedbáváme, co máme před sebou.
S tím souvisí další otázky: Snažím se poznávat ve svém životě Boží plán? Nebo si myslím, že mě Bůh jen tak vyhodil někam náhodou. Jeho jméno je však .ten, který s tebou stále jde, ví o tobě a přichází ti na pomoc". Prosíme za to, abychom aspoň trochu chápali Boží úmysly s námi?
A tak sem také patří otázky, jestli od Boha opravdu ještě něco čekáme:
Věříme opravdu v život budoucího věku? Nebo smýšlíme v praxi stejně, jako když se řekne: Když člověk stárne, jde to s ním dolů, a pak už nebude nic? Očekáváme od Boha opravdu budoucí věci, i když si je nedovedeme ani představit? Jak slabá je naše víra!
S tím souvisí naše modlitba:
Projednáváme si s Bohem své záležitosti? Každý den? Dovedu se těšit na tu chvíli, kdy na to budu mít čas? Modlím se za to, abych měl všecko snadné, nebo abych dělal, co chce on?
Modlím se za své sousedy - za své kolegy - za své okolí - za velké záležitosti křesťanů - za problémy světa?
I to je důležité, jak děláme kříž; možná že automaticky, a kdybychom se viděli v zrcadle, tak by se nám to nelíbilo - kříž se má dělat pomalu, on nás cele obestírá - my se do něj zabalíme jako do svého pláště. A jestlipak nás Bůh nevede k tomu, abychom se modlili nějak jinak? Možná, že bychom ho měli víc chválit, i ve svých myšlenkách. Chválit neznamená řečnit, ale spíš můžeme zpívat. Když člověk Boha chválí, rozevírá se celá jeho bytost, všechno je v člověku mohutnější - povolí vnitřní napětí, mnohdy se člověk i celkově cítí lépe. Jak velký díl naší modlitby asi připadá na Boží chválu? A když to člověk zkusí, tak to za čas jde: už se tak nepropadáme do svých smutků, - chválíme Boha za to, že je tady, že máme takovou naději. Chválíme ho za každý den - i při všem, co je v něm těžké. Když ho chválíme, poznáváme víc jeho přítomnost, roste naše pokora a i naše pokání se stává opravdovější. Při slově .modlitba" by se nám mělo vybavit spíše .chválit Boha" než .prosit o něco".
A teď moje vlastní já: všichni jsme v něčem jednostranní; jsme rádi, když nás někdo upozorní na naše chyby? Stojíme o to? Dovedu o to i poprosit? Snáším kritiku? Přemýšlím o tom, co se mě vytýká? Nebo to chci umlčet? Jsem sám se sebou spokojen, že jsem dost správný? Zůstávat na místě je pohodlné - cesta kupředu je namáhavá a nejistá - kam bych se třeba až dostal, kdybych se chtěl opravdu zlepšit? Čeho bych se musel zříct, do čeho se pustit? A tak jsem raději spokojen s tím, jaký jsem - ale Bůh není spokojen se mnou.
Moji bližní (v povolání, ale i doma): Možná, že je příliš terorizuji - musí platit jenom to, co řeknu já. Nezaposlouchám se, co říká druhý; nepřeju někomu úspěch; nedávám si pozor, když se ve mně rodí závist a zášť (nejdřív jako by to nebylo nic - a nakonec už nevidím na tom druhém nic dobrého). Stojím rád v popředí, rád se poslouchám, druzí musí poslouchat mé řeči. Možná, že žiji s někým v nepřátelství; pokud je to na mně - snažím se to překonat? Pokusil jsem se už o to? Kdy se o to pokusím? Pomlouvám, zbytečně přetřásám cizí chyby - podezírám, šuškám po straně, a do očí se stavím jako přítel. Dávám druhým příležitost, aby to dělali tím, že je nezarazím, že to rád poslouchám?
Pomlouvání a podezírání: to bývá častá neřest každodenních návštěvníků kostela. Vím, že mám přispívat k dobrému ovzduší ve svém prostředí? Šetřím se na úkor druhých? (doma či v práci)
Škodím druhým lidem tím, že šířím kolem sebe pesimismus? Jak se snažím překonávat špatnou náladu, aby tím netrpěli ostatní?
A teď ochota odpouštět:
Připomínám rád - ještě po letech - co mi kdo zlého udělal? Živím to pořád v sobě? Odsuzuji někoho navždycky, i když se časem změnil? Jsem schopen tomu, kdo mi ublížil, dát možnost k něčemu lepšímu? A komu musím ještě opravdověji odpustit, dříve než mohu poctivě stát před tváří Boží s prosbou o odpuštění?
Ohleduplnost k lidem:
Chodím pozdě, a tím druhé vyrušuji - přicházím třeba na mši až po začátku, ale ženu se dopředu, takže to všechny vyruší.
Ohleduplnost při dopravě: riskuji, když řídím vozidlo, říkám si .ono to vyjde".
Ohleduplnost chodců vůči řidičům: přivádím je lehkomyslně do prekérní situace? (je zajímavé pozorovat, kolik starých lidí přechází strašně rádo na červenou)
Bezohlednost při kouření vůči druhým, kteří to mají dýchat. Bezohlednost vůči dětem, mají-li prodlévat v zakouřeném prostředí.
Pro manžely:
Co děláme společně proto, abychom překonávali lhostejnost jednotvárného života? Máme na sebe navzájem čas? Nepodceňujeme drobné pozornosti? Slavíme naše svátky? Vzpomínáme s vděčností na krásné chvíle? Dovedeme si říkat: Děkuji? Povídáme si spolu o dětech, o jejich výchově, o víře, umíme se společně pomodlit či musí si každý zalézt někam do kouta?
Pro rodiče:
Vychováváme své děti k samostatnosti? Unikáme před jejich otázkami? Z pohodlnosti, z neschopnosti odpovědět? Najdeme si čas, abychom si v dětmi hráli? Nebo jim dovedeme jen nadávat, přikazovat a hrozit? A zvláště pro rodiče ženatých dětí: mícháme se zbytečně do jejich záležitostí?
A nakonec, ale ne jako to poslední:
Je na nás spolehnutí, že nezapomeneme - na př. vyřizovat vzkazy? Jsme-li zapomětliví, musíme si najít nějaké řešení - třeba lístek, kam to heslovitě napíšeme; jinak můžeme přivést druhého do trapné situace, když měl třeba něco udělat, a my jsme mu to nevyřídili.
A dále: je na nás spolehnutí, že chodíme včas? Mnoho lidí nechává bezohledně na sebe čekat, a ani se neomluví: povědomí pro tyto lidské hodnoty se v nich úplně ztrácí.
A ještě do třetice: je na nás spolehnutí, že vracíme vypůjčené věci? Jako knihovník mám špatné zkušenosti, že se musí pořád někdo urgovat.
Spolehlivě vyřizovat vzkazy, chodit včas, vracet vypůjčené věci:
nepodceňujme to, to jsou také mravní hodnoty. Bez toho by byly společenské styky narušené.
Kladli jsme si řadu otázek, ale možná že někoho zatěžují úplně jiné chyby, nedostatky a hříchy. Odprošujeme tedy i za všecko, co jsme neřekli. Ale především: Co je pro nás to hlavní, co mně nejvíc brání v cestě kupředu? Co stojí v mém životě nejvíc mezi mnou a mým Pánem? Na to si musím dát nejvíc pozor.