Nezaměstnanost je mravně nepřijatelná

Prohlášení spolkového výboru KAB (katolického hnutí zaměstnanců) jižního Německa z 8. května 1993

Dosud nikdy nebyla práce, jeden z nejdůležitějších statků člověka, a smysluplné pracovní příležitosti tak masově upírány, jako v této době. Nazýváme tuto situaci masovou nezaměstnaností a prohlašujeme, že se nesmíříme s hospodářskou politikou, která má tuto masovou nezaměstnanost za následek. Považujeme takovou politiku i její výsledek za sociálně a eticky neakcepovatelné.

.Opakem spravedlivé a správné situace v této oblasti je nezaměstnanost neboli nedostatek zaměstnání pro práce schopné osoby. Úkolem instancí, které jsou zde zahrnuty pod názvem nepřímý zaměstnavatel, je čelit nezaměstnanosti, která je v každém případě zlo a v jistém stupni se může stát opravdovou společenskou pohromou.

Aby se čelilo nebezpečí nezaměstnanosti, aby se všem zajistilo zaměstnání, jsou instance, které zahrnujeme pod označení nepřímý zaměstnavatel, povinné bdít nad celkovým plánováním podniků, kde se utváří nejen hospodářský, ale i kulturní život dané společnosti. . . Tato péče leží konec konců na bedrech státu. . ." (Jan Pavel II., Laborem exercens) V roce 1992 čítal v Německu deficit vůči .normální" zaměstnanosti 5 299 000 míst. (Určeno organizací Globus-Kartendienst podle statistických údajů Spolkového pracovního úřadu a Rady expertů, Kb-9980) Přitom není zohledněna tichá rezerva, tzn. ony výdělečné osoby, které také při více nabídkách zaměstnání práci hledají a přijímají, ačkoli nejsou registrovány jako práci hledající. Tendence je rostoucí. Pro rok 1994 už není vyloučen deficit zaměstnání 7 000 000 míst. Papež Jan Pavel II. věnoval jednu ze svých velkých sociálních encyklik celou tématu práce a odůvodňuje to takto:

.. . .spíše abychom ukázali - snad otevřeněji, než jak se dařilo dosud -, že lidská práce je klíč, pravděpodobně nejdůležitější, k celé sociální otázce, snažíme-li se vidět ji opravdu pod zorným úhlem dobra člověka. A jestliže vyřešení - nebo přesněji řečeno postupné řešení - sociální otázky, na kterou narážíme stále a která je čím dál složitější, máme hledat s úmyslem činit lidský život lidštějším, pak právě onen klíč - lidská práce - nabývá zásadního a rozhodujícího významu." (Jan Pavel II. Laborem exercens) Kultura, která uzná jedinečnou důstojnost pracovníka, bude vidět zvláště subjektivní dimenzi práce. Hodnota každé lidské práce nezávisí v prvé řadě na druhu vykonané práce; má svůj základ v té skutečnosti, že jednajícím je osoba. Jedná se zde o etické kritérium, jehož požadavky by neměly nikomu ujít.

Proto má každý člověk právo na práci, a to musí být prakticky uznáno účinnými snahami řešit dramatický problém nezaměstnanosti. Skutečnost, že tyto široké části obyvatelstva a zejména mládeže se ocitají v existenci na okraji, je nepřijatelná. Proto je vytváření pracovních míst přednostním sociálním úkolem, který se jeví jako povinnost jednotlivců a osobní iniciativy, ale stejně tak i státu." (Jan Pavel II., Libertatis conscientia) Tato nezaměstnanost není věcnou zákonitostí; není nutným zlem, lze jí zamezit a překonat ji, pokud bude konečně přijata a s globální strategií realizována poslední zodpovědnost státu za zaměstnanost lidí, naznačená v katolické sociální nauce. Doposud chybí onen papežem požadovaný celkový plán, který zajistí, že zavládne plná zaměstnanost.

Nevidíme už žádný smysl v tom,

  • Že na jedné straně se při péči o staré a nemocné lidi vyskytují stále větší nouzové stavy a na druhé straně lidé, kteří by tyto služby mohli vykonávat, jsou bez práce.
  • Že na jedné straně musejí matky a otcové těžce pracovat dvojnásobně i trojnásobně doma i mimo domov a na druhé straně není nabídnuto dostatek pracovních příležitostí.

Nevidíme už žádný smysl v tom,

  • Že na jedné straně mají veřejné pokladny vydávat méně peněz, což na straně druhé vede ktomu, že se vnárodohospodářské souvislosti scvrkávají příjmy a možnosti zaměstnání a státní zadluženost je na konci tohoto procesu větší než na jeho počátku.
  • Že jsou na jedné straně nezaměstnaní mladí lidé, zatímco starší mají pracovat stále déle, vzájmu důchodových pokladen.
  • Že má být na jedné straně omezen svátek nebo dovolená na financování sociálního pojištění, což na druhé straně může vést celohospodářsky jen květší nezaměstnanosti.

To nesmí být zaměňováno s chybějící připraveností přinášet oběti nebo se snahou trvat na vžitém standartu.

Soupis nesrovnatelností může pokračovat.

Zřetelně ukazuje, že je nutná základní změna smýšlení.

Zřetelně ukazuje, že směr už není v pořádku:

  • Při plné zaměstnanosti mají zaměstnanci, i pokud budou propuštěni, jinou volbu. Nikdo už nebude muset propouštět zaměstnance bez alternativy.
  • Také při krizích struktury hospodářských odvětví, které jsou dnes řešeny masovým propouštěním, jsou zaměstnancům při účinné politice plné zaměstnanosti kdispozici alternativy vjiných odvětvích.
  • Nezaměstnaní a práce schopní lidé představují vnárodním hospodářství finanční rezervu. Nikdo už by neměl zvyšovat daně nebo příspěvky, pokud může být využita tato finanční rezerva.
  • Pokud jsou lidé nezaměstnaní, nesmí existovat žádné problémy financování smysluplných projektů, regionálních hospodářských požadavků, rodinné a vzdělávací práce atd.

Tváří v tvář stávajícím ekonomickým problémům nesmí jít o to, jinak rozdělit .daný koláč", protože tím nebude stávající nezaměstnanost odbourána.

Nejde tedy o sociální přestavbu ani bourání, řešení musí být nalezeno ve výstavbě.

Strany zúčastněné na tarifních jednáních, emisní banka a státní a městská správa musí dělat sladěnou politiku, která koláč na konci zvětšuje, přičemž tento větší koláč pak musí být také jinak složen a jinak rozdělen:

Placená uvolnění pro výchovu a sociální péči, sociální pojištění, studijní volno, ekologická a vývojová politika, pokud se jedná spíše o konzumní díl koláče.

Kapitálová účast zaměstnanců, pokud se jedná o investiční díl tohoto procesu vzrůstu.

KAB jižního Německa diskutuje už deset let o modelech, jak by mohlo tváří v tvář efektu úspory práce a kapitálu při technickém způsobu života dojít k této nutné změně smýšlení, a je připraveno o tom s kýmkoli jednat. Problém je v tom, že v hlavách a srdcích vězí myšlení, které se snaží úsporně využívat a pilně vyrábět dříve nedostatkové statky - potravu, oblečení, bydlení. Také dělení a rozdávání se orientuje na tyto tradiční statky. Dnes jsou takovými nedostatkovými statky pracovní příležitosti. Na ně se musí zaměřit naše ctnosti:

Hospodárnější zacházení se skrovnými pracovními příležitostmi odbouráním přesčasových hodin a zkrácením pracovní doby, tak aby tento cenný statek byl přístupný všem lidem. Aktivní vytváření nových polí rozvoje jako placené uvolnění pro výchovu a sociální péči, studijní volno atd., které se financují samy prostřednictvím jimi vzniklými dodatečnými příjmy. Kdo se chce dnes opravdu dělit, musí se dělit o práci. Nesmí se dělit z přebytku, nýbrž musí být dělen nedostatek práce. K tomu patří také to, že budeme připravení přijmout práci a služby také lidí z východního Německa a z celého světa a ne stále jen ve velkém přijímat devizy, protože raději pro druhé pracujeme, než abychom se s nimi dělili o vzácný statek: práci.

Takto orientovaná politika není zřeknutím se tržního hospodářství, naopak:

Jen při celohospodářsky spolehlivě zajištěné plné zaměstnanosti mohou být problémy nabídky našeho trhu práce vyřešeny:

  • Při plné zaměstnanosti opět funguje konkurence, při nezaměstnanosti troskotá a nakonec sama sebe likviduje.
  • Při plné zaměstnanosti se lze odvážit mobility, při nezaměstnanosti člověk setrvává na zajištěné pozici.
  • Při plné zaměstnanosti mohou být odvětvové strukturální krize smysluplně a dobře zachyceny adaptací na změněné struktury, při nezaměstnanosti budou politicky prosazovány trvalé subvence.
  • Při plné zaměstnanosti je možno riskovat investice snadněji než při očekávané nezaměstnanosti.
  • Při plné zaměstnanosti mají zelenou kvalifikační snahy svýhledem na úspěšné zhodnocení, při nezaměstnanosti vede první nezdar krezignaci. Oběti jsou ze začátku nutné, na jejich konci ale musejí a mohou stát pro všechny větší příjmy a lepší kvalita života, protože dávají kdispozici více stovek miliard marek a více volného času, jež se nyní ztrácejí vnezaměstnanosti. Tyto oběti mohou být snáze přinášeny a očekávány, pokud budou ve stabilizační dohodě zaručena spolehlivá opatření:
  • Souhlas upustit při zvýšení mzdy od vyrovnání inflace musí být na straně zaměstnavatelů a státní a městské správy vyrovnáno odpovídající zdrženlivostí vutváření cen a vodvodech daní a poplatků.
  • Souhlas orientovat se vpříjmové politice na celohospodářsky možné přírůstky musí být oceněn emisní bankou takovou peněžní politikou, která umožní plnou zaměstnanost.
  • Zohlednění globální celohospodářské dimenze při příjmové politice zpohledu stran zúčastněných na tarifních jednáních musí být celohospodářsky institucionálně a tím spolehlivě zvládáno instancí kompetentní pro otázky zaměstnanosti.

Celkově musí být překonána tradiční redukce hospodářství a hospodářského myšlení na průmysl, který produkuje zboží, který vyrábí trhem zprostředkované statky a služby. .Hospodářství je systém prostředků k seberealizaci člověka." (Oswald von Nell-Breuning) Ke statkům, které jsou zde pro všechny lidi, patří také .práce", .výchova", .sociální péče", .kultura bydlení", .kultura stravování", .vzdělání". Tvoří pole rozvoje, na kterých by v budoucnu mohla vzniknout placená zisková práce a příjmy, nad kterými bude možná plná zaměstnanost jako nepostradatelný funkční předpoklad tržně organizovaného hospodářství.

Zde načrtnuté problémy nevznikly sjednocením Německa, sjednocovací proces je spíše učinil méně nebezpečnými. Musejí být ovšem nastoleny a řešeny, pokud má německý sjednocovací proces systémově vést ke stejným životním podmínkám ve východním a západním Německu. Je rovněž třeba řešit tyto problémy s ohledem na sjednocenou Evropu a celý svět.