Stále je s farářovým odchodem do důchodu spojována otázka: Jak to bude dál? Co si obec počne bez kněze? Nově vznikající situace vyžaduje jak se strany spolupracovníků ve farnosti, tak i ze strany celé obce změnu smýšlení - velmi hlubokou. Mnozí členové obce mají dojem, že už o ně církev nemá zájem. V důsledku toho kontaktů s církví ubývá. Vědomí, že jsem věřící, se postupně ztrácí.
Podle kánonu 517, § 2 nového Kodexu kanonického práva může určité úkoly v pastoraci daného místa převzít jedna nebo více osob nekněží, kteří umožní kontakt s církví. Jako "ombudsmani" či "ombudsmanky" se starají o záležitosti obce a na ně se obracejí jednotlivci i skupiny. Rozhodující otázka tím však ještě není vyřešena. Existují možnosti, jak uschopnit obce k tomu, aby obstály v této nové situaci?
Obec, která byla dosud knězem pouze obsluhována a tedy konzumovala, se nyní musí stát subjektem pastorace. Přitom už jednotlivý křesťan nebude jen "konzumentem spásy", ale sám se stane "svátostí spásy". Viděno takto může se pastorace bez kněze stát v současné situaci pro církev šancí k oživení pastorace.
Podle ankety, zveřejněné švýcarským pastorálně sociologickým institutem .Obce bez faráře v místě. Výsledky výzkumu ve švýcarských farnostech", Curych 1987, uvedl nedostatek kněží ve farnostech ledacos do pohybu. Výzkum ukazuje, že na jedné straně se mnohé obce bez faráře v místě stávají aktivnějšími a rozvinou silnější vědomí příslušnosti k obci, na druhé straně lze však stejně zřetelně poznat - navzdory aktivnímu spoluvytváření života obce jejími členy - silnou tendenci k odchodu z církve a k distancování se od ní.
V současnosti je ve většině obcí farář považován ještě stále za neutrální a výlučnou vztažnou osobu, takže situaci výstižně popisuje výrok kardinála Lorscheidera: "Členové obce se nechtějí svého faráře vzdát ve prospěch jiných, kteří by ho snad potřebovali naléhavěji. Nedovolí mu tedy, aby hledal 99 ztracených ovcí a ani mu při takovém hledání nepomohou. Chtějí jen jedno: vědět, že mají zaručen svůj vlastní pobyt v ovčinci. Monopol na službu kněze je jim mnohem důležitější než evangelizace národů. Za každou cenu se snaží zajistit si přímé nasazení jednotlivého kněze ve prospěch každého jednotlivce." Na straně kněží vede převzetí odpovědnosti za více obcí často k přetížení. Nezřídka sdílejí zaopatřující smýšlení obcí a cítí se přetíženi zdvojnásobením nebo ztrojnásobením úkolů vyhrazených faráři (bohoslužby, administrativa, schůze). Přitom se většina kněží při svém vzdělání nenaučila (nebo jen nedostatečně) kooperovat s jinými kněžími nebo laiky. Naopak, převzetí spoluodpovědnosti za obec laiky pociťují jako zásah do oblastí svých nejvlastnějších úkolů a zodpovědností a jako obtěžující omezování vlastní řídící kompetence. Zjevně ubývající vzájemný kontakt mezi kněžími a s tím spojená stále hrozivější osamocenost kněží vede navíc k tomu, že se ztrácí ohled na druhé, dodržování termínů a řádu. Jak ale má ustavovat a vést společenství ve víře a obec někdo, kdo sám žije izolovaně a bez společenství? Jak může jiným interpretovat život evangeliem, když už sám nemá čas promýšlet svůj život nad evangeliem? Mnozí kněží mají tendenci omezit aktivitu laiků na více nebo méně nedůležité okrajové otázky, jako je hudební stránka bohoslužeb, organizace poutí nebo farních slavností.
I za změněných pastorálních podmínek mohou být obce bez kněze rozhodujícím místem pro křesťanskou existenci. Protože kontaktní osoby pocházejí z nejrůznějším oblastí životních i profesních, přinášejí ze svého života zkušenosti, které zabraňují, aby se pastorace vyhýbala naléhavým problémům. Partnerství a spolupráce, které se osvědčily v zaměstnání, mohou blahodárně působit na společenství v obci. Nejrůznější kompetence a talenty kontaktních osob přispívají mj. k tomu, aby se svědectví křesťanů rozšířilo i do společenské oblasti. Intenzivní osobní kontakt jednotlivců a určitých skupin s lidmi různého původu může pomoci, aby obec zůstala integrujícím faktorem.
Jako důležitá hlediska z toho plynou pro konkrétní práci:
- Je nutno vidět spoluodpovědnost členů obce pozitivně. Každý pastorující může zodpovědně doprovázet jen omezený počet lidí. Proto je pastorace odkázána na mnohé jednotlivce, kteří jsou schopni a ochotni spolupracovat.
- Partnerská spolupráce začíná výměnou vlastních zkušeností víry; patří k ní i stálé přezkoumávání efektivity různých způsobů práce.
- Zvláště naléhavým úkolem je prohlubování víry. Úsilí o vyzařování obce a angažovanost co nejvíce členů předpokládá zralou víru.
- Rozšíření životního prostoru, ve světě samozřejmé, musí v pastoraci najít vyjádření v rozšíření perspektivy. Mnohé, co už ve farnosti není možné, lze bez těžkostí realizovat na větší úrovni svazku farností, děkanátu či pastoračního okrsku (např. dny meditace, kurzy, školení).
- Společný život v obci nelze v žádném případě ztotožňovat se spektakulárními aktivitami a podniky. Mnohé roste v tichosti, když jsou lidé otevřeni jeden pro druhého, slouží si navzájem a zvou se ke sdílení a ke společenství věřících.
Různé pastorální služby - zvláště ve spojení s profesionální - nesmí v žádném případě v obcích podporovat mentalitu obstarávání a zaopatřování, ani zatlačovat tzv. čestné služby.
- Různé pastorální služby překonávají svou spoluprací základní pastorální schizma mezi experty a laiky. V neposlední řadě proto je třeba bránit nové "klerikalizaci" různých pastorálních služeb.
- Jednotlivé služby prospívající celku, když každý převezme to, co mu Duch dává jako nejvlastnější charisma.
- Pro efektní kooperaci spolupracovníků je nutná stálá výměna informací a živá komunikace na všech rovinách.
- Jde o to povzbuzovat a uschopňovat jednotlivce a skupiny v obci k jejich službě.
Pastorální spolupracovníci vyslovují pravidelně přání lepší spolupráce, společného plánování, reflexe praxe a doprovodného dalšího vzdělávání jako nutné kroky na cestě ke spolupráci.
- Vzhledem k množství spolupracovníků je úkolem především "sloužit sloužícím". Obec bude pouze tehdy možno prožívat jako církev v tomto místě a čase, když bude skutečně životním prostorem víry pro jednotlivce a mnohé, v živém sdílení zkušeností víry.
Přitom se ovšem také ukazuje, jak nutné je naslouchat tomu, co by chtěl Boží Duch sdělit naší době. Bude-li církev jako celek dost otevřená pro šance, které spočívají v momentální přechodné situaci, mohou být jednoho dne nalezena i řešení rozšiřující možnosti přístupu ke kněžské službě, která přispějí k tomu, že bude obcím uchována slavnost eucharistie jako duchovní střed jejich života; přání, které se vzhledem k permanentním nouzovým řešením stává stále naléhavějším.
Pastoraltheologie, Styria 1993, s.134-137; přel. -jv-