Skoro už se ani nechce věřit, že před pěti lety byla mravní obroda velkým společenským tématem. Tuto situaci jistě nelze vzkřísit, měli bychom se však zamyslet nad tím, co se s tímto tématem stalo. Vytratila se především iluze, že zavedení kapitalismu jaksi samočinně povede ke zlepšení morálky, jakkoli logicky se v této věci argumentovalo. Poznání stavu společnosti na Západě, který lze bezpochyby také označit jako morální úpadek, a osobní zkušenost se situací u nás (nárůst zločinnosti, dětská prostituce aj.) vedly k vystřízlivění. Pokud si (podle výzkumů) většina lidí u nás myslí, že tzv. úspěšní se stali úspěšnými především odložením morálních zábran, pak je samozřejmě těžké někoho vyzývat k mravní obrodě. Vlastní problém nás věřících je však někde jinde: Příliš neproblematicky jsme se považovali za nositele mravní obnovy, o nevěřících jsme se v této souvislosti i ve sdělovacích prostředcích vyjadřovali velmi hloupě. Zapomněli jsme, že my sami můžeme kohokoli volat k mravní obrodě jen z pozice kajícníků, nikoli z pozice spravedlivých. Společnost, z větší části ateistická, nám to dnes s rozkoší připomíná. Zločiny fašistů a komunistů je třeba odsoudit, ale s vědomím vlastních dějin - byli to například naši křesťanští spolubratři, kdo jako první nahnal Židy do synagogy a pak ji zapálil - fašisté a komunisté to dělali až po nás. Naštěstí Kristus přišel pro hříšníky, nikoli pro spravedlivé, a obnovná hnutí v církvi, jako františkánské či reformační, byla hnutí kající. Tím se lišila od katarů, kteří marně usilovali o církev čistých. . .
Další problém, který nám uniká, protože automaticky vycházíme z toho, že my jsme obhájci morálky, je ten, že naše zásady se i nejlepším nevěřícím jedincům někdy jeví jako nemorální. Především zásada, že by člověk měl podřídit své jednání autoritě a dělat to, s čím vnitřně nesouhlasí, se v pofašistické epoše jeví obecně jako mravně nepřijatelná. Můžeme o tom polemizovat, musíme však o tom vědět. Podobně některá řešení, která navrhujeme například rozvedeným žijícím v novém manželství, návrhy z oblasti antikoncepce apod. Jsme zde na velmi delikátní půdě a nevhodným jednáním víc zkazíme než pomůžeme. (Morální principy samotné samozřejmě měnit nemůžeme).
Někteří čtenáři neradi vidí, mluvíme-li v Getsemanech o .postmoderním paradigmatu". Nechceme tím nic propagovat, pouze chceme, aby se nepřehlédly změny, které už jsou vidět. Asi jako meteorolog nepropaguje počasí, které předpovídá. . . A v této souvislosti je nutno jasně říci, že k této postmoderní epoše bude nepochybně patřit obrovská pluralita a její vlastní morálka bude spočívat právě ve schopnosti přijímat odlišné lidi, lidi, s jejichž slovy ani činy nesouhlasím. Ježíšův příklad tedy bude ještě aktuálnější. Z naší doby jsme tuto postmoderní svatost mohli vidět např. na Josefu Zvěřinovi (pěkně ji popsala Eva Kantůrková v establishmentem napadaném Památníku). Považuji za nutné tuto skutečnost stále zdůrazňovat, protože řada našich bratří na vlivných místech vidí v tomto novém paradigmatu jen relativizaci mravních hodnot a sama se vmanévrovává do postoje, který bude brzy platit jako příklad mravně odstrašujícího jednání.
jv