Jedno nahlédnutí do Ameriky

autor: 

Každý, kdo tam byl, uvěří, že 30 dní strávených na čtyřech místech na severu USA a pak 4 dny v Torontu, je opravdu .nahlédnutím" do země zaujímající tři časová pásma. Podívejme se proto jen na pár detailů z míst, kde jsem se díval i divil: Grand Rapids (Michigan), Rochester (New York State), New York City, Toronto (Ontario Can.) a Chicago (Illinois). Obrovité soustátí pionýrů, ostrých hochů, kteří sem vyrazili za lepším, leč do nejistoty, se samo považuje stále a velice za zemi křesťanskou. Proto veliké téma (issue, item i challenge), jakým je tu potrat - abortion, je současně politikum. Prezidenti tu mluví o Bohu, leč nikdo se většinou nemusí bát, že by se to myslelo vážně.

V televizi můžeš spatřit neuvěřitelně obézního černého uzdravovatele, který hopsá, stále si utírá pot velikým kapesníkem, vykřikuje Halleluja (s výskavým přízvukem na první slabice HAleluja) a tu a tam vybraným osobám z davu řekne jejich dosavadní krutý osud, ty pak řeknou YES a upadnou do mdlob uzdraveny. Možné je vše: Kazatel se modlí na kameru, ona (rozuměj kazatelka) přizvukuje .YES" a pak nakonec radostně čtou z tabulky jména těch, kdo přispěli 5 dolary na zbožný účel.

Začít bychom mohli tedy odkudkoli. Tak například .církve" zaujímají v telefonním seznamu půlmilionového města Grand Rapids na .žlutých stránkách" ne méně než 9,5 strany. Pokusím se tedy o nějaký .systém v tomto šílenství" a pohovořím v několika blocích, odpovídajících tomu, čeho jsem si všímal.

1. Život církve v USA

předně nelze za tak krátkou dobu vůbec postihnout. Jedna věc je ovšem zřejmá: je to země obrovských extrémů. .Pokud chcete vidět liberály," říká mi presbyteriánský profesor církevních dějin W. Wright, .jeďte do Bostonu. Tam najdete všechno: potraty, rozvody, feminismus. To oni berou. V Berkely (Kalifornie) je to podobné."

Liturgie se prý také slaví všelijak, každý podle svého gusta. To nepochybně vede k protireakci - k fundamentalismu. Tak jsem byl na jednom .spolču", kde ti lidičkové vkleče latinsky zpívali nešpory. Určitě jim nerozuměli. S chorálem to mělo málo společného, takže jsem je to choře učil, řka, že jsou to vzpomínky na mé mládí. Oni ovšem byli spokojeni, jak prý to dobře zpívám. . . Nechtěl jsem je shazovat, nicméně jemně jsem se jim snažil povědět, že k Bohu bych nejspíše měl mluvit tím jazykem, kterým říkám .I love you" nebo .Good morning".

V samotném Actonově Institutu (Grand Rapids), kde jsem byl stipendistou, jsem narazil na tiskového mluvčího, který když viděl, že kopíruju knihu od H. Künga a E. Schillebeeckxe, se zděsil a vykřikl: That‘s a disease! (To je nemoc!). Dodal jsem .Yes, it‘s a pest" (Ano, to je mor.) v domnění, že to říká z legrace. Jak jsem se ale divil, když jsem zjistil, že to myslí vážně! Od té chvíle ve mně začly fungovat mechanismy z dob předrevolučních, dokonce něco jako strach: .dával jsem majzla", abych nebyl odhalen jako renegát ortodoxie!

Církev v USA je zcela odloučena od státu. Peníze, které se vyberou, jsou také jediným církevním majetkem. Není ho ovšem málo. Američani umějí dobře vybírat. Zúčastnil jsem se katecheze pro dospělé. Probíral se tam nový římský katechismus. (Za 60 min. stačili probrat svátost manželství, kněžství, pomazání nemocných a ještě přidat kus morálky.) I zde se platilo vstupné. Na chodbě se pak v přestávce prodávaly encykliky Casti connubii, Humanae vitae, či příručka Jak hospodařit s financemi ve farnosti (pro neúčetní).

Těžko ovšem zobecňovat, na to bych tu prostě musel žít aspoň rok a hodně cestovat k tomu. . .

Kdosi si mi tam stěžoval, že se padělá Písmo, když se v anamnéze říká .lámal a dával svým přátelům" - namísto učedníkům. Týž muž - konvertita nebyl spokojen s tím, že se před svým křtem nezpovídal a že byl hned biřmován. (No comment!)

2. Katolická liturgie

Předně je vesměs (směs tvoří tři zkušenosti z Grand Rapids, jedna z Chicaga a jedna z Toronta) uvolněnější - lidsky přirozenější. Před liturgií se představí jménem lektor, pozdraví .Good morning" a vyzve přítomné, aby se navzájem pozdravili (ti si podávají na všechny strany ruce, a neznají-li se, pak se představují). Pak následuje několik informací o liturgii. Přijde kněz v průvodu, nese procesionální kříž a lekcionář zdvižený do výše. Pak pozdraví a všichni odpovídají .dobré jitro". Nezdá-li se mu odpověď dost nahlas, proces se opakuje. Povinné uvtípnutí snad nikdy nesmí v Americe chybět - ani v chrámu ne. Na pozdrav .Pán s vámi" se vedle slov odpovídá též gestem ruky směřující k celebrujícímu knězi. Tak alespoň tomu bylo u sv. Tomáše apoštola v Grand Rapids. (Mají tu též pěknou kapelu - klavír, spinet, zobcová a příčná flétna, kytary, bicí, kontrabas.) Hrají vkusné, obsažné písničky.

Zajímavé je též, že v eucharistické modlitbě není přímluva za .papeže", ale za .římského biskupa". Při vzpomínce všech věrných zemřelých byla liturgie v bílém - s dvěma zlatými pruhy (což mě docela potěšilo). Pěkné aleluja před evangeliem (přinesl jsem jejich hymnář - snad to tam je). Před čteními se shromáždí kupa dětí (snad 60, dětí je tu v katolickém kostele daleko víc než u nás) před presbytářem: Pár neformálních poznámek kněze k tomu, co se bude číst, vyslechnou lekce a odcházejí na bohoslužbu slova, někdo z dospělých v čele nese zdvižený evangeliář. Též celebrant pak vezme stříbrný evangeliář z ambonu, slavnostně ho nese doprostřed chrámu, nakonec ho uchopí jen pravou rukou v rohu, pozdvihne ho jaksi dostrany se slovy .toto je slovo boží" a pak začne číst. Při přípravě darů kněz nalévá víno do vysoko zdviženého kalicha ze skleněné konvice, která pak se zbytkem vína na oltáři zůstává.

Před přijímáním přinesou na oltář asi osm kalichů. Stejné množství akolytek a akolytů se pak postaví za oltářem. V řadě si podávají Tělo a Krev Páně a pak sami poslouží všem na různých místech chrámu. Je to tak funkční, neboť přijímají všichni. Svátost smíření. . . je ovšem .v krizi" (jako v západní Evropě), takže 5-6 lidí přichází v jediný termín, kterým je neděle před mší. Někteří kněží to vidí a kážou proti tomu. Jiní se bojí něco k takovému tématu říci, protože se nechtějí stát terčem kritiky. Jinde (u naší menšiny v Chicagu) se dozvídám, že vše je záležitostí (a vinou) biskupů. To oni propagují tzv. generální absoluci na obecné společné vyznání. Jiný kněz říká: .To máš těžký, kněz, který sám smíření neslaví, těžko může i smířením sloužit." Po nedělní liturgii je v basementu (sklepní prostora odpovídající plochou půdorysu kostela) snídaně.

Zajímavým specifikem kostela sv. Tomáše bylo prostorové oddělení stolu slova a stolu eucharistického. Předsedající sedí na centrálním sedes uprostřed apsidy (chrám má charakter trojlodní baziliky), ambon je mírně po jeho pravé straně. Zato mensa je zcela na levé straně od sedes, takže svou projekcí vůbec do presbytáře nezasahuje. Hezkou liturgii jsem též zažil na Thanksgiving Day v Chicagu, resp. v Lisle (benediktinské opatství - kdysi výlučně české). Předsedal opat, 22 kněží koncelebrovalo. Není bez zajímavosti, že se tu účastnilo 6 budhistických mnichů v žlutočerveném s vyholenými hlavami. Dva z nich byly mnišky, leč to nebylo možné rozeznat.

3. Teologické fakulty - ekumenismus

Už jsme pověděli, že v Americe je obrovské množství denominací. Tak v semináři Kalvinovy University v Grand Rapids (mají mj. skvělou teologickou knihovnu o 450 tis. svazcích) studuje 240 studentů, mezi nimiž jsou zástupci 40 denominací!

A tak vyjdeme-li pouze z tohoto holého faktu, můžeme říci, že vlastně snad všechny fakulty jsou nějakým způsobem na cestě k ekumenismu. K takovému soudu postačí pouhý fakt společného usilování. K tomu ovšem přistupují další skutečnosti: .We have common class, common chapel and common refectory. Máme společnou výuku, společnou kapli a společný refektář," říká děkan William H. Peterson v Rochestru.

Velkou praktickou úlohu přitom vesměs hraje univerzitní campus, tj. seskupení fakult a kolejí na jednom místě. Existují též speciální koleje pro rodiny s dětmi.

Vedle pouhého seskupení hraje při společném ekumenickém směřování podstatnou úlohu samozřejmě výuka. Předně základní biblické disciplíny se vyučují společně. Kdyby tu měl být anglikánský profesor Starého zákona a k tomu ještě katolický, metodistický či jiný, bylo by to plýtvání silami. Proto se v těchto oborech vůbec nerozlišuje. Každý vystupuje, jak je, neztrácí svou identitu či církevní příslušnost, a je jako takový přijímán. Teprve ve vyšších ročnících se semináře dělí podle denominací. Nicméně navzájem se na tyto semináře zvou. Někdy je dokonce povinností alespoň nějaký kurz .vedlejší" denominace absolvovat. Pontifikální kolej v Columbus (Ohio) ukládá svým studentům účast na interprofesních kurzech, kde se účastní na případových studiích právníci, lékaři, teologové či zástupci jiných profesí.

Tu a tam jsem se snažil přiblížit atmosféru našich fakult místním profesorům. Ti to jen s obtíží mohli pochopit. Žijí v univerzitních campusech, kde jeden má velice blízko k druhým - je to skutečná universitas, či studium generale. Kdosi radil, aby se začalo tím, že profesoři - řekněme Starého zákona - z různých fakult povedou stálý dialog. Jiný navrhuje: .Pošlete nám sem mladé nadané studenty, budete mít dorost." Myslím si o tom své. Končím vyprávění. Jsou to ovšem jen střípky z velké země, snad něčím poučné. Slušelo by se mluvit o naší emigraci. Kdo jsou tito lidé, odkud a kdy přišli, jaké mají problémy, kde spatřují svou identitu. To snad zas jindy.

Snad ještě nakonec jednu poznámku k ekumenismu:

Profesor Vandervelde (president Americké asociace pro ekumenismus) z Christian Institute v Torontu soudí, že ekumenismus je dnes v jakési slepé uličce:

Jedni jsou liberálové a nekladou si příliš otázky, jsou prostě pro .svobodu a spravedlnost" - nevidí problémy, vše je přece jasné. Druzí, (zejména katolíci a pravoslavní) vlastně blokují pokrok tím, že se ptají, co ještě je třeba vykonat (není tedy vykonáno vše, je to ve slepé uličce - .log jam" - jak jsem se naučil novému idiomu - .nakupení plaveného dřeva"). Přistupuje k tomu otázka svátostí považovaných na katolické straně za komunikaci milosti ve vertikálním směru, zatímco kalvíni (prof. Vandervelde) zdůrazňují působení milosti v božím lidu (horizontálně).