(Zpracováno podle knihy W. Beinerta Christentum und Fundamentalismus, Steyler Verlag 1992)
Fundamentalisté vystupují obvykle jako praví věřící, pravověrní křesťané, to nás však nesmí zmást. Fundamentalistický postoj je neslučitelný s postojem víry, a proto představuje vážný pastorační problém. Nejde nám o boj proti názorům fundamentalistů, naopak, v této věci se od nich můžeme i lecčemu přiučit, například v kritice moderních iluzí, jde o zápas s postojem, který se jeví jako víra, ale je skutečné víře na překážku.
Skutečná víra obsahuje prvek důvěry, naproti tomu fundamentalistický postoj vyplývá ze strachu. Fundamentalisté bojují proti moderně, přitom však fundamentalismus je jev typický právě pro modernu - pro dobu, kdy se rozkládají samozřejmé základy společnosti, kdy se svět stává nepřehledný, kdy i v náboženství vzniká otázka, čemu ještě můžeme věřit. Pro fundamentalistu je typický požadavek jistoty, zvýšená potřeba jistoty. Chci mít jistotu
Křesťanský fundamentalista (na rozdíl od islámského) vidí svůj ideál v idealizované minulosti, ve starém. Je třeba mu pomoci ke zkušenosti, že náš Bůh činí nové věci, že život s ním přináší překvapení, zkušenosti, které jednoduše nejsou opakováním toho, co tu bylo, zejména pak že vyžaduje nová, neobvyklá rozhodnutí, což je právě věc, z níž má fundamentalista největší strach a je třeba mu v této věci být oporou. Je třeba naučit jej objevovat 8. strana v proměnách života působení Božího Ducha, nikoli jen chaotický proces rozkladu. Současně je nutno cvičit dar rozlišování.
Fundamentalista má strach z plurality, a proto není schopen skutečného vztahu. Společenství fundamentalistů, o němž s nadšením dokáže hovořit, je iluzorní - je to společenství lidí na útěku před světem, lidí, kteří se neobohacují svou rozdílností, ale utvrzují v dosaženém stavu a blokují další zrání. Toto společenství je zpravidla vysoce autoritářské, což představuje další překážku pro zrání víry. Osvobodit se z něho je těžké, může to znamenat i ohrožení psychiky jako při odložení drogy. Pluralita, z níž má fundamentalista strach, však není jen v církvi kolem něho, ale je i v jeho nitru. Aby jí unikl, musí ji promítat mimo sebe, a to tak, že sebe a své spojence ztotožňuje zjednodušeně s dobrem a ostatní se stávají nepřáteli a služebníky ďábla - on sám je samozřejmě spojencem Boha a braní jména Božího nadarmo je jeho obvyklý hřích. Jeho spolubojovníci nejsou jen lepšími křesťany, ale jedinými opravdovými křesťany. Tento dualistický pohled na lidi (nikoli jen na jejich názory!) dále prohlubuje fundamentalistovu neschopnost navázat opravdový vztah. Není schopen rozhovoru - jeho předpokladem je pluralita -, ale dokáže pouze zvěstovat svou pravdu. Proto mu argumentací nelze zpravidla pomoci.
Jak již bylo řečeno v úvodu, jde o problém víry a lze jej řešit pouze posilováním víry, podporou růstu ve víře. Důležitou věcí je prevence. Především je třeba převzít od křesťanských fundamentalistů to, v čem mají pravdu - tedy zpravidla jejich kritiku moderních iluzí (prosazovaných svého času neméně fundamentalisticky), jejich zájem o pravdu a hodnoty ohrožené moderní libovůlí a skepsí, ochotu naslouchat ověřeným autoritám, učit se z tradice. Dále je nutno včas identifikovat lidi ohrožené fundamentalismem - lidi s pocitem, že jim vše přerůstá přes hlavu, že ztrácejí základní jistoty, lidi ztrácející orientaci ve světě. (Tito lidé jsou současně s fundamentalismem ohroženi i útěkem k sektám nebo k drogám apod.) Zvláštní pozornost je třeba věnovat mladým lidem, kteří jsou pro své mládí zvláště náchylní k nemilosrdnému vidění druhých, démonologii, mravnímu rigorismu a pocitu nadřazenosti nad druhými. Je třeba učit lidi rozdílu mezi důvěrou, kterou dává Bůh, a lidskými jistotami, mezi tím, co je skutečným fundamentem pro víru, a tím, co se může a má proměňovat. Je třeba umožnit prožitek církve jako pluralitního Božího lidu na cestě dějinami, jako dnešního pokračovatele v živé, neuzavřené tradici.
Zvláštní problém představuje fundamentalismus politický, tíhnoucí dnes zpravidla k radikální pravici. Přátelení se křesťanů s různými diktátory vrhá špatné světlo na celou církev, a třebaže jsou tato hnutí dnes malého významu, nelze do budoucna vyloučit, že vyrostou a zatočí se svými nepřáteli tak, jak se sluší na ty, kdo bojují proti absolutnímu zlu za záchranu svatých hodnot. Proto je nutno zodpovědně zvažovat svůj vztah k současnému politickému systému, k němuž jistě musíme být kritičtí, ale bez pošilhávání po nedemokratických řešeních. Nespokojenost katolíků s první republikou vehnala mnohé z nich do blízkosti fašismu - to nám musí být dnes varováním.
P.S.: Jak se právě dozvídáme, tato vcelku nevinná brožurka, v níž autor nikoho výslovně nejmenuje, pohněvala nejvýznamnější vnitrocírkevní sektu natolik, že zmařila udělení čestného doktorátu autorovi v Polsku. Nejprve se hrálo na nacionalistickou strunu - autor byl obviněn z .protipolského smýšlení", a když se to ukázalo jako nevěrohodné, byla zvolena osvědčená cesta přes kurii. Inu, kdo nemá dost víry v Boží jednání, musí intrikovat.