Dnešní doba není lehčí, ale v leckterém ohledu je dokonce těžší než doba minulá. Vidíme, že lidé, kteří s jasným pohledem vpřed snášeli nepříjemnosti a vnější beznaděj minulé doby, dnes upadají do deprese a malomyslnosti. Při mnohých setkáních hledáme odpověď na otázku, jak máme jednat právě v této době. Zaznamenal jsem dodatečně myšlenky jednoho kněze působícího v civilním povolání. Předpokládám, že pomohou lidem i přes hranice společenství, v němž je vyslovil:
Televizní diskuze o morálce, k níž A. Přidal pozval V. Klause, V. Bělohradského, E. Koháka a T. Halíka, skončila jako řada monologů, což je myslím klíč k problému. Nikomu, jak je vidět, nevadí, když si budeme o morálce povídat nebo když se budeme slušně chovat, ale musí to zůstat naší soukromou zábavou. Kdybychom chtěli něco dobrého prosadit přes stát, pak je připraveno klišé o hrůzných následcích spojení církve (.v nejširším smyslu") a státu. Erazim Kohák nadhodil, zda není stejně hrozivou věcí dnešní propojení státu se zájmy silných ekonomických korporací. Ve zpravodajství jsme si následně mohli poslechnout tragickou zprávu o zavraždění ředitele ruské televize, který se postavil zájmům reklamních agentur. Zpráva sice poněkud výjimečná, zapadající však dobře do toho, s čím se mnoho lidí v posledních pěti letech setkalo: Můžeme nezištně usilovat o nejsvětější věci, ale jakmile se střetneme se zájmy (dnes: ekonomicky) mocných, následuje pokus nás podplatit a po něm výhrůžky fyzickou likvidací. Tím většinou nehrozila ani StB, a kdo čte občas černou kroniku, ví, že to nemusí být jen planá slova, a raději ustoupí do prostoru, který ještě nebyl komercializován.
Dnešní doba zprivatizovala zlo, na které měl dříve monopol stát, a v podmínkách svobody projevu se o spoustě zla hned dozvídáme a je toho na nás najednou moc. Pak i naše rozhovory sklouzávají v neplodné lamentování nad zkažeností lidí (a děláme si z toho alibi). Je pravda, že je zlo více vidět, je ho však více? Většina lidí se prostě jen chová jako za husákovské normalizace, kdy lidé pochopili, že s nedávnými hesly o humanitě už nikam nedojdou a je nutno se postarat aspoň o vlastní rodinu. Negativní vidění druhých však není jen problémem naší společnosti. Např. i západoněmecká společnost žije v přesvědčení, že kriminalita vzrůstá a násilí dosahuje velkých rozměrů, že ve velkých městech lze mluvit o trvalé občanské válce či o Bosně en miniature. Skutečná analýza čísel však ukazuje něco jiného. Kriminalita vzrostla o několik procent v důsledku obrovského nárůstu drobných deliktů. Počet vražd dosáhl vrcholu v r. 1975 a v současnosti je podprůměrný, klesá počet znásilnění, ačkoli stoupla ochota žen tento trestný čin ohlašovat. Komise spolkové vlády, která měla prošetřit tezi o nárůstu násilí na německých školách, nemohla nic takového empiricky doložit, pojišťovny dokonce zaznamenaly pokles skutečně těžkých ublížení. Nejde tedy o to, že by se lidé k sobě chovali násilněji než dříve, ale o to, že více u svých bližních předpokládají násilné jednání. Efekt takového očekávání může být dvojí - na jedné straně se pozitivně vytváří citlivost pro tento problém, na druhé straně může taková představa o chování druhých svádět i k vlastnímu násilnému jednání. I zde však platí biblické: Nevydáš falešné svědectví o svém bližním. Často je to strach, který se v nás skrývá a který nás pak vede k negativnímu pohledu na druhé lidi.