V této části kurzu opět využijeme zkušeností církve ve východní části Německa, jejíž situace diaspory uprostřed (či na okraji) ateistické společnosti je blízká situaci naší. Opíráme se o usnesení pokoncilní synody .Diakonie in der Gemeinde" (1974). Zaměření dokumentu je patrné už z první věty: jde o realizaci bratrství a bratrské služby v obci. Nejde tedy jen o určité charitativní úkoly - sama realizace bratrství a sesterství v obci je významným diakonickým činitelem. Už svou vlastní existencí jako obec bratří a sester působí obec diakonicky: Atmosféra svobody, úcty ke svědomí druhého, otevřenosti, vzájemné dobré vůle a spolehlivosti vytváří prostor, kde se daří životu a kde člověk zraje k důležitým rozhodnutím víry. Obec své členy nejen morálně podporuje ve správném rozhodnutí, ale je připravena s nimi nést i jeho následky. Osamělí lidé zde překonávají svou izolaci a nacházejí kontakty. Lidé společensky méně uznávaní pro různé handicapy (nemoc, stáří, sociální situace, ale i lidé, jejichž společenská úspěšnost je limitována tím, že nejsou schopni úspěchu obětovat cokoli) zde nacházejí pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. Mladé rodiny s více dětmi zde uprostřed společnosti, která jimi skrytě pohrdá, nacházejí ocenění i solidaritu (pohlídání dětí, výměna bytu či pomoc při jeho získání, materiální podpora). Pomoc zde nacházejí i ti, s jejichž rozhodnutím církev nesouhlasí - lidé, kteří ztroskotali jako manželé, jako kněží či jinak. Obec ví, že spása plyne ze SETKÁNÍ s Kristem, a je proto místem setkání. V neformálních setkáních se děje mnoho diakonického, aniž si to někdo uvědomí - v rozhovoru se sdílí starosti a břemena, najde se řešení či domluví praktická pomoc. V prostředí vzájemné solidarity a služby zrají a jsou podporována i rozhodnutí mladých lidí věnovat se povoláním zaměřeným ke službě druhým ve zdravotnictví, školství, sociální sféře apod. Modlitba jedněch za druhé je v živé obci samozřejmostí.
Tak obec realizuje biblické: .Když nás Bůh tak miloval, musíme se i my navzájem milovat." (1J 4,11) Oběť Kristova za nás je vzorem i cílem následování.
Tato diakonie je potvrzením věrohodnosti slov zvěstování i svědectvím světu.
Je zřejmé, že ji nelze odtrhnout od ostatních funkcí obce: .Církev (obec) Ježíše Krista se stane živou tam, kde se dosvědčuje víra, přináší se chvála Bohu a slouží se podle příkladu Kristova všem lidem (martyria-liturgiadiakonia)." Diakonie obce není pouhý .moderní aktivismus", ale součást poslání každé obce.
Vedle diakonie jakožto bratrství a sesterství žitého v obci patří k životu obce i konkrétní diakonická služba. Dokument zdůrazňuje, že diakonie neznamená jen ochotu sloužit, ale i ochotu pomoc přijmout. Obojí je ve skutečnosti těžké - proto je nutno sloužit tak, aby v nikom nebyla zraňována jeho lidská důstojnost a vytvářen pocit závislosti. Ti, kdo potřebují pomoc, nepředstavují pro křesťanské společenství břemeno, ale naopak příležitost realizovat svou víru.
Diakonie obce ve světě se děje v ekumenické spolupráci se všemi, kdo věří v Krista. Pracují-li křesťané jen vedle sebe nebo dokonce proti sobě, znehodnocují podle citovaného dokumentu svědectví o lásce Kristově. Diakonie obce je sice zaměřena primárně k vlastním členům a ke křesťanům, ale její snahou je pomáhat skutečně všem lidem bez rozdílu - na svědectví o Bohu, který dává slunci svítit dobrým i zlým.
Jak již bylo výše řešeno, děje se diakonie živé obce v zásadě spontánně. Určitá míra organizace však zde také má své místo. Je dobré, je-li v obci určitá skupina, která se na diakonii specializuje, je však nutno dbát, aby se i další skupiny a kroužky v nějaké míře věnovaly diakonickým úkolům. Kromě toho je žádoucí, aby v obci byla skupina, která diakonii koordinuje, která objevuje úkoly a informuje o nich obec, aby členové věděli, jaká služba se od nich čeká. (Starocírkevní diakon měl přímo pověření vyhledávat ve světě trpící a byl nazýván .okem církve".) Sama informace dnes často bývá největší pomocí. . . Nejde však jen o objevování úkolů, ale i lidí, kteří jsou schopni a ochotni sloužit, o rozumné rozdělení práce mezi ně podle jejich sil a speciálních schopností. Skupina koordinuje službu návštěv v nemocnicích, sociálních zařízeních a domácnostech. Stará se o kvalifikování pracovníků a obstarání financí. Finanční stránka diakonie by neměla být zajišťována jen nárazově sbírkami na určitý účel, ale obec by měla ve svém rozpočtu vyčlenit na diakonii určité prostředky.
Kněz sloužící v obci upozorňuje ve zvěstování na diakonické úkoly, stará se, aby měl dost spolupracovníků pro roznášení chleba nedělní eucharistie, podporuje vytváření společenství i návštěvy u odcizených členů, dává k dispozici farní prostory, duchovně vede pracovníky v diakonii. Sám také Getsemany číslo 52 - 30. strana diakonii koná. Měl by mít určité finanční prostředky pro diskrétní pomoc těm, kdo ho vyhledali.
Obec nemůže diakonii na nikoho delegovat. V úkolech, na něž nestačí, spolupracuje s organizacemi, jako je charita či světské dobročinné organizace a akce. Obec spolupracuje s řády, které se věnují diakonické službě jako svému hlavnímu úkolu. Atmosféra v obci je příznivá pro povolání k této zvláštní formě následování.
Eucharistie a diakonie:
Spojení diakonie s liturgií bylo nápadným rysem bohoslužeb rané církve a chránilo bohoslužbu před .odtržeností od života". Diakonie spolupodmiňovala i rychlé šíření církve. Dnes se výslovná diakonie projevuje zpravidla jen sbírkou na určitý účel. K zamyšlení by nás mohla podnítit trojí hostina staré církve: hostina eucharistická pro pokřtěné věřící - brzy od ní osamostatněná agapé jako hostina lásky obce - stolování s kýmkoliv podle vzoru Ježíšových stolování (dělo se i v době komunistické vlády např. před pravoslavným chrámem v Postupimi).
Politická diakonie:
Paul M. Zulehner ve své Pastoraltheologie 2 rozlišuje diakonii jako pomoc obětem současných poměrů - charitu a úsilí o změnu těchto poměrů - politickou diakonii. Zatímco u nás ještě přežívá zbožnost odtržená od zájmu o svět, je heslem řady zahraničních aktivit spojení mystiky a politiky, jak to odpovídá tradici křesťanství. Politická diakonie obce se řídí .politikou Boží" - na jedné straně tím, že Bůh je zastáncem diskriminovaných a jeho proroci dávno před Marxem odhalují útisk a vykořisťování a prohlubují sociální cítění lidu (srv. v katolické tradici tzv. do nebe volající hříchy), na druhé straně tím, že v Ježíši Kristu Bůh odmítl prosazovat svou vůli ve světě násilím. V našich poměrech je sociální cítění většinou silné, je však paradoxně oslabováno jako .přežitek socialismu". Obec nemůže jako celek favorizovat určitá konkrétní hospodářská řešení, musí však být patrné, že stojí na straně slabých. .Církev musí nazývat nespravedlnosti pravým jménem, ať už je to vykořisťování člověka člověkem nebo vykořistování člověka státem, institucemi, soukolím hospodářských systémů. . . Musí nazývat pravým jménem každou sociální nespravedlnost, každou diskriminaci, každé násilí proti člověku, proti jeho tělu, jeho duchu, jeho svědomí nebo přesvědčení." (Jan Pavel II., 21. 2. 1979) Velký politický význam má církev jako místo setkání stoupenců různých konkrétních politických postojů pro pěstování politické kultury ve společnosti - bez osočování či ignorování odpůrců. Součástí křesťanského obrácení je učit se nenásilně jednat, vidět Getsemany číslo 52 - 31. strana omezenost vlastního stanoviska, popř. i vlastní selhání, rozpoznat pozitivní jádro ve stanovisku protivníka, likvidovat problémy, nikoli viníky - vzorem je Ježíšův přístup k Zacheovi.
Obec, která realizuje politickou dimenzi diakonie, sice vystoupí ze svého ghetta a bezvýznamnosti, musí však počítat s nepřízní mocných. Množství mučedníků na celém světě je toho dnes téměř každodenním důkazem.