Země bývalé DDR byly v důsledku dějinného vývoje převážně evangelicko-luterské a částečně reformované (vliv kalvinismu).
Sasko bylo nuceno chovat se ekumeničtěji než jiné země už od r. 1635, kdy k němu byla připojena Horní Lužice (do té doby patřící k Čechám). Kláštery tam směly existovat i nadále.
V Budyšíně používali od r. 1524 evangelíci i katolíci pro své bohoslužby jediný dóm, přirozeně nikoli v tutéž dobu. Po r. 1950 byla vysoká mříž mezi oběma částmi chrámu nahrazena nižší, aby se prostor jevil jako celistvý. Horní Lužice je vzorovým příkladem tolerance a kooperace mezi náboženstvími a národy. Lužičtí Srbové to tedy měli v Sasku snazší než v Prusku. Zvláště v katolické církvi se pěstovala a dodnes pěstuje lužickosrbská kultura.
V západním Sasku jsem nenašel tak dobré ekumenické vztahy. Praktická ekumena je velice závislá na tamní aktuální situaci a na vedoucích pracovnících obce. V Saské Kamenici (Chemnitz) existuje Archa - projekt zaměřený na mládež. Vydávají čtvrtletně informace o plánovaných vlastních akcích i o akcích všech církevních obcí, zvláště o těch, které jsou určeny mládeži. Přesto už došlo k neshodám s církevními obcemi, když dosud nepokřtění mladí lidé chtěli být - a také byli - v Arše pokřtěni. Tito mladí z nekřesťanských rodin nechtěli křest v nějaké (konfesní) obci, ke které nemají žádný vztah a která je také může do jisté míry jen obtížně integrovat.
Soužití a spolupráce s „cizím prvkem" znamená vždy výzvu, ale i obohacení. Když byli v období mezi lety 1540 a 1765 vyháněni evangelíci z Čech a Francie, přišlo jich mnoho také do Saska a Braniborska. Tak se dostali členové pražské obce u Salvátora se svými modlitebními knihami a bohoslužebným náčiním do Drážďan, kde založili Vykupitelovu obec. Formálně existovala do r. 1999. Já jsem v ní byl konfirmován.
Poté, co směla být salvátorská obec v Praze obnovena, rozvinuly se vztahy mezi ní a drážďanskou obcí.
V r. 1722 se směla velká skupina moravských evangelických exulantů usadit v Ochranově (Herrnhutu) ve východní Horní Lužici. Jejich zbožnost ještě dnes silně ovlivňuje náboženský život. Ochranovská hesla jsou dnes rozšířena po celém světě.
Ti, kdo nenáleželi k luterské církvi, to měli často těžké. Svým náboženským životem zpochybňovali výlučnou správnost náboženského života druhých. Tím značně přispěli k náboženskému a kulturnímu rozvoji země.
Když se kurfiřt August, zvaný Silný, stal v r. 1697 ještě králem polským, a musel proto vstoupit do katolické církve, povolal do Drážďan italské stavitele. Ti vybudovali Hofkirche - katolický dvorní kostel. Na katolický dvůr v Drážďanech přišlo z Rakouska a Polska četné služebnictvo a mnoho hudebníků a umělců, vesměs katolíků. Znamenalo to oživení kultury, řemesel a vědy. Ale evangeličtí Sasové dbalí toho, aby katolíci své politické moci nezneužívali, demonstrovali svoji sílu a bohatství stavbou impozantní Frauenkirche.
Francouzských hugenotů se v Sasku sice usadilo málo (více jich bylo v Braniborsku), avšak vytvořili malé reformované obce. Ještě v r. 1914 se v Drážďanech konaly i francouzské bohoslužby.
V r. 1945 bylo mnoho církevních budov ve velkých městech zničeno bombardováním. Pak začali přicházet Němci vyhnaní z Československa a z německých východních oblastí, mezi nimi mnoho katolíků. Byli posílání především na venkov. Svízelná situace s sebou nesla problémy, ale otevřela i nové cesty soužití.
V drážďanské čtvrti, kde jsem chodil do školy, byly v r. 1945 zničeny všechny tři evangelické kostely včetně farních budov. Katolický kostel zůstal stát, a rovněž dům Adventistů sedmého dne. A tak mohli evangelíci té čtvrti používat katolický kostel. Nauku o křesťanství (náboženskou výuku obce) vedla pracovnice naší obce v domě adventistů.
Ve vesnicích, kde byl jen evangelický kostel, se nově příchozím katolíkům většinou dostalo pohostinství v evangelických kostelích.
Ale zrovna tak bylo samozřejmé, že po roce 1980 využívala evangelická obec v Saské Kamenici na Štědrý večer tamní katolický kostel, protože náš už se prakticky nedal používat. Katolický, vzdálený od našeho pouhých 150 m, byl sice menší, ale stačil pro obě obce, zatímco normální bohoslužby a akce pořádaly obě církve v prostorách svých farních budov. Velké kostely dnes často představují pro církevní obce finanční i organizační břemeno a chátrají.
V Drážďanech existuje Ekumenické informační středisko. V Sasku jsem byl - a jsem dodnes - svědkem dobré a efektivní ekumenické spolupráce. Tak např. při bohoslužbách evangelické reformované obce kážou často luterští pastoři, ale několikrát v roce i římskokatolická teoložka.
Proto jsem se cítil ve svých dosavadních církevních obcích dobře a cítím se tak i v té současné.
V Drážďanech je mezikonfesní spolupráce běžnou praxí: v Kreuzkirche (Nagelkreuzkapelle) a v posledních letech i ve Frauenkirche se každý týden koná modlitba za mír a čtou se Litanie z Coventry.
Bohoslužby v rámci ekumenického Městského dne církví se účastnil dokonce kantor Židovské obce, který zpíval žalm.
Leden: sdružení Týden modliteb
Únor: Biblický týden
Březen: Světový den modliteb žen (skupina, v níž jsou zastoupeny dvě obce luteránské, obec římskokatolická, ruská ortodoxní a reformovaná)
Postní doba: některé obce pořádají křížovou cestu
Květen: ekumenická bohoslužba za jednotu církví
Listopad: martinské oslavy; podzimní Den kajícnosti, ekumenická bohoslužba
Na mnoha místech probíhá těsná spolupráce mezi katolickou Charitou a evangelickou Diakonií; oba partneři jsou zároveň konkurenti a spojenci.
Přirozeně dochází mezi konfesemi i k napětí. Ale s ateistickým komunistickým státem byly větší problémy. Po r. 1950 podlehlo mnoho křesťanů nátlaku státu a jeho ateistické nabídce a vystoupilo z církve. Katoličtí křesťané vstupovali spíše do CDU, aby je SED nechala na pokoji a aby měli možnost kariéry. I pracovníky velkých církví nutil stát ke spolupráci, třebaže ne tak silně jako v ČSSR. Někteří se nechali naverbovat ke spolupráci s tajnou policií. Jednotlivé církve se však nedaly vzájemně rozeštvat a trvaly na ekumeně, a to jak uvnitř DDR, tak navenek, zvláště ve vztahu se Západním Německem.
Proti tlaku ateismu hledali mnozí církevní pracovníci společné a věrohodné odpovědi a strategie.
Nyní něco o ekumenických vztazích k jiným národům. V r. 1965 jsem jako mladý člověk poznal akci Na znamení smíru (Aktion Sühnezeichen). Tato organizace, kterou založil jeden evangelický odpůrce nacionálního socialismu a jeden katolík, si stanovila za cíl bez ohledu na vyznání otevřeně pojmenovat bezpráví způsobené Němci, navázat kontakt s přeživšími oběťmi a požádat je o odpuštění. Mladí Němci se vydali do zemí, které Němci zpustošili, resp. jejichž obyvatelům způsobili utrpení. Podíleli se např. na výstavbě Kaple smíření vedle katedrály v Coventry, zničené německým bombardováním, nebo se starali v pečovatelských domovech v různých zemích o přeživší Židy. Vlády tzv. socialistických zemí činnost Akce ztěžovaly, jedině Polsko bylo vůči ní otevřené.
Po určitou dobu umožňovala také jedna organizace z Coventry mladým Angličanům různých vyznání, aby se v Drážďanech, partnerském městě Coventry, spolu s mládeží z akce Sühnezeichen účastnili znovuvybudování Nemocnice diakonistek, zničené v r. 1945 při britském náletu. Spolu jsme pracovali, modlili se, zpívali a jedli. Ale také jsme společně slavili bohoslužby, bavili se u táboráku a ve volném čase chodili na výlety. Luteráni, katolíci, anglikáni, kvakeři atd., všichni byli rovněž zváni k Večeři Páně, ke společenství stolu s Ježíšem. Rozhodnutí každého jednotlivce, zda se zúčastní nebo ne bylo respektováno. To posílilo moji víru a formovalo mě to tak, že jsem se zasazoval za ekumenu a za dorozumění mezi národy a konfesemi, zejména v Česku a ve Velké Británii.
V DDR směli prostí farníci udržovat ekumenické vztahy téměř výhradně uvnitř vlastní země. Existovaly styky s ČSSR, návštěvy Západního Německa, setkání ve Východním Berlíně.
Po r. 1989 si křesťané v Západním Německu a v Československu stěžovali, že po změně režimu byly vztahy přerušeny.
To mělo v případě kontaktů s lidmi z bývalých socialistických států více důvodů:
1. Lidé se odstěhovali nebo už nemohli styky udržovat.
2. Teď smějí všichni cestovat, kam chtějí, a směnit na cestu tolik peněz, kolik chtějí. Materiální přání a možnosti snadno vytlačují ideální touhy.
3. Ti, kdo našli ve svých aktech Stasi hlášení tajných policistů o svých návštěvách u zahraničních známých, si kladli otázku, od koho tajní informace dostávali.
4. Nově příchozí faráři neměli vztahy k zahraničním partnerským obcím. Pokud si je nepřáli, postarali se, aby byly přerušeny.
Na druhé straně vzniklo mnoho nových ekumenických kontaktů, zvláště s Východní Evropou. Příklady z obcí, kde jsem byl aktivně činný:
Luterská obec, Chemnitz:
V r. 1989 vyjádřili křesťanští odboráři z Manchesteru přání navázat partnerské styky s křesťany v Karl-Marx-Stadtu, partnerském městě v NDR. Zájem projevila Evangelicko-luterská obec sv. Ondřeje. Každoroční vzájemné návštěvy přinesly řadu podnětů.
V r. 1992 vznikl partnerský vztah k české ČCE/EKBB obci v Domažlicích. I zde se vyvinuly při každoročních návštěvách dobré styky osobní i na bázi obcí.
V r. 2002 pozvala církevní obec sv. Ondřeje zástupce z Domažlic a z jejich sousedního partnerského města Furth im Wald. Rozhovory mezi křesťany z bývalé NDR, z bývalého „socialistického" Československa a ze sousedního Bavorska přispěly ke vzájemnému porozumění.
V r. 2003 byla v Saské Kamenici na dva týdny Helena Blaženínová a vyprávěla také o IEF. Tak jsem se dostal k IEF.
Obec sv. Ondřeje tyto kontakty v r. 2005 ukončila, avšak na soukromé bázi trvají mezi jednotlivci nadále. Dvě členky anglické partnerské obce, které jsou rovněž členkami IEF, navštívily saské přátelé při cestě na konferenci IEF, resp. při návratu. Jedna z ekumenicky velmi aktivních Angličanek se při té příležitosti zúčastnila v Míšni setkání tamní obce a její partnerské obce z Lotyšska.
Gustav-Adolf-Werk, evangelická ekumenická organizace na podporu obcí žijících v diaspoře, pomáhá např. ČCE obci v Domažlicích při výstavbě nového farního domu.
Evangelická reformovaná obec v Drážďanech, do níž náležím teď, udržuje partnerské vztahy s Rumunskem a Holandskem. Kromě vzájemných návštěv se např. 30. 3. 2008 slavila bohoslužba ve všech třech obcích „ekumenicky". Faráři se předem domluvili na textech, písních i kázáních, takže tu neděli byli díky stejnému průběhu bohoslužeb jejich návštěvníci ve všech obcích obzvlášť duchovně spojeni. Ekumenické vztahy lze pěstovat i s malými finančními výdaji a minimální organizační námahou, a přitom umožňují vzájemné poznání a činí bratrské myšlení a křesťanský život věrohodnými i pro nekřesťany.
- týdeník Evangelicko-luterské zemské církve v Sasku Der Sonntag, obsahující článek o užívání budyšínského dómu evangelickou a katolickou obcí a článek o Obci českých exulantů v Drážďanech;
- brožura Um Gottes Wort vertrieben [Vyhnáni pro slovo Boží] - 350 let Obce českých exulantů;
- měsíční programy Ekumenického informačního centra v Drážďanech;
- leták Pracovního společenství křesťanských církví svobodného státu Sasko;
- program Městského setkání církví a Noci církví v Drážďanech 2006;
- český zpěvník Svítá (vydaný s finanční podporou evangelických církví v Sasku a Bavorsku);
- vícejazyčný zpěvníček Regionálního církevního setkání v Praze 2006 jako příklad brožur k církevním setkáním v evropských regionech;
- informační brožura ekumenického (evangelikálního) centra mládeže Archa, Chemnitz;
- texty Ekumenického shromáždění za spravedlnost, mír a ochranu stvoření v DDR 1989;
- brožura Der trennende Zaun ist abgebrochen [Plot mezi námi byl stržen] (s podporou organizace Gustav-Adolf-Werk).
Písemná verze referátu předneseného na 26. semináři zájemců o teologii na téma: „Ekumena v dnešním Německu a České republice - srovnání, problémy a výhledy" 18. - 19. 4. 2008 v Praze. Přeložila Helena Medková