Msgre. Václav Dvořák (narozen 28. prosince 1921 v Bechyni, zemřel 30. července 2008 v Českých Budějovicích) byl naposledy generálním a později biskupským vikářem českobudějovické diecéze, předtím však také vězněm komunistického režimu, významnou postavou podzemní církve a celý život skautem. Ve skautském hnutí byl znám pod přezdívkou Tinťa.
Když jsem šel Lannovou třídou z nádraží k českobudějovické katedrále, kde se měl konat Tinťův pohřeb, potkal jsem skupinku smutečních hostí. Dámy vzpomínaly na svá setkání s tímto nevšedním knězem a smály se. Co smály - chechtaly. Kdo byl člověk, který i v situaci, kterou máme spojenou se smutkem, žalem a slzami dokázal přinést smích?
Když jsem s Tinťou před časem připravoval rozhovor pro Skauting, ptal jsem se jej na jeho skautské začátky. „A víš, že to je i pro mne otázka? Já to sám přesně nevím... Pravděpodobně za to mohli mí kamarádi, kteří byli skauty a řekli mi, pojď mezi nás." Ve čtrnácti letech se stal rádcem družiny a od svých sedmnácti let vedl oddíl, protože v Bechyni nebyl nikdo jiný. Dlužno podotknout, že zároveň byl i aktivním členem Sokola. Do Bechyně tehdy jezdíval katolický skautský oddíl Legio Angelica a příklad jeho vedoucích, zejména benediktina Methoda Klementa Tinťu vedl k rozhodnutí stát se knězem.
V roce 1938 absolvoval lesní školu ve Staré Říši. Maturoval už po okupaci a ve stejný rok nastoupil do kněžského semináře v Českých Budějovicích. Setkal se tu s řadou dalších skautů. Byl mezi nimi i Karel Fořt - Fík (později známý spíše jako otec Karel z náboženského vysílání rádia Svobodná Evropa).
Od rozhodnutí stát se knězem jej nezviklala ani maminka, která si pro něj v listopadu přijela, ani totální nasazení v linecké zbrojovce. V Linci byl také kněžský seminář a Tinťovi se podařilo domluvit pro české seminaristy možnost tajného studia u místních profesorů teologie. A po večerech připravoval s dalšími skauty lesní školu, aby až válka skončí měly oddíly kvalifikované vůdce.
„Jednou nás z práce vyrušil výkřik: Führer ist da! vzpomínal po letech. „Všichni běželi ven a opravdu, v otevřeném voze tam přijel Hitler. Stál jsem od něj dva tři metry. Já tak litoval, že nemám s sebou nůž..."
Po válce se Tinťovi a ostatním podařilo zahájit činnost připravované Jihočeské lesní školy. Zároveň pokračoval ve studiu teologie - v Lyonu ve Francii. Setkal se tu s myšlenkou, která ho oslovovala po celý život - nebýt jako kněz zavřený někde na faře, ale žít mezi lidmi, kterým slouží. Chodit s nimi do zaměstnání, sdílet s nimi jejich starosti i radosti. Netušil, že se komunistický režim postará, aby měl k tomuto ideálu až neskutečně blízko.
Záhy po komunistickém puči v roce 1948 ho jeho biskup vysvětil na kněze a poslal do pohraničí. Tinťa se podílel na převádění lidí do Německa, a vysloužil si tak pozornost StB. Jako ostatní bohoslovci narukoval k nechvalně známým PTP. Tajná policie však nezahálela, a tak zanedlouho kasárnu PTP vystřídalo vězení. Odsouzen byl za velezradu na dvanáct let. Po propuštění pracoval jako dělník.
Koncem šedesátých let se mohl krátce vrátit do kněžské služby. Získal možnost postgraduálního studia teologie v zahraničí a dokonale ji využil. Přitom se ovšem účastnil i několika zahraničních vzdělávacích akcí pro vedoucí skautů - Jihočeská lesní škola nesměla zaostávat za světem.
V době normalizace Tinťa zúročil zahraniční kontakty, které získal. Ač nemohl dlouhou dobu veřejně vykonávat kněžské povolání, dokázal zajistit pro ty, kteří nemohli veřejně studovat teologii, kvalitní studijní literaturu i dobré přednášející. A řadu z nich doprovodil i k tajnému kněžskému svěcení ve východním Německu (například prof. Tomáše Halíka).
Po roce 1989 si jej nově jmenovaný českobudějovický biskup Miloslav Vlk vybral za generálního vikáře. Je i Tinťovou zásluhou, že v Českých Budějovicích nyní sídlí teologická fakulta. Poněkud ve skrytosti zůstalo Tinťovo další dílo - snaha o vzájemné smíření mezi Čechy a Němci. Pasovský biskup Eder na Tinťově pohřbu řekl: „První, kdo z naší strany prošlapával cestu přes hory k vám, byl svatý Vintíř. Z vaší strany cestu prošlapával Václav Dvořák."
Vedení Jihočeské lesní školy Tinťa předal v roce 1993 mladším, ale takřka až do posledního okamžiku byl aktivním oldskautem - členem jihočeské družiny Svojsíkova oddílu.