Svůj příspěvek rozdělím do dvou částí. Máme-li se zamýšlet nad perspektivami poslání křesťanů, je moudré začít krátkou reflexí o společenství církve, ve které žijeme. Poté uvedu několik bodů k oněm perspektivám zmíněným v názvu příspěvku. Předesílám, že v obou částech se jedná spíše o postřehy bez nároku na vyčerpávající pohled na toto téma, které provází křesťany po celé dvoutisícileté putování dějinami.
Východiskem pro reflexi současné situace katolické církve v České republice mi jsou jednak závěry 2. vatikánského koncilu, jednak určující rysy současné doby s jejími radostmi a bolestmi, potřebami a touhami.
Koncil se pokusil o sebereflexi církve, jejího postavení ve světě, který ji obklopuje i proniká, a projevil snahu nově pochopit poslání církve ve prospěch člověka. Hledal přitom odvahu k odpovědi na problémy moderního světa spojenou se snahou ukončit neefektivní a nedospělé stahování se do ochranné ulity. Postavil se s porozuměním k touze po reformě a decentralizaci církve, kterou nepředstavil jako majestátní pevnost uprostřed rozbouřených vod světa, nýbrž jako putující Boží lid dějinami1. Představil církev jako tu, která usiluje o partnerský dialog a smíření se změněným světem, při pozornosti vůči „znamením času", ve kterých rozkrývá, na základě moudrého úsudku a správného posouzení věcí, skrytý plán božské prozřetelnosti v současném vývoji lidského dění. Bere tak vážně situaci, kdy se církev „ve světě" dostala do pozice sice respektovaného, ale zato cizího, mnohdy nechápaného a ještě častěji nemilovaného tělesa.2
Naším vlastním zájmem je situace církve v České republice na prahu 21. století. Pro její pochopení je však důležitý kontext, do něhož patříme - kulturně, nábožensky a nyní (EU) i politicky a hospodářsky. Začnu proto náčrtem situace církve v západní (hlavně evropské) společnosti.
Podle nizozemského duchovního Bernarda Rootmensena trpí církev a její život v západní kultuře erozí. To se projevuje jak úbytěmi církevního života, tak i vzrůstem počtu lidí opouštějících církve. Tak se církev stává ve společnosti menšinou.
Krize církve se projevuje nejen menším zájmem o církev a snižováním počtu jejích členů, ale také ztrátou věrohodnosti, ba dokonce přímo ztrátou jejího významu. Pro mnohé už není církev vůbec žádným tématem - ani v dobrém ani ve zlém. Je okrajovým jevem uvnitř naší kultury, zralým pro muzeum.
Za krizí církve je patrná krize víry. V různých oblastech narazíme na prázdnotu, často ve spojení s celkovým znejistěním ve složitých souvislostech doby.
Krize církve a víry není oddělena od krize kultury, v níž se ocitá západní kultura. Ta je z valné části způsobena faktem, že hodnoty technokracie začaly dominovat nad všemi jinými hodnotami. Nejintenzivněji se krize kultury pociťuje v krizi důvěry. Žijeme v kultuře nedůvěry a podezírání. Tím jsme ponecháni sobě samým a naše ideály a naše upřímnost jsou nahlodány.
V době totality a bezprostředně po jejím pádu se pro mnohé stala pronásledovaná církev v Československu přitažlivým symbolem a znamením odporu. Institucí, která stojí na straně člověka a národa proti nenáviděnému komunistickému režimu, blízko člověku a jeho touze po svobodě, odpovědnosti a spravedlnosti. Jistě není záhodno tuto situaci idealizovat - týkala se jen části tehdejší společnosti, nicméně publikované statistiky naznačují, že tehdy mělo k církvi důvěru víc než 60 % občanů naší země. Tento dlouze a těžce získávaný kredit však církev v krátké době ztratila. Příčin tohoto rychlého poklesu důvěryhodnosti katolické církve (ale i ostatních větších nekatolických církví) u nás je jistě několik.
Společnost zbavená totalitního útlaku se prioritně zaměřila na co možná nejrychlejší dosažení ekonomické úrovně vyspělejších zemí Evropy a zvýšení materiálního blahobytu. Rozhodující vliv na utváření veřejného mínění získala soukromá média a v nich pro etická, humanistická a náboženská témata zůstalo jen málo pochopení.
Někteří politici, intelektuálové a média se stále větší intenzitou posilovali a oživovali staré předsudky, odpor a někdy až skoro nenávist vůči církvi. Ta se tím cítila dotčená, ponížená a začala se o to víc dovolávat svých práv.3 Ze strategického hlediska šlo o vážnou chybu, protože se tím žádných práv nedomohla. Spíše dále ztrácela možnost využít předchozími desetiletími získané důvěry k výraznějšímu oslovení české společnosti. Takto naopak vznikl obraz církve, která se přednostně orientuje na sebe sama a své problémy a zájmy a málo na požadavky a potřeby lidí.
Skutečnost, že zároveň klesá počet přesvědčených ateistů a přibývá těch, kteří se zajímají o spirituální a náboženský rozměr života a jsou v tomto smyslu oslovitelní, lze sice chápat jako novou výzvu a šanci pro církev resp. církve, ale bez zásadní proměny stylu působení se o tyto hledající „postarají" sekty a jinak atraktivní „spirituality".
Rozhodně nechci popírat mnohé, co se v prostředí církve za posledních 15 let podařilo. Přesto nemůžeme přehlížet, jaký je převládající obraz naší církve v současné české společnosti: Je příkladem instituce, která se zaobírá příliš sama sebou. Poskytuje české veřejnosti řadu příkladů nesmyslných konfliktů, netolerance nejen vůči „nevěřícím", ale i vůči našincům, neporozumění, úzkostlivosti a diletantismu ve vzájemných vztazích. V rozporu se svým posláním se zaměřuje na maličkosti a unikají jí podstatné, důležité věci. Stále jsou zde silné tendence k návratu do ghetta, ačkoli víme, jak je důležité být ve společnosti solí a kvasem.
Tato převládající orientace na vnitřní problémy vede nejen k zanedbávání problémů celé společnosti, pro kterou bychom zde měli být, nýbrž také k zanedbávání samotného vztahu k Bohu. A tak kromě toho, že církev nepřichází v dostatečné míře s konkrétními návrhy a podněty na řešení aktuálních, často kontroverzních témat a problémů člověka a společnosti, např. otázek významu a postavení rodiny, bioetiky, hospodářské etiky, sociální spravedlnosti, vzdělání atd.4, jsme svědky i postupující eroze víry v Boha, a to i u upřímných křesťanů. Potýkáme se s nedostatkem vitality, odvahy, morálními a intelektuálními nedostatky. Málo se pracuje systematicky a cílevědomě, spíše spontánně, chaoticky a často nekoordinovaně. Vzniká syndrom trvalého vyčerpání a frustrace vzhledem k nedosažitelným cílům.
Církev může být prostorem opravdového společenství vyrůstající ze vzájemné důvěry, společné víry, společných nadějí i společných úkolů. V prostředí krize důvěry (a v ČR je podle výzkumů situace ještě horší než jinde v Evropě) by toto byl mimořádně důležitý vklad křesťanů. Tak by se církev stala i místem opravdové a hluboké solidarity s člověkem, a to i mimo církev. Je totiž stále dost těch, kteří se dostali na okraj společnosti buď vlastní vinou, nebo bez vlastního zavinění. Tito lidé potřebují konkrétní pomoc, která jim umožní opětné začlenění se do společnosti nebo přinejmenším zprostředkuje přijetí a bezpečí.
Posílení odvahy ke svobodě a k vlastní zodpovědnosti. K té je ovšem třeba vychovávat v prostředí, kde každý je přijímán takový, jaký je - a kde je mu důvěřováno. V minulosti bylo téma duchovního života vyhrazeno téměř výlučně řeholníkům a kněžím. Dodnes tomu odpovídá jazyk, který v církvi užíváme, a často i naše smýšlení. V tradičním pojetí církve byl laik chápán jako objekt pastorační péče. Jeho role v církvi byla pasivní - účastnil se bohoslužeb, modlil se ustálené modlitby, od svého kněze se dozvídal neměnné Boží pravdy a učení církve. Je zřejmé, že duchovní život přiměřený laickému životnímu postavení nemůže vzniknout jako napodobenina života řeholního či kněžského. Ukazuje se tedy v naší církvi naléhavá potřeba hledání křesťanského životního stylu pro naši současnou situaci.
Vytváření funkčního křesťanského společenství. Podle tradiční struktury církve je základním prostorem pro uskutečňování žitého křesťanského společenství farnost. Tu by měl charakterizovat duch otevřenosti, vstřícnosti, důvěry, úcty, upřímnosti a komunikace. I když v praxi se situace v jednotlivých farnostech u nás velmi liší, rozhodně nelze říci, že by na většině našeho území, zejména pak v Čechách a ve velkých městech tvořily lokálně vymezené farnosti skutečná společenství. Mnohem častěji, než v takto územně vymezené farnosti, zažívají dnes mnozí křesťané skutečné společenství v rámci menších komunit či nových hnutí, tvořených mnohdy i na ekumenickém základě. V těchto malých společenstvích křesťanů, které se stanou alternativou tradičnímu josefínskému modelu vnitřního uspořádání církve, vidím do budoucna důležitý prvek života křesťanů. Z podstaty evangelia nemůžeme žít jako „sólisti", ale musíme vytvářet communio.
Výchova a vzdělávání. Vzdělání inspirované křesťanstvím se snaží překonat jednorozměrnost akcentováním duchovních a mravních hodnot, ukazuje chybějící vertikálu a nabízí vyvážený a univerzální pohled na svět. Křesťanský pohled na svět nelze v pluralitní společnosti nikomu vnucovat, ale měl by se mu ukazovat i prostřednictvím vzdělání. Je třeba navrátit celé naší společnosti smysl pro duchovní dimenzi lidské existence, který se z ní vytratil. To by mohlo mít i praktický význam při řešení mnoha sociálních problémů. I zde vidím jedno z důležitých poslání nás křesťanů.
Křesťanští učitelé. Ti by tedy měli podněcovat dialog mezi vírou a kulturou, obracet pozornost k duchovním rozměrům života a přispívat k integraci základních hodnot společnosti. Vychovatelé a učitelé by tedy neměli být jen zprostředkovateli vědění. Mají formovat mravní základ osobnosti, kultivovat svědomí, pečovat o historickou paměť, která vede jednotlivce k hlubšímu pochopení dějin a k niternému vztahu ke kultuře, rozvíjet city a fantazii a vytvářet tak předpoklady pro pozitivní vizi světa a jeho budoucnosti.5
Rodiče jako vychovatelé. V dnešním neklidném a často zmateném světě je rodina ostrovem řádu a bezpečí. Svědomí a hodnotová orientace se utváří nejvíce v rodině. Tady dítě získává morální a duchovní ideály, první vědomosti i lásku ke kultuře.
Velmi důležitou činností církve je náboženské vzdělávání. Středisky jejího vzdělávání by měly být farnosti a jejich správci za pomoci kvalifikovaných laiků. Tradičně jsou obsahovou součástí křesťanského vzdělávání dospělých sociální otázky - rodina, sociální práce, aktivity určené postiženým, starým lidem. Dnes je speciální oblastí vzdělávání seniorů (univerzity třetího věku apod.). Chybí dostatečná výchova k občanským ctnostem i k ctnostem sociálním, k solidaritě, respektování zákonů atd. Je to pro nás výzva. Bylo by potřebné neopomíjet a vhodně využívat i ekumenický rozměr vzdělávání.
Podstatná úloha, kterou chci zdůraznit jako zvlášť naléhavou: křesťané i jejich společenství by měli být velmi aktivním činitelem rozvoje občanské společnosti. Spolupráce se všemi „lidmi dobré vůle" - na poli ochrany přírody, výchovy dětí a mládeže, rozvoje kultury a vzdělání, pomoci nezaměstnaným, integrace menšin, postižených, společensky deklasovaných atd. - je jedním z nejdůležitějších „nástrojů" nové evangelizace. Skrze tuto konkrétní službu totiž lze nejpřesvědčivěji čelit krizi důvěry v církev a její převládající nevěrohodnosti.
Souhrnně tedy můžeme říci, že jde o tolik nutné „sebepřekročení" směrem k okolnímu světu, zvýšení odbornosti v daných oblastech spolu s prohloubením křesťanské spirituality. Jde o rozvoj skutečné solidarity s člověkem a jeho potřebami o obnovení „ovoce ducha": radosti, lásky, pokoje, věrnosti a moudrosti. Jde o šanci nabízet v nové Evropě příklad žitého evangelia: svobodný a zodpovědný přístup člověka k politické moci a vlastnictví, svobodný otevřený prostor k vyjádření a k vyzrávání vědomí v diskusi a argumentaci s vysokou mírou tolerance vůči novému a cizímu. Takový žitý postoj a praxe musí být první základní snaha, příspěvek k zvýšení náležité tolerance v české společnosti na všech rovinách.
Papež Jan Pavel II. říká, že „cestou církve je člověk"6. „Církev jako celek se musí z církve, která na lidi čeká, stát církví, která za lidmi vychází".7 Základem je zde obraz Ježíšova života, který nečeká, až někdo přijde za ním. On sám jde lidem naproti. Hledá je, oslovuje, pomáhá jim, vyzývá k následování. Neuzavírá se do své samoty, dokonalosti a svatosti. Nevytváří ghetto se svými učedníky. Naopak se stýká s žebráky, malomocnými, prostitutkami, rybáři, obchodníky, celníky, farizei, politiky, mocnými tohoto světa. Nebojí se dialogu. Vstupuje do kontaktu s celou společností. Trvalou výzvou jsou jeho slova: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku."8
1Srov. Lumen Gentium čl. 9. in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Kostelní Vydří 2002.
2Srov. O. H. Pesch, Druhý vatikánský koncil 1962-1965, Příprava, průběh, odkaz, Vyšehrad 1996, s. 30-39.
3Srov. k tomu Opatrný, A., Nekonečné cesty k „zaslíbené zemi", těžkosti a šance v postkomunistické diaspoře, in: Renöckl, H./ Blanckenstein, M., Nová religiozita fascinuje a zneklidňuje Kostelní Vydří 2000, 75-81. Česká republika je jednou z postkomunistických zemí, ve které není ještě uzavřen konkordát mezi církví a státem. Mnohé předsudky a difúzní strachy blokují jednání a zabraňují korektnímu narovnání vztahů. Po nedávných vyjádřeních současného prezidenta Klause nelze očekávat, že v brzké době dojde k nějaké dohodě.
4Pozitivně je třeba přesto hodnotit např. list biskupů „Pokoj a dobro" věnující se otázkám transformace. Stanovisko rady Iustitia et Pax k situaci a nerespektování práv zaměstnanců v nadnárodních obchodních řetězcích, či angažovanost mnoha křesťanů v etických komisích a jiných grémiích.
5Pokoj a dobro - list k sociálním otázkám v ČR. Praha 2000, odst. 54
6Srov. Jan Pavel II. Redemptor hominis, Praha Zvon 1996, čl. 18.
7Wanke, J., Pastýřská služba "učedníků nebeského království"; Směrnice Matoušova evangelia pro dnešní církev,1996; přeložil P. Petr Hruška.; web tf.jcu.cz/katedra pastorální teologie/studijní materiály/ str. 6.
8Mt 28,19-20 srov. Mk 16,15.