058 - leden 1996

O školné přece nejde

Jaroslav Flegr přistupuje v Respektu 48/95 k otázce školného způsobem, který by měl být pro nás křesťany vzorový: Ptá se na dopad, který bude tato a další změny mít na styl života. Místo moralizování lidí za to, jak žijí, bychom se zvláště my, kdo se hlásíme k Ježíšovu odmítání zákoníků a k jeho solidaritě s chybujícími, měli ptát: „Jak vůbec mohou lidé žít, jak budou moci žít? To, co lidi (na Západě) svazuje, co z nich dělá standardní ukázněné konzumenty, nebývá obava z represí, jako tomu bylo u nás, ale „jen‚ neúprosné splátkové kalendáře bank, které jim poskytly půjčky na studium nebo u kterých si vzali hypotéku na byt. Jen nemnozí z mých západních kolegů by si mohli dovolit psát článek do Respektu, místo aby pracovali na svém společenském a platovém vzestupu. Společnost, kde se většina lidí chová podle prověřeného a bankou posvěceného scénáře - stýká se s těmi správnými lidmi, obléká se přiměřeně své profesi a svému postavení, kupuje si správné modely aut a bydlí ve správných čtvrtích, zkrátka promyšleně buduje svou kariéru, se může někomu jevit jako přitažlivá..." Budeme přihlížet zavedení takové společnosti, takového stylu života, a pak moralizovat lidi, že jsou kariéristé, že jim jde o peníze, že nemají čas na církev, že se nevěnují rodině, která v pojetí jejich šéfů je samozřejmě až na druhém místě?  Budeme vyčítat mladému muži, který se podle uvedeného modelu má zřejmě ženit až kolem třicítky, jeho předmanželský sexuální život a vyzývat jej k „čistotě"? Budeme mít tu odvahu nebo možná spíš drzost hlásat „Nestarejte se o zítřek" a „Neukládejte si poklady na zemi"? Široká brána je otevřená: Jako církev a zvláště faráři si třeba zase rádi najdeme pohodlné místečko ve společnosti (a církvi), která Krista a jeho kázání na hoře nikdy nebrala vážně.

Boží požehnání nechť provází v novém roce všechny, kdo berou vážně Krista a jeho slova. Vynasnažíme se, aby vám v tom Getsemany byly podporou a posilou.

Jaroslav Vokoun

Studium ekumenické teologie na Teologické fakultě v Českých Budějovicích

Zaujala mě zpráva Pavla Hradilka o Institutu ekumenických studií v Praze v časopise Getsemany 11 (1995) s. 21. Přeji vše dobré nově vzniklému institutu a všem přednášejícím pedagogům. Není však zcela pravdivý poslední odstavec článku jmenovaného autora, že proces vzdělávání a formace laiků doposud postrádaly ekumenický rozměr.

Teologická fakulta v Českých Budějovicích byla zřízena v r. 1991 a od r. 1992 se na ní přednáší ekumenická teologie. V duchu dekretu II. vatikánského koncilu Unitatis redintegratio ekumenické aspekty pronikají výklad jednotlivých oborů dogmatické teologie a kromě toho je přednášena jako vlastní předmět „ekumenická teologie". Co se v tomto oboru vlastně přednáší?  V I. části se jedná o historický průřez ekumenickým hnutím od jeho prvních pokusů až po současnost. V přednáškách je dostatečně prokázáno pozitivní hodnocení Ekumenické rady církví i přes její dílčí neúspěchy. II.  část studijního oboru .ekumenická teologie" je charakterizována analýzou dekretu Unitatis redintegratio a dalších dokumentů římskokatolické církve s ekumenickou tematikou. III. část se pak zabývá vybranými speciálními ekumenickými otázkami, např. dialogy mezi jednotlivými církvemi vzhledem k pojetí ortodoxie jednotlivých církví.

Je nutno vyjádřit přání, aby se vědecký přínos vůči ekumenické teologii prohluboval na všech teologických fakultách v České republice a jednotliví vyučující navázali mezi sebou podnětné kontakty a spolupráci. Institut ekumenických studií v Praze může ekumenickou teologii na stávajících teologických fakultách jen inspirovat.

Naše služba v dnešní církvi

autor: 

1.       Syndromy a jejich kompenzace

1.1    Osidlo moci

MONARCHIE A KOLEGIALITA

Žijeme v době historických zlomů, kdy krize jednotlivých společenských útvarů přerostly v krize celých státních celků, dokonce kontinentů. Dosavadní životní styl jedince i společnosti se rozpadl - a nejen u nás. Důsledky takové ztráty jsou známé: dalekosáhle destruktivní bytostná nejistota člověka.  Na existenciální nejistotu reaguje člověk různě; v posledním století se však etablovaly dva hlavní postoje jako zřejmě nejefektivnější: buď se do všeho společensky významnějšího rozhodování cílevědomě zapojuje co nejvíce lidí, anebo naopak co nejméně lidí. Obě cesty jsou odůvodňovány stejně: Lidé jsou chybující.

Kolegialita zdůrazňuje, že pokud ti chybující jsou ochotni vzájemně si naslouchat, korigují se; vedou spory a za nesprávná rozhodnutí nesou čitelnou osobní (nikoli kolektivní) odpovědnost, která je nakonec učí moudrosti a vede ke zralosti jedince i jejich společnost. Historie tohoto století ovšem předvedla víckrát i jiný model reakce na existenciální nejistotu. Postupuje se pak právě opačně: rozhodující společenská moc se centralizuje do stále užších a užších grémií a zároveň se totalizuje, zahrnuje nejen sociální, ale i osobní sféru. Takovou obrovitou odpovědnost nemůže pochopitelně nikdo unést, proto se odpovědnost napřed anonymizuje, pak potichu vůbec vyprázdní. Taková moc bývá účinná, s úspěchem manipuluje intimitou i dějinami, reguluje city, poznání, vládne pravdě, étosu. Úspěšně manipuluje i se samotnými kořeny humanity. Je to schůdné proto, že jak zcela zásadní dějinotvorná, tak intimní rozhodnutí osob se odosobňují a zaštítí se takovou nebo onakou neomylností. V takové době bytostných nejistot tedy žijeme už několik generací. Agresivita roste úměrně nejistotám; dali jsme stvořenému světu dvě války totální a mnoho regionálních. A dotýká se všech struktur, kterých si vážíme nebo aspoň toužíme vážit. Také naše církev katolická je do té míry, do jaké je viditelnou společností, ponořena do všeobecné krize současné lidské společnosti. A navíc vleče s sebou handicap monarchické ideje, sakralizované už hluboko ve středověku. Také ona léčila a léčí své krize totalizací.

1.2    Zrání osobnosti

Už s nástupem novověku se radikálně změnila role svobody. Je-li člověk natrvalo zbaven svobody, nemůže se jeho personalita rozvinout, dozrát.  Svoboda ovšem není žádná prométeovská kořist, je spíš obtížným úkolem, ale ta obtíž se dalekosáhle vyplatí.

KRIZE SVOBODY

Dnešní průměrný katolík nechce být svobodný, protože nechce nést odpovědnost za své činy. Neschopnost ke svobodě je přiměřená jen lidskému mláděti a pokročilému stáří. V dospělosti je taková impotence tragická nejen pro osobu, ale i pro společnost z takových infantilních bytostí utvořenou.  Důsledky jsou pak zřejmé: Krize svobody nemůže nebýt krizí lásky.

1.3    Nouze věrohodnosti

Hans Küng kdesi upozorňuje, že je-li hereze polopravdou, může být i každá vědomá polopravda de facto herezí. To jistě platí i o našich katolických polopravdách. Ani zde se nepokusím o úplnou analýzu. Naznačím aspoň dva z aspektů, jejichž hojení můžeme vzít i my za svůj vdovin groš do chrámové pokladnice.

GARANCE PRAVDIVOSTI

Když Ježíš získával své posluchače, neoháněl se při tom žádným glejtem, nebylo to třeba, bylo totiž co poslouchat a posluchači přiznávají, že .jim srdce hořela". Dnešní církev sice ráda trpí, že .lid" ztotožňuje slovo kazatele nebo jiného oficiála s výrokem božím. Jenže současný svět už dávno nechápe neomylnost jako přednost, spíš jako důkaz nekritických nároků na apriorní věrohodnost, jako průvodní znak totalitních mocenských tendencí. Není pak divu, že ať má či nemá v konkrétním tvrzení autorita pravdu, svět jí nevěří už ze zásady.

LEX ORANDI, LEX CREDENDI

Byl jsem kdysi obžalován u děkana fakulty, že kazím studenty bludy. Citoval jsem jim totiž anaforu uvedenou v současném misále, abych upozornil na podíl Parakléta na eucharistii. Pan děkan se patrně cítil ve své kněžské moci Paraklétem zkrácen, prý je zázrak eucharistie podle učení církve jen a jen věcí kněžského slova. Anafora je prý jen modlitba, ale pro naši víru je prý rozhodující jedině katechismus.

Modlíme se tedy, ale sami svým modlitbám nevěříme; jak by jim měl věřit svět? Jak jim má věřit Hospodin?

Nemíním tu naříkat. Chci tím naznačit, že až na výjimky se slova veřejné bohoslužby vyprázdnila podobně, jako se vyprázdnily předlouhé řeči politiků za totality. A tak mluví-li dnes kazatel, málokdo poslouchá s dychtivostí, protože málokdy má co říci. Hájí-li celibát, málokdo mu věří, že jej považuje za svatodušní charizma. Mluví-li nebo píše o spravedlnosti, pak posluchač či čtenář předpokládá, že se autor cítí poškozen nedokončenou restitucí církevního majetku. Právě zde, ve fatální ztrátě věrohodnosti, je třeba hledat zdroj permanentní krize církve, která měla být společnosti světa zvoucím znamením, dokonce svátostí...

Co můžeme s takovým nadělením udělat?

1.4    Ozdravné procesy

Zkusme tedy aspoň my sami věřit, co se modlíme. Ocituji jednu z mešních anafor:

.Děkujeme ti, Otče věrný a milosrdný, za Ježíše, tvého Syna a našeho Pána a bratra. Vždyť jeho láska vždycky patřila chudým a bezmocným, vyvrženým a hříšníkům, a nikoho v nouzi neponechal bez povšimnutí. Jeho život a jeho evangelium nás učí, že jsi Bůh, který se člověka ujímá. Proto tě chválíme a velebíme, proto hlásáme tvou dobrotu a věrnost, proto zástupy andělů. . ." Svět zná důvěrně bohy nemilosrdné: úspěch, peníze, drogy všeho druhu. . .  Od nás zná i bohy, kteří navíc žárlí na lidské potěšení. Co tedy dělat, aby svět mohl uvěřit v takového Boha, který se člověka ujímá? Musíme předně několik klíčových pojmů rehabilitovat.

1.5    Rehabilitace klíčových pojmů

Ta rehabilitace se ovšem neodbude ani literární činností intelektuálů, ani kázáním. Musí být rehabilitovány na osudech božího lidu, na naší existenci.  Musí být znovu učiněny prvkem živoucí tradice, procesu tradování. Proces tradice tu vyžaduje jednak očistit pojmy, jednak vtisknout jim i to podstatné ze současné zkušenosti křesťanů.

POJEM PRAVDY

Nejen ve světě, ale i v církvích je pravda nepohodlná. Přesto je nutno rehabilitovat pravdu jako hlavní nástroj osvobození člověka, faktor jeho humanizace.  Pravda se opět musí na světě nejen mluvit, ale i konat, jinak se stane svět beznadějně nelidským. Jako by nedůvěřovala Ježíšovu vyznání osvobodivé moci pravdy, naše církev příliš často kličkuje. Naštěstí i každý z nás je církví neméně než její autoritativní orgány. Naštěstí i naše pokora před pravdou bude rehabilitovat pošramocenou věrohodnost církve.

POJEM SLUŽBY

Sekularizovaný svět za doby Nazaretského stejně jako dnes potřebuje něco docela jiného, než rovnocenného protihráče v církvi. Svět žije hekticky pro přítomnost, odhání myšlenky na budoucnost znetvořenou a priori právě naší přítomností. Chová se tak mimo jiné i proto, protože už ztratil schopnost budovat domovy. Takový svět ovšem zničí přírodu i životní podmínky lidí, nerozumí smyslu rodiny a plodí zakomplexované a agresivní jedince.  Tenhle svět potřebuje znovu objevit mezilidskou důvěru, anebo se v úzkostné agresivitě navzájem vyvraždí; potřebuje zážitek milosti darmo a v hojnosti rozdávané, aby ochutnal skutečnost lásky a nemusel sahat k drogám a surogátům všeho druhu.

POJEM EVANGELIZACE

Naši současníci by měli zažít radikálně jinou evangelizaci, než jim dosud servírujeme. Zdá se mi, že k rehabilitaci můžeme přispět aspoň dvojím: hlásáním, které bude vždy i osobním vyznáním Vyznání je hluboce personální akt, je to ochota k obdarování druhých i přiznání vlastní nedostačivosti zároveň. Tak vyznává člověk člověku lásku.

Tak zahajuje katolík slavnost smíření. Kýč posluchače dojme, ale neposune jej ke změně smýšlení ani o milimetr. Kýč touží po posluchačích, po potlesku. Jen ovoce kazatele po čase prozradí: Sami žádnou dobrou zprávu nevyhlížejí, už mají vše zajištěné. Vyznáním by za takové situace mohli jen ztratit, vědí dobře. 

Hlásáním zprávy nesporně dobré, žádoucí, chutné

Když kdysi v nazaretské synagoze hlásal Ježíš, že přichází boží království, nebyl vlastně originální. Přesto se posluchači shodli, že takto nemluvil nikdo.  To specifické pro Ježíše bylo právě euangelion, dobrá zpráva. Dokonce i řeč o soudu nad světem, řeč o hříšnících, o zákonu a o boží spravedlnosti byla v Ježíšově kontextu dobrou zprávou. Ježíš totiž dovolil svým posluchačům ochutnat (a znameními doprovodit) vyznávanou realitu a kdekdo mohl porozumět a rozhodnout sám, zda je to i pro něho dobrá zpráva. Dnes se hlásáním evangelia rozumí leccos: Kamsi se v těch novodobých procesech zvěstování euangelion vytratila izaiášovská naděje i pro vyděděné, tím spíš se vytratily mocné prorocké činy dovolující ochutnat realitu spasení, přitažlivost pobytu v takovém „nebeském" království. Ze všeho toho bohatství zbyl jen apel na zbožnost a nabídka rituálních východisek.

Jenže Ježíš rozuměl evangelizaci - poslání „hlásat radostnou zvěst" - takto:

hle, hluší slyší, slepí vidí, pro chudé a jakkoli jinak vyděděné nebo marginalizované se našlo řešení.

Jestliže dnešním evangelizátorům nic z té bídy světa neleží na srdci, ani si nevšimnou, že i slovo Písma se v jejich hlásání stalo reklamním sloganem, frází. Sekulární svět ovšem v tomhle nemůže žádnou dobrou zprávu pro sebe zaslechnout; poctivě řečeno, ani věřící, snášející .tíhu dne i horka". Svět se také musí infantilním reklamám náboženství smát, sám dokáže přece dnes manipulovat trhem (i trhem idejí) mnohem úspěšněji než nadšení amatéři.  Svět přitom na evangelizaci čeká. Nemyslím, že nutně nepřátelsky.

POJEM SPÁSY

Je smutným faktem, že naše současná katolická církev vidí spásu fakticky jinak než ta anafora, kterou jsem citoval. Svou spásu - záchranu před marností bytí - už přestala hledat v kříži a milostivém vzkříšení; hledá ji v sebezáchovných manévrech klerikalismu. Sází se na vliv diplomacie a ekonomických nástrojů. Pěstuje se tužší a tužší centralismus. Podporuje a odměňuje se výchova infantilní masy slepě poslouchajících a tabuizuje se moc vůdců. To všechno jistě v každé společnosti s úspěchem funguje, ale církev by neměla být jen jednou ze společností tohoto světa. To, co tu církevní diplomacie velká i malá provozuje, to svět ovšem už zná, tyhle prastaré hry sám hraje, nebude to považovat za spásu. Nijak nepopírám, že církev zavedená na obvyklý způsob zápasu o společenský vliv, o moc, o ekonomické páky, je pak institucí přece jen respektovanou i nevěřícím světem.  Jenže nemohu uvěřit, že právě pro tohle byl ochoten Kristus Ježíš žít a riskovat kříž, právě pro tohle že by byl láskou Otcovou vzkříšen a zůstal mezi námi. Moje církev jako by nevěřila, že ukřižována dojde vzkříšení. Moje dosavadní víra v evangelium mne nabádá nalézat znamení spásy jinde než v moci, v podnikání, v zákulisních taktikách instituce. A musím dosvědčit, že svět se po spáse pídí, ovšem po spáse reálné, po záchraně smyslu pro jeho existenci. Pídí se po tom, co sám dát nedokáže.  Myslím, že by naši současníci měli na našich miniosudech, na našem soukromém snažení, na našich investicích i na prohrách zhlédnout nebo aspoň vytušit jinou spásu, tu, kterou Ježíš našich evangelií opravdu zvěstoval, nabízel a skutečně také poskytoval. Nikoli záchranu vznešených idejí, ale záchranu smyslu lidské existence, i té marginální existence.

POJEM SMÍŘENÍ

Svět se naučil diplomaticky jednat, ale umění smíření jako by se ze světa docela vytratilo. Zdá se mi, že se na tom podílejí dva kořeny a jedna nesprávná definice: nezvládnutá realita viny Tento svět moc dobře ví, že je mnohonásobně vinen: je vinen stěhováním národů v Africe, Jižní Americe, ve východní Evropě, mnichovanstvím nejen kdysi, ale dodnes provozovaným místo odpovědnosti za budoucnost, mrzačením přírody, postupem pouští na zemi i v duších. Je vinen, a ta vina je obludná. Proto i ti otrlí čas od času zatouží po odpuštění, po přijetí marnotratných, po realitě smíření. 

absence pokání a odpuštění

Křesťané sice o smíření hovoří často, ale jejich řeč ty ostatní k spoluúčasti neláká. Svět nemůže nevidět, že v našem veřejném náboženském životě chybí vyznání skutečné osobní víry v tyhle zázraky odpuštění a smíření. Ten provinilý svět přece neméně dobře ví, že i církev je mnohonásobně vinna, bývá ohavně loajální s neřestnými diktaturami anebo zotročena horlivě kolaboruje.  Bývá už po staletí neuvěřitelně tolerantní k mocným provinilcům a bezohledná ke svým vlastním nekonformním. Pokání se církev pod různými záminkami vyhýbá - jako kdyby sama v moc pokorného přiznání a lítosti vedoucí k odpuštění nevěřila. A tak se světu právem zdá, že žádnou dobrou zprávu o smíření u zbožných mužů ani zaslechnout nemůže.  Nemohu usilovat o smíření, jestliže jsem nedokázal odpustit; nemohu usilovat o odpuštění, pokud si vinu ani sám nechci přiznat. Odpouští-li Bůh na naši vlastní žádost právě tak, jak odpouštíme my sami, pak hříchy z tohoto světa nemizí, docela úspěšně je zde zadržujeme. Nejen své, ale i cizí. A tedy hřích nadále intoxikuje nitro člověka, vesmír vzdychá pod tíhou těch neošetřených odpadků. Byla by to dobrá zpráva pro mnohé, pokud by odpuštění a smíření osvědčilo svou účinnost i ve světě tak ohavném, jak je dnešní. 

smíření je uměním

Možnost smířit se, mířit sjednoceni do společného cíle, vůbec i jen schopnost jít s někým odlišným kus cesty společně, to by mohlo být velmi dobrou zprávou pro dnešního ne-zbožného člověka. Bylo by ohromnou službou světu - tomu světu, který náš nebeský Otec miluje -, kdyby ten svět směl zakusit něco z naší poctivé zkušenosti smíření. To smíření je jen tehdy poctivé, je-li lidsky pravdivé, je-li zvoucí svou vlastní přirozenou vůní (ta nadpřirozená následuje tu přirozenou, učí svatý Tomáš).

2.       Máme nějaký program?

Máme nejen obecné myšlenky, máme přece i program, jak být právi intencím zakladatele. Stačí si poslechnout pokračování oné již citované anafory:

.Slavíme tedy, Otče přelaskavý, památku našeho smíření a zvěstujeme dílo tvé lásky: tvůj Syn přešel do nového života svým utrpením a smrtí a vstal z mrtvých do tvé slávy... Otevři nám oči pro každou potřebu a nouzi; a když vidíme, že druzí jsou osamělí a ztracení, vlož do našich úst to pravé slovo; dej nám odvahu k účinné pomoci tam, kde jsou chudí a utlačení. Učiň církev studnicí pravdy a svobody, spravedlnosti a pokoje, ať lidé mohou načerpat novou naději..." Nepředstírám, že uvedená formulace programu je jediná. Mnohými způsoby vzájemně odlišnými lze následovat téhož Pána doopravdy věrně. Tvrdím však, že žádný z legitimních programů nesmí postrádat kompatibilitu s autentickou redukcí veškerého zákona na zákon lásky. Je třeba tu pravdu nejen uznávat, ale i vyznávat; nejen vyznávat, ale i konat.  Máme velké pole služby v rovinách přirozených, protože přítomnost Ducha při takové službě učiní i z umývání nohou bohoslužbu.  Máme další možnosti i v rovině víry a činu víry, jsme pozváni být svátostí světu. K této svátostné službě naštěstí nepověřuje ani ordinář, ani papež, ale Kristus, a to křtem.

Máme možnosti pomáhat při teologické formaci laiků vyznáváním své živoucí víry; jde o vyznávání především postojem, a teprve je-li to nezbytné, také slovem. Ani zde nenastanou žádné právní komplikace, Kristovu kanonickou misi má každý pokřtěný vtištěnu do srdce; katolík dokonce věří, že nesmazatelně.

Máme možnost spolupracovat při výchově k ekumenickému křesťanství.

Za jakých předpokladů a čím toho lze v naší situaci dosáhnout?  Myslím, že důležitým východiskem spolurozhodujícím o budoucnosti našeho díla je víra v toho Krista, který nás do těchto závazků povolal. Víra, že to všechno stojí za nějaké úsilí, za zklamání, kterými se musíme prokousávat ve své vlastní církvi. Rozhodne víra v eklesiální smysl našeho mravenčího hemžení. O potřebných znameních spolurozhodne i naše osobní víra v církev, schopnost vyznat, že nám se církev osvědčila přesto, že se k nám chová její mocenská struktura nikoli jako matka, ale macešsky. Pravdivě vyzná ten, kdo už pochopil, že církví jsou naštěstí nejen ti mocní, ale také naši bližní, ti a ty, kteří a které nás ve všedních dnech našich depresí, strachu a návalech beznaděje podepírají. I díky jim naše věrnost zasetá kdysi jako pouhé semeno užuž umírající přece jen roste a sílí.  Vyznáváme tedy o sobě i o druhých zde: Tyto bezbranné, chybující a selhávající bytosti, jistě mnohonásobně doufající v mezilidskou trpělivost i solidaritu, přesto však často vposledku odkázané právě jen na pomoc boží, jsou dobrým znamením pro každého, kdo potřebuje zahlédnout boží zájem o člověka, kdo potřebuje oporu a vyhlíží svého zachránce a potřebuje takříkajíc vložit prst do hmatatelné jistoty boží přítomnosti ve svém vlastním životě. Doba Ježíšova vyžadovala vyhánět zlé duchy, dnešní doba vyžaduje jiná znamení; bude je mít na našich osudech, aby se je naučila vnímat i na svých vlastních.

Podobně nesporné konečně zůstává, že Kristus vyžaduje od všech generací božího lidu odvahu k exodu z establishmentu. Takovým exodem se kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k podobným exodům na boží pokyn ručí dodnes za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení, za jeho očištění i ozdobení do role nevěsty.

Existuje ovšem i církevní establishment. Také církevní establishment podobně jako kdysi ten v Egyptě obhospodařuje veškeré hrnce masa. I toho masa, které patří do zdravé výživy a které nám koneckonců podle práva patří. Ale duchovní význam exodu je víc než zdravá výživa a právo.  Díky milostivé plodnosti Ducha jsou i dnes v té poušti jedné svaté všeobecné církve vedle přerůzných spolků také docela obyčejná společenství. Často bezejmenná, zato nikoli neplodná, fungující jako ten petrovský živý chrám, ve kterém mohou utrmácení s jistotou potkat živého Krista, aniž předtím odříkali bezchybně Krédo, neřku-li antimodernistickou přísahu. Myslím, že takovou vzájemnou podporu potřebujeme všichni a trvale, protože doba není pro pravé mezilidsky pravdivé vztahy nejpříhodnější. Ale tou podporou se právě děje společenství církve, právě tak funguje ten chrám Ducha svatého vystavěný z živých kamenů. V tom chrámu pak potkáváme živého Boha neméně spolehlivě než v katolických chrámech.  Opravdové společenství je chrámem, kde každý a každá z nás nalézá potřebná znamení milosti: znamení odpuštění, smíření, ovšem znamení milosti vtělené.

Shrnu tedy závěrem, čemu jsem v této souvislosti sám uvěřil a co chci vyznat.

3.       Praktické šance angažmá

Myslím, že každému z nás, mladším i starším, ženám i mužům je i v současné situaci dalekosáhlé církevní krize dostupné aspoň toto:

(1)       Služba těm, které současná klerikalizace církve vytěsňuje z plného společenství života s církví. Tento neblahý trend klerikalizace postihuje kleriky i laiky a mrzačí všechny, včetně dirigentů těchto ideologií.  V klericích živí věcně a personálně neodůvodněnou sebeúctu a pokouší je tomu odpovídajícími iluzivními nároky, v ostatních vede k frustraci z křestních rolí, kterým nezbývá na poli vlastní církve dostatečný prostor. Je třeba uzdravovat svou vlastní existencí tyto deformované představy o významu rolí, charismat i úřadu v božím lidu.

(2)       Boží lid byl křtem pozván a slavnostně povolán ke .královskému" kněžství, ale podobně i .královskému" proroctví a pastýřství. Takové povolání sice nezakládá práva úřadu. Zato zakládá pozoruhodnou podobnost s Kristem Ježíšem, podobnost bez ohledu na pohlaví a společenskou funkci, podobnost nejen zde, ale i na nebi uznávanou, podobnost v díle, podobnost v moci i bezmoci, podobnost ve slávě i v pohaně Krista Ježíše. Současní mocní úředníci tenhle slavný lid degradovali na kojence, vykrmují jej lžičkou a baví jej hračkami. Je třeba v sobě vzbudit odvahu k dospělosti, aby ji mohli pak vzbudit i ti ostatní povolaní; takové dílo je pak i od nás autentickou prorockou, kněžskou i pastýřskou službou těm, které Pán miluje jako maličké a chce pro ně probudit nějaké Boaze, Rut, Davidy nebo Jeremiáše.

(3)       Naši bližní musí zakusit, že církev nemusí být kojeneckým ústavem, ale je domovem. Domovem rozumím místo, kde každý smí a může být, čím vskutku je, kde netřeba masek ani kostýmů; kde každý smí a může oslavit s blízkými změnu svého smýšlení, nalezení pokladu v poli, dobré zprávy pod tím nebo oním citátem mnohokrát předtím slyšeným. Právě domov je místo, kde i kámen, dokonce staviteli už ocejchovaný jako kámen k ničemu, dostane královskou roli kamene završujícího klenbu k radosti i užitku všech.

(4)       Není naší starostí, zda a kdy bude užitečná naše ochota sloužit. Ten, kdo nám posílá konkrétní bližní, ten tím dává také konkrétní požadavky na obrysy naší diakonie. Jak učí koncil, je taková služba bližnímu jakoby svátostí.  Všichni jsme byli křtěni do kněží, proroků a pastýřů a sám Hospodin se ujal našeho přetváření v to, čemu jednou nebe i země řekne .nové stvoření".  I tehdy, kdy sice nesloužíme mše, ale třeba umýváme nohy nebo stíráme slzy. V této svátostné diakonii opravdu není rozdílu mezi mužem a ženou, mezi křtěncem ordinovaným a neordinovaným. Tahle bohoslužba totiž slaví inkarnaci boží lásky do nás, služebníků a služebnic neužitečných.  Právě proto musíme sebe navzájem i své bližní znovu ujistit, že ani jejich ani naše věrnost není bláznovstvím, donkichotstvím, nebo dětinskou hrou.  Ta věrnost už se osvědčila; nejen kdysi rozkvetla, ale nese i plody a chceme, aby je v Duchu svatém nesla i nadále.

Transplantace a etika

autor: 

V říjnovém čísle Getseman se objevil článek „Hrozné zážitky", otevírající problém transplantací lidských orgánů. Jde o velmi osobní, subjektivní po hled na velmi náročnou - v daném případě neúspěšnou - operaci, sdělený pod bezprostředním dojmem tragédie. V dané situaci je pochopitelný, ale z obecného hlediska je podle mého názoru velmi zavádějící a celou problematiku dosti zkresluje (ve své práci se zabývám studiem orgánů určených pro transplantace, přicházím též do styku s lidmi, kteří transplantaci kadaverózních orgánů prodělali).

Především je potřeba otázku transplantací rozdělit na několik dílčích problémů:

1.  problém příjemce transplantovaného orgánu

2.  problém dárce

3.  etika lékařů a zdravotnického personálu

4.  finanční stránka operace

Je jasné, že transplantace představuje výrazný zásah do organismu člověka (navíc často již oslabeného vleklou nemocí). Může proběhnout normálně, ale může též vyvolat nežádoucí reakce nejen fyzické (orgán je tělem příjemce odmítnut, vyvolá přidružené komplikace atd.), ale i psychické, o kterých je též v článku řeč.

Autorka pod bezprostředním dojmem prožitých událostí zapomíná, proč se její manžel pro transplantaci rozhodl, ač jistě věděl o možných nebezpečích, která tímto rozhodnutím podstupuje: transplantace totiž znamená naději na normální život. Člověk prožívající léta utrpení většinou velmi ochotně podstupuje obrovská rizika (která si však často ve skutečnosti ani nepřipouští, ač je na ně upozorňován), má-li naději na uzdravení. (Nevím, jak je tomu v případě transplantace jater, která patří k jedné z nejsložitějších operací, ale například transplantace ledvin je úspěšná zhruba v 90 % případů, neúspěch v případě zbývajících 10 % příjemců však neznamená tragédii, ale .pouze" návrat k předoperačnímu stavu, tj. opět pravidelně podstupovat nepříjemnou dialýzu na umělé ledvině). Nepodstoupit operaci znamená dlouhé, neodvratné umírání, nebo přinejmenším trvalou závislost na náročné, nepříjemné léčbě.

K možným fyzickým komplikacím přistupují i komplikace psychické, i o nich by měl být pacient spolu se svými blízkými plně informován. Ne každý se totiž po psychické stránce s takovou operací bez problémů vyrovná. Příjem kadaverózního orgánu může způsobit výčitky svědomí vůči mrtvému dárci, pocit ztráty vlastní identity atd., postižený si příčiny své lability ani nemusí plně uvědomovat. Zde může pomoci pouze citlivá příprava pacienta a jeho nejbližších - na jednu stranu je na ni času dostatek (na transplantaci se běžně čeká velmi dlouho), na druhou stranu velmi málo (najde-li se vhodný orgán k transplantaci a pacient je bezprostředně konfrontován s nadcházející operací, zbývá do vlastního výkonu jen pár hodin, věnovaných nikoliv psychické stránce člověka, ale posledním předoperačním vyšetřením). Nemyslím si však, že by k vážnějším komplikacím tohoto druhu docházelo příliš často (přišel jsem do styku s řadou pacientů s transplantovaným srdcem, a mohu-li soudit na základě krátkého setkání s nimi, nepozoroval jsem u nich žádné psychické problémy; na druhou stranu ovšem nevím, do jaké míry je mohu považovat za reprezentativní skupinu).

Neméně složitý je problém dárce. Celý problém se točí kolem jediné otázky:

Kdy lékař smí konstatovat smrt?

Tato otázka má obecný rozměr, netýká se jen potenciálních dárců orgánů.  Ve většině zemí tuto oblast vymezuje více či méně přísná zákonná norma - ne snad proto, aby zbavovala lékaře odpovědnosti rozhodování nebo otázku života a smrti institucionalizovala, ale zákon zde stanovuje určité minimální požadavky na vyšetření, aby nemohlo docházet ke svévoli lékařů a zneužívání. (Pro upřesnění: v naší zemi je podkladem pro stanovení smrti směrnice MZ č. 24/1977, která je ve srovnání s evropskými zeměmi jednou z nejpřísnějších. Pro tuto diagnózu je, zjednodušeně řečeno, rozhodující zásobování mozku krví. Smrt je konstatována za těchto podmínek: po řadě neurologických a jiných vyšetření se provádí angiografie cévního řečiště hlavy, která zjistí, zda těmito cévami proudí krev. Je-li zjištěno, že jsou zásobeny pouze extrakraniální cévy, tj. vnější cévy na hlavě, a vnitřní cévy a cévy zásobující mozek již plněny nejsou, opakuje se toto vyšetření po dalších třiceti minutách. Je-li výsledek stejný, lékař může konstatovat smrt.  Lékaři u nás s ohledem na potenciální explantace orgánů volají po zmírnění této směrnice, tvrdí, že opakování angiografického vyšetření je zbytečné (u sledovaných případů od roku 1988 opakované vyšetření výsledek první angiografie nevyvrátilo), navíc je tělo potenciálního dárce zbytečně (?) zatěžováno kontrastní látkou aplikovanou do krevního oběhu při vyšetření, což může ovlivnit viabilitu orgánů, a vystavuje zdravotnický personál další dávce RTG záření. Lékaři navíc tvrdí, že pro stanovení diagnózy postačuje, nejsou-li krví plněny intracerebrální cévy (vnitřní cévy v mozku).) Žádná sebelepší právní norma však nemůže plně postihnout hranici mezi životem a smrtí, nemůže z nikoho sejmout odpovědnost za takové rozhodnutí.  Nejsme schopni pochopit, co se s člověkem děje mezi životem a smrtí. Tuto zkušenost získáme jen jednou a nebudeme mít příležitost se o ni s živými lidmi podělit. Případy lidí, kteří přežili klinickou smrt, nás však nabádají k velké opatrnosti. A z druhé strany: jak dlouho máme čekat, zda bezvládné tělo, kterému jen přístroje zajišťují nezbytnou látkovou výměnu, aby nedocházelo k rozkladu, nějakým zázrakem neobživne? Zde je však třeba důrazně odmítnout nebezpečný názor, který občas slýcháváme, totiž .on by bez těch přístrojů stejně zemřel". Závislost na nějakém přístroji nemůže být rozhodujícím kritériem! (Např. člověk s chronickým onemocněním srdce je naprosto závislý na kardiostimulátoru, přesto však žije plnohodnotný život!) Stejně tak .on ještě dýchá" nemusí znamenat, že žije, pumpuje-li do bezvládného těla kyslík nějaký přístroj. Jasná hranice, kterou bychom byli schopni určit, prostě neexistuje. Lékaři se neustále pohybují někde mezi dvěma extrémy (kliniky plné bezvládných těl léta udržovaných na přístrojích vs. odsouzení člověka ke smrti v okamžiku, kdy mu jen na čas vypoví některá z životně důležitých funkcí, neposkytnutím okamžité pomoci).  Dosud je všeobecně uznávané kritérium pracující mozek. Tento přístup se zdá být rozumný. Přijmeme-li jej, musíme se však znovu a znovu tázat, znovu a znovu ověřovat: Je to dostatečné? A především: Umíme toto kritérium opravdu objektivně posoudit?

Etika zdravotnického personálu má několik rovin. Právě proto, že jde o velmi náročnou práci s lidmi, musejí být na zdravotníky kladeny mnohem vyšší požadavky. Jakákoliv nedbalost, nezdravá ctižádostivost (snaha zkoušet výkony, na které chybí dostatečná příprava), nezodpovědnost či nedůslednost je mnohem vyostřenější než v případě jiných profesí, protože následkem špatně odvedené práce není jen pokažený výrobek, ale velmi snadno dojde k lidské tragédii.

Neméně důležitý je vztah lékař - pacient, který většinou bohužel zprostředkovávají jen zdravotní sestry. Pro každého těžce nemocného je obtížné vyrovnat se se svým stavem a očekává od svého okolí pochopení a porozumění, jen tak je sám schopen při léčbě spolupracovat. Bohužel až příliš často lékaři v pacientech vidí jen předmět své práce. Tento přístup se samozřejmě ještě více vyhrocuje u lidí umírajících. Necitlivý přístup zdravotníků pracujících na rizikových oddělení je sice pochopitelný (práce na oddělení, kde dochází často k úmrtí pacientů, vyžaduje určitou otrlost), nicméně není omluvitelný. Pacient nepotřebuje kolem sebe sentiment, ale zdravý, lidský přístup. Aby byla léčba úspěšná a snesitelná, (a to platí pro všechny lékařské zákroky, nejen pro transplantace), je spolupráce lékaře a pacienta naprosto nezbytná. A mělo by být samozřejmostí, že umírající má právo na respekt a důstojný odchod.

Na druhou stranu na hlavy lékařů často padají nepodložená obvinění z neodborně prováděné léčby či dokonce záměrného poškozování pacientů. Specifikem medicíny stále zůstává, že neexistuje žádný přesný, naprosto spolehlivý recept na léčbu té či oné nemoci. Léčba, která v devíti případech spolehlivě funguje, může v desátém zcela selhat, často se ani dodatečně nepodaří zjistit proč. A hledá-li postižený viníka, je první tak říkajíc přímo na ráně lékař. Vzdělání, vysoká odbornost, zkušenosti a především zodpovědnost lékaře řadu rizik snižují, nemohou je však nikdy zcela vyloučit.  V naší zemi navíc není uzákoněn povinný souhlas pozůstalých s odběrem orgánů, výsledkem pak jsou velmi častá obvinění lékařů ze strany pozůstalých.  Nakonec je potřeba zmínit poměrně rozšířenou představu obchodování s orgány. Dlouhá doba čekání na transplantace není způsobena tím, že ten či onen dostal potřebný orgán za úplatu dříve, ale proto, že je velmi obtížné najít orgán, u kterého je naděje, že jej tělo příjemce neodmítne. Právě proto již existují mezinárodní databanky potenciálních příjemců, aby bylo možné využít odebraný orgán, pro kterého nebyl v té které zemi nalezen vhodný příjemce. Nemůžeme samozřejmě korupci s naprostou jistotou vyloučit, nicméně uvažovat o možnosti obchodu s lidskými orgány by znamenalo připustit existenci rozsáhlé sítě organizovaného zločinu disponující nejen databankou utajovaných dat nemocných, ale především zdravých lidí, tedy potenciálních dárců.

Úplně na závěr zmíním jen velmi stručně finanční stránku, která je v článku také naznačená. (V článku jsou lékaři nepřímo obviňováni, že se snaží na umírajícím člověku vydělat co nejvíce tím, že provádějí zbytečné úkony.  Problém je nahlížen z hlediska výsledku, který ale vůbec nemusel být předem zřejmý. Těžko lze dopředu posoudit, co je či není zbytečné. Vinu lékařů samozřejmě vyloučit nemůžeme, nicméně z jejich strany opravdu mohlo jít o upřímnou snahu pacienta zachránit. To už ale opět spadá do otázky etiky.) Pomineme-li nyní na chvíli kvalitu života, bude úspěšná transplantace vždycky levnější než trvalá léčba těžce nemocných lidí. Jako příklad uvedu opět lidi závislé na umělé ledvině. Každá dialýza, kterou podstupují třikrát do týdne (pokaždé stráví několik hodin na klinice s jehlami v předloktí) stojí řádově několik tisíc korun. Transplantace přijde pojišťovnu jednorázově na několik desítek tisíc a pro dotyčného znamená návrat do normálního života (z ekonomického hlediska se opět může zařadit mezi práceschopné lidi).  Víc o této stránce problému nechci hovořit, protože finanční stránka nikdy nesmí být rozhodující, jde-li o člověka. Diskuse na toto téma pouze nahrává stále častějšímu volání po jakémsi perverzním .ozdravění" populace odstraněním .příživníků" inspirovanému snad starověkou Spartou.

Darovat život

Dárcovství orgánu je skutek křesťanské lásky k bližnímu, říkají jedni, druzí se hrozí zneužívání zemřelých jakožto .zdroje náhradních dílů". Dietmar Kuschel se zeptal patologa Manfreda Kinda, jak on v pozici odborného lékaře hodnotí odběr orgánů z těl zemřelých.

Pane doktore, nezávisle na tom, zda je někdo pro či proti orgánové transplantaci, si mnoho lidí klade otázku: Je dárce po mozkové smrti skutečně mrtvý?  Člověk po mozkové smrti je jako jedinec nenávratně mrtvý. Sice ještě lze za maximálního lékařského a technického nasazení po určitý omezený čas udržet oběhovou a dýchací činnost, takže některé orgány ještě vykazují životní funkce. Po vyřazení přístrojů se ale hned potvrdí, že člověk po mozkové smrti je skutečně mrtvý, protože příslušné funkce pak okamžitě selžou a zemřelý začíná odumírat.

V současnosti však někteří teologové říkají, že proces umírání přesahuje mozkovou smrt. Neporušuje tedy odběr orgánu důstojnost člověka v jeho poslední fázi života?

Mozkovou smrt lze ztotožnit s tzv. .vnitřním stětím hlavy". Tím je proces umírání člověka jako osobnosti uzavřen. Ostatní orgány ztrácejí po smrti své funkční struktury až o něco později, což vlastně vůbec umožňuje orgánovou transplantaci. Samotný odběr orgánu je akt plný úcty, při němž není důstojnost mrtvého vůbec dotčena. Jinak by se vlastně každý živý pacient musel cítit v případě operace zraněn ve své důstojnosti.  Jaké tkáně, kosti, orgány mohou být odebrány mrtvému člověku za účelem transplantace?

Počet orgánů vhodných k transplantaci se díky pokroku v medicíně stále zvyšuje. Dnes jsou odebírány převážně ledviny a srdce, ale může se transplantovat také kostní dřeň, játra, plíce a slinivka břišní.  Co se stane s odebraným orgánem zemřelého člověka, který nebyl ihned transplantován nemocnému?

Tento případ nenastává. Poněvadž odebrané orgány mají jen krátkou životnost, než odumřou, centrální stanice už před odběrem zprostředkuje čekajícího příjemce. Ten je v době odběru již připraven, takže čerstvě odebrané orgány mohou být okamžitě transplantovány.

Jaká lékařská, právní a etická hlediska musí brát lékař v úvahu, když odnímá zemřelým orgán či jiné části těla?

Chirurg provádějící transplantaci je vysoce specializovaný odborník, který, jako každý jiný lékař, musí ovládat nejnovější pravidla lékařské vědy.  Z právního hlediska bohužel v Německu vládne ohledně transplantační chirurgie značné vakuum, to znamená, že zákonodárce nepředložil ve většině spolkových zemí žádné závazné směrnice. Orgány tedy mohou být pořád odebírány pouze po předchozím rozhovoru se souhlasem příbuzných. Při odběru orgánu dosahuje důstojnost mrtvého, jenž svými orgány umožní jiným přežít, vysoké hodnoty. To je zřejmé i z přístupu k mrtvému jak v průběhu odběru, tak po explantaci.

Byla by pro Vás myslitelná situace, při níž by došlo k odběru orgánu, aniž by byl k dispozici souhlas zemřelého nebo jeho příbuzných?  Odběr orgánu bez souhlasu zemřelého je podle všeobecného etického a právního přesvědčení nemyslitelný. Pokud není k dispozici za života projevená vůle samotného zemřelého, musí se na základě nejasného právního stavu vyžádat souhlas nejbližších příbuzných, což je ve zvláštní situaci přímo po úmrtí často obtížné.

Co byste řekl příbuzným zesnulého, aby se mohli rozhodnout pro dárcovství?  V Evropě umírá každoročně mnoho lidí, kteří by ale mohli přežít s transplantovaným orgánem, protože u nás je dosud velmi málo lidí ochotných darovat orgány. Náš život nám byl darován Bohem, byl nám jaksi propůjčen. Nemělo by tedy být samozřejmostí tento dar, pokud je to možné, předávat druhým?  Také podle oficiálního stanoviska německé katolické a evangelické církve je dárcovství orgánu podle prohlášení z roku 1990 znamením křesťanské lásky a solidarity s nemocnými.

Jste Vy sám ochoten dát po smrti své orgány k dispozici?  Ano. Nosím mezi svými doklady průkaz dárce, v němž je dokumentována má vůle darovat orgány.

Z časopisu Präsent přeložila Jana Růžičková

Základní kurs vize

K teologickým premisám ujasňování vize nepatří jen vědět ve víře o tom, že i nám - lidem dneška - Duch svatý zjevuje, co čeká od své církve. Křesťané zároveň důvěřují, že právě tento zjevující Boží Duch je dáván všem členům církve: .Každému je však dáno zjevení Ducha, aby mohl být užitečný druhým" (1 K 12,7).

Tato důvěra víry charakterizuje zpracování vize, za něž zodpovídá vedení.  Ujasnění vize, která nás dnes má podněcovat, nemůže však být pouze dílem vedení, jakkoli důležitý je jeho podíl na něm. Vedení se spíš bude snažit, aby se na ujasňování vize podílelo co nejvíce lidí. (Teorie vývoje organizace nazývá tento proces „bargaining" - dohoda o podílnictví.) V teorii organizace se rozlišuje teorie X a teorie Y. Podle teorie X je třeba členy kontrolovat, protože se jim nedůvěřuje. Podle teorie Y hodnocené jako „produktivnější" a „lidštější", důvěřuje vedení spolupracovníkům. Nosným duchovním základem důvěry církevního vedení vůči členům církve je vědomí, že v nich všech působí Boží Duch.

Účast mnohých na ujasňování společné vize má výhodný „vedlejší účinek":

členové církve jsou lépe motivováni k (alespoň minimální) spolupráci na jejím uskutečňování, rozeznají-li v ní svůj vlastní podíl. Angažují se zejména tehdy, je-li vize pro ně „obyvatelná". Obyvatelnost - pro mne - spočívá v tom, že si mohu představit své místo v té církvi, kterou pomáhám budovat.  Cesta k takové společné - pro co největší počet členů obyvatelné - vizi církve může být nazvána základním kurzem vize (v návaznosti na popsaný „základní kurs víry společenství"). Proces ujasňování vize má následující prvky:

1.  Jednotliví účastníci kursu vize pátrají ve svém nitru, jaké vize církve se v nich během života vytvořily.

2.  Své osobní vize církve si navzájem sdělují - většinou v malých skupinkách dvou nebo tří osob.

3.  Svou vizi církve se snaží vyjádřit biblicky - hledají tedy biblický obraz nebo událost, odpovídající jejich vizi. Tak se sjednotí osobní a tradiční vize.

4.  Společně čtou biblické texty, obsahující vizi církve. Osobní vize konfrontují s biblí.

Pozornost k vedlejším cílům

Jestliže my lidé spolupracujeme v nějaké organizaci, jde nám obvykle nejen o cíle té organizace, ale také o naše osobní životní cíle. Naše jednání se tedy neřídí pouze „instrumentální", ale také .emocionální" racionalitou.  Zvláště významná bývá touha po jistotě a sebeuplatnění, která se stává stabilizujícím a povzbuzujícím faktorem při motivaci členů církve.

Zmocnění k uvádění vize do praxe

K vedení organizace nepatří jen ujasňování vize a její rozšiřování co nejelementárnějším a nejkonkrétnějším způsobem (= „vizualizace") transparentní komunikací až do nejzazších .zákoutí" organizace. Vedení znamená také zplnomocnění členů organizace k samostatné činnosti ve smyslu společné vize.

Mystagogická kompetence

Od vedoucích v církvi se požaduje mystagogická kompetence. Neboť zplnomocnění k činnosti shodné s vizí nepochází v církvi od jejího vedení, nýbrž od samotného Boha, který někoho „připojí" k církvi (srv. Sk 2,47). Není však možné vycházet vždy z toho, že všichni členové církve již rozeznali a přijali své neodvoditelné a nezastupitelné „duchovní povolání v církvi".  Patří-li k úkolům vedení církve zplnomocnit členy k životu a činnosti podle toho, k čemu je Bůh v církvi povolal, pak je k tomu nutná schopnost být s lidmi tak, aby se naučili ptát, co od nich Bůh nezastupitelně chce - aby církev (církevní obec) zde a teď mohla žít a působit. Tuto schopnost nazýváme „mystagogickou kompetencí" - neboť jde o to postavit lidi před ono tajemství, kterým v zásadě již jest jejich život: tajemství Božího příběhu s každým jednotlivcem.

K rozvoji takového nezastupitelného povolání v církvi patří také

  • rozpoznat, sjakými dary je povolání spojeno
  • tyto dary samostatně rozvíjet
  • naučit se najít a zastávat vcírkvi své konkrétní místo.

Spoluúčast

Základem zmocnění k uskutečňování společné vize církve je pocit spoluodpovědnosti, vyrůstající ze souhry identifikace a participace. Jedno vyžaduje druhé. Kdo se vysokou měrou ztotožňuje se svou církví, podílí se i na jejím životě. A kdo se podílí, intenzivněji se ztotožňuje.

Kdo je povolán k vedení, ví, že rozhodnutí pro participaci něco stojí. Přijmout spoluúčast znamená obětovat více času, vzít na sebe větší riziko a dopustit se více chyb.

Participaci prospívá, odloží-li představení svou autoritu, podmíněnou postavením a úlohou, i autoritu osobní. Tím umožní účast ostatních členů organizace, což má zpětně příznivé účinky i na představené. Mohou-li se členové organizace podílet na plnění jejích úkolů i na integraci skupiny, vzrůstá důvěra k designovanému vedení. Designovaní představení se stanou uznávanými vůdci.

Způsoby vedení

jsou rozmanité a odpovídají stupni vývoje „duchovního povolání v církvi": je styl autoritativní i participační. Zčásti je také úkolem vedoucích zvyšovat stupeň vývoje v rámci co nejpřiměřenějšího stylu vedení. Kooperativní vedení znamená „nasměrování spolupracovníka nebo skupiny ke společnému cíli s ohledem na aktuální situaci". Tento aspekt kompetence vedení je v současném vývoji církve mimořádně důležitý. Jen málo členů církve je vychováno k vědomí, že mají nezastupitelné povolání k prospěchu církevní obce. Většina stále vyžaduje od zodpovědných duchovních pastýřů náboženskou obsluhu, zatímco její vlastní vztah k církvi je pouze ve slovech.  Jiní zase usilovně dbají o svou svobodu a nezávislost. Jen málokteří si od církevních autorit nechají mluvit do života. A konečně existuje malý počet takových, kteří si vydobyli svobodu a v ní se spojili se svou církevní obcí.  Vedení musí s těmito třemi skupinami zacházet rozdílně. Kdo je na cestě ke svobodě schopné závazků, potřebuje radu a podporu, ovšem takovou, aby nebrzdila jeho další vývoj. U těch, kteří zdůrazňují svobodu, je třeba bdít nad jednotou církevního společenství. Ne ovšem autoritářsky, nýbrž napojením „svobodných" na společný kořen povolání v církvi skrze svatého Božího Ducha (srv. 1 K 12-14).

Subsidiarita

Základní linií každého vedení (zejména v církvi) je princip subsidiarity (Management by exception): „(Nadřízené) místo nemá činit žádné rozhodnutí, které stejně dobře nebo dokonce lépe může učinit místo podřízené. Jinak řečeno: každé rozhodnutí má učinit nejnižší místo, které ještě disponuje nutným přehledem o věci." Princip subsidiarity je jedním ze základních principů katolické sociální nauky.  Jím je vyjádřeno, jak vysoce je ceněna nedotknutelnost jednotlivce, jeho svoboda a sebeurčení. Chrání jednací prostor svéprávných osob a skupin, v nichž se sdružují. Zároveň zajišťuje rozvoj schopností a vzrůst vlastní iniciativy jednotlivců.

Princip subsidiarity teologicky odpovídá biblické nauce o charismatech, která patří k základům eklesiologie. Proto musí být v církvi respektován a uplatňován. Zdá se však, že tradiční praxe církve o něj málo dbala. Překážkou jeho přijetí v církvi bylo klerikalisticky zúžené pojetí úřadu, byrokratické tendence a obava, aby jednotliví členové církve nezneužívali své svobody bez ohledu na společné dobro. Tato obava je však bezpředmětná, je-li princip subsidiarity spojen s principem solidarity, který je dalším hlavním principem katolické sociální nauky. Oba tyto principy se navzájem doplňují a vykládají. K důležitým úkolům lidí, kteří nesou zodpovědnost za vedení, patří nerušit předčasně napětí mezi nezastupitelnou zodpovědností jednotlivce a nezadatelným zájmem o blaho společenství.

Z Pastoraltheologie, sv. 2, Düsseldorf 1991, přeložila Z. Munzarová

Sv. Terézia z Avily a rasová čistota

Na okraj jej diela Kniha o zakladaní

Keď roku 1556 potvrdil kráľ Filip II. uznesenie arcibiskupského konzistória z Toleda o čistote krvi (Limpieza de Sangre) z roku 1547, predišiel tým takmer o štyri storočia norimberské zákony Adolfa Hitlera a z nich odvodený zákon Slovenskej Republiky z roku 1942. Filip II. vo svojom dekréte podotýka, že práve potomkovia Židov sú pri koreni každej herézie, s ktorou musí zápoliť kresťanská viera.

Čistota krvi, sa stala podmienkou získania akejkoľvek hodnosti (a teda aj prebendy) v Cirkvi. Pôvodne bolo podmienkou, aby daná osoba nemala židovského predka najmenej po dobu štyroch pokolení. Neskôr už bola požiadavka rasovej čistoty predkov časovo neobmedzená.

Sv. Terézia z Avily sa vymykala tejto podmienke. Jej starý otec, Juan Sanchez, obchodník z Toleda, priženený do šľachtickej rodiny de Cepeda, bol converso, teda pokrstený Žid. Keď obdržal v roku 1485 trest od toledskej inkvizície za údajné judaizujúce praktiky, odsťahoval sa do Avily. Napriek tomu, že jeho pôvod tam nebol neznámy, pokračoval vo veľmi úspešnom obchodovaní s hodvábom a látkami a umožnil všetkým svojim deťom manželské zväzky s miestnymi šľachtickými rodinami. Jeho syn a otec svätice, Don Alfonso Sánchez de Cepeda, mal všeobecnú povesť čestného a bohatého muža. Nezaoberal sa textilným obchodom, ale správou dôchodkov a daní.

Terézia od Ježiša sa pri svojej snahe obnoviť pôvodnú rehoľu karmelitánov dostala v druhej polovici päťdesiatych rokov šestnásteho storočia do paľby najrozličnejšej kritiky. Z jej vlastného životopisu vieme, že sa jej vyhrážali inkvizíciou. Bolo to pravdaže úplne zbytočné, lebo - ako píše - keby u seba zistila akýkoľvek náznak herézie, sama by sa išla ohlásiť na príslušné pracovisko. Rada pre najvyššie a všeobecné vyšetrovanie (tak znel oficiálny titul tejto kráľovskej inštitúcie) mala totiž svoje verejné zastúpenie v každom význačnejšom meste. Okrem toho pre ňu pracovalo do dvadsať tisíc tajných spolupracovníkov a donášačov.

Je preto celkom pochopiteľné, že Terézia bola - okrem svojej nespornej vernosti Cirkvi - aj veľmi opatrná. Sama popisuje, ako neprijala jednu uchádzačku o prijatie do rehole, lebo si so sebou chcela priniesť Písmo. Tento, pre nás na prvý pohľad nepochopiteľný dôvod, má svoje opodstatnenie. Už Ferdinand a Izabela zakázali čítanie Písma v španielčine a tento zákaz sa postupne aj naplňoval, až roku 1551 nadobudol všeobecnú a definitívnu účinnosť. Index zakázaných kníh z roku 1551 bol na základe nového zákona o cenzúre z roku 1558 rozšírený do podoby, ktorú mu dal Generálny inkvizítor Valdés roku 1559. Boli zakázané mnohé populárne náboženské knihy.  Terézia uvádza vo svojej autobiografii, ako jej toto duchovné čítanie chýbalo.  No, práve v tom čase jej Boh poskytol dar videní a extáz s poznaním, ktoré predčilo všetko, čo by si bola mohla prečítať.

Pozícia sv. Terézie vo vlastnej reholi sa úspešným založením kláštora bosých karmelitánok v Avile zrejme upevnila. Jej extáze, pri ktorých sa často vznášala nad zemou, nemohli uniknúť pozornosti a povesť o nich sa nutne musela rozšíriť, postupne aj mimo jej vlastnú rehoľu. Získavala si dodatočnú úctu aj tým, že vystupovala skromne a jednala vecne. Prekonala napríklad dobovú tendenciu kláštorov prijímať podpory len od urodzených rodín a obracala sa aj na priateľských obchodníkov, hoci sa to nepozdávalo niektorým cirkevným hodnostárom. Pán Ježiš ju v tomto smere výslovne povzbudil, ako uvádza vo svojej Knihe o zakladaní (str. 120 českého vydania, Kostelní Vydří, 1991).

No aj táto jej kniha dôsledne mlčí o príčinách zaujatosti, ba nepriateľstva voči jej osobe, ktorá sa prejavovala najmä pri niektorých zakladaniach kláštorov.  Netreba priveľa fantázie, aby si človek uvedomil, že limpieza de sangre mohla byť jedným z dôvodov, najmä v arcibiskupskej mestskej rade v Tolede, kde - po zatknutí španielskeho prímasa Bartolomé de Carranza Inkvizíciou roku 1559 - bola pôda pripravená pre tých, čo videli škodcov a heretikov na všetkých stranách.

Terézia prichádza zakladať kláštor bosých karmelitánok v Tolede na jar roku 1569, na popud jej známeho jezuitu Hernandeza, ktorý získal pre tento účel prísľub prostriedkov z pozostalosti obchodníka Ramireza. Mala príslušné poverenie od svojich rehoľných predstavených, no potrebovala schválenie cirkevnej vrchnosti v Tolede, v danom prípade od dočasného správcu arcidiecéze Gomeza de Tello, ktorý vydanie stále odkladal. . .  V tomto bode sa všetko zabrzdilo (čo sa pri zakladaniach stávalo Terézii takmer pravidelne). Rozvíja sa dramatický príbeh: Ramizerov brat a jeho zať robia ťažkosti s prevedením domu, ktorý mal byť poskytnutý novému kláštoru. Nedarí sa nájsť iný vhodný dom na prenajatie. Terézii dochádzajú prostriedky. (Trocha sa jej azda už aj prieči dlhý pobyt u panej de la Cerda, kde má, aj so svojimi spolusestrami, zabezpečený byt aj stravu a všetko, čo treba k dlhšiemu pobytu.) Prechádza do ofenzívy: Navštívi Gomeza a natoľko ho presvedčí svojou argumentáciou, že jej povolenie (zatiaľ len ústne) udelí. Vtedy zasahuje nečakane aj Prozreteľnosť: známy františkán jej posiela na pomoc mladého študenta Andrada, čo vyvolá v prvej chvíli u rehoľníčok skôr smiech ako nádej na riešenie problémov. Andrado však rýchlo nájde dom a zabezpečí remeselníkov na jeho opravu. Zúčastní sa tajného (!) nočného sťahovania. Ráno sa na provizórny oltár prenesie Sviatosť - a kláštor možno, podľa cirkevných predpisov, považovať za založený.  Radní mesta Toleda zúria. Posielajú jej zákaz (ona sama to nazýva - zrejme nesprávne - exkomunikáciou) činnosti kláštora. No kláštor je už založený, a napokon aj radní musia prijať fait accompli.

Honba na pokrstených Židov a ich potomkov v Tolede mala v dobe zakladania toledského kláštora sv. Teréziou z Avily už viac ako storočnú tradíciu - prvé veľké prenasledovanie pokrstených Židov sa tam odohralo už roku 1449. Nečistý rodokmeň bol v očiach .čistých" Kastílčanov nevymazateľným biľagom a dôvodom pre všakovaké strpčovanie života takýchto ľudí. Aj samotný dekrét o Limpieza di Sangre bol predovšetkým nástrojom na to, aby z kapituly španielskeho prímasa boli odstránení tí, čo tento potupný pôvod v rodokmeni nosili.

Je teda nepredstaviteľné, že by Teréziu táto nenávisť mohla minúť v meste, kde už jej starý otec za to trpel. Fanatici sa nedali .zmýliť" skutočnosťou, že Teréziine videnia a extáze už boli v cirkevných kruhoch známe. Naopak, táto okolnosť mohla zloprajníkom skôr poslúžiť: falošné mystičky sa v tej dobe vyskytovali v Španielsku i mimo neho dosť často a Terézia bola už v Avile pre svoje zdôrazňovanie vnútornej modlitby podozrievaná v súvislosti s iluminátmi alumbrados, obviňovanými nielen z podvodu, ale aj z herézie (čo bol napríklad aj dôvod známej vyšetrovacej väzby sv. Ignáca z Loyoly).  V Španielsku 16. storočia neprekvapuje, že o týchto okolnostiach nieto zmienky v autobiografických spisoch svätice - bolo by to len na úkor jej zakladateľskej misie. Nenávisť ju aj tak sprevádzala i mimo Toledo - napríklad pri poslednom zakladaní v Burgose, ako je jasné z jej vlastného popisu i z historických vysvetliviek v českom preklade jej .Knihy o zakladaní". No nikde nie je ani slovo o príčinách tejto nenávisti. Čitateľ sa nutne pýta, aký dôvod mali tí, čo nútili miestnych biskupov, aby neplnili sľuby, dané predtým iným cirkevným hodnostárom vo veci pomoci pri zakladaní reformovaných karmelitánskych kláštorov. Alebo: čo viedlo neznámu ženu v zbožnom Španielsku, aby zrazila rehoľníčku s povesťou svätice do blata a iných ľudí, aby do nej pred kostolom kopali a zrážali ju k zemi? (Viď str.  302 uvedeného diela.)

Natíska sa vysvetlenie, že zámienkou k tomuto všetkému mohol byť .nečistý" pôvod svätice. Ak by sa takáto domnienka potvrdila, potom by táto vynikajúca svätica mohla byť nielen - ako doteraz - učiteľkou Cirkvi, vynikajúcou spisovateľkou a patrónkou Španielska, ale aj patrónkou vykorenenia antisemitizmu, ktorý je často latentne prítomný v mysliach kresťanov aj na prelome druhého tisícročia po smrti jeho Zakladateľa - syna Židovky Márie z Nazareta, ktorú uctievame ako Matku Božiu.

Pramene:

Okrem autobiografických diel svätice, vydaných v českom preklade karmelitánmi, najmä:

J. H. Elliot: Imperial Spain 1469 - 1716, Edward Arnold 1963 - Penguin

Books Ltd 1990, J. Špirko: Cirkevné dejiny, Neografia 1943

Církev mužů či církev žen?

Ve dnech 10. - 12. listopadu 1995 se v americkém Arlingtonu (stát Virginia) sešlo více než tisíc žen a mužů z osmnácti národností ke konferenci nazvané:

„Učednictví sobě rovných": lámání chleba, život ve spravedlnosti. Program byl připraven jako oslava dvacetiletého působení Konference pro ordinaci žen v Americe. Zahrnoval ohlédnutí zpět, na to, jaký vývoj problém postavení ženy v římsko-katolické církvi prodělal. Svědectví žen i mužů, kteří pro znovuotevírání otázky možnosti ordinace žen, dnes oficiálními představiteli tabuizované oblasti, přišli o své zaměstnání, řádovou komunitu anebo spolu s komunitou o její uznání. Teologickou a liturgickou reflexi zkušeností, které znovu a znovu říkaly: „Žena je člověk." - „Muž není Bůh a Bůh není muž!" A nakonec přehodnocení toho, co znamená služba, a otevření dvou oblastí, jednak rozpoznání, že se na službě založené na obecném, křestním kněžství ženy už dávno podílejí - a že je možno se navzájem k této službě vysílat a žehnat si, že tato služba v sobě zahrnuje svátostný rozměr; druhou otevřenou oblastí zůstalo svátostné kněžství - zda se na něm podílet v té podobě, již představuje současná římsko-katolická církev a která byla většinou příspěvků hodnocena jako panovačná a utlačovatelská. „Před dvaceti lety jsme si myslely, že víme, kam chceme dojít," říkala jedna z žen, které stály v počátcích hnutí, „dnes všechna pevnost našich jistot taje". Konference ovšem vcelku nevyzněla pesimisticky, neboť ji od počátku provázelo rozpoznání, že .my" jsme církví, v níž je Kristus, vtělená moudrost, a již vede i skrze údolí nejistot, již volá ke službě a dává jí vše, co potřebuje ona.  Mile mě překvapilo, že se konference účastnili dva američtí biskupové a že ji na následujících setkání v rámci biskupské konference hodnotili kladně.  Biskup Breitengeck situaci komentoval takto: „Je nebezpečné z někoho udělat nepohodlného cizáka, neboť pro setkání s ním už nemusíte mít další příležitost".

Ruth Fitzpatrick, národní koordinátorka Konference pro ordinaci žen, hodnotí její vývoj takto: Od roku 1974, kdy Mary Blynch posílala spolu s vánočními pohledy pozvánku na setkání těm, kterým otázka postavení žen v římskokatolické církvi leží na srdci, prodělalo hnutí zajímavý vývoj. V roce 1975 se v Detroitu sešlo přes 1200 lidí, většinou řeholnic a kněží, kteří vznesli otázku, zda žena vůbec může být knězem v římskokatolické církvi.  Tři sta žen se tehdy přihlásilo k tomu, že prožily povolání ke kněžství a že chtějí hledat cesty, jak je uvést v život. V roce 1977 vzniklo centrum Konference pro ordinaci žen, které pomáhalo vytvářet kontakty, shromažďovalo informace a připravovalo další setkání. V této době se konaly protestní demonstrace a alternativní liturgie přede dveřmi katedrál. Mnoho žen se rozhodlo studovat teologii na seminářích. V roce 1978 se sešlo kolem dvou tisíc křesťanů v Baltimoru ke konferenci nazvané „Přetrhání řetězů", kde se ženská otázka ocitla v širších souvislostech rasismu, sexismu a problému války a násilí. V této době se odehrává oficiální dialog s výborem biskupské konference, určeným pro zmíněnou problematiku. V roce 1983 papež doporučil americkým biskupům, aby se se skupinami zajímajícími se o ordinaci žen nestýkali. Dialog pokračoval dále, ovšem v užším obsazení.  V roce 1985 se v Saint Luis sešla konference asi dvou set žen, které se věnovaly práci v menších skupinkách zaměřených na to, jakou podobu by měla mít ordinovaná služba pro příští milénium. Ruth říká, že tato konference neuspěla. Skončila protestem a některé skupiny se oddělily s tím, že chtějí ordinaci žen dříve než v příštím miléniu. Po roce 1985 se pozornost hnutí méně soustředila na církev a více na otázky sociální spravedlnosti a v souvislosti s válkou v Latinské Americe rovněž na mírovou problematiku.  Nejednalo se ani tolik o teologická studia, jako spíš o praktickou pomoc.  První ženy, které v této době ukončily teologické vzdělání na seminářích, byly ve farnostech přijímány jako administrativní síly bez možnosti o věcech rozhodovat. V Chicagu, Cincinniati, Albuquerque se konají další setkání, která vedle práce s lidmi na okraji společnosti zahrnou rovněž dialog s jinými náboženstvími.

Rozhodnutí pro ordinaci žen v Anglikánské církvi přinese do většiny římskokatolických

amerických diecézí povolení služby ministrantek. Očekává se však další reakce. „Papežské ne ordinaci žen z roku 1994," říká Ruth, „naše biskupy zmrazilo. Většina z nich začala být opatrná, opakovalo se propouštění z univerzit. Papežův omluvný dopis ženám v letošním roce už

nic nespravil."

Na otázku, jak je spokojená s letošní konferencí, Ruth odpovídá: „Je dobře, že otázka ordinace stojí v širších souvislostech. Nechceme už přece kněze, ani muže ani ženy, které by nezajímala spravedlnost."

Dvě poznámky závěrem

1.  V Arlingtonu se mi dostalo poučení, že hnutí nelze posuzovat podle jeho extrémů. Během konference, když jsem se setkala se ženou modlící se k Matce, Dceři a Svaté duši, vylučující cokoliv mužského z „dobrého Božího světa", s lesbičkou tvrdící, že homosexualita je dalším vývojovým stupněm lidstva, se ženou, kterou zajímaly spíše pohanské matriarchálně orientované mýty než křesťanství, uvědomila jsem si, že možná právě tyto postoje jsou výsledkem umlčování, zamítání a někdy až demolování ženskosti v církvi.

2.  V tomto článku jsem se záměrně vyhýbala slovům „feministická teologie" či „patriarchální struktury", ač se jimi konference hemžila. Snažila jsem se tyto termíny přeložit do jazyka odpovídajícího mé zkušenosti - otázka moci, jejího zneužití, otázky spravedlnosti. Možná je to můj problém, že si pod „feministickou teoložkou" představím agresivní bytost, která vyhlásila válku mužům. Toto spojení ovšem plně neodpovídá skutečnosti. Lidé, kteří se za těmito termíny skrývají, chodí na návštěvy do dětských domovů, nemocnic, trpělivě sedí na linkách důvěry a často mají velmi odlehčující smysl pro humor.... a jedno pozvání na Synod evropských žen do rakouského Gmundu, na 21 - 28. července 1996, který se bude zabývat proměnou podoby církve pro 21. století. (Zájemci o bližší informace či přihlášku nechť napíší do redakce.)

Příspěvek přednesený na konferenci:

Učednictví sobě rovných - kulturně-národní perspektiva

Chceme-li mluvit na zadané téma v kontextu střední a východní bývalé komunistické Evropy, je třeba si uvědomit, že pochopení a pokřivení otázky rovnosti vychází z jiných kořenů a zkušeností než Severní Amerika. Po dvou světových válkách v Evropě byl v mnoha profesích nedostatek mužů, a tak aby mohla společnost fungovat, stalo se u nás běžnou záležitostí, že v generaci mých rodičů téměř každá žena si po mateřské dovolené podržela svou profesi a byla zaměstnaná na plný úvazek. Komunistický stát, který se rád chlubil podporou rovnosti mezi muži a ženami, hrdě oznamoval, že teď nemáme už jen ženy učitelky, úřednice, ale také hornice a jeřábnice.  Obdobně, v některých liberálnějších církvích, kde byl nedostatek mužů, se začalo s ordinací žen. A tak ženy nebyly už jen hornice a jeřábnice, ale také diakonky a presbyterky.

Československá husitská církev, do níž patřím, začala ordinovat ženy již v roce 1948. Vedle ocenění tohoto odvážného kroku je ovšem třeba říci, že mu chyběla solidní teologická reflexe a budeme-li zkoumat převažující motivace, které za ním stály, dojdeme k tomu, že šlo o udržení církevních struktur v té podobě, jakou měly před válkou.

V osmdesátých letech, když jsem se na Husově bohoslovecké fakultě připravovala na kněžskou službu, bylo v našem duchovenském sboru již více než třetina žen, ovšem z těch, se kterými jsem se setkávala, si jen málo z nich dokázalo uchovat svou ženskost. Jako studenti a studentky jsme se často setkávali se ženami, které byly autoritářské, nepřístupné, toužící po moci. Nebyl to tedy jen problém mužů. Znovu a znovu jsem se potýkala s otázkou, zda je možné být knězem a zůstat ženou - či být ženou a stát se knězem. Zkušenost setkávání s lidmi s potlačeným lidstvím mě děsila. Když se dnes dívám zpět, uvědomuji si, že v té generaci, která se nám dávala za příklad, se člověk zřídka setkával s církví přivítání a přijetí, se službou, kterou zprostředkovává Boží obětí skutečnosti tady a nyní. Přestože i tady byly výjimky, snad až příliš často proti naší generaci stála církev jako systém založený na strachu (a bylo úplně jedno, zda se jednalo o strach patriarchální či matriarchální).

Vrátím-li se nyní k otázce učednictví sobě navzájem rovných lidí, mužů i žen, chtěla bych zdůraznit, že rovnost neznamená stejnost. Podle mé zkušenosti schopnost přijmout a respektovat druhého jako sobě rovného souvisí se sebepřijetím. Stát se spolu-putujícím lidem Božím, církví přátel, předpokládá umění vážit si druhých a vážit si i toho, čím se ode mne liší. Být církví učedníků pak znamená nést na sobě takovou podobu bezpodmínečného přijetí druhých, jakou vidíme na Ježíšovi v evangeliích a na ženách a mužích, jejichž životy viditelně proměnilo setkání s ním.  Takové učednictví sobě rovných jsem zažila alespoň z části (i) ve společenstvích, kde se rozdělení církve na denominace stávalo méně viditelným a přestávalo zaclánět rovině vzájemného přijetí a spolupráce; (ii) mezi těmi, kdo se věnovali službě postiženým, vytlačeným na kraj společnosti či smrtelně nemocným. Tam jsem se naučila, že neexistuje přesná dělící čára mezi těmi, kdo pomáhají a jimž je pomoženo, protože potřební nás často učí vnímat naši potřebu přijetí, lásky, uzdravení, setkání s velkorysostí druhých, která dříve na naší straně patřila k potlačenému lidství; (iii) někdy, když univerzitní komunita, začala žít více pospolu a vedle sdílených intelektuálních zájmů v ní lidé nacházeli přátelství a sdíleli spolu duchovní život.

Jak tedy způsobit, aby se církev přátel, již zakoušíme na různých místech a která nám dává sílu jít dál, stala církví veřejnou?

1.  Je třeba, abychom se přestali chápat jako opozice. Chudí, slepí, chromí lidé od ohrad a z polních cest (přesná citace), jak říká Lukášovo evangelium (14, 22-23), patří do středu Božího království a ne na okraj.

2.  I když je to těžké a někdy se to zdá být nemožné, je třeba, abychom nepřestali vést dialog s těmi, kdo představují církev strachu. Nesmíme tyto lidi přestat považovat za sobě rovné (ne za horší kategorii, než jsme sami), nesmíme je démonizovat - ale místo toho přijímat vše, co v nich zakoušíme jako autentické. Možná že je to způsob jak do dnešní doby přeložit Ježíšovo učení o odplatě (plná citace Mt 5, 38-42)

3.  Chápeme-li církev jako sloužící a nikoliv vládnoucí a exhibující tělo, měli bychom přehodnotit, co v křesťanství znamená .úspěch" a co .setkání"! Co tím myslím? Dobrou kariéru je snad možné udělat ve vládě či v podnikání, ale v církvi? Nevylučuje snad .učednictví sobě rovných" už svou definicí touhu stát se důležitějším než ostatní? (plná citace Mk 10, 42-45).

Evoluční pedagogika biskupa F. Davídka

Zatímco se mnozí křesťané bojí změny, přijímal Felix Davídek evoluční hypotézu s otevřeností, a to mu otevíralo nové pohledy na stará teologická témata a problémy. V tomto článku přinášíme několik Davídkových podnětů pro oblast pedagogiky. Čerpáme z rukopisných poznámek účastnice semináře pro členky 3. řádu sv. Františka na chatě Jundrov 23. 10. 1972.  Seminář byl zaměřen k problematice výchovy v noviciátě, námi vybrané podněty jsou však platné všeobecně.

První, co je třeba vzít v úvahu, je, že nová generace je skutečně nová, odlišná od předchozích generací.

Ježíšova slova, že je nutno děti skutečně přijmout, je třeba vzít s plnou vážností, právě tak slova, že jim nemáme bránit ve vstupu do království, a dále slova o tom, že dítě samo je vzorem, jak máme království přijmout.  Největší v Božím království je ten, kdo do sebe dokáže přijmout nejvíce změny, a to je dítě. Dokud nepřijímáme změnu, svět není zdokonalován, nic se nemění a parusie se oddaluje.

Základem pedagogického procesu je tedy to, že dítě v pokoře přijímám.  Tím je mi svěřen proces změny - evoluce dítěte, mám účast na tvoření nového člověka. Základní vlastností každého pedagoga je kladný postoj ke změně. Osvícenská pedagogika tento kladný postoj k novému nenašla - pro Rousseaua byl ideálem návrat k přírodě. Předpokladem výchovy druhých je sebevýchova. Kdo nechápe změny, nemůže je řídit a ovlivňovat. Nutná je trpělivost - změna se do genů dostane až za 500 let.  Respekt k vývoji znamená respekt k individualitě. Pedagog nesmí mít touhu ovládat. Poslušnost, např. ve školství či noviciátu, se může zvrhnout v ničení individuality, vyrovnávání do řad a tvorby úplně stejných exemplářů.  Hlavním programem pedagoga je rozvíjet svobodu.

Ve Starém zákoně se píše, že jsme stvořeni k obrazu Božímu. Upřesněme, že jsme stvořeni k obrazu nejsvětější Trojice. Jde o jednotu, unum, a o personalitu, přičemž tři osoby jsou dokonale odlišné. Klášter, tam by měl být každý osobností a přitom unum. Ve škole by u většiny žáků mělo být patrné osobnostní zrání.

Musíme se snažit o individualizaci, tj. rozvíjet hřivny. Nejprve musí pedagog zjistit, jakou má kdo hřivnu. My jsme je dětem nedali a nesmíme je ničit. Každý zodpovídá za to, že je rozvíjí u sebe - pedagog a představená odpovídají také, dostali hřivny do správy.

Je nutno vyhodnotit dynamiku. Důležitým vývojovým faktorem je adaptabilita.  Přizpůsobivost může být negativní, člověka zmanipulují tak, že je k nerozeznání od průměru, k nerozeznání od systému, vytvoří si mimikry, ztratí vlastní tvář. Mládež se tomu brání vzpurností. Pozitivní je adaptabilita na makrosystém. Sv. Pavel byl Řekům Řek a přitom neztratil svou apoštolskou personalitu. Chránit před makrosystémem znamená nenechat vyvinout adaptabilitu. (Raná církev si kladla otázku, zda posílat děti do pohanských škol, nakonec se rozhodlo - ano, posílat.) Pozitivní adaptabilita se nezíská přes sbírku pravidel, oddělování od světa. Svět je nutno chápat.  Svět je Boží a nemáme jej opouštět.

Tam, kde vychováváme výběr, v noviciátě, je nutno zjistit dynamičnost, schopnost změny, jinak je nutno se rozejít. Nic nezachráníme slevováním z nároků - jde o kvalitu, nikoli o kvantitu.

Každá pořádná práce, i pedagogická, je cesta na Kalvárii. Doba není proti nám - nebojíme-li se pro neumění řešit problémy - naopak s pokorou zraje víra a naděje, vím, že přichází Nový Jeruzalém. A na to musím připravit - ustrašeným dodat odvahy. V těchto parametrech dozrává osobnost.