Ve dnech 10. - 12. listopadu 1995 se v americkém Arlingtonu (stát Virginia) sešlo více než tisíc žen a mužů z osmnácti národností ke konferenci nazvané:
„Učednictví sobě rovných": lámání chleba, život ve spravedlnosti. Program byl připraven jako oslava dvacetiletého působení Konference pro ordinaci žen v Americe. Zahrnoval ohlédnutí zpět, na to, jaký vývoj problém postavení ženy v římsko-katolické církvi prodělal. Svědectví žen i mužů, kteří pro znovuotevírání otázky možnosti ordinace žen, dnes oficiálními představiteli tabuizované oblasti, přišli o své zaměstnání, řádovou komunitu anebo spolu s komunitou o její uznání. Teologickou a liturgickou reflexi zkušeností, které znovu a znovu říkaly: „Žena je člověk." - „Muž není Bůh a Bůh není muž!" A nakonec přehodnocení toho, co znamená služba, a otevření dvou oblastí, jednak rozpoznání, že se na službě založené na obecném, křestním kněžství ženy už dávno podílejí - a že je možno se navzájem k této službě vysílat a žehnat si, že tato služba v sobě zahrnuje svátostný rozměr; druhou otevřenou oblastí zůstalo svátostné kněžství - zda se na něm podílet v té podobě, již představuje současná římsko-katolická církev a která byla většinou příspěvků hodnocena jako panovačná a utlačovatelská. „Před dvaceti lety jsme si myslely, že víme, kam chceme dojít," říkala jedna z žen, které stály v počátcích hnutí, „dnes všechna pevnost našich jistot taje". Konference ovšem vcelku nevyzněla pesimisticky, neboť ji od počátku provázelo rozpoznání, že .my" jsme církví, v níž je Kristus, vtělená moudrost, a již vede i skrze údolí nejistot, již volá ke službě a dává jí vše, co potřebuje ona. Mile mě překvapilo, že se konference účastnili dva američtí biskupové a že ji na následujících setkání v rámci biskupské konference hodnotili kladně. Biskup Breitengeck situaci komentoval takto: „Je nebezpečné z někoho udělat nepohodlného cizáka, neboť pro setkání s ním už nemusíte mít další příležitost".
Ruth Fitzpatrick, národní koordinátorka Konference pro ordinaci žen, hodnotí její vývoj takto: Od roku 1974, kdy Mary Blynch posílala spolu s vánočními pohledy pozvánku na setkání těm, kterým otázka postavení žen v římskokatolické církvi leží na srdci, prodělalo hnutí zajímavý vývoj. V roce 1975 se v Detroitu sešlo přes 1200 lidí, většinou řeholnic a kněží, kteří vznesli otázku, zda žena vůbec může být knězem v římskokatolické církvi. Tři sta žen se tehdy přihlásilo k tomu, že prožily povolání ke kněžství a že chtějí hledat cesty, jak je uvést v život. V roce 1977 vzniklo centrum Konference pro ordinaci žen, které pomáhalo vytvářet kontakty, shromažďovalo informace a připravovalo další setkání. V této době se konaly protestní demonstrace a alternativní liturgie přede dveřmi katedrál. Mnoho žen se rozhodlo studovat teologii na seminářích. V roce 1978 se sešlo kolem dvou tisíc křesťanů v Baltimoru ke konferenci nazvané „Přetrhání řetězů", kde se ženská otázka ocitla v širších souvislostech rasismu, sexismu a problému války a násilí. V této době se odehrává oficiální dialog s výborem biskupské konference, určeným pro zmíněnou problematiku. V roce 1983 papež doporučil americkým biskupům, aby se se skupinami zajímajícími se o ordinaci žen nestýkali. Dialog pokračoval dále, ovšem v užším obsazení. V roce 1985 se v Saint Luis sešla konference asi dvou set žen, které se věnovaly práci v menších skupinkách zaměřených na to, jakou podobu by měla mít ordinovaná služba pro příští milénium. Ruth říká, že tato konference neuspěla. Skončila protestem a některé skupiny se oddělily s tím, že chtějí ordinaci žen dříve než v příštím miléniu. Po roce 1985 se pozornost hnutí méně soustředila na církev a více na otázky sociální spravedlnosti a v souvislosti s válkou v Latinské Americe rovněž na mírovou problematiku. Nejednalo se ani tolik o teologická studia, jako spíš o praktickou pomoc. První ženy, které v této době ukončily teologické vzdělání na seminářích, byly ve farnostech přijímány jako administrativní síly bez možnosti o věcech rozhodovat. V Chicagu, Cincinniati, Albuquerque se konají další setkání, která vedle práce s lidmi na okraji společnosti zahrnou rovněž dialog s jinými náboženstvími.
Rozhodnutí pro ordinaci žen v Anglikánské církvi přinese do většiny římskokatolických
amerických diecézí povolení služby ministrantek. Očekává se však další reakce. „Papežské ne ordinaci žen z roku 1994," říká Ruth, „naše biskupy zmrazilo. Většina z nich začala být opatrná, opakovalo se propouštění z univerzit. Papežův omluvný dopis ženám v letošním roce už
nic nespravil."
Na otázku, jak je spokojená s letošní konferencí, Ruth odpovídá: „Je dobře, že otázka ordinace stojí v širších souvislostech. Nechceme už přece kněze, ani muže ani ženy, které by nezajímala spravedlnost."
Dvě poznámky závěrem
1. V Arlingtonu se mi dostalo poučení, že hnutí nelze posuzovat podle jeho extrémů. Během konference, když jsem se setkala se ženou modlící se k Matce, Dceři a Svaté duši, vylučující cokoliv mužského z „dobrého Božího světa", s lesbičkou tvrdící, že homosexualita je dalším vývojovým stupněm lidstva, se ženou, kterou zajímaly spíše pohanské matriarchálně orientované mýty než křesťanství, uvědomila jsem si, že možná právě tyto postoje jsou výsledkem umlčování, zamítání a někdy až demolování ženskosti v církvi.
2. V tomto článku jsem se záměrně vyhýbala slovům „feministická teologie" či „patriarchální struktury", ač se jimi konference hemžila. Snažila jsem se tyto termíny přeložit do jazyka odpovídajícího mé zkušenosti - otázka moci, jejího zneužití, otázky spravedlnosti. Možná je to můj problém, že si pod „feministickou teoložkou" představím agresivní bytost, která vyhlásila válku mužům. Toto spojení ovšem plně neodpovídá skutečnosti. Lidé, kteří se za těmito termíny skrývají, chodí na návštěvy do dětských domovů, nemocnic, trpělivě sedí na linkách důvěry a často mají velmi odlehčující smysl pro humor.... a jedno pozvání na Synod evropských žen do rakouského Gmundu, na 21 - 28. července 1996, který se bude zabývat proměnou podoby církve pro 21. století. (Zájemci o bližší informace či přihlášku nechť napíší do redakce.)
Chceme-li mluvit na zadané téma v kontextu střední a východní bývalé komunistické Evropy, je třeba si uvědomit, že pochopení a pokřivení otázky rovnosti vychází z jiných kořenů a zkušeností než Severní Amerika. Po dvou světových válkách v Evropě byl v mnoha profesích nedostatek mužů, a tak aby mohla společnost fungovat, stalo se u nás běžnou záležitostí, že v generaci mých rodičů téměř každá žena si po mateřské dovolené podržela svou profesi a byla zaměstnaná na plný úvazek. Komunistický stát, který se rád chlubil podporou rovnosti mezi muži a ženami, hrdě oznamoval, že teď nemáme už jen ženy učitelky, úřednice, ale také hornice a jeřábnice. Obdobně, v některých liberálnějších církvích, kde byl nedostatek mužů, se začalo s ordinací žen. A tak ženy nebyly už jen hornice a jeřábnice, ale také diakonky a presbyterky.
Československá husitská církev, do níž patřím, začala ordinovat ženy již v roce 1948. Vedle ocenění tohoto odvážného kroku je ovšem třeba říci, že mu chyběla solidní teologická reflexe a budeme-li zkoumat převažující motivace, které za ním stály, dojdeme k tomu, že šlo o udržení církevních struktur v té podobě, jakou měly před válkou.
V osmdesátých letech, když jsem se na Husově bohoslovecké fakultě připravovala na kněžskou službu, bylo v našem duchovenském sboru již více než třetina žen, ovšem z těch, se kterými jsem se setkávala, si jen málo z nich dokázalo uchovat svou ženskost. Jako studenti a studentky jsme se často setkávali se ženami, které byly autoritářské, nepřístupné, toužící po moci. Nebyl to tedy jen problém mužů. Znovu a znovu jsem se potýkala s otázkou, zda je možné být knězem a zůstat ženou - či být ženou a stát se knězem. Zkušenost setkávání s lidmi s potlačeným lidstvím mě děsila. Když se dnes dívám zpět, uvědomuji si, že v té generaci, která se nám dávala za příklad, se člověk zřídka setkával s církví přivítání a přijetí, se službou, kterou zprostředkovává Boží obětí skutečnosti tady a nyní. Přestože i tady byly výjimky, snad až příliš často proti naší generaci stála církev jako systém založený na strachu (a bylo úplně jedno, zda se jednalo o strach patriarchální či matriarchální).
Vrátím-li se nyní k otázce učednictví sobě navzájem rovných lidí, mužů i žen, chtěla bych zdůraznit, že rovnost neznamená stejnost. Podle mé zkušenosti schopnost přijmout a respektovat druhého jako sobě rovného souvisí se sebepřijetím. Stát se spolu-putujícím lidem Božím, církví přátel, předpokládá umění vážit si druhých a vážit si i toho, čím se ode mne liší. Být církví učedníků pak znamená nést na sobě takovou podobu bezpodmínečného přijetí druhých, jakou vidíme na Ježíšovi v evangeliích a na ženách a mužích, jejichž životy viditelně proměnilo setkání s ním. Takové učednictví sobě rovných jsem zažila alespoň z části (i) ve společenstvích, kde se rozdělení církve na denominace stávalo méně viditelným a přestávalo zaclánět rovině vzájemného přijetí a spolupráce; (ii) mezi těmi, kdo se věnovali službě postiženým, vytlačeným na kraj společnosti či smrtelně nemocným. Tam jsem se naučila, že neexistuje přesná dělící čára mezi těmi, kdo pomáhají a jimž je pomoženo, protože potřební nás často učí vnímat naši potřebu přijetí, lásky, uzdravení, setkání s velkorysostí druhých, která dříve na naší straně patřila k potlačenému lidství; (iii) někdy, když univerzitní komunita, začala žít více pospolu a vedle sdílených intelektuálních zájmů v ní lidé nacházeli přátelství a sdíleli spolu duchovní život.
Jak tedy způsobit, aby se církev přátel, již zakoušíme na různých místech a která nám dává sílu jít dál, stala církví veřejnou?
1. Je třeba, abychom se přestali chápat jako opozice. Chudí, slepí, chromí lidé od ohrad a z polních cest (přesná citace), jak říká Lukášovo evangelium (14, 22-23), patří do středu Božího království a ne na okraj.
2. I když je to těžké a někdy se to zdá být nemožné, je třeba, abychom nepřestali vést dialog s těmi, kdo představují církev strachu. Nesmíme tyto lidi přestat považovat za sobě rovné (ne za horší kategorii, než jsme sami), nesmíme je démonizovat - ale místo toho přijímat vše, co v nich zakoušíme jako autentické. Možná že je to způsob jak do dnešní doby přeložit Ježíšovo učení o odplatě (plná citace Mt 5, 38-42)
3. Chápeme-li církev jako sloužící a nikoliv vládnoucí a exhibující tělo, měli bychom přehodnotit, co v křesťanství znamená .úspěch" a co .setkání"! Co tím myslím? Dobrou kariéru je snad možné udělat ve vládě či v podnikání, ale v církvi? Nevylučuje snad .učednictví sobě rovných" už svou definicí touhu stát se důležitějším než ostatní? (plná citace Mk 10, 42-45).