Biritualismus (služba v západním i východním obřadu) představuje naplnění jednoty církve v osobě celebranta, jde však o jednotu velmi rozpornou a z toho plynou i velká vnitřní napětí.
Oba obřady totiž procházejí v naší době protichůdnými trendy. Západní obřad ve své oficiální římskokatolické podobě (o experimentech jdoucích ještě dále ani nemluvě) představuje bohoslužbu reformovanou a zjednodušenou podle starocírkevních vzorů, s liturgickým jazykem teprve se utvářejícím v příslušné mateřštině celebranta. Naproti tomu východní obřad v římskokatolické církvi prochází trendem opačným: po staletích nucené latinizace je zde spíše snaha držet starobylou podobu bez jakýchkoli úprav, a nejraději i ve starobylém, dnes už těžko srozumitelném liturgickém jazyce. Ještě větší problém ovšem představuje to, že za tímto rozdílem trendů stojí dvojí pojetí církve: přes všechnu kritiku nedůsledností pokoncilní liturgické reformy je nepochybné, že je zde snaha o překonání ekleziálního byzantinismu, trend od velkolepých gest k prosté službě, od dvorní církve k církvi preferující chudé. Proti překonání izolace kněze od lidu v západní reformě stojí služba kněze zády k lidu a za ikonostasem. V západním obřadu se obnovuje starobylé přijímání na ruku, a ve východním se krmí lid lžičkou. Celebrant biritualista je modernistou, celebruje-li v římském obřadu, a tradicionalistou, celebruje-li v obřadu východním. Proto logicky dochází k pokusům o reformu východního obřadu v duchu reformy II. vaticana. O reformních pokusech se dozvídáme i z řeckého a dokonce i ruského pravoslaví, většinou však jde jen o drobné a pro laika sotva postřehnutelné úpravy. V prostředí .skryté církve" vznikly - podle mého názoru zdařilé - formuláře východních liturgií, jejich autor však sám pochybuje o legitimitě svého počínání. Ve skutečnosti na nich však není nic nelegitimního, protože misijní ohled a inkulturace patří k tradici východní liturgie. Nejde rovněž o žádné pokusnictví, ale o návrat k vlastní podobě východních liturgií, které se ve druhém tisíciletí v řadě věcí vzdálily svým počátkům. Protože jsme o jejich dějinném vývoji dobře informováni, není problém oddělit pozdější od původního. Problémem ovšem je, že sám tento historizující a reformní pohled je typický spíše pro Západ. Situace českého pravoslaví jasně dokládá, že chceme-li českému křesťanství zprostředkovat východní duchovní zdroje a tím je obnovit, pak je odvážná inkulturace nutností. Situace je vhodná i z toho důvodu, že dnešní čeští řeckokatolíci mimo Prahu ve skutečnosti ani tradiční formu neznají a reforma proto nemůže narazit. Fatální chybou by byla orientace na Ukrajince pracující dočasně v Čechách, s níž zřejmě představitelé řeckokatolíků v Čechách kalkulují. Pro přežití instituce to může mít smysl, pro obnovu českého křesťanství by to však bylo neštěstím. V Getsemanech jsme před časem uveřejnili eucharistickou modlitbu z liturgie sv. Jakuba, již lze vložit do běžné pokoncilní bohoslužby západního obřadu, a nakladatelství Síť připravuje vydání anafor východních liturgií Getsemany číslo 59 - 32. strana včetně velmi zdařile upravené anafory sv. Basila. Kněží-biritualisté odkázaní zatím na nepovedenou reformu liturgie sv. Jana Zlatoústého v oficiálním liturgikonu a na pravoslavný Gorzadův sborník tak dostanou do rukou důležitou pomůcku k plnění svého misijního poslání.