Myslím si, že problémů je na světě beztak dost, a že proto není třeba problematizovat to, co problémem být nemusí. Takovýto dojem - zbytečného problematizování - jsem nabyl po přečtení článku J/aroslava/ V/okouna/ „K problému biritualismu" v Getsemanech 2/96.
Předně několik celistvějších postřehů.
1/ Je dobré se předem rozhodnout, jakou perspektivou chci nahlížet na svět kolem sebe, a tohoto rozhodnutí se pak svědomitě přidržovat. Chci-li totiž uplatňovat požadavky II. Vatikána v liturgii (byť východních obřadů se konstituce „Sacrosanctum concilium" týká jen nepřímo"), musím uplatňovat stejný přístup i v ekleziologii. V praxi se pak vyhnu formulacím typu: „biritualismus (...) představuje naplnění jednoty církve v osobě celebranta". Je pravda, že historicky tato teze „sedí", avšak neméně pravdivý a závažný je i poznatek, že je platná pouze ve vztahu k nutnosti pastorační péče o čerstvé konvertity-uniaty (což bylo opodstatněné krátce po podepsání jednotlivých unijních memoriálů, kdy (místy) nebyl dostatek uniatského kléru), anebo pak v souvislosti s přípravou kádrů pro misie mezi pravoslavnými. Za oběma těmito aktivitami však stála potridentská ekleziologie, ztotožňující viditelné hranice katolické církve s církví Kristovou, mimo níž není spásy a do které je třeba přivést zpět (reductio ad ecclesiam) všechny pobloudilce chápané jako jednotlivci, a ne členové ekleziálních společenství (tzv. soteriologický exkluzivismus). Pohled II. Vatikána (o současných personalistických trendech v teologii už ani nemluvě) však takovýto náhled zjevně nepřipouští. Proto by bylo třeba psát o biritualismu spíše jako o snaze respektovat to, co ne bez vnuknutí Ducha bylo jednotlivými církvemi přijato jako liturgická tradice, jakož i o snaze respektovat v konkrétních podmínkách důstojnost a stejná práva všech věřících; celebrat - biritualista pak ztělesňuje spíše katolicitu a služebnost (diakonii) církve vůči všem lidem této země.
2/ Liturgie se neoddělitelně pojí se spiritualitou a jejím teologickým pozadím. Opomene-li se toto základní pravidlo, dojde k tomu, že jeho názorným příkladem je nešťastný Gréckokatolický liturgikon z r. 1986 - jeho autoři totiž zaměnili abreviaci (zkrácení liturgického textu při zachování spirituálně-teologického pozadí) a liturgickou reformu (podstatné přepracování liturgických textů taktéž při zachováni spirituálně-teologického pozadí dané liturgie) s liturgickým hybridismem (snaha o vytvoření rádoby nového liturgického typu promícháním nekompatibilních prvků různých teologických systémů v rámci spiritualizační latinizace). Z uvedeného základního poznatku pak bude pro posuzování jednoho liturgického typu pomocí kategorií příznačných pro jinou liturgickou rodinu vyplývat neadekvátnost takovéhoto počínání. Do této skupiny, bohužel, musím zařadit většinu autorových závěrů („proti překonání izolace kněze od lidu v západní reformě stojí služba kněze zády k lidu a za ikonostasem"; „celebrat-biritualista je modernistou, celebruje-li v římském obřadu, a tradicionalistou, celebrujeli v obřadu východním" či slova o „ekleziálním byzantinismu"), protože jinak by musely být považovány za základní neznalost teologie liturgie a liturgického prostotu v byzantském ritu.
A nyní již postřehy konkrétnější.
1/ „Misijní ohled a inkulturace" opravdu patří k tradici východní liturgie. Jenže vždy byly chápány tak, že celá liturgie (tedy nejen eucharistická, ale i ostatní části horologionu) byla překládána do lidového jazyka dané oblasti (umožňoval-li to ovšem stupeň jeho jazykového vývoje) proto, aby si jednotlivé národy mohly přisvojit také spirituálně-teologické pozadí dané liturgie. Přestože římský centralismus mohl tento trend poněkud přibrzdit, nezměnil však jeho směr. Snaha o otevření a přizpůsobení člověka tomu, co je předáváno jakožto posvátná tradice (a do té jsou ve východních církvích započítávány i liturgické texty /kupř. anafora je považována za inspirovaný text/). Pouze v prostředí styku s římskokatolickou mentalitou jsou palmy i snahy opačné - přizpůsobit vzhled liturgie mentalitě současného člověka
2/ Není-li člověk pouze „technickým biritualistou" (tzv. tím, kdo pouze prakticky zvládl vysluhování v jiném ritu, aniž by k němu srdcem i rozumem přilnul), poskytuje mu jeho dvojobřadnost krásnou příležitost obohatit duchovní život svůj i věřících, pro něž slouží. Z vlastní zkušenosti (vyrůstal jsem jako dvouobřadové dítě - matka řeckokatolička, otec řimskokatolík) mohu dosvědčit, že celistvě chápaný biritualismus je pro mne nutným životním prostředím a že při pokusu „vtlačit" mne do škatulky pouze jednoho ritu, jedné spirituality a teologie bych se začal „dusit". K tomu mohu ještě uvést, že i věřícím téměř naprosto římskokatolické farnosti, kde jsem sloužil (zlatinizované řeckokatolíky by tam člověk mohl spočítat doslova na deseti prstech), přinesl můj bititualismus vítané obohacení, když jsem příležitostně ocitoval ten či onen text z byzantské liturgie.
Pochopitelně, že těchto několik řádek se nestane zázračným lékem na všechny nesnáze související s biritualismem. Myslím si však, že přece jen pomohou i jiným dvojobřadníkům nalézt takovou cestu, na níž jejich biritualismus pro ně samotné i pro jejich „ovečky" - nebude muset být problémem.