Jak řešit problém pásma Gazy

Česká sekce Vatikánského rozhlasu oznámila 9. ledna 2009, že kardinál Renato Raffaelle Martino, který ve Vatikánu předsedá radu Iustitia et Pax (Spravedlnost a Mír), prohlásil, že Gaza stále více připomíná velký koncentrační tábor. Jeho prohlášení vzbudilo řadu reakcí. Ředitel tiskové kanceláře Svatého Stolce Federico Lombardi pak označil prohlášení za nevhodné a ujistil, že nepředstavuje stanovisko Svatého Otce.

Nevíme samozřejmě, co přesně měl kardinál Martino na mysli. Je ale snadné uhodnout, jak jeho slova chápalo mnoho jeho posluchačů: „Židé, kteří nám stále chtějí vnucovat komplexy viny za to, že jsme je před sedmdesáti lety zavírali do koncentračních táborů, sami utvářejí jeden obrovský koncentrační tábor, do kterého zavírají nešťastné Palestince."

Snad by mohlo být na místě se zamyslet o zodpovědnosti jedněch i druhých v dnešní tragedii pásma Gazy.

Že mezi sousedy dochází ke konfliktům, je známou smutnou zkušeností všech. Ale konflikty se vyhrocují a prodlužují, když ústupek se buď jeví jako subjektivně nepřijatelný, nebo skutečně objektivně je neslučitelný s další existencí národa. O izraelsko-arabském konfliktu je možno říci, že odpovídá těmto dvěma definicím. Pro Židy, poté co pokorně přijímali své vyhnanství a rozptýlení devatenáct století jako Boží trest za hříchy otců, pronásledování během druhé světové války ukázalo, že jedině existence vlastního národního státu jim umožní kolektivní přežití. Pro Araby to ovšem znamenalo, že ztratili část svých území. Vzhledem k jejich přesvědčení, že oni jsou těmi pravými věřícími, kteří mají povinnost a poslání získat a ovládnout celý svět, je to pro ně nesnesitelné.

Tuto základní skutečnost je třeba mít na paměti, když sledujeme a posuzujeme různé epizody arabsko-izraelského konfliktu. Je třeba též jasně říci, co by bylo větší nespravedlností: dnešní situace, kdy malá část arabského národa je vysídlena, nebo znovudobytí Izraele Araby a nové rozptýlení Židů mezi národy.

Co se týče pásma Gaza, jediným možným řešením by podle mého názoru bylo připojit ho k Egyptu. Ovšem s tím, že obyvatelé Gazy by dostali egyptské občanství a usadili se po celém Egyptě. Připomeňme, že už Menachem Begin, když před třiceti lety jednal s Egypťany o vyklizení sinajského poloostrova, jim chtěl vrátit též pásmo Gaza. Oni to ale odmítli.

Ve své knize Čekání na válku poslankyně Jana Hybášková říká, že na Blízkém východě „člověk úplně vidí, jak hoří doutnák k dynamitu, jak ta nálož vyletí. Strašný pocit, že se s tím hned teď něco kruci přece musí stát..." (Rybka Publishers, 2004, str. 10).

Jestli toto je možno říci o celé oblasti, pak o pásmu Gaza to platí nejvíc. Exploze tohoto území představuje obrovské riziko nejenom pro Izrael, ale i pro Evropu a pro světový mír vůbec.

Evropská unie proto musí ve spolupráci se Spojenými státy usilovat o vyřešení problému pásma Gazy jeho plnou integrací do Egypta. Žádné jiné řešení tohoto problému vlastně neexistuje. Vytvoření „palestinského státu", skládajícího se ze dvou oddělených částí, ve kterých žijí obyvatelé s odlišnou historickou zkušeností, kde jsou u moci úplně jiné síly a kde by bylo možno jezdit z jedné části na druhou pouze přes Izrael - se kterým by ale žádný skutečný mír nebyl - rozhodně není realistickým řešením.

Možná, že jednou bude možno vytvořit palestinský stát na území Předjordánska (Judeje a Samaří). Gaza ale k němu nebude moci patřit. A rovněž tak pásmo Gaza nebude nikdy moci existovat jako suverénní stát. Na to je příliš malé, přelidněné a života neschopné. Myšlenka palestinského státu složeného se ze dvou částí, Předjordánska a Gazy, mohla být koncipována jenom lidmi, kteří to chápali jako dočasné řešení, dokud se jim nepodaří úplně zničit Izrael.

Jestliže Gaza bude připojena k Egyptu, Předjordánsko by se snad mohlo stát malým nezávislým státem, nebo - logičtěji - být znovu připojeno k Jordánsku. Ale Gaza nemá žádnou jinou perspektivu než integraci s Egyptem - pokud chceme vyloučit dvě další perspektivy, tedy buď vyhubení Izraelců nebo naopak obyvatel Gazy!

Samozřejmě, pro už značně přelidněný Egypt nebude snadné vzít na sebe ještě břemeno Gazy. Ale v této perspektivě by se Egypt samozřejmě mohl spolehnout na pomoc Západu a konkrétně Evropské unie.

Evropa má určitou historickou zodpovědnost v této oblasti. Je beze sporu, že sionismus byl reakcí na pronásledování, která Židé příliš dlouho snášeli ze strany jak muslimů, tak - a především - křesťanů. A Evropa má zájem na tom, aby se oblast alespoň trochu uklidnila. To, co bude investovat do integrace obyvatel Gazy v egyptské společnosti, pak bude moci ušetřit na zbrojních výdajích a na válečných škodách. Víme též dobře, že příchod obyvatel Gazy do Egypta by samozřejmě posílil muslimské extremisty v Egyptě. Ale i to by bylo možné vyvážit o to větší péčí o tuto zemi. Je ale nutné aby se Evropané ukázali jednak jako velkodušní a štědří, jednak jako rozhodní, odvážní a schopní se prosadit. To je přesně ta kombinace kvalit, kterou obyvatelé Blízkého východu jedině respektují.

Dnes je skutečným zájmem obyvatel pásma Gazy být integrovaní v egyptské společnosti, tak jako obyvatelé Sudet byli integrovaní v Německu a tolik a tolik jiných vysídlenců tam, kde jim byl poskytnut nový domov. Arabové z Gazy už dost dlouho hráli roli hrdinů, obětujících se v nerovném boji proti imperialismu a sionismu. Jejich sebevražedná agresivita, odívaná rouchem islámu, diskredituje všechna náboženství. A jim samotným samozřejmě nepřináší nic, nežli další a další utrpení.