Souhlasím s výrokem rabína J. Sackse na obálce, že kniha je velmi působivá a vyznačuje se poctivostí při vedení fiktivního dialogu spojeného s respektem ke druhé straně. Ale nemohu už souhlasit s papežem v tom, že se kniha vyznačuje přesností rozboru. Hned první chyba, kterou autor udělal, je, že se omezil pouze na Matoušovo evangelium. Už jen povrchní přečtení evangelií čtenáři napoví, že se nelze omezit pouze na jedno evangelium, ale je nutné vzít v úvahu všechna čtyři i jiné novozákonní spisy. Janovo evangelium například poskytuje informace, které ostatní tři evangelisté vůbec neuvádějí (např. funkce eucharistie, koexistence s Ježíšem).
Dále je nutné při „diskusi" s Ježíšem počítat s možností nedostatku informací a zejména psychickou slepotou. Tu autor nevnímá jako možnost ani u Ježíšových současníků a největších oponentů, farizeů a zákoníků. Další věcí je, že autor asi dostatečně nechápe škodlivost pokrytectví, které dle Ježíše je horší než hříchy celníků a nevěstek. Náboženské aktivity farizeů, ke kterým se autor hlásí, mohou být dnes oproštěny od viditelného pokrytectví, které bylo rozšířené v Ježíšově době. Ale to je pak důsledek zpětných vazeb, že židé dneška žijí v sekularizované společnosti, která by pokrytectví pranýřovala. To ale nemusí znamenat, že určité skryté prvky neexistuj, což stejnou měrou platí o křesťanech.
Co z toho plyne? Např. Matouš mluví o nebeském království, zatímco ostatní evangelisté mluví o božím království. Rozborem některých podobenství vychází jako nesmysl posouvat boží království do nebe. Čili ten posun u Matouše (příčin, proč k němu došlo, může být několik) spíše vypadá jako určité nepochopení problematiky. Problém ale je, že autor knihy se toho posunu celou dobu drží a do protikladu dává slib království božího na zemi. Mimo jiné Zjevení jasně píše o pozemském božím království. Pro pobyt v božím království je nutné, aby jeho členové měli psychické parametry, povahové vlastnosti na patřičné úrovni. Je tedy naprosto samozřejmé, že Ježíš (a také už Jan Křtitel) požaduje ve svém prvním kázání pokání-Metanoia.
Autor se často odvolává na to, že Ježíšova katecheze je určená jednotlivcům, ale ne společenství, rodině. Zde myslím také došlo k nepochopení Ježíšovy katecheze.
Ještě jednu věc bych rád připomenul, se kterou se autor nezabývá a která se mi jeví jako velice důležitá. A to jsou Ježíšovy skutky. Je správné nepožadovat po Ježíšovi znamení (zázraky) ve věcech, kde mohu sám od sebe rozeznat. Dokonce v takovém případě Ježíš odmítá dát znamení. Na druhé straně, tam kde nemohu sám od sebe rozeznat, tam je Ježíš ochoten dát znamení a je správné ho také požadovat (viz. „Tak, abyste věděli, že Syn člověka má možnost odpouštět hříchy, říkám ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů - Mt 9,1-8 a Mk 2,10-11). Ježíš se odvolává na skutky jako na svědectví Otcovo: „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi (Jan 10,37)". Starý zákon přece vyžaduje svědectví alespoň dvou. A na to se Ježíš odvolává, že má svědectví Otce jako druhé (Jan 5, 30-37). Nutně si musím položit otázku, zda Ježíšovy skutky nejsou také dokladem pravdivosti jeho katecheze. Ty skutky nelze opomíjet. Navíc možnost konání skutků Ježíš předává dál svým učedníkům (viz. např. Mk 16).
Na základě výše uvedených úvah mi vychází, že přes všechnu poctivost a upřímnou snahu autora nelze vést dialog s Ježíšem, nebo křesťany pouze na základě Matoušova evangelia. Navíc ke kvalitnímu dialogu mezi židy a křesťany může dojít až tehdy, když obě strany udělají „metanoia", což nejsou půsty, odříkání se něčeho, ale změna myšlení.
Pavel Mikula
Pod vánočním stromkem se mi objevila velice zajímavá kniha M. Ryškové Doba Ježíše Nazaretského (Karolinum, Praha, 2008). Jistým způsobem zaplňuje mezeru v knihovnách českých studentů novozákonní biblické teologie, kteří byli až dosud při studiu dobového pozadí novozákonní doby odkázáni na cizojazyčnou literaturu či její různě kvalitní překlady sahající k dobám samizdatu. Jde o dílo natolik kvalitní, že by nemělo chybět v knihovně nikoho, kde se o novozákonní biblickou teologii zajímá alespoň okrajově.
Hlavní část knihy se věnuje historické, náboženské, sociální, politické a ekonomické problematice doby, v níž žil Ježíš Nazaretský a v níž se o něco později utvářela křesťanská církev. Odkazuje se přitom na velké množství dostupných pramenů a zohledňuje i nejnovější výsledky bádání.
Není jen popisem událostí, ale reflektuje i odpovídající biblické texty, které měly vliv na utváření víry křesťanské církve (např. mesiášské i další tituly na Ježíše vztahované). Dále zachycuje počáteční proces vzniku Nového zákona jako literárního díla a velice precizně odlišuje badatelské hypotézy od dogmatických výpovědí i od nepochybně dokázaných jistot. Přístup autorky je vpravdě ekumenický, neboť důsledně nadřazuje badatelskou objektivitu nad konfesní interpretace.
Kniha má snad pouze dva malé nedostatky. Prvním z nich je přehlednost. Klade-li si za cíl být učebnicí, bylo by na místě výraznější grafické členění jednotlivých pasáží a zvýraznění shrnujících oddílů. Chápu však, že současná grafická podoba díla je patrně kompromisem s ohledem na finanční náklady výroby. Druhým lehkým nedostatkem je skutečnost, že se v textu některé pasáže opakují (až doslovně). Ale i pro studium platí, že repetitio est mater studiorum, takže v konečném důsledku tato skutečnost hodnotu knihy nijak nesnižuje.
DB
Na počátku ledna se objevil na prodejních pultech sborů Křesťanských společenství (žel nikoli ve veřejné distribuci) druhý díl dějin maninského sboru. Dílo neaspiruje na to být objektivní historickou prací, je spíše osobním svědectvím autora o tom, jak vnímal vývoj maninského společenství od počátků. První díl nastiňuje situaci Manin od 50. let zhruba do konce let sedmdesátých, druhý se poté poměrně stručně věnuje létům osmdesátým. Autor připomíná alespoň některé z osobností, které měly na formování a podobu společenství vliv, nicméně dění osmdesátých let nezachycuje v plné šíři. Bylo by to patrně velice náročné, protože růst sboru byl v době těsně před revolucí opravdu překotný a zmapovat všechna fakta by si vyžádalo samostatného badatelského počinu. Je to však první pokus o zpracování dění, které nakonec vyústilo ve vznik Křesťanských společenství jako denominace. Autor píše, aspoň nakolik mohu jako přímý - byť trochu z povzdálí přihlížející - účastník událostí let 1985-1995 usoudit, velice objektivně. Nesnaží se být konfrontační (v tomto smyslu je kniha vstřícnější k jiným denominacím než např. dějiny Apoštolské církve).
Fenomén Maniny byl pro křesťany na přelomu osmdesátých a devadesátých let výzvou (ať pozitivně či nikoli), proto obě knížky stojí za pozornost.
DB
Knihu s plným názvem Duchovní ekumenismus, Praktické podněty k jeho uskutečňování vydalo Karmelitánské nakladatelství. (Kostelní Vydří 2008, ISBN 978-80-7195-216-9, 88 str., 119 Kč). Název „Duchovní ekumenismus" ve mně na začátku vyvolal asociaci s pojmem „duchovní sv. přijímání". Pak by se jednalo o jakousi náhražku ekumenismu, která se tváří, že je, ale ke skutečnému ekumenismu má daleko. Pojem „duchovní ekumenismus", převzatý z Dekretu o ekumenismu 8 a ekumenického direktáře 63, je ale v knize vysvětlen: Myslí se tím obrácení, svatost života a společné modlitby za jednotu v určité protiváze k ekumenismu institučnímu zahrnujícímu teologické rozhovory, církevní diplomacii a vnější gesta představitelů církví vyjadřující sounáležitost. Četba knihy můj původní dojem rozptýlila, i když ne zcela. Snad výstižnější byl byl název Spiritualita ekumenismu.
Kniha chce být praktickou příručkou, určenou zvláště těm, kdo nesou za ekuménu zodpovědnost. Vychází z dokumentů II. vatikánského koncilu a pozdějších vyjádření (problematickým vyjádřením, jako je např. Dominus Iesus, se W. Kasper zcela vyhýbá, nejsou vůbec zmiňována). Autor předpokládá, že některá doporučení mohou být na jednom místě vhodná, zatímco jinde ne - záleží na autoritě diecézního biskupa (čl. 3). Co dělat, když tento biskup nemá pro ekuménu buňky, není schopen vstřícných kroků ani ve vlastní církvi, natož navenek, se neřeší. Dobrých podnětů lze ale nalézt celou řadu.
Jistý problém (v „praktické příručce") působí vícevrstevnatost některých pojmů. Např. pojem „katolický" je užíván v konfesním slova smyslu „římskokatolický" (...Kristova církev subsistuje v katolické církvi... čl. 9), zároveň je katolicita čímsi, co tyto hranice překračuje (...ukázat plnost katolicity, jež je vlastní katolické církvi... čl. 11). Pojem „společenství" je užit jak pro uchopení eklesiality římskokatolické církve (...koncil chápe církev především jako společenství... čl. 9), tak pro označení těch útvarů, které mají k římskokatolíkům ještě dále než církve, byť mají přednosti, které v samotné římskokatolické církvi chybí („Některé aspekty křesťanského tajemství byly leckdy postaveny do jasnějšího světla v jiných církvích nebo církevních společenstvích," čl.10.)
Zmatečné je užití pojmu „společenství" v čl. 14 (Koncil prohlašuje o bratřích a sestrách z východních církví a církevních společenství, že mají „lásku a úctu" k Písmu svatému...). W. Kasper se odkazuje k Unitatis redintegratio 21. Tento odstavec Dekretu o ekumenismu se však jednoznačně týká Západu.
Prvý oddíl první kapitoly je trefně nazván „Boží slovo v Písmu svatém". Vyjadřuje nejen, že Bible je základním poutem mezi křesťany, ale i její obsah se slovem Božím teprve stává tím, že je církvemi společně zvěstováno. Katolická církev podporuje „vhodné a přesné překlady" Písma dostupné každému (srv. čl. 13). Ale o současné problematické povinnosti překládat biblické pasáže liturgie z Neovulgáty Kasper taktně mlčí.
Je doporučováno „Lectio divina" (doslova „svatá čtení") - což je určitá metodika skupinového čtení Písma kladoucí důraz na usebrání a naslouchání, což má minimalizovat subjektivní interpretace textu. Tuto metodiku by stálo za to blíže vysvětlit. V poznámkách uvedené příklady, např. fokolarínské „Slovo života" předkládající na každý měsíc reflexi jednoho biblického verše, mohou spíše odradit.
Společných biblických aktivit je však doporučována celá řada. Pozoruhodné je hledání možností společných perikopálních cyklů. Americké zkušenosti ukazují, že právě sjednocení nedělních perikop (dle Revised Common Lectionary - „ekumenický lekcionář) širokým spektrem církví zastoupených v ekuméně mělo na sblížení církví v posledních desetiletích snad největší vliv. Paradoxní je, že ač se na projektu podílely římskokatolické biskupské konference jak USA, tak Kanady, tak nakonec z Vatikánu zelenou nedostal (je však otázka, jak velký vliv na zažitou praxi má názor nějakých vatikánských úředníků). Walter Kasper to nemá jednoduché - na jedné straně podporuje to, co považuje za správné, na druhé straně musí přihlížet, jak to jiní bojkotují.
V odst. 18 je uvedena řada biblických míst, kterými je vhodné se v ekuméně nejrůznějším způsobem zabývat. Takovéto odstavce naplňují předznamenání, že jde skutečně o praktickou příručku. Další odstavce jsou věnovány svědkům víry - Kristu, Marii, mučedníkům a svatým (myšleni jsou ti, kteří byli takto církvemi dáni za příklad následování Krista). S odst. 20 problém nebude („Kristus, věrný svědek víry"). S odstavci 22 a 23 („Maria, matka Boží") je to již složitější. I když navrhují vracet se k mariánské víře prvních staletí, bude obtížné překonávat mariánský folkór, který v římskokatolické církvi často překračuje hranice vlastní ortodoxie. Bohužel narážíme na tolerování výstřelků na straně některých katolíků a na adolescentní odmítání všeho mariánského u některých protestantů. Podněty Kasperem uvedené snad mohou propasti nedorozumění poněkud zasypávat.
Podobně v případě světců to není jednoduché. V našich novodobých ekumenických dějinách se musíme potýkat s velmi nešťastným svatořečením Jana Sarkandra (přes námitky ekumény). I některé náměry W. Kaspera, jako „darování ostatků svatých" mezi církvemi - je myšleno mezi katolíky a pravoslavnými - by bylo v našich podmínkách kontraproduktivní. Stačí připomenout kontroverzní „putování lebky sv. Václava" jak před lety v rámci „evangelizace českého národa", tak v nejnovější době jako součást poutí ve Staré Boleslavi.
Druhý oddíl knížečky je věnován „modlitbě a bohoslužbě". Při čtení stati o Otčenáši mi bylo líto, že dosud nemáme společné, ekumenické znění této základní modlitby. Kromě jiných doporučení ke společným modlitbám zaujme návrh, aby byly spíše využívány stávající tvary bohoslužeb a na ně zváni ostatní, než vytvářeny nové tvary spojováním prvků různých tradic (čl. 29). S tím lze jen souhlasit, ovšem v našich podmínkách to přináší jisté komplikace. Římskokatolická strana nemá příliš zažité liturgické formy vhodné k ekumenickému užití (liturgie slova). Mnohé protestantské sbory u nás mají svoji bohoslužbu (liturgii přece nemají...) zcela nepostiženou jakoukoli obnovou: jakési pásmo slova a hudby připravené a prováděné jedním mužem či ženou, který(á) i dává slovní pokyny ostatním, kdy mají stát a co mají zpívat. Katolík, který nepřipraven navštíví takovou bohoslužbu, přemýšlí, zda byl na přednášce či v Sokole.
Čl. 30 a potom čl. 42-44 („Liturgický rok") dává desítky nápadů, kdy je vhodné slavit ekumenické bohoslužby. Zaujme např. Kasperův návrh, aby katolíci slavili (spolu s protestanty) Den reformace.
Zajímavé jsou pasáže o slavení svátostí. Katolíci jsou na jedné straně vybízeni, aby s ostatními křesťany slavili památku svého křtu (spojenou s jeho obnovou), na straně druhé jsem postrádal výzvu ke vzájemným pozváním zástupců ekumény na křest.
Jsme vyzýváni, abychom se zvláště v rámci eucharistie modlili za jednotu křesťanů (odst. 36). Jinak se v případě společného slavení eucharistie nic nového nedozvíme. Výjimečně může nekatolík přijímat, pokud má katolickou víru a děje se tak se souhlasem ordináře (odst. 38). Rovněž v konfesně smíšených rodinách lze postupovat mírněji oproti obecným pravidlům, aniž je přesně specifikováno jak. Záleží na pastorační situaci (odst. 40). Zažil jsem osobně Waltera Kaspera na konferenci Teofora na Slovensku. Při veřejné přednášce odmítal možnost interkomunia, dokud nedojde k viditelné jednotě mezi církvemi. Soukromě nám však řekl, že interkomunio se musí zodpovědně zkoušet už nyní.
Třetí oddíl publikace (Služba a svědectví) se obrací k jednotlivým skupinám v církvi a předkládá specifické úkoly ekumény určené právě jim. Tak katolíci (čl. 46) v daném místě mají upevňovat dobré sousedské vztahy s ostatními, mají se vyvarovat všeho, co by pohoršovalo křesťany jiných tradic atd. Zodpovědní činitelé (čl. 47) mají vytvořit místní radu církví, mají se pravidelně setkávat, mají se zvát na svěcení, ustanovení atd. Všichni (čl. 48) se mají v místě společně zapojit v řadě oblastí, např. uplatňování evangelijních zásad ve společenském a kulturním životě.
Řeholní a mnišské komunity (čl. 49 a 50) mají např. nabízet své prostory a pohostinství pro ekumenická setkání, být centry modlitby a snah o jednotu, navštěvovat kláštery jiných tradic atd. Specifické náměty dostávají i členové církevních komunit a hnutí (čl. 51), mladí (čl. 52) a služebníci v pastoraci (čl. 53).
Přesto, že publikace nepřináší v ekumenické nauce nic nového (odkazuje se na stávající dokumenty), přináší množství praktických nápadů. Přesto, že dle W. Kaspera dílo ekumenismu vyžaduje „značnou míru církevní diplomacie, akademického dialogu, společenské angažovanosti..." (čl. 7), je ekumenismus nahlížen jako konstitutivní prvek katolictví. Neplatí „napřed najdu svoji katolickou identitu, a pak se budu věnovat ekuméně", ale „svoji katolickou identitu najdu tím, že se budu věnovat ekuméně".
Pavel Hradilek
Nakladatelství CDK Brno vydalo rozsáhlou studii teologa a historika Zdeňka Demela o omezování činnosti katolické církve v dobách komunistického režimu. Opírá se přitom především o materiály z Jihočeského kraje. Těžištěm a hlavním přínosem práce nejsou velké divadelní procesy a vysoká politika, ale drobné ústrky a útisk na nejnižší úrovni. Práce režimem dosazených církevních tajemníků, protináboženská agitace, v níž Děda Mráz měl vytlačit Ježíška, šikana duchovních i laiků. Nepominutelné pro evokaci dobové atmosféry a pochopení komplikovaného vztahu československého státu a církví v dobách rudého temna.
JaS
Sedmý svazeček edice Quaestiones quodlibetales nakladatelství CDK přináší sborník příspěvků českých odborníků na pastorační a etické otázky. Jak píše editor v úvodu, problémy v této oblasti „se týkají nejvýznamnější oblasti lidského života, ...a přitom běžné pastorační přístupy vycházející z oficiálních věroučných a církevněprávních základů často nenabízejí dostatečně citlivé a vhodné prostředky pro jejich řešení." Knížka je určena nejen pastoralistům či křesťanům (zejména katolíkům), kteří aktuálně řeší problémy z uvedené oblasti, ale některé příspěvky mohou sloužit i jako uvedení do celé teologické, etické a pastorační problematiky.
JaS