Pohyblivé panorama ekumeny

2. část

Jak již bylo řečeno, nejperspektivnějším se momentálně jeví lutersko-katolický dialog. Podařil se v něm přechod od hromadění nezávazných teologických konsensuálních dokumentů k jejich oficiální recepci církvemi. V roce 1997 má být vydáno společné vyhlášení o jednotě v učení o ospravedlnění. Dosti důkladný rozbor tohoto prohlášení i pozadí jeho vzniku by měl vyjít v Teologickém sborníku 2/1997, proto zde jen stručně:

Pro luterskou stranu má konsens v této věci základní význam. Luther sám se vyjádřil, že mše se může klidně dál sloužit latinsky, jen když se nebude bránit jasnému zvěstování evangelia, jež mu splývalo se zvěstí o ospravedlnění hříšníka. Přísně vzato vyhlášením shody v této věci pomíjí důvod k rozkolu (samozřejmě však existují desítky důvodů, které vznikly sekundárně - také to vypovídá o dynamice ekumenismu: Když dojde k rozdělení, vznikají další a další důvody pro jeho trvání). Lutherova slova však znějí jasně - a mimovolně ilustrují i pozitivní proměnu, jíž od Lutherových dob prošlo papežství: „Hoc impetrato (jestliže se uzná), scilicet, quod solus Deus ex mera gratia per Christum iustificet, non solum volumus papam in manibus portare, imo etiam ei osculari pedes (líbat nohy)" (Weimarer Ausgabe, dále jen WA 40,I,181). Lutherovo odmítání papeže nebylo principiálním odmítáním papežství, ale papeže, který podle Lutherova chápání překáží zvěstování evangelia: .Papa, ego volo tibi opusculari pedes, teque agnoscere summum pontificem (uznat tě za nejvyššího velekněze), si adoraveris Christum meum et permisseris, quod per ipsius mortem et ressurectionem habeamus remissionem peccatorum et vitam aeternam, non per observationem tuarum traditionum" (WA 40,I,357). Je tedy zřejmé, jaký potenciál toto vyhlášení uvolní pro další pohyb k jednotě. Z hlediska dynamiky dialogu je pozoruhodný způsob, jakým se dosáhlo jednoty: Odsouzení bludů z doby reformační stále platí, obě strany však poznávají a uznávají, že tato odsouzení nepostihují pozici protivníka. Tím nejsou tato odsouzení učiněna bezpředmětnými, ale vyznačují ze dvou stran prostor shody. Pokud by někdo tento prostor opustil, pak jej tato anatémata okamžitě postihují. Toto řešení je velmi důležité: Obvykle je tomu tak, že se každá ze stran sporu vymezí vůči nějaké pozici a pak se stále posunuje dále a dále od ní: Evangelíci udělají z Bible papírového papeže a katolíci ji pro jistotu vůbec neznají...  Tomuto ujetí by měly zabránit dva mantinely, vůči nimž je vymezeno společné prohlášení, např. je nutno spojit důraz na milost s odpovědností za své skutky, ospravedlnění s posvěcením, jistotu víry s vědomím, že mohu svou spásu promarnit.

Společné vyhlášení ovšem konstatuje, že zbývají k dořešení některé otázky, týkající se učení o církvi a o svátostech. Tyto otázky mají společný kořen v otázce apoštolské sukcese. Jestliže totiž mezi evangelickými církvemi (například v Leuenberské konkordii) stačilo vyhlásit shodu v učení, pak k jednotě s katolíky, pravoslavnými a anglikány je nutné i uznání fakticity duchovního úřadu v dané církvi.

Apoštolská posloupnost je předmětem ekumenického procesu z Porvoo, u nás nepříliš známého (utajovaného?), který převrací leckterou z představ o dalším vývoji ekumenického hnutí.

Problém sukcese biskupského úřadu je pro luterství spíše historický než teologický. Confessio Augustana vyznává, že úřad biskupa a faráře je iure divino, tedy božského původu (to se nedařilo v té době prosadit ještě ani španělským episkopalistům v rámci římskokatolické církve!). Historicky sice došlo přinejmenším u středoevropského luterství k přerušení biskupské posloupnosti a předávání úřadu po presbyteriální sukcesi (na základě v té době rozšířeného argumentu, že v rané církvi nebyl rozdíl mezi biskupem a farářem), zůstalo však vědomí, že ministerium duchovních není odvozeno z obce, ale od Krista a apoštolů (toto vědomí se ztratilo u reformovaných, tj.  kalvinistů). Biskupské pravomoci vykonávala knížata, po rozpadu knížecí moci v našem století byl postupně obnoven úřad biskupa, ale bez přenesení posloupnosti. (Biskupskou posloupnost zástupně do doby jejího obecného přijetí převzaly různé komunity jako např. Janovské bratrstvo F. Heilera).  Zapojení do posloupnosti, k němuž mělo dojít po 2. světové válce, zmařila protikatolická nálada jako reakce na poslední vlnu piánského triumfalismu (dogma o tělesném nanebevzetí P. Marie). Oficiálně však potřebnost sukcese nebyla nikdy zpochybněna, ať už byla chápána různými skupinami různě.

Na podzim 1996 vyvrcholil slavnostními vyhlášeními a koncelebrovanými bohoslužbami proces, který vyšel r. 1992 z finského Porvoo a jehož výsledkem je plné církevní společenství mezi anglikány a nordickými luterskými církvemi od Islandu po pobaltské církve. Tím se vytvořila absurdní situace, že luterské evangelické církve ze Skandinávie mají plné církevní společenství s britskými anglikány, ale při společných bohoslužbách byli luterští Dánové (a prozatím ještě i Lotyši) přítomni jen jako pozorovatelé bez možnosti koncelebrace, protože nepřistoupili k tomuto církevnímu společenství, jehož předpokladem je právě biskupská posloupnost. Tím se ukázala problematičnost i tzv. míšeňské ekumeny, kterou si němečtí luteráni vykládali jako plné uznání ze strany anglikánů, kdežto anglikáni chápou sice luterány jako církev v plném smyslu, ovšem bez uznání jejích duchovních (teologicky se vnucuje otázka, platící ovšem i vůči Unitatis redintegracio, zda je možné uznání církve bez uznání jejích duchovních). Míšeňská ekumena umožňuje v praxi interkomunio anglikánů a luteránů, ale nikoli celebraci německých evangelických duchovních v anglikánských kostelích.  Proces z Porvoo je pozoruhodný především tím, že problém, tradičně vnímaný jako problém mezi katolíky a evangelíky, učinil vnitřním problémem luterských církví samotných. Protože obdobný proces probíhá i jinde, kde žijí vedle sebe anglikáni a luteráni (USA, Kanada aj.), uvádí středoevropské luterství pod tlak rozhodnout se o svém dalším směřování. Zároveň lze na tomto procesu sledovat další důležitý faktor ekumenického procesu: Když někdo něco postrádá, může jen těžko přistoupit v teoretické reflexi na to, že jde o podstatnou či dokonce nutnou věc - je to zřejmě morálně psychologicky nemožné. Fakticita duchovenské služby v apoštolské sukcesi zřejmě musí předcházet její teologické reflexi. Touto cestou šla už unie v Indii.  (Pro úplnost ovšem uveďme, že duchovenský úřad skandinávských luteránů zatím nebyl z římské strany uznán a anglikánský byl koncem minulého století dokonce příkře zpochybněn, třebaže odmítnutí vycházelo z dnes už překonané teologie).

Třetím procesem, zatím teprve začínajícím, je pohyb odpovídající na tzv.  revoluční nabídku z Ut unum sint 96, aby se výkon papežského úřadu stal předmětem ekumenického dialogu. Tato nabídka vystihuje skutečnost, že problémem není ani tak papežství samotné jako způsob jeho výkonu.  Význam této nabídky nejen pro církev, ale i současný svět, je patrný i ze slov, která napsal prof. Skalický (viz sborník Za naději a smysl s. 83):

.Všechny deformace středověkého katolického projektu, nakolik vyšel z gregoriánské reformy, se mohou konec konců svést na jeden společný jmenovatel: nevyřešený či nedořešený problém povahy a výkonu duchovní moci".  Papežova nabídka není zcela nečekaná: Již r. 1993 napsal kardinál Ratzinger bavorskému zemskému biskupu Hanselmannovi: .Petrův úřad by měl odpovídat vůli Páně nejen ve své podstatě (Grundwesen), ale i ve svém výkonu... „Způsob výkonu tohoto úřadu by se měl stát tak transparentním, aby v něm byla patrná Kristova vůle".

Luterství není principiálně proti papežství, což se už vícekrát konstatovalo v konsensuálních dokumentech (Evangelium a církev, Duchovní úřad v církvi, Cesty ke společenství). Evangelický katechismus pro dospělé říká, že naděje na plnou jednotu zahrnuje i naději v papežství pod evangeliem, (v dialogu s reformovanými naopak toto téma ještě ani nebylo probíráno).  Výkon papežského úřadu je nejen ekumenickým, ale i vnitrokatolickým problémem (toto propojení vnitrocírkevního s ekumenickým je pro dynamiku ekumenismu často důležitým faktorem). Tak např. W. Kasper požaduje biskupskou synodu jako efektivní orgán řízení církve, vyjadřující kolegiální zodpovědnost světového episkopátu, Ratzinger ve vztahu k pravoslavným zdůraznil, že od nich nesmí být požadováno více, než co bylo skutečností před rozdělením. Princip subsidiarity vyžaduje, aby papežství zasahovalo tam, kde je to prospěšné pro církev, nikoli vždy a všude (i při principiálním zachování všech pravomocí).

Problém způsobu výkonu papežství viděl i Luther, když při výkladu J 21, 15nn napsal slova, doufejme prorocká: „Není pochyby, že celý okrsek zemský by s otevřenou náručí a se slzami přijal takového muže, který by se choval podle těchto slov" (WA 2,301). Konečně i obnovitel kalvinismu Karl Barth říká, že problémem papežství není „dass", ale „wie"?  Jde o reálnou naději? Heinz Schütte, o nějž jsme se v odstavcích o papežství opírali, varuje, abychom se neomezovali jen na to, co se nám zdá možné, a cituje slova Guardiniho: „Die Liebe tut solche Dinge" (Láska dělá takové věci).

Muslimské ženy smějí opět chodit do práce, neboť po sedmileté islámské převýchově se má za to, že budou respektovat církevní předpisy, jako zahalováni závojem atd.

Před pádem šáha 1979 měly ženy v Iránu úplnou svobodu, mohly žít jako muži, bez omezování i na koupalištích atd. Islámská revoluce Chomejního jim vše zakázala a vykázala jen do domácnosti. Dnes se má za to, že jejich samostatnost byla definitivně zlomena, a že mohou být zařazeny opět do pracovního procesu. Dokonce budou existovat i soudkyně, ale jen pro ženy, totéž platí o lékařkách.

Ve svatém roce 2 000 bude z podnětu papeže církev dělat zpytování svědomí o chybách v minulosti. V této souvislosti má být rehabilitován i český Jan Hus.