V dubnu r. 1996 bylo z kláštera Panny Marie z Atlasu v Tibhirine odvlečeno a později brutálně zavražděno 7 trapistických mnichů. Jejich opat Christian de Chergé po sobě zanechal otevřený dopis, který byl nalezen u jeho příbuzných ve Francii. Jeho text překvapuje svou pokorou, respektem k jiným náboženstvím a odpuštěním. Při jeho čtení si můžeme položit otázku, zda ideál citovaný v Blahoslavenstvích je ve skutečnosti nedosažitelný.  Jestliže se mi jednou stane - a může to být i dnes - že se stanu obětí terorismu, který zřejmě ohrožuje všechny cizince žijící v Alžírsku, rád bych, aby mé společenství, má církev i má rodina si vzpomněla, že svůj život jsem vydal Bohu a této zemi.

Ať si uvědomí, že jedinému Mistru celého života nebyl takový brutální přístup cizí. Ať se za mne modlí: jak bych mohl být hoden takové oběti? Ať připojí tuto smrt k tolika dalším násilnostem, které zůstaly zasuty v lhostejnosti anonymity.

Můj život nemá větší cenu než život kohokoli jiného, nemá však ani cenu menší. V každém případě již není ve stavu nevinnosti dětství. Žil jsem dostatečně dlouho, abych si uvědomil, že jsem se bohužel stal spoluvinným za zlo, které nabývá převahy ve světě, a které se mne dokonce i pokouší zaslepit.

Chtěl bych, aby ve chvíli, která přijde, mi byl dopřán jasný okamžik, který by mi dovolil se přimluvit za odpuštění Boží a rovněž za odpuštění mých lidských bratří. Stejně bych chtěl z celého svého srdce odpustit tomu, kdo by se stal příčinou mé smrti.

Nepřál bych si násilnou smrt. Považuji za důležité, abych to vyznal. Skutečně nevím, jak bych se mohl radovat z toho, že tento lid, který miluji, byl vyzván, abych se i já stal jednou z obětí vraždy. Je příliš drahé zaplatit to, čemu se zřejmě říká „milost mučednictví", za úkol uložený nějakému Alžířanovi, který tvrdí, že jedná věrný svému přesvědčení, o kterém říká, že je islám.

Znám opovržení, které mohlo zasáhnout většinu Alžířanů. Znám i znetvořeninu islámu, kterou podporují určité kruhy muslimů. Je příliš snadné smířit své svědomí s tím, že budeme identifikovat tento náboženský směr s integrizmem a jeho extrémisty.

Alžírsko a islám představují pro mne jednu duši a jedno tělo. Věřím, že jsem o tom dost mluvil, před očima těch, k nimž jsem nalezl přístup. Tak často jsem při tom nalezl tu pravou vůdčí linku Evangelia, kterou jsem poznal na kolenou u své matky, v mé první církvi, přesněji řečeno v Alžírsku, a v respektu muslimských věřících.

Má smrt bude zajisté dávat za pravdu těm, kdo mne označili za naivku nebo idealistu: „Ať teď řekne, co si o tom myslí!" Ale tito lidé by měli vědět, že budu konečně osvobozen z mé staré zvědavosti. Konečně budu moci, pokud bude Bůh chtít, spojit svůj pohled s pohledem Otce, abych spolu s ním rozjímal o jeho islámských dětech tak, jak je on vidí, zcela ozářené Kristovou slávou, plody jeho utrpení, obdařené dary Ducha, jehož skrytou radostí bude stále vytvářet jednotu a zdůrazňovat podobnosti, překonávaje rozdílnosti.

Za tento ztracený život, zcela můj a zcela jejich, vzdávám díky Bohu, který, jak se zdá, jej přes všechno bude chtít celý, pro tuto RADOST na druhé straně. Do DÍKU, v němž je řečeno vše o mém životě, zahrnuji rovněž i Vás, dřívější i dnešní přátelé i Vás, přátelé po boku mé matky i otce, mých sester i bratří i všech dalších, a to stonásobně, jak nám přislíbil Pán!  A i ty, příteli mého posledního okamžiku, který nebudeš vědět, co jsi učinil, ano, i tobě chci říci toto DÍKY a „NA SHLEDANOU U BOHA", i tebe mám na mysli. A ať je nám dáno se opět shledat v ráji, šťastný lotře, pokud se to bude líbit Bohu, našemu společnému Otci. Amen: Inš‘ Alláh! (Díky Bohu)

Christian v Tibhirine, 1. ledna 1994

Z Espérance des pauvres, srpen 1996 přeložil Pavel Kouba

Pravé pokání osvobozuje od přílišného zabývání se sebou a v důvěře se spoléhá na Boží dobrotu, která v nás působí. V jeho světle vidíme svoji tmu.

Falešné pokání nás vede k tomu, že se příliš zabýváme sebou. Máme  zálibu v tom, co považujeme za  svou ctnost a vyrušuje nás naše  neřest, protože ji ale odmítáme  rozpoznat, promítáme ji na druhé. 

Pravé pokání přináší radost  a vnitřní svobodu. 

Falešné pokání zvyšuje úzkost  a vede nás k tomu, že se bráníme. 

Pravé pokání je schopné přivítat  kritiku a poučit se z ní. 

Falešné pokání je netýkavé, co se týče kritiky a v ničem se z ní  nepoučí.  Pravé pokání přináší porozumění,  toleranci a naději. 

Falešné pokání plodí přísnost mysli  i srdce, dogmatismus, netoleranci  a vše zavrhující postoj. 

Pravé pokání přináší soucit, a proto  zostřuje citlivost na všechny formy  nespravedlnosti. 

Falešné pokání je citlivé na spravedlnost jen tehdy, pokud se jedná o vlastní zájem jednotlivce  nebo skupiny, do níž dotyčný patří,  a je proto ve svých morálních  odsudcích vybíravé. 

Pravé pokání se umí smát s Bohem smíchem, který osvobozuje mysl tím, že ukazuje humornost situací. 

Falešné pokání směřuje k přehnané vážnosti a není schopné se nad sebou smát. 

V pravém pokání člověk cítí, že je přitahován k Bohu. 

Ve falešném pokání člověk cítí, že je přitahován Bohem.

Tyto charakteristické rysy se netýkají jen jednotlivců v církvi, ale je možné je aplikovat i na církev jako takovou:

Církev s duchem pravého pokání se bude předně zabývat svým posláním a nikoliv svým uchováním. Své zabezpečení bude vždy chápat jako provizorium a pravé bezpečí bude nacházet v Bohu.

Církev s duchem nepravého pokání se bude na prvním místě starat o své zachování, ať už ve smyslu naukové nebo morální ortodoxie nebo zachování prestižního postavení ve společnosti, zachování svých struktur a nebo materiálního vlastnictví.

Církev s duchem pravého pokání bude podporovat u svých členů nejen institucionální prvky, ale i kritické a mystické.

Církev, která nemá pravého ducha pokání bude zdůrazňovat institucionální prvek a dávat málo prostoru prvku kritickému a mystickému.

Církev má být „světlem národů". Co platí pro církev a pro jednotlivce v ní, bude tedy také platit pro jakoukoliv skupinu, instituci, národ, ať už náboženský či sekulární.

Národ, který má ducha pravého pokání, bude vedle předcházejících charakteristických rysů klást mnoho pozornosti na kvalitu života svých příslušníků ve srovnání s kvalitou života ostatních národů. Pakliže se národa zmocní duch pokání, vytlačí jakoukoliv formu úzkoprsého nacionalismu stejně tak, jako kajícník překonává egoismus.

Národ, který nemá ducha pokání, se bude na prvním místě starat o své bohatství a své mezinárodní  postavení. Zdraví jeho ekonomiky a síla jeho obranného systému budou jeho hlavními zájmy. Bude-li tento národ mít náboženskou tradici, pak bude náboženství používat k tomu, aby jím upevnil bezpečí své politiky.

Z knihy Gerarda W. Hughese: God of Surprises, Darton, Longman and Todd, London 1994 přeložila Ivana Dolejšová.

V pokoncilní době došlo k oslabení smyslu pro obřady žehnání. V současnosti se zájem o žehnání vrací, a objevuje se i v církvích, kde obřady spojené s žehnáním nemají tradici. Tento obnovený zájem není třeba hodnotit jako nostalgii po „starých dobrých časech". Nejde totiž o obnovu toho, co bylo, a co bylo často v lidové zbožnosti chápáno i magicky. Naopak, jde o krok vpřed, protože v žehnáních, jak se (v návaznosti na katolickou obnovu těchto obřadů) s nimi dnes setkáváme v široké ekuméně, hrají závažnou roli dva záměry koncilu: Především v nových požehnáních hrají významnou roli texty Písma, a tím jsou součástí úsilí o významnější místo Písma sv. v liturgii.  Po vlně spíše racionálního přístupu k biblickému textu mnozí s vděčností objevují nový přístup, který existenciálně spojuje text Písma s životní situací jednotlivce nebo společenství, a to nejen církevního. I druhý důvod obnoveného zájmu dobře zapadá do pokoncilní obnovy církve: Požehnání jsou mnohým lidem blízká proto, že se v nich překonává propast mezi náboženským životem a životem ve světě: žehnání jsou zbožností zasazenou do života světa.

Několik let již trvá zájem speciálně o stará irská žehnání. Snad tento zájem nějak souvisí i s vlnou současné keltománie, v tomto případě však nejde o odbyt podřadného zboží, ale o objev skutečné perly. Irská požehnání jsou odrazem keltské křesťanské spirituality, pro niž byla typická na jedné straně dominantní role kláštera a mnichů, na druhé straně však klášterní život nebyl prožíván jako odchod ze světa, ale mnišská komunita byla součástí obce. To vedlo k neobvyklému propojení hluboké zbožnosti s nejvšednějšími lidskými starostmi. Čteme-li texty požehnání a dalších modliteb z této duchovní tradice, zjistíme, že nic není dost malé či nedůstojné, aby to nemohlo být předmětem požehnání. Irská tradice nám předává obraz Boha, „jehož radostí je být s lidskými syny", lidumilného (filanthropos, čelověkoljubivyj) Boha Ježíše Krista, který se raduje s radujícími a pláče s plačícími. I lidé, kteří stojí na okraji církve, jsou nečekaně zasahováni v hlubinách svého srdce touto Boží láskou.

V požehnáních se často objevují archetypické obrazy, například obraz světla, ohně, svící, častý je i motiv cesty:

Požehnání buď s tebou,

požehnání zářícího světla,

světlo kolem tebe

i uvnitř tvého srdce.

Ať ti září svit slunce

a zahřívá tvé srdce,

až začne hořet

jako velký oheň z rašeliny

a cizinec přistoupí k tobě, aby se od něj ohřál.

Ať z tvých očí září požehnané světlo

jako dvě svíce

v oknech tvého domu,

které zvou poutníka,

aby uvnitř hledal ochranu

před bouřlivou nocí.

Kohokoli potkáš,

až půjdeš cestou,

ať ho zasáhne

tvůj laskavý pohled.

Motiv pohledu je v irských požehnáních častý. Může to sice být pozůstatek jakési magické představy, ale i dnešní člověk si najednou uvědomí, jak i bez magického chápání je lidský pohled významný, může povzbudit, napřímit, ale i ublížit či zabít.

Kéž Bůh žehná zemi, na níž teď stojím,

kéž Bůh žehná cestě, po níž teď jdu,

kéž Bůh žehná cíli, pro nějž teď žiji.

Ty věčný, vždy přítomný,

požehnej mi také, když odpočívám.

Požehnej, co hledá má vůle,

požehnej, co potřebuje moje láska,

požehnej to, na čem spočívá má naděje.

Králi králů, požehnej můj pohled.

Irská požehnání jsou svědectvím zbožnosti, která je poetická:

Ať je na tvých rtech mírnost,

laskavá a vlahá jako letní večer,

který se pomalu snáší do listů horských jasanů.

Ať je laskavost v tvých očích,

půvabná a ryzí jako slunce,

které vystupuje z mlhy a ohřívá klidné jezero.

Ať se na dně tvého srdce zrcadlí čistota,

veselá a jasná jako pramen svatého Brendana,

v němž holubice spatřuje svůj obraz.

Ať každý tvůj čin vzejde z moudrosti,

nádherný a vysoký jako pšenice v dobrém, požehnaném roce, bez červů, bez hrabošů.

Některá požehnání jsou docela stručná:

Kéž vám Bůh dá na vaší cestě, abyste narazili na dobré možnosti!

Kéž tě Bůh nikdy nenechá zchudnout jako žebráka!

Kéž ti Bůh dá nalézt dobrého muže (dobrou ženu)!

Kéž nikdy nespadne střecha tvého domu, a ti, kdo pod ní žijí, ať se nehádají!

Požehnání knězi:

Kéž ti Bůh ponechá roucho Kristovo. Zjevení Krista ať je na tvém plášti!

Kéž Bůh vyslyší i tu nejmenší ze tvých modliteb!

Kéž tě Bůh drží ve své ruce, ale ať ji nikdy nestiskne pevně v pěst!

Kéž v studený večer nalezneš teplá slova,

úplněk v temné noci a klidnou ulici na cestě domů!

Kéž Bůh nenechá nikdy ztvrdnout tvé srdce!

Kéž Bůh, Maria a svatá rodina vidí, že se ti dobře daří!

Kéž tvá duše přijde do nebe!

Kéž by nám Bůh nikdy nedal větší důvod ke smutku než je tento!

Kéž naše hříchy nejsou příliš velké, a kéž naše lítost nepřijde příliš pozdě!

Jemný humor irských požehnání dovoluje mluvit i o smrti:

Požehnání země,

dobré, bohaté země,

buď pro tebe zde!

Kéž je ti země měkká,

když na ní odpočíváš

unaven na konci dne

a lehce ať spočívá země na tobě

na konci života,

abys ji mohl snadno setřást

a vyskočit a odejít

na své cestě k Bohu!

Nebo:

Kéž Bůh s tebou odpočívá na tvém polštáři

a chrání tě ve své dlani.

Kéž tě tvé cesty vedou vzhůru

a mírné počasí doprovází tvůj krok.

Vítr ať tě posiluje v zádech -

a kéž už jsi dávno v nebi,

než si ďábel všimne, že už jsi pryč.

Nebo zcela stručně:

V hodinu tvé smrti ať je pro tebe v nebi připraven slamník!

Kéž Bůh nenalezne tvou duši nepřipravenou!

Dlouhý život a blahobyt tobě, a na konci království Boží!

Kéž ti Bůh dá dožít se stovky, pak jeden rok pokání a věčný život v nebi!

Své místo v požehnáních má i Kristův kříž, například:

Kristův kříž buď mezi mnou a nepřítelem mé duše a mého těla.

Kéž mě zachrání kříž ukřižování!

(Všimněme si v předchozím požehnání jednoty duše a těla...) Závěrem ještě několik požehnání - přání zahrnujících celek životní cesty, a prozrazujících hodnoty, jež jsou důležité pro toho, kdo žehná:

Kéž máš vždy práci,

kéž tvé ruce vždy mají co dělat.

Vždy nějaké peníze v kapse,

minci či dvě

Má římsu tvého okna

ať vždy dopadá sluneční paprsek,

a v tvém srdci ať je jistota,

že po dešti přijde duha.

Kéž ti je vždy nablízku

dobrá ruka přítele,

a Bůh ať naplní tvé srdce

a povzbudí tě radostí.

Kéž ve svém srdci

vděčně uchováš

množství bohatých dnů života.

S léty ať roste každý dar, který ti

Bůh kdy propůjčil -

abys všechny, které miluješ,

naplnil radostí.

V každou hodinu

v radosti i bolesti

se ti vstříc

usmívá Ten, který se stal člověkem -

zůstaň v jeho blízkosti.

Marcela Adámková, Taťána Čevelová, Jan Šlosárek

Všichni tři jsme byli a stále jsme vychováváni v nevěřících rodinách. Svůj vztah ke křesťanství s jeho zvyklostmi, rituály a spiritualitou si tedy musíme najít sami, bez pomoci nejbližších. Ačkoli se nikdo z nás, alespoň v nejbližší době, nechystá konvertovat, všichni občas navštěvujeme mše. Je pochopitelné, že každého z nás zaujalo něco jiného. Nejprve jsme hledali pozitiva, dále, jak už to bývá negativa a nakonec jsme se snažili, alespoň přibližně, analyzovat příčiny toho špatného a navrhnout řešení.  Katolická bohoslužba se nám ve své podobě líbí jako pravidelné setkávání určitého společenství lidí. To platí zvláště pro vesnice, malá a střední města.  Lidé mají možnost seznámit se a najít pomoc, budou-li ji potřebovat. Velmi příjemné také je, pokud kněz zná svoje lidi, kteří chodí k němu na mše má možnost při mších reagovat na momentální situaci ve farnosti, a i náhodnému návštěvníku bohoslužby neujde, že kněz mluví k lidem, k jednotlivcům a ne ke „stádečku". Dalším příjemným prvkem v liturgii je podání ruky.  toto gesto spolu s přáním pokoje je velice silný symbol. Všichni jsem také zažili jiné podání rukou, které se nám velice zamlouvalo. Všichni přítomní se chytili za ruce (včetně kněze) a utvořili kolem oltáře kruh, lépe řečeno hada. Toto přání pokoje se nám zdálo mnohem upřímnější a opravdovější už jen proto, že při tomto uskupení si lidé, ať chtějí či ne, musí hledět do očí a tímto „kruhem" či lépe „kulatým stolem" se lépe vyjádří, že pokoj přeji všem lidem, ne jen těm, na které „dosáhnu". To, že je do kruhu je zapojen také kněz, velice pěkně vyjadřuje, že všichni jsme děti Boží. Zruší se tím pomyslná nadřazenost kněze nad obcí.

Další věcí, která se nám líbí, jsou varhany a zpěv v kostelích vůbec. Člověk je vybaven smysly a tyto chtějí být drážděny a využívány. Většina kostelů má dobrou akustiku a zpěv a hudba dodá bohoslužbě opravdový punc slavnosti.  Protože co jiného je bohoslužba nežli oslava Krista. Jako kontrast ke hřmění varhan a lidských hlasů se nám líbí možnost ticha. Tyto tiché chvíle dávají člověku možnost k zamyšlení, soustředění se a odpočinku.  Také se nám, ve většině případů líbili dětské mše. Děti měly volnost pohybu, z kazatelny k nim promlouval medvěd (například), nebo byl do celého obřadu zakomponován příběh o sv. Mikulášovi. Volnost, která byla dětem dána, spolu s jejich spontánními projevy tvořila celkově příjemnou a uvolněnou atmosféru, která dětem umožnila prožívat bohoslužbu naplno.  Najít na katolické bohoslužbě „mouchy" pro nás bylo trochu obtížnější. Na jednom jsme se však shodli. Velice záleží na knězi, co je schopen ze stanoveného scénáře „vydolovat". Pokud tedy kněz po stotisící prožívá slavení eucharistie, jako by to bylo poprvé (a mělo by tomu tak být), uvěří i nekatolík, že se právě odehrává malý zázrak. Ale když kněz odříká naučenou formulku naprosto neosobním hlasem, myslím, že i mnohý katolík odchází z kostela mírně řečeno rozčarován. Další věcí, která se nám velmi nelíbí jsou „zpívané" mše. Zpívané je zcela záměrně v uvozovkách. Tak jak se nám líbí hudba a zpěv v kostelích, tak je nám proti srsti monotónní „hučení" kněze, které uspává. Zdá se nám velmi neosobní a archaické. Vůbec celý „scénář" mše se mi osobně zdá příliš svázaný. Měl by být dán prostor k lehké improvizaci, aby kněz mohl, alespoň určitou část mše, přizpůsobit momentálním potřebám společenství. Je nám jasné, že určitá kostra by zachována být měla, ale vezměme si příklad člověka. Každý člověk má kostru, aby mohl stát, ale jinak nenajdeme dva stejné lidi, i kdyby to byla jednovaječná dvojčata. Další věc, která nás trochu zaráží, je jakási nadřazenost kněží. Kněz by měl být předsedajícím mše, rádcem společenství a ne tím tajemným pánem, který umí „čarovat". Při mši nám chybí větší kontakt mezi obcí a knězem. Chtěla bych zde uvést příklad, jak může kněz reagovat na společenství v kostele a naopak. Asi před dvěma roky jsem se zúčastnila svatby. Obřad byl velice pěkný a osobitý s rytmickou hudbou, všichni v kostele zpívali včetně nevěřících a nevěsty. Na knězi bylo vidět, že má z novomanželů velkou radost. Až se při kázání stalo, že se přeřekl.  Místo aby řekl, že Ježíš naměřil všem mírou vrchovatou, řekl, že naměřil všem „vírou mrchovatou". V kostele byli většinou mladí lidé, a ti nevydrželi a rozesmáli se, ale až po tom, co se zcela spontánně rozchechtal kněz. Můžu prohlásit, že tato drobná příhoda zvýšila mé sympatie ke katolické církvi, protože předtím jsem poznala několik kněží, kteří by se při takovém přebrebtu nejspíše suše omluvili a jali by se pranýřovat ty, kteří se smáli.  Nakonec se chceme věnovat návrhu řešení. Je to sice velice odvážné a jsme si vědomi, že neuvedeme nic objevného, ale spíše zopakujeme chronicky známé pravdy. Nejdůležitější ze všeho se nám zdá, aby kněz znal dobře své společenství. Jenže to by nesměl mít na starosti několik farností najednou.  Jenže aby neměl tolik farností, to by muselo být více kněží. Jenže aby bylo více kněží, to by musel být zdobrovolněn celibát. Jenže aby byl zdobrovolněn celibát, to by museli být za hlavy církve zvoleni velmi pokrokoví lidé. Jenže... Jenže... Jenže... Je nám jasné, že my nekatolíci nemůžeme změnit strukturu církve, nemáme k tomu právo, ani žádné důvody. Ale zodpovědně mohu prohlásit, že pokud se alespoň částečně nezmění katolické liturgie, budou kněží „hledající" uspávat, místo aby je probouzeli a uváděli na pravou cestu!

Autoři jsou studenti 3. ročníku Vyšší sociálně-pedagogické a teologické školy JABOK. Text je nepatrně upravenou seminární prací z předmětu Liturgika. 

V úvode podávame prehľad stanovísk týkajúcich sa nášho problému; ďalej sa zameriame na situáciu za čias reformácie a nakoniec sa vrátime k otázke, aký význam má dnes učenie o ospravedlnení pre kritiku a obnovu cirkvi.

1. Dnešné stanoviská

Učenie o ospravedlnení má rozhodujúci význam pre cirkevnú obnovu. V tomto názore panuje jednota, hoci aspekty, ktorými sa budeme zaoberať sú rozdielne. Vyjadrujú ich cirkvi pochádzajúce z reformácie a nakoniec i niekoľko rímskych katolíkov sa prikláňa k tomuto názoru. Pre reformátorov bolo ospravedlenenie - articulus stantis et caedentis ecclesiae, judex omnia genera doctrinarum - inými slovami skúšobným kameňom či kritériom pre posúdenie kresťanskej autenticity vo všetkých aspektoch cirkevného života a učenia. Preto sa zdá byť samozrejmé presvedčenie mnohých protestantov, že kresťanská obnova je nemožná bez nového osvojenia a nového zdôraznenia tohoto učenia.

Avšak niet zhody v tom, čo to konkrétne má znamenať. Teologickí reakcionári, rovnako i teologickí revolucionári obhajujú svoje tézy odvolávaním sa na učenie o ospravedlnení. Niektorí biblickí fundamentalisti bránia svoju snahu o očistu cirkvi od zla .vyššej kritiky biblie" argumentovaním, že len tak možno uchovať autoritu Písma sv. a náuky o ospravedlnení. K tomu sa pripájajú často úzko individualistické názory o ospravedlnení a stavajú sa proti záujmu o širšie spoločenské otázky. Programy boja proti zriadeniam, ktoré sú príčinami chudoby a vykorisťovania, sú napádané ako popieranie spásy SOLA FIDE. Tieto programy sú od významných konfesijných rodín a od ekumenickej rady cirkví. Zdá sa však, že podobné biblicistické a privatistické vysvetlenia ospravedlnenia sú stále silnejšie. Dokazuje to napr.  súčasný vývoj v lutherskej Missouri Synodes v USA a v hnutí .Žiadne iné evanjelium" v Nemecku.

Nositeľmi iného extrému sú rozličné formy radikálnej teológie, ktoré zastávajú stanovisko, že ospravedlňujúca viera prináša totálne oslobodenie od všetkých tradícií, štruktúr, učení a religióznych praktík minulosti. Niektorí autori akoby dokonca súhlasili so smrťou cirkvi, ako zjavne sa odlišujúcej inštitucionalizovanej kresťanskej spoločnosti. Ospravedlnenie z viery znamená pre nich očividne a výlučne sa postaviť do služieb blížneho zriadením novej a ľudskejšej budúcnosti.

Ani v umiernených teologických kruhoch niet zhody v tom, ako by bolo možné dnes definovať význam ospravedlnenia. Lutherský svetový spolok sa pokúsil pri svojej plenárnej schôdzi v Helsinkách 1963 vypracovať vyhlásenie zaoberajúce sa ospravedlnením z viery, ale bez výsledku. Nenašiel sa nikto, kto by súhlasil s centrálnym významom tohoto učenia, ani nebola dosiahnutá zhoda v jeho interpretácii. Rovnako ako sa už stredovekí teológovia vyjadrili všeobecne o Autoritas, tak aj náuka o ospravedlnení akoby mala nos z vosku, ktorý možno otočiť akýmkoľvek ľubovoľným smerom.  Vysvetlenie tejto situácie musí byť - ako sa zdá - aspoň čiastočne sociologickej povahy. Aby sa dokázala identita dedičstva reformácie, snažia sa mnohí protestantskí teológovia každé ľubovoľné práve zastávajúce stanovisko legitimovať odvolávaním sa na učenie o ospravedlnení. Radi sa pokladajú za ľudí, ktorí odvodzujú svoje názory od tejto náuky. Často sa však stane, že dosiahnu pravý opak. Ospravedlnenie len z viery sa stáva racionalizovaním ex post facto - pre tie stanoviská, ktoré majú neteologické pramene.  Teológovia zo spoločensky a politicky konzervatívneho prostredia sú naklonení dať prednosť biblistickému a privatistickému chápaniu ospravedlnenia.  Iní teológovia, ovplyvnení progresívnymi alebo revolučnými hnutiami a ideológiami, používajú tú istú náuku pre podporu radikálne odlišných presvedčení o tom, čo je cirkev a snažia sa vymedziť hranice jej pôsobnosti.  Tento problém neplatí len pre náuku o ospravedlnení. Výklad každej náuky je ovplyvňovaný psychosociálnymi faktormi. Dnes je tento problém ešte zintenzívnený zmätkom a pluralizmom špecializovaných spôsobov myslenia a pluralizmom v svetonázoroch. Toto platí tak pre katolicizmus, ako i pre protestantizmus a týka sa i základných kresťanských vieroučných výrokov vzťahujúcich sa na Boha a Krista. Teda nielen oblastí, ktoré v .hierarchii právd" - ako ich formulujú katolíci - stoja v poradí nižšie, alebo podľa protestantskej terminológie sú viac vzdialené od .centra evanjelia".  Tým určite nechceme povedať, že učenie sa tak znižuje k bezvýznamnosti.  Ospravedlnenie napr. aj naďalej vylučuje také stanoviská - aj v ich najesoterickejších interpretačných formách - ktoré sú infikované myšlienkami o získaní milosti záslužnými ľudskými skutkami. A predsa sú obhajcovia sola fide náuky, nehľadiac na zhodu v niekoľkých z ich negatívnych výrokov tak krikľavo nejednotní ak sa pokúšajú vysloviť niečo pozitívne, že je potrebné sa aspoň pokúsiť v zmätku o jednotu.

Domnienka, z ktorej vychádzame je veľmi rozšírená v historickej a ekumenickej práci a zdanlivo sa opiera o poznatky biblických vedcov o mnohonásobnej rozmanitosti novozákonných teológií. Táto rozmanitosť znamená, že je potrebné vidieť rozdiel medzi ospravedlnením ako náukou a medzi skutočnosťou, ktorej vyjadrením je táto nauka. Touto skutočnosťou sa myslí jednoducho Božie spasiteľné konanie v živote, smrti a vzkriesení Ježiša Krista.  Aj inými spôsobmi sa môže spomínaná skutočnosť zreteľne vyjadriť. Medzinárodná evanjelicko-lutherská a rímskokatolícka študijná komisia hovorí na tému .evanjelium a cirkev" vo svojej .maltskej správe" z r. 1972 takto: .O posolstve ospravedlnenia ako vážnom výklade v podávaní evanjelia sa musí hovoriť znova a znova. Bolo poukázané však i na to, že spasiteľné konanie dosvedčené v evanjeliu môže byť vyjadrené aj inými pojmami z Nového zákona, ako zmierenie, sloboda, vykúpenie, nový život, nové stvorenie.  Tento pohľad, ktorý kladie väčší dôraz na historickú podmienosť učenia než bol pohľad reformátorov, avšak nie je s nimi v rozpore. Ospravedlnenie je aktuálne i teraz ako neprestajný articulus stantis et cadentis ecclesiae v tom zmysle, že všetko čo mu protirečí je nekresťanské. Zostáva v platnosti aspoň ako možné zlepšujúce pravidlo. Že nemusí byť vždy podstatné pre kresťanský život, to mlčky uznal Luther tým, že ho vo svojom Malom katechizme nespomenul. On i teológovia v čase lutherskej ortodoxie uznávali, že toto učeníe nemusí byť výslovne vyjadrené, aby mal človek pravú vieru kým len je prítomná zodpovedajúca skutočnosť. Z tohto pohľadu môže byť tento náš oveľa väčší ohľad na historický kontext zaradený ako rozdielny od reformátorského, avšak nie ako protikladný.

Ak považujeme za dôležitý aspekt z historického kontextu, nemožno zodpovedať otázku o vzťahu medzi náukou o ospravedlnení a medzi obnovou cirkvi bez zváženia skutočných následkov, ktoré malo toto učenie v konkrétnych historických situáciách. Budeme teraz venovať pozornosť dobe reformácie v nádeji, že aj odtiaľ padne svetlo na našu súčasnú dobu.

2. Ekleziologické dôsledky reformátorskej náuky o ospravedlnení

Ekleziologické následky reformátorského učenia o ospravedlnení boli trojakého druhu:

a)  boli otrasené historické štruktúry na pravom krídle,

b)  bolo zabránené sektárskemu rozpadu cirkvi na ľavom krídle a

c)  boli poskytnuté určité smernice protestantským snahám o opätovné vybudovanie v strede.

a)  Prvý z týchto následkov vznikol vo zvláštnych historických okolnostiach.

Vo vnútornej logike učenia o ospravedlnení, ako ho chápali počiatoční reformátori, nebolo nič čo by bolo vyžadovalo takéto následky. Ako spomína Bernhard Lohse vo svojom článku v tomto zošite, nebolo pôvodne Lutherovým cieľom meniť cirkevné štruktúry alebo dávať na pranier korupciu.  Všetko čo zdôrazňoval a čo žiadal bola .sloboda hlásať evanjelium". Možno zastávať stanovisko, že by schizma nebola nastala a nevznikli by ani odlišné protestantské cirkevné štruktúry ani nové učenie o cirkvi, aby mohli byť nové štruktúry legitimované, keby autority boli Lutherovi poskytli možnosť uplatnenia rovnako ako ju umožňujú v dnešnom katolicizme.  Za vtedajších okolností také východisko nebolo možné. Slobodu pre evanjelium nemohli poskytnúť jednoducho bez toho, že by neboli spáchali tzv.inštitucionálnu samovraždu. Cirkev neskorého stredoveku totiž stratila mnoho zo svojich bývalých úloh: sprostredkovanie kresťanského a klasického dedičstva, výchovu barbarských národov i úlohu byť prameňom západnej jednoty a kultúrneho vývoja. Tak cirkev svojou existenciou visela stále viac - ako to dokazuje nesmierne narastanie predávania odpustkov - a výlučne na najnegatívnejších rysoch v obraze stredovekého kresťanstva.  Patrilo medzi ne predávanie odpustkov, omší, relikvií a iné praktiky spojené s kultom svätých, ako i monastické ospravedlnenie zo skutkov. Okrem toho sa celý tento systém pociťoval ako stále nepohodlnejšie archaické bremeno pri rozmachu takých síl ako ranný kapitalizmus, nacionalizmus a humanizmus, hoci jeho produkty zostávali veľmi otázne. Stále silnejúci dôraz na získavanie milostí zo zásluh ešte pomáha zvyšovať toto bremeno v teológii.  Boh dáva milosť len tým, ktorí si ju z vlastných síl zaslúžia (facientibus quod in se est Deus non denegat gratiam). Mnohí toto vtedy platné heslo zneužívali ako ospravedlnenie pre svoju laxnosť. (Urobil som, čo som najlepšie vedel, hoci je toho veľmi málo.) Avšak pre mravne a nábožensky úzkostlivých ľudí to bola tlačiaca ťarcha, keďže boli týraní obvyklými praktikami sebaspytovania podľa toho ako ich systém pokánia priostroval. Úzkostlivé svedomie, o ktorom hovoril Luther, nebolo len jeho vlastným problémom, ale celej kultúry. Celý svet túžil po oslobodení z dôvodov náboženských ako i nenáboženských.

Za takýchto okolností nebolo možné trpieť posolstvo sola fide a sola gratia.  A dokonca ju nebolo možné strpieť ani ako prostú možnosť voľby pre zainteresovaných, pretože morálne ohrozovala svetskú a hospodársku i náboženskú moc cirkvi.

Keby náuka o ospravedlnení aj bola trpená, boli by následky zapôsobili na cirkev nie revolučne, ale v každom ohľade postupne reformátorsky. Reformátori boli, ako to vyplýva z Augsburského vyznania (1530), vonkoncom ochotní žiť pod pápežmi a biskupmi a uprostred všetkého čo pozorovali ako neustály omyl a skazenosť. Všetko čo požadovali, bolo právo byť tým, čo sa v anglickej ústavnej tradícii nazýva .lojálna opozícia Vášho Veličenstva".

b)  Z naznačeného aspektu nie je ďalej prekvapujúce, že dôsledky reformátorského učenia, ak sa prikloníme ku revolučnej protikrsteneckej ľavici, boli konzervatívneho rázu. Pre Luthera bolo dôrazné trvanie fanatikov na potrebe radikálne nového cirkevného poriadku pre spásu práve takým spôsobom legalizmu a ospravedlnenia zo zásluh ako papistický postoj. Z určitého hľadiska to bolo dokonca ešte horšie, pretože pokus vytvoriť cirkev, ktorá by pozostávala výlučne z takých, ktorí boli viditeľne čistí a svätí ešte zrejmejšie popieral simul iustus et peccator, než to robila dôrazne rímska ekleziológia.  Napokon je bezprávne vylúčiť masy nevedomých a často aj nemravných kresťanov podľa mena. Vlastným poslaním cirkvi je poskytnúť ospravedlňujúce slovo, evanjelium hlásať takému množstvu ľudí, akému je to len možné. To je dôvod, pre ktorý dávali reformátori prednosť - aspoň v situácii 16. stor. - lipnutiu na .Konštantínovskom" modeli štátnych cirkví, ktoré v sebe zahŕňali celú spoločnosť jednotlivých štátov.

c)  V protiklade k týmto jednoznačným negáciám doprava i doľava je pozitívny prínos ospravedlnenia pre protestantský stred viacznačný. Isteže tvrdili reformátori, že všetko v cirkvi by malo byť plodom Božieho slova a muselo by aj v jeho službe stáť. Cirkev je creatura verbi, úrad je ministerium verbi, sviatosti sú .viditeľné slová". Z pohľadu lutherského (keď aj nie kalvínskeho) sa môžu tieto výroky rovnakým spôsobom s každým ľubovoľným cirkevným poriadkom spojiť, či už je to biskupský alebo nie biskupský, presbyteriánsky alebo kongregacionalistický, štátnocirkevný, alebo slobodocirkevný.  Táto indiferentnosť voči štruktúram mala neblahé následky, z ktorých najznámejším bola poníženosť lutherských cirkví voči kniežatám. Zdá sa, že náuka o ospravedlnení historicky posúdená pôsobila v otázkach s ohľadom na povahu cirkvi a cirkevnej reformy viac nápravne, ako konštitučne (určujúco).  Viac poslúžila k odhaleniu zla, než aby dobré priviedla do pohybu.

3. Praktický význam náuky o ospravedlnení dnes

Malo by byť zrejmé, že nemôžeme očakávať, aby náuka o ospravedlnení mala dnes pre obnovu cirkvi ten istý význam ako v 16. stor. Hoci legalizmus zostal v mnohých situáciách významným problémom (predovšetkým v katolicizme), predsa nie je v modernej kultúre prevažujúci. Svedomia nie sú zastrašené. Ani svoje obavy a úzkosti nezaraďujeme prevažne do kategórie .hriech", tj. neposlušnosť voči spravodlivému Bohu. Pretože je tomu takto a nie inak, preto posolstvo nesprostredkúva tak často útechu nezaslúženého odpustenia, ten zážitok priľnutia k Bohu v oslobodzujúcej dôvere, ktorá je predpokladom ospravedlnenia.

Táto skutočnosť zostáva stredobodom pozornosti rovnako ako kedysi. Dôverou v Božie spasiteľné konanie sa ľudia oslobudzujú od vzťahovačnosti a zotročujúcej závislosti na vonkajšej moci, takže - ako Luther hovorieval - môžu sa stať pre svojich blížnych Kristom, slobodnými pánmi nad všetkým a zároveň sluhami všetkých. Kde chýba táto bezpodmienečná dôvera v bezpodmienečnú milosť Božiu, ani naša kritika, ani naša poslušnosť, ani naše panovanie, ani naša poddanosť nebudú plodné pre pravú obnovu cirkvi a spoločnosti.

Ako sa dá však táto ospravedlňujúca viera najlepšie podať druhým? Musíme - hoci len pokusne - k tejto téme prísť bližšie skôr než môžeme podať komentár k terajšiemu spôsobu použitia náuky o ospravedlnení.  Mohlo by snáď byť užitočné, ak si spomenieme na situáciu, v ktorej učenie o ospravedlnení nebolo ovládajúcim prostriedkom pre podávanie skutočnosti ospravedlnenia. Spomeňme, že Pavol ospravedlnenie sola fide nezdôrazňoval natoľko keď kázal Grékom, ako keď hovoril ku prozelytom a Židom.  Okrem toho s rozširovaním kresťanstva medzi pohanskými národmi v prvých storočiach šlo ruka v ruke skoro úplné zanedbávanie a často nesprávne chápanie učenia apoštola Pavla. Ale i v tomto období - sotva to možno poprieť - bol fakt ospravedlnenia skutočne sprostredkovaný.  Jedným spôsobom sprostredkovania - podľa názvu niekoľkých autorov - bolo zakúsenie spoločenstva, koinonie. Toto zodpovedalo nutnej potrebe vzhľadom na zúfalé položenie más odcudzených a vytrhnutých z materskej pôdy v kozmopolitických veľkomestách neskoroantického sveta. A katolícka cirkev, ako medzinárodná stavba spoločenstiev úzko medzi sebou zviazaných vzájomnou láskou a poskytovaní pomoci, bola vystrojená lepšie ako hociktorá z jej rivaliek vyhovieť potrebe. Členstvo v takých spoločenstvách možno rovnako slabo porovnať s ospravedlňujúcou milosťou. Ako by sa kázeň o odpustení mohla rovnať odpusteniu. Oboje však sú prostriedkami, ktoré Boh používa, aby nám sprostredkoval bezpodmienečnú dôveru v túto bezpodmienečnú milosť. Poblúdená ovečka v bezpečí na ramenách pastiera sa naučí dôverovť nie menej než stratený syn, ktorému otec odpustil.  Každá z obidvoch skúseností je určite implicitne zahrnutá aj v ďalšej, zakaždým druhej, avšak prevládajúca skúsenosť spôsobuje veľkú diferenciu pri utváraní učenia v živote cirkvi.

Je možné, že sa naša situácia viac podobá situácii prvotnej cirkvi než ktorákoľvek iná forma z minulých storočí. Cirkev sa stáva diasporou a jednotlivci sú izolované atómy, ktoré trpia odcudzením a bezzákonitosťou nachádzajúc sa v hroznej závislosti na neosobnej moci masovej spoločnosti. Možno to bude dnes znova kresťanská koinonia, ktorá bude hlavným nástrojom sprostredkovania uskutočneného ospravedlnenia.

Predsa aj za takých okolností zostáva toto učenie dôležité ako možno vidieť na problémoch spôsobených v prvotnej cirkvi jeho zanedbávaním.

a)  Predovšetkým je potrebné myslieť na trenice, ktoré dnes vznikajú medzi tými, ktorí sa síce zhodujú v názore, že cirkev sa musí stať diasporou skutočne veriacich malých skupín, ale niektorí si myslia, že tieto skupiny by mali byť charizmatické konventikly (krúžky súkromného náboženského povznesenia).  Iní naproti tomu mienia, že by mali byť revolučnými bunkami.  Obidva modely, ktoré nám pripomína ospravedlneníe sola fide, môžu byť ovocím viery, ale ani jeden z nich nemôže byť vierou samou identifikovaný.  Ak sa dnes kresťanskí revolucionári alebo kresťanskí konzervatívci nezúčastnia na večeri Pána, alebo sa nemôžu spoločne modliť, musíme pochybovať o kresťanskej autenticite ich chápania viery.

b)  Na druhej strane nás toto učenie varuje pohŕdať masami konvenčných a reakčných kresťanov, ktorých členstvo v cirkvi je pravdepodobne skôr zdedená oddanosť vymierajúcim kultúrnym tradíciám než osobná angažovanosť.  Kultúrou podmienená kresťanskosť môže tiež byť prostredkom spásy.  Je veľa priemerných kresťanov hlboko nakazených triednymi a rasovými predsudkami, ktorí však, keď sú konfrontovaní s konkrétnymi situáciami ľudskej biedy, na základe svojej viery sú viac ochotní poslúžiť blížnemu než z dôvodu svojho politického alebo teologicky vytríbeného kritického povedomia.  Napokon treba na záver dodať, že učenie o ospravedlnení z viery nám pripomína, že ospravedlňujúca viera dáva slobodu nielen kritizovať cirkev, ale jej i zostať verným. Cirkev sa nachádza dnes v tak smutnej nálade, že kritici, ktorí sa opierajú viac o jej dielo než o Boha, si z cirkvi zúfajú, alebo ju celkom opúšťajú. Toto však nebol postoj prorokov, postoj Ježišov, alebo postoj prvých kresťanov. Boli síce neúprosne kritickí voči ľudu Božiemu, ku ktorému patrili, ale nič ich nemohlo viesť k opusteniu tohto ľudu, hoci bol neverný a dopustil sa cudzoložstva modloslužbou. Boh si vyvolil tento národ nie pre jeho zásluhy, ale pre svoje plány. Jeho prisľúbenia sú bezpodmienečné a nezmeniteľné a pretože sa Boží ľud podľa nich často riadil, bol aj schopný veriť, že Božie prisľúbenia sú bez podmienok a zmien. Preto bola vernosť cirkevnému spoločenstvu pre ľud Boží neoddeliteľnou súčasťou zážitku ospravedlňujúcho z viery a iba na základe tohoto predpokladu boli prorocké útoky na cirkev plodné a účinné.

Consililum 10/1976

3. Dospělost

Má-li být svátost dospělosti pravdivým činem, je třeba se dohodnout, co se vlastně rozumí lidskou dospělostí. Není to vůbec samozřejmé.  Posloucháte-li rozhovory mladých lidí kolem sebe, zabývají se dospělostí téměř výlučně jen v souvislosti s výstřelky puberty. Tak se jeden z kandidátů dospělosti v tramvaji chvástá, že až bude (jako patnáctiletý) uznán vydáním občanské legitimace za „dospělého, prý se opije konečně i před rodiči. Jiný říká: klidně si vytáhnu „před nimi" cigaretu. Jiný slibuje, že přijde domů až ráno...

Nejde teď o morální hodnotu takových výpovědí, jsou to výpovědi puberty a nebylo by moudré brát je tragicky. Jde nám spíš o to, v čem tuší tito kandidáti dospělosti lidskou dospělost.

Většinou vidí mladí dospělost v autonomii (budou konečně svými vlastními pány, sami budou rozhodovat, co se smí a co se nesmí, co je dobré a co zlé).  To ovšem je spíš karikatura dospělosti než dospělost.  Nečekají, že konečně budou pány sebe sama, ale že nebudou mít pána nad sebou. Proto už dnes rádi zkoušejí, jaké to bude: drogy, sex jim dají okusit pocit, že na ně nikdo nemůže.

3.1 Dospělost osobnosti

I ti podle matrik dospělí mohou vyjadřovat prapodivné názory. Tak si dnes mnozí myslí, že dospělým je ten, kdo si dokáže vynutit na okolí své domnělé právo na sexuální uspokojení. V přírodě platí dokonce velice důmyslné mechanismy, kterými se brání, aby tito právě dozrávající jedinci opanovali jeviště. Partnerku v přírodě získává ne ten, kdo je schopen ji oplodnit, ale ten, kdo je buď schopen uživit její mláďata, anebo je schopen ochránit dokonce celé stádo, tj. ten, kdo je nejen dostatečně silný, ale i zkušený.  Takhle to chodí v naší tisíciletími a statisíciletími poučené přírodě. Proto ta zcela přirozená měřítka pro člověka nebudou jiná, jen jich lze vzhledem k postavení člověka v proudu vývoje očekávat trochu víc.  Dospělost člověka také závisí na objektivních faktických schopnostech, nejen na jeho chtění a subjektivním přesvědčení. Ovšem na schopnostech nejen fyziologických, ale komplexních.

A tak ani člověk není dospělý automaticky tím, že už je biologicky schopen všech funkcí, které se od dospělého člověka očekávají. Člověk je, jak věříme, korunou tvorstva, vrcholem božího díla. A měl by jím přinejmenším zůstat. Proto by neměl tak snadno, jak to dnes dělává, zahazovat zkušenosti statisíciletého fylogenetického vývoje stránky fyzické i psychické.  Zdá se, že člověk je dospělý tehdy, je-li schopen jednat a je ochoten k všestranně odpovědnému činu.

Co je čin?

Člověk jedná relativně málokdy, většinu svého života se pouze chová. Chováním se obvykle rozumí nevědomá, podvědomá nebo polovědomá reakce na podněty okolí; tehdy se vůle rozhodovacího procesu neúčastní, volba variant proběhne v nevědomí. Naše chování řídí tedy nevědomí, kdežto lidské jednání řídí vůle za větší či menší účasti rozumu.

Lidský čin je taková aktivita lidského subjektu, při kterém se člověk angažuje plně; nejen svým nevědomím, ale i svým vědomím.

Co je svoboda?

Mnoho lidí se cítí zaskočeno, když v praxi zjistí, že svoboda není právem na svévoli, právem dělat si, co se mi zlíbí a nedělat, na co nemám chuť. Svoboda něco takového nejen neslibuje, ale týká se dokonce čehosi radikálně jiného.  Svoboda je tam, kde je reálná šance vybírat, zvolit mezi různými variantami nebo nabídkami.

Proto může být i absolutní diktátor naprosto nesvoboden, protože jeho vlastní pýcha mu nedovolí vybírat, musí totiž vždy být nejlepší, nej...  A lze být svoboden - opravdově a nezcizitelně svoboden i ve vězení, kde je radikálně omezen nejen pohyb, ale třeba i komunikace mezi vězni, o komunikaci s ostatním světem nemluvě.

Svévole sice lahodí, ale člověka nečiní ani zralejším, ani mocnějším. Svoboda otevírá člověka lásce. Láskou bývá osvobozen i ten, kdo sám svobodu neměl, nebyl jí schopen. A také naopak: nemiluje, kdo není schopen a ochoten ke svobodě. Láska je totiž v podstatě vyznáním totální otevřenosti tomu, koho jsme si vyvolili.

Co je čin odpovědný?

Pojem „odpovědnost" je používán a zneužíván tak často, že se pomalu stává prázdným slovem. Odpovědnost pak téměř nikdo nebere moc vážně. To je pohroma nejen pro společnost, ale i pro osobnost samu.  Slovo samo naznačuje, že k podstatě odpovědnosti patří odpověď; odpovědný musí umět (vážně) odpovědět sobě i druhým, proč to či ono dělá nebo dělat odmítá. Dokáže to totiž jen ten, kdo se už s problémem dostatečně identifikoval jako s problémem vlastním, proto přirozeně zainteresoval rozum, cit i vůli, a teprve pak se rozhodl.

Jistý teolog definoval odpovědnost jako umění jednat tak, aby přítomná skutečnost zůstala vždy otevřená budoucnosti, budoucnost umožňovala.  Každý lidský život je spjat s minulostí vinou nebo zásluhou; s budoucností je spojen jen nadějí. Pokud dokáže člověk svou přítomnost vyrovnat s minulostí a navíc vázat svou přítomnost i s budoucností (to se děje nadějí), pak je řádně vkořeněn a schopen přispět k dějinám.

Lidský život má být vždycky otevřen budoucnosti. Jakmile se budoucnosti neodvolatelně uzavře, říkáme, že ten člověk umírá. Jakmile zítřek už nemá smysl, člověk přestal žít, třebaže jeho fyziologické funkce možná ještě pokračují.

V tomto smyslu obecně odpovědným činem může být např. angažmá o přežití přírody, je jím výchova člověka vedená tak, aby člověk obstál v obtížné a stále obtížnější lidské situaci tváří v tvář populační explozi, plošně působících hladomorů, chorob, davových psychóz. Odpovědnými činy jsou proto např. většina vzdělávání i většina charity.

Na druhé straně není odpovědné věnovat své schopnosti škodolibému úsilí druhého zničit, podvázat, ochromit. Není odpovědné schovávat člověka do skleníku nebo ghetta, tajit a šetřit své schopnosti, které člověk dostal koneckonců proto, aby lidstvo došlo dál.

Člověk se však může místo toho kladného i záporného jednání také jenom chovat, jen reagovat na okamžité podněty, žít přítomností, vysávat přítomnost a nestarat se o to, co bylo, ani o to, co přijít má. Takový člověk se opravdu jenom chová, nejedná; pokud přece jen jedná, pak nikoli odpovědně.

3.2 Vzor dospělosti

Není nijak snadné být opravdu dospělým; všichni se to musíme učit a neskončíme ani pak, kdy už skončíme se školou. Mnozí dokonce z nedostatku toho umění hrají jen hysterické divadlo, anebo si obstarávají náhražky ve funkcích veřejného, politického nebo náboženského života prostě jen proto, že si s vlastním životem nevědí rady. Dospělým se člověk stává postupně a dlouho, je to totiž umění, vůbec ne něco automatického. Jsou lidé, kterým puberta neskončila - soudě podle jejich činů - ani v sedmdesáti.  Člověk se učí z velké části napodobováním; kde zvládne techniku, tam pak pokračuje tvůrčím způsobem.

Velikou roli proto hrají vzory postojů a jejich osvědčenost; někdo se učí snáze díky positivním vzorům, některé etapy dějin preferují příklady odstrašující.  Je pro každého zcela zásadně důležité, aby nějaké vzory měl, jinak nestihne sám uzrát.

Životní styl

Dospělost se získává tak, že si zformujeme vlastní, na vlastní kůži přiléhavý, spolehlivý životní styl. (Velmi zhruba řečeno: životní styl je soubor stereotypních reakcí na nejčastější životní situace.) Jde o to: Život poskytuje ohromné množství informací, podnětů, signálů. Komu chybí životní styl, musí s tím vším znovu a znovu zápasit, anebo na informace rezignovat. Životní styl umožní informace jaksi automaticky třídit v podvědomí a uložit do správných souvislostí i bez účasti vědomí - a to se pak může věnovat skutečnému rozhodování, kdykoli nastane potřeba.

Styl se formuje tak, že vlastní já se postupně vyrovnává a smiřuje s danostmi:

s vlastním charakterem, energetickým potenciálem své osoby, s darem svědomí, s danou dobou, s bližními.

Odpoutání od rodičů

Ani rodiče, ani domov není nic samozřejmého, nic, na co bychom měli a priori nárok. Jsou to dary, které opravdu kriticky docení každý až mnohem později; někdo je nedocení nikdy, a takoví lidé sami nejsou schopni vytvořit někomu dalšímu domov či být někomu rodiči. Vytvoří jen domácnost, ne domov; zplodí děti, ale nestanou se jim otcem nebo matkou.  Prvý důležitý krok k dospělosti je osamostatnění od rodičů a závětří domova.  Není náhodou, že se od jistého času každému z nás zdáli naši nejbližší najednou problematičtí. Tak to musí být, máme-li později ocenit jejich skutečné přednosti a sami se vyhnout jejich slabým místům a zbytečně opakovaným selháním. Ale musí tak být především proto, aby se naše já postavilo na vlastní nohy a učilo se samostatnosti.

Vzory kladné a záporné

Je nutné mít při formaci životního stylu vzory. Je to třeba zejména v procesu dospívání, protože při něm se musí každý rozejít se svým dosavadním vzorem - s rodiči.

Vzor ve vlastních rodičích působí dlouho před tím, než si potřebu vzoru uvědomujeme.  Vzor rodiče má ovšem nenahraditelnou přednost: sami máme mnoho z povahy svých rodičů, budeme řešit mnoho podobných problémů jako museli vyřešit oni. Proto také nemusí rodič fungovat jen a jen jako kladný vzor, nemusí být ani dokonalý, ani vždycky úspěšný. Musí být pravdivý v dobrém i zlém. Mnohému se přece naučíme i zkušeností nepříjemnou, negativní.

Další veledůležitý vzor mohou nabídnout přátelé. Opravdoví přátelé si tak slouží jako vzor navzájem, třebaže si to často ani neuvědomují. Podaří se to, jestli si navzájem mohou a umějí důvěřovat, a proto si nelžou ani slovy, ani chováním.

Nejen kladné vzory, ale i záporné potřebuje každý, aby našel svoje vlastní místo ve společnosti. Díky záporným vzorům porozumíme, co nechceme, co nepokládáme za správné nebo za únosné.

Právě na vzorech si každý z nás formuje své hypotézy o životě, o jeho úskalích. Kdo vzory nemá, musí si je vysnít vlastní fantazií. A vzniknou tak ideály kladné i záporné, např. iluzivní nepřátelé slouží k „zviditelnění" našich vlastních (možná ovšem také jen domnělých) kvalit.

3.3 Vzor křesťanskosti

Také křesťanskost, zakotvenost ve víře Krista Ježíše, potřebuje vzory. Dítě sice mělo náboženskou výchovu, ale tu je nutno proměnit v osobní víru. To není snadný proces a bez vzorů se neobejde. Tak třeba lidská odpovědnost bude odpovědností křesťanskou, jestliže budoucnosti slouží na způsob Krista Ježíše.

Následování

To se snadno vysloví, ale co to vlastně znamená: přisvojit si vzor nějaké velké osobnosti? Odjakživa se tomu říká následování. Nejen v křesťanství.  V následování Krista Ježíše jde o to porozumět a vzít za svůj životní postoj, který by pravděpodobně Ježíš zaujal dnes, kdyby žil náš život.  Jeho doba je shodou okolností charakterem s naší dobou značně podobná jak svými potřebami, tak i zájmy a nezájmy. Všimněme si tedy nejprve, zač vlastně se - podle evangelií - cítil zodpovědný Ježíš z Nazareta.

Systém hodnot

Významnou roli pro Ježíše znamenal positivní vztah ke světu. Svět, jak jej Bůh stvořil a jak se rozvíjí, tedy svět dobrý i špatný, svět kypící životními energiemi i svět umírající. V evangeliu se dočítáme, že Bůh miloval svět natolik, že za jeho zdraví, za jeho budoucnost (v biblické mluvě se pro tyto skutečnosti používá termínu „spása") dal všanc i svého Syna. Důležité k tomu je svědectví evangelistů, že Ježíš se se svým Otcem důsledně identifikoval, věc Otcovu považoval za svou. Proto i našemu Pánu na tomto světě velice záleželo. Ne proto, že by jej chtěl uchvátit pro sebe, ale aby svět měl budoucnost a uchoval si ji. Toho si všiml už svatý Pavel a připomíná to Filipanům.

Další významné místo v celku odpovědnosti Kristovy zaujímají jistě jednotliví lidé, mezi nimi především ti nejpotřebnější. Pozoruhodné je přitom to, že Ježíš nerozlišoval, zda si ti potřební svými (často očividně pochybnými) kvalitami Ježíšův zájem zaslouží či ne. Zřetelně vidíme, že Ježíšovi nešlo o to, co si kdo zaslouží, ale o to, co kdo potřebuje. Jinak řečeno: Ježíš lidi kolem sebe přijímal ne podle své libosti, ale nezávisle na tom, čeho se od nich může dočkat.

Ježíšovi byli tito lidé subjekty, ne pouhými objekty, pouhými předměty, se kterými dějiny posouvají sem a tam. Proto také mohli být Ježíšovi bližními.  Proto také jeho soucit s chudými, nemocnými, není žádnou morbidní perverzí, libující si v neštěstí. Je otevřeností vůči největší potřebě, vůči nejžalostnějšímu stavu, nejakutnějším potřebám proto, aby je buď změnil, anebo aspoň umožnil s nimi pokojně žít.

S tím pozoruhodně kontrastuje, jak Ježíš málo dbal o záchranu své duše.  Mýlil by se, kdo by si to vykládal tak, jako by Ježíš byl předem proti všemu pojištěn. Nejednou v Písmu slyšíme, že podobný postoj považuje Ježíš za přiměřený každé lidské existenci, nejde o žádnou výjimku pro božího syna.  Ostatně sami slyšíme, s jakým úsilím na kříži odevzdává svou duši do rukou Otcových, anebo jak zápasí v Getsemanech. Prostě mu záleželo na druhých více než na něm samém.

Nebylo to ovšem žádné okázalé gesto, předstírající, že by sám sebe neměl rád; ti druzí prostě byli důležitější než jeho já. Sám nic neměl proti příjemnostem života, byl dalek asketismu kumránských osadníků i přísnosti Jana Křtitele. Nicméně stravovala jej přednostně jiná starost: aby všichni mohli na své životní zkušenosti porozumět, že je Otec má opravdu rád.

3.4 Zdroje růstu osobnosti Ježíše evangelií

Způsob Ježíšovy víry

Každá odpovědnost, dokonce i sám čin potřebuje svou motivaci a zdroj energie. Odkud čerpal motivaci a energii Ježíš evangelií? Především to je způsob Ježíšovy víry a naděje.

Když Ježíš slyšel Janovo hlásání příchodu božího království v polopoušti kolem Jordánu, uvěřil mu natolik, že se sám rozhodl změnit totálně svůj dosavadní život. Opustil nejen své řemeslo, ale i svůj domov. To znamená: opustil své zázemí, své nazaretské přátele, rodinu, prostě všechny své dosavadní jistoty. A vyšel do nejistot, podobně jako kdysi Abrahám.  Právě jeho víra v otcovství jeho milého Boha, nikoli ideologické formule pověřených učitelů Zákona, mu pomohla překonat úskalí volby životní taktiky, jak nám o tom referuje událost Ježíšova pouštního pokušení. Později mu jeho víra - učící se a zrající víra! - otevírá oči pro potřeby druhých.  A tváří v tvář bídě těchto svých bližních buduje svou pověstnou neuvěřitelnou důvěru v nezklamávající zájem Otce o tento svět. Ta důvěra je tak nezkrotná, že zachraňuje i druhé: podobně to zažili kdysi současníci Isaiáše, Eliáše, Jeremiáše.

Jestliže Ježíš léčil a uzdravoval, nepovažoval to za svou zvláštní výsadu či exklusivní moc: „Ještě větší divy budete činit vy, budete-li věřit", říká.  A skutečně: lidé kolem něho zakoušejí s údivem, že i jejich vlastní malá, teprve se na svět klubající víra dovede nesmírné divy a zázraky, jakmile se setká s vhodným „prostředím".

Věřit křesťansky znamená tedy věřit tak, aby se mohl naučit věřit také i můj soused, můj bližní.

Také Ježíš se věřit učil; učí se z omylů, hledá svůj vlastní směr, tu moudrou míru ideologie. Jeho přátelé ho zbožňují, ale také opouštějí; jeho vlastní jej nepřijali. Ježíš touží po Jeruzalému a zároveň se ho bojí. Bojuje s náboženskou vrchností a přitom ji ctí; ctí Jana jako svého učitele, ale nenásleduje jej. Má přátele mezi farizeji, ale distancuje se od farizeismu. Ježíšova existence je plná napětí, je to existence hledající a nalézající, ale celý život hledající dál. Jakoby nějak zevnitř stále puzen opouští zajištěné a osvědčené tradice Izraele. Ne proto, aby byl něčím zvláštním, ale aby byl více, pravdivěji Izraelem.

Motivovalo jej tedy snad vše, s čím se střetl. To proto, že za vším vnímal otcovskou přízeň, milost Stvořitele vůči stvořenému světu. Energii k novým a novým pokusům bral Ježíš z pozoruhodné důvěry v Hospodina, kterému - velmi důvěrně - říká „abba". Odvažoval se být vpředu, jít proti proudu, protože měl pod nohama pocit jisté půdy, jakoby nesen skálou.  Ježíšova víra tedy nebyla jen východiskem, nejen jej otevírala ostatním, ale byla také posledním zdrojem jeho energie, když se mu zdálo, že posluchači málo rozumějí, že i ti nejbližší jej potichu opouštějí.

Ježíšova naděje

Ježíš o víře a o umění věřit často mluvil; o umění doufat a vůbec o naději mluvil jen v několika podobenstvích, a spíš implicite než explicite.  Tak umění naděje tušíme za podobenstvím o sběrateli perel, který prodá veškeré své bohatství: je na čas zcela chudý, aby získal větší šanci koupit něco ještě úžasnějšího než to, čeho se vzdal. Podobně i ten, který vše investuje do koupě pole, protože je přesvědčen, že je v něm zakopán poklad.  Nebo když hospodyně vezme mouku a očekává, že trochu kvásku prokvasí celé těsto. Nic z toho očekávaného zatím není, zatím to nijak neexistuje, ale nadějí se to neexistující stává možným a fungujícím.  Co vlastně rozumíme doufáním, nadějí? Je to přátelská otevřenost, vstřícné očekávání typu: „... to Bůh připravil těm, kteří jej milují".

V Ježíšově naději tušíme ohromné napětí.

Jistoty člověk lačně shání, bez nich se žije velice obtížně a „draho". Právě proto pěstuje člověk náboženství už od nedohledna. Kdyby byl o ně připraven, po čase by onemocněl přemírou napětí, cítí se vykořeněn, ztratí chuť k životu, anebo se naopak propadne do nenasytného konsumu.  Poexilní Izrael si postupně vypracoval důmyslný náboženský systém záruk proti celonárodním a nakonec i osobním katastrofám. Ten systém držel v šachu i samotného Hospodina: pokud chce Hospodin zůstat věrný svým zaslíbením, každý trochu snaživý farizej na něho vyzraje. Izraelita měl prostě nárok na Boží dávky, pokud zákonu vyhověl.

Ježíš naproti tomu spoléhal na milost, nikoli na jakési právo, vydobyté některou z náboženských pojistek. Sám na svém osudu dokazoval, že všechny ty důmyslné pojistky proti katastrofám jsou vposledku nejen komplikací, ale iluzí, vposledku nic nezachrání. Sám na sobě demonstruje, co znamená „doufat v Hospodina": je to svobodné, uvolněné od všech ideologických křečí, magických praktik, pověr, kterým se jinak lidé praktikující svá náboženství tak obtížně vyhýbají.

Ale není to laciné těšínské jablíčko. Evangelia dokládají, že i Ježíš musel občas čelit hluboké životní depresi. Tam nepostačí droga. Tak třeba známý příběh, kdy se Šimon Petr pokouší rozptýlit Mistrovy chmury ohledně konců neurčitým tvrzením, že budoucnosti se netřeba bát. Ježíš jej za to posílá pryč velice tvrdými slovy. To, co v té chvíli Ježíš potřebuje, není útěcha; on potřebuje povzbudit naději. Právě naděje ve smysluplnost božího království již již přicházejícího umožnila Ježíšovi přežít těžké chvíle v minulosti, ale nakonec i Getsemany. Byla to zároveň naděje, že on sám nezůstane mimo toto království, která mu dovolila přežít situaci pro Žida víc než kritickou, kdy je po soudu ve veleradě proklet, vypuzen z náboženské obce, vypuzen z lidu zaslíbení, opuštěn všemi a vším.

Ano, naděje je svým způsobem ještě mocnější než samotná víra: víra činí zázraky, naděje umožňuje přežít. Také důvěra člověka dovede stabilizovat, ale důvěra člověka žije z jeho dobrých zážitků v minulosti, z vlastní positivní zkušenosti, kdežto naděje žije jenom z víry. Zkušenost tu chybí, nikdo ji totiž nemá, neměl k tomu ještě nikdo příležitost. Jakmile tu zkušenost učiní, nepatří již k tomuto světu.

3.5    K čemu dospělost

Umění člověka vyústí v boholidské dílo

Křesťansky dospělý bude tedy ten, jehož víra je natolik silná, že může budovat naději. Ten, jehož naděje je natolik silná, že umožní přežít. Ten, jehož naděje je natolik zdravá a uchvacující, že získá pro umění doufat i některé ze svých bližních. Není zrovna málo situací, kdy člověk buď nalezne naději, anebo se definitivně vzdá. Třeba tváří v tvář děsivé prognóze zdravotní nebo sociální: má vychovávat děti? Pro koho? Pro co? Má se snažit být dobrý uprostřed zlého? Pro koho? Nač? Má se snažit vzdorovat, když všichni uhýbají? A proč je lepší být nekonformní, než konformní?  Jakým způsobem učil naději své současníky Ježíš? Především přes důvěru, probuzenou svou solidaritou s nimi, svou přítomností uvnitř událostí jejich životů. Takový zážitek fungujícího „jsem tu pro vás" je víc než .jsem tu k službám". Také se snažil, aby za jeho gesty, za jeho divy, ale i za jeho slovy nebylo poučování, ale sdílení se jistoty opřené o Boží otcovství. Chtěl naučit lidi počítat jako se samozřejmostí, že Bůh je živým, jednajícím, přátelsky otevřeným partnerem v událostech jejich všedních dnů. Přitom Bůh je ten, který dává budoucnosti smysl, přímo ji garantuje; už se totiž definitivně rozhodl pro nás, to je smysl každé ze svátostí: nejen my se rozhodujeme ke slávě boží, i on se rozhodl a neodvolatelně, třebaže to často vypadá neméně bledě než to vypadalo s Ježíšem na konci jeho života. I kdyby se nakonec budoucnost vybarvila do přítomnosti v jakkoli nepřijatelné podobě, spolu s Bohem přejně přítomným je i taková budoucnost jen epizodou, jen průchodem k budoucnosti lepší, přijatelnější.

Důvod pro následování Krista dospělého vidím už v neodvolatelném nároku vzneseném na každého křtem: jsme povoláni Krista zde zpřítomnit, a to obecně ve všech jeho rolích. To jsou vesměs úlohy svrchovaně dospělé, není proto divu, že podstatně souvisejí se svátostí dospělosti.

Dospělý reprezentuje Krista

Dospělost není ani formalita kolem práva volit, ani právo žít sexuálně. Není to jen formalita a vůbec ne legrace, ovšem není to také žádný strašák.  Pokřtění - každý a každá - representují, zpřítomňují Krista zde v tomhle světě. Jsou k tomu oficiálně povoláni, pověřeni a pomazáni při křtu. Je to representace zcela ideově skrytá, zcela z hlediska světa „pohřbená" do profánních hodnot, tihle representanti nenosí historické kostýmy a nemají zvláštní náboženskou hantýrku. Zato se od nich vyžaduje samostatný duchovní život, správně rozumějící potřebám světa. Vyžaduje se od nich ovoce ve formě služby.

Být prorokem

Ač si na to Ježíš z Nazareta nepřinesl žádné pověření od autorit, pomohl mnohým současníkům i mnoha dalším generacím tím, že měl odvahu vystoupit jako prorok. Podle Pavla je prorockou službou schopnost být pro své bližní živoucím napomenutím, útěchou a povzbuzením, a to nikoli ze své vlastní libosti či nelibosti, ale na základě božího pověření. To pověření je důležité; o leccos z vyjmenovaných služeb (nejraději ovšem o napomínání) se přihlásí i dost samozvanců. Ježíš všechny tyto dílčí prorocké role opravdu hrál, ne všechny najednou, ale žádné z nich se také nevyhýbal. Cesta pro člověka je to tedy schůdná, má na to; pravého proroka však pověřuje pro každou konkrétní situaci Hospodin. Pověřuje jej různými formami, ne každá zní jako burácení hromu, nicméně prorok není svévolník, ale pověřený.  Kněžství po vzoru Krista Ježíše je prazvláštní: Ježíš přece nejenže o kněžský stav nikdy neusiloval, ale také sám se knězem necítil. Kněžství v něm objevuje víra novozákonního autora listu Židům. List k Židům vysvětluje, jak starozákonní kněžství ztratilo smysl a jak byl Ježíš rozpoznán jako velekněz díky své poslušnosti, kterou nabídl Otci jako dostačující uzdravení těžké nemoci Adamovy.

A právě jen k takovému „královskému" kněžství pověřuje pokřtěného už křest. A Pavel jistě právem připomíná, že mezi pokřtěnými už není v tom důležitém žádný rozdíl mezi mužem a ženou. Kněz Nového zákona ovšem obětuje. Ne však už věci, ne kozly či chléb nebo jiné výtěžky své práce.  Služba královským kněžstvím vyžaduje obětovat svou vlastní svévoli, učí právě zmíněný list Židům.

Vydat boží autoritě (podobně ovšem i jiné legitimní autoritě) svou vlastní svévoli, tomu se říkávalo dřív poslušnost. Ježíšova poslušnost ovšem nenutila Ježíše k farizejskému pitvání a rozmnožování zákonů dalšími vyhláškami.  Ježíš dokázal být poslušen smyslu existence, smyslu stvoření. A to samozřejmě vyžaduje nejen dospělost, ale dokonce dospělost zralou. Na druhé straně nemůže nikdo být křesťanem, pokud se nepokusí následovat Ježíše i v jeho prazvláštním kněžství. Taková poslušnost vnímá nejen ušima a očima, vnímá především srdcem.

Být pastýřem

Na to jsou naštěstí na světě jiní, říkáte si. Nikoli. Jsou pastýři k tomu zvlášť svátostně pomazaní, řeknete. I každý z vás byl křtem pomazán svátostně do takové pozice. To je prostě fakt.

Křestní olej vám připomíná, že i vy budete jednou odpovídat za pár blízkých - možná za své děti jako rodiče, možná za přátele ve společenství, možná za veřejné věci v politice. Tohle poslání může naplnit přítel příteli, lékař nemocnému, učitel žákům. Podstatou pastýřské služby druhým je totiž rozvážná odvaha předstoupit před bližního, vzít na sebe větší část společných rizik a tím odlehčit těm druhým, přijmout za svou boží zásadu „být tu pro druhé". To se zajisté mnohokrát děje v rovině přirozené a bez titulů. Křesťan je k tomu výslovně volán proto, že Kristus touží sloužit tomuto světu i mimo hranice rituálů, chrámů a mimo hranice církví.

Paraklét

Všichni jste k tomuto náročnému re-prezentování Krista v dnešním životě pozváni Stvořitelem i Vykupitelem. I pro Ježíše to bylo kdysi náročné. Proto podle Janova svědectví nabízí Ježíš každému ze svých vykoupených speciálního průvodce, rádce, posilu, pomocníka, přímluvce. To všechno v jedné osobě - v osobě Parakléta.

Paraklét je ohromný spojenec člověka. Je třeba si všimnout, co to vlastně znamená, co se to tu nabízí, když jde o takové spojenectví s Duchem svatým. Na přirozený charakter člověka se rádo zapomíná; pak ovšem se přirozenost uplatňuje tím mocněji, čím důkladněji se zastírá. To může vyústit až v úplné popření původního smyslu svatodušního obdarování. Tak není bohužel výjimkou, že dojde k manipulaci nevědomí, k fascinacím jedněch anebo k autoexaltaci druhých, vše pod zbožným nátěrem letničním, ovšem samozřejmě bez Ducha. Proto o celé té symbióze musí být ještě řeč.

Dne 17. 12. 1996 zemřela paní Jarmila Kateřina Doležalová, písařka řady samizdatových textů, později většiny knih našeho nakladatelství i našeho časopisu. Pracovala radostně a vytrvale, bez jakékoli odměny, v posledních letech spolu s těžkou nemocí. Často byla prvním kritikem příspěvků. Poslední texty napsala v závěru léta loňského roku, krátce předtím, než byla trvale upoutána na lůžko. Konec jejího pozemského života byl pro okolí povzbuzením. Odcházela s odevzdáním Hospodinu a s nadějí setkání s ním.  Ztratili jsme obětavou a spolehlivou spolupracovnici, ale zároveň určitě získali obětavou a spolehlivou „spolupracovnici" církve již vítězné.

pH

Výtvarník Radek Brož, autor kresby na titulní straně a čtenář našeho časopisu, zahynul v závěru loňského roku na následky autonehody ve věku 29 let. Zanechal po sobě ženu se dvěma malými dětmi a se třetím na cestě. Čtyři roky soustavně připravoval spolu s historikem PhDr. Tomášem Edelem výstavu „Neznámý středověk - Pozdně gotická šablonová malba v Čechách a Německu". Výstava otevírá dosud nezmapovaný svět šablon, kterých se používalo při výzdobě nábytku a interiérů v církevním i městském prostředí. Výstava bude otevřena od 12. 2. 1997 v muzeu Vysoké školy umělecko-průmyslové na náměstí Jana Palacha v Praze.

Iniciativa božího lidu za reformu v církvi začala působit také 7. 12. 1996 v Anglii pod názvem „my jsme církev". Jde o výzvu k jednotné podpisové akci všech katolických skupin podle vzoru Rakouska a Německa.  V Londýně iniciátoři oznámili, že se zasazují za spoluúčast laiků při volbě faráře a biskupa, za svěcení žen a zrušení povinného celibátu, a za svobodu svědomí v sexuálních otázkách. Akce má být ukončena v říjnu 1997, kdy bude 35. výročí II. Vatikána.

V Rakousku, Německu a v jižním Tyrolsku bylo sebráno 2,3 miliónu podpisů.  V Brazílii, Francii, Itálii, Holandsku, Portugalsku, Španělsku a v USA proběhnou podobné akce také.

Předseda britské biskupské konference, kardinál Basil Hume kritizoval požadavek svěcení žen, že „něco takového nepatří do katolického dokumentu".  Rovněž označil za chybný názor, že svědomí je pro křesťana tou nejvyšší instancí.

Papež vyjádřil při příležitosti společné mše v Římě s čínskými katolíky přání navštívit Čínu. Slavil s nimi svátek misionáře Asie sv. Františka Xaverského.  Vyzýval čínskou vládu k respektování náboženské svobody a že „nemají mít strach ani z Boha ani z jeho církve", a že křesťané v jejich zemi přispějí k rozvoji země svou vírou a respektem před pravou svobodou pro všechny lidi. Čína má podstatné místo v rodině národů a katolíci o její význam „s nadšením" usilují. Chce se s jejich katolíky „osobně setkat".  K čínským katolíkům se obrátil s výzvou, aby se sjednotili opět s papežem.  Odhaduje se, že v Číně žije celkem asi 5 miliónů katolíků. Na adresu podzemí řekl, aby budovali most k těm, „kteří se odklonili od pravdy katolické".  „Liga katolických žen Švýcarska" (250 000 členů) odmítla v Lucernu tradiční pojetí ordinace, vyhražené jen mužům. Ženy vydaly 26. 11. 1996 komuniké s 8 tezemi „nového pojetí služby v církvi". Viceprezidentka Ligy Hanna Furtwaengler řekla, že nositelem kněžství v primitivních kulturách byla vždy obě pohlaví, a že je dnes nutné podobně přizpůsobit kněžství současné době. Podle dnešního stavu vědy se vylučování ženy z ordinace nedá odůvodnit ani historicky ani teologicky.

Hosty nejbližších ekumenických seminářů tentokrát věnovaných službě potřebným, které pořádá ekumenická skupina „Křesťané z Černošic" budou Fridolín Zahradník z Rychnova nad Kněžnou, president Emauzských domů v ČR (23. 2. 1997 v 16.30) a Daniel Majer z Kralovic, husitský kněz věnující se službě vězňům (6. 4. 1997 v 17.00). Semináře se konají v základní škole v Černošicích-Mokropsích.

Generální vikář českobudějovické diecéze Mons. Václav Dvořák oslavil 28.  12. 1996 své 75. narozeniny. Během komunistického režimu vychoval tajně několik desítek kněží jak celibátních, tak ženatých. Z jeho skupiny pochází např. Doc. Dr. Tomáš Halík či Prof. Dr. Petr Piťha, který při slavnostní děkovné bohoslužbě v katedrále sv. Mikuláše také kázal.