Dopis na rozloučenou

V dubnu r. 1996 bylo z kláštera Panny Marie z Atlasu v Tibhirine odvlečeno a později brutálně zavražděno 7 trapistických mnichů. Jejich opat Christian de Chergé po sobě zanechal otevřený dopis, který byl nalezen u jeho příbuzných ve Francii. Jeho text překvapuje svou pokorou, respektem k jiným náboženstvím a odpuštěním. Při jeho čtení si můžeme položit otázku, zda ideál citovaný v Blahoslavenstvích je ve skutečnosti nedosažitelný.  Jestliže se mi jednou stane - a může to být i dnes - že se stanu obětí terorismu, který zřejmě ohrožuje všechny cizince žijící v Alžírsku, rád bych, aby mé společenství, má církev i má rodina si vzpomněla, že svůj život jsem vydal Bohu a této zemi.

Ať si uvědomí, že jedinému Mistru celého života nebyl takový brutální přístup cizí. Ať se za mne modlí: jak bych mohl být hoden takové oběti? Ať připojí tuto smrt k tolika dalším násilnostem, které zůstaly zasuty v lhostejnosti anonymity.

Můj život nemá větší cenu než život kohokoli jiného, nemá však ani cenu menší. V každém případě již není ve stavu nevinnosti dětství. Žil jsem dostatečně dlouho, abych si uvědomil, že jsem se bohužel stal spoluvinným za zlo, které nabývá převahy ve světě, a které se mne dokonce i pokouší zaslepit.

Chtěl bych, aby ve chvíli, která přijde, mi byl dopřán jasný okamžik, který by mi dovolil se přimluvit za odpuštění Boží a rovněž za odpuštění mých lidských bratří. Stejně bych chtěl z celého svého srdce odpustit tomu, kdo by se stal příčinou mé smrti.

Nepřál bych si násilnou smrt. Považuji za důležité, abych to vyznal. Skutečně nevím, jak bych se mohl radovat z toho, že tento lid, který miluji, byl vyzván, abych se i já stal jednou z obětí vraždy. Je příliš drahé zaplatit to, čemu se zřejmě říká „milost mučednictví", za úkol uložený nějakému Alžířanovi, který tvrdí, že jedná věrný svému přesvědčení, o kterém říká, že je islám.

Znám opovržení, které mohlo zasáhnout většinu Alžířanů. Znám i znetvořeninu islámu, kterou podporují určité kruhy muslimů. Je příliš snadné smířit své svědomí s tím, že budeme identifikovat tento náboženský směr s integrizmem a jeho extrémisty.

Alžírsko a islám představují pro mne jednu duši a jedno tělo. Věřím, že jsem o tom dost mluvil, před očima těch, k nimž jsem nalezl přístup. Tak často jsem při tom nalezl tu pravou vůdčí linku Evangelia, kterou jsem poznal na kolenou u své matky, v mé první církvi, přesněji řečeno v Alžírsku, a v respektu muslimských věřících.

Má smrt bude zajisté dávat za pravdu těm, kdo mne označili za naivku nebo idealistu: „Ať teď řekne, co si o tom myslí!" Ale tito lidé by měli vědět, že budu konečně osvobozen z mé staré zvědavosti. Konečně budu moci, pokud bude Bůh chtít, spojit svůj pohled s pohledem Otce, abych spolu s ním rozjímal o jeho islámských dětech tak, jak je on vidí, zcela ozářené Kristovou slávou, plody jeho utrpení, obdařené dary Ducha, jehož skrytou radostí bude stále vytvářet jednotu a zdůrazňovat podobnosti, překonávaje rozdílnosti.

Za tento ztracený život, zcela můj a zcela jejich, vzdávám díky Bohu, který, jak se zdá, jej přes všechno bude chtít celý, pro tuto RADOST na druhé straně. Do DÍKU, v němž je řečeno vše o mém životě, zahrnuji rovněž i Vás, dřívější i dnešní přátelé i Vás, přátelé po boku mé matky i otce, mých sester i bratří i všech dalších, a to stonásobně, jak nám přislíbil Pán!  A i ty, příteli mého posledního okamžiku, který nebudeš vědět, co jsi učinil, ano, i tobě chci říci toto DÍKY a „NA SHLEDANOU U BOHA", i tebe mám na mysli. A ať je nám dáno se opět shledat v ráji, šťastný lotře, pokud se to bude líbit Bohu, našemu společnému Otci. Amen: Inš‘ Alláh! (Díky Bohu)

Christian v Tibhirine, 1. ledna 1994

Z Espérance des pauvres, srpen 1996 přeložil Pavel Kouba