Při hledání cest k jednotě je církev, rozdělená na východní a západní, katolické a protestantské, konfrontována mimo jiné také s otázkou papežství. Problém nestojí tak: kdo je pro a kdo je proti, kdo je ochoten mluvit jen o „skále církve" (Mt 16,18) a kdo jen o .antikristu" (Mt 16,23). Je třeba jít společně ke kořenu věci: znovu se podívat na Petrovo „prvenství" s otázkami, které naše denominace prý snad již dávno vyřešily - a nechvátat s odpověďmi: Jak vyložit vztah Petra, kruhu Dvanácti a ostatních skupin kolem Ježíše, dosvědčený v Písmu a v rané tradici bez toho, abychom chtěli výkladem buď podporovat nebo zatracovat stav, v němž jsou naše denominace? Najdeme v dějinách nějaký model biskupského primátu, který byl nosný pro celou církev a stál za všechny ty projevy opaku? Nebo se setkáváme jen s dějinami korupce moci? A korumpuje moc v denominacích bez papežství méně? Mluvíme o primátu moci nebo služby? Dá se o papežství vůbec mluvit v jednotném čísle - jakoby tento termín obsahoval jeden model skutečnosti? Nebo se mezi konkurenčními modely papežství najdou tak zásadní rozdíly, že se nedají zařadit pod jeden svorník? Vzpomeňme jen na dva Jany XXIII.: první (1370-1419) námořní loupežník, zápasící všemi způsoby o moc, druhý (1881-1963) muž služby a reformátor církve! Dnes se patrně názory nebudou lišit jen podle denominační příslušnosti. Evangelík nebo husita obtěžkaný problémy ze svého prostředí a unavený „demokratickou" těžkopádností a machinacemi s mocí může být radikálnějším zastáncem papežství než římský katolík, který má dost feudálních projevů autority, nekriticky si nárokující právo rozhodovat o osudech lidí. A tak se i zde paradoxně začíná objevovat pravidlo „sousedův trávníček je zelenější". Snad je to dobrý začátek pro dialog alespoň v západní části církve, ale dá se u něj zůstat? Nepůjdeme nakonec touto cestou opět proti sobě, jen s vyměněnými korouhvemi?
Je zjevné, že vztah moci a služby, úřadu a charismatu dnes prochází krizí „ekumenicky". Zde jednoty již bylo dosaženo - a podařilo se v ní uchovat mnohost forem. Myslím, že je velký omyl, když pokusy o obnovu ignorují tento obecný stav. Dokonce bych si troufla tvrdit, že v dnešní době není obnova jedné denominace bez zájmu o obnovu celé církve možná. A v tomto kontextu stojí ekumenická otázka týkající se papežství: může přispět k obnově (za předpokladu, že samo bude odvážné a ochotné nechat se obnovit), a nebo obnově celé církve překáží?