Rozhovor S. Ferrariho s Pedrem Assis Ribeiro de Oliveirou, profesorem teologie a národním poradcem Základních společenství (ZS) v Brazílii.

SF: Jak lze charakterizovat dnešní situaci hnutí ZS v Brazílii?

PAR: Situace v Brazílii je trochu odlišná od situace v dalších latinskoamerických zemích, neboť brazilské komunity nikdy nevytvářely paralelní struktury. Vždy žily v církvi a i za cenu obětí žijí v jednotě s biskupy. Díky těmto dobrým vztahům k institucím církve nebyly nikdy biskupy potlačovány jako v jiných zemích. V Brazílii byly a jsou hierarchií přijímány, ba dokonce i podporovány.

SF: Kolik je v Brazílii skupin ZS?

PAR: Podle údajů z konce loňského roku 70 až 80 tisíc. Některé z nich jsou více progresivní, t.j. více se zaměřující na cestu osvobození, a jiné, kterých je však menšina, jsou méně angažovány v sociálních změnách. Jako celek ovšem představují obrodnou sílu v lůně církve a ve společnosti. Mimo ZS existuje v naší zemi rozvinutá „pastorace" např. zemědělských oblastí, mládeže, odborů atd. Na prvním místě se sice ve spojení s institucí církve zaměřuje na slavení neděle, liturgii a určité projevy zbožnosti, v neposlední řadě je třeba říci, že se k ní hlásí především malé skupiny s obrovskou dynamikou, kterou vyjadřují vlastními prostředky a hájí své rozhodnutí se pro církev a osvobození. Tato pastorace vychází z členů společenství. Její struktura je však velmi volná a mnohem autonomnější než fungování ZS. Uvedu příklad. V některé diecézi může existovat např. rozvinutá dynamická a bojovná pastorace odborů, ačkoli biskup sám je konzervativní.

SF: S jakými silami ve společnosti a církvi je tedy dále nutné počítat?

PAR: Síla progresivistického proudu brazilské církve je velmi silná a představuje nepřehlédnutelný fenomén. I přes určitou krizi lidových hnutí jako celku neustále vznikají nová hnutí, která nalézají podporu společenství a některých pastorálních pracovníků. Jde např. o Hnutí bezzemků, které je velmi silné, skupiny hnutí černochů, žen aj.

SF: Jaký je přístup episkopátu k těmto hnutím?

PAR: Hierarchie začíná mít strach z Hnutí bezzemků, což se projevuje sníženou podporou pastorace zemědělců. Je to doslova přímo úměrné - zvýšená podpora Hnutí je doprovázena snižujícím se zájmem církve o něj. Je to chápáno jako výraz nedostatku odvahy episkopátu k jednáním s partnerem, který je na vzestupu.

SF: Může tedy hnutí ZS vůbec nějak přispět ke změnám, pozorujeme-li konzervativní

linii Vatikánu?

PAR: Pontifikát Jana Pavla II. byl pro naši církev pravou pohromou. Progresivní biskupové byli nahrazeni osobami bez vlastních názorů. To mělo za následek fakt, že úroveň dnešního episkopátu je podprůměrná.

SF: Má to za následek i to, že snad biskupové podporují neoliberální politiku prosazovanou presidentem F. H. Cardosem?

PAR: Ne, tak daleko nikdy nešli. Mohli bychom si představit, že 6 biskupů tvořících předsednictvo biskupské konference by bylo schopno vyjádřit takové stanovisko. Ale biskupská konference jako celek dále pokračuje v kritice vlády. K závažným společenským otázkám se však většinou nevyjadřují. Nemůže zde být ani řeč o touze Jana XXIII., aby církev vytvářela novou společnost. Dnešní církev jako struktura je uzavřena sama do sebe, omezuje se jen na náboženské potřeby. Je to smutné, když by se církev mohla opřít o tak rozsáhlou síť, o aktivity přicházející ze všech stran církve. Společnosti by tím mohla být prokázána neocenitelná služba.

SF: Lze tedy vůbec nabídnout podle vás k dnešnímu neoliberalismu nějakou alternativu?

PAR: Při utváření dominantní role neoliberálního systému, považujícího za svou úlohu odpolitizování společnosti, se ve společnosti vytváří nová dohoda elitních sil. K účasti na ní je přizvána i křesťanská církev. Zde není možná neutralita, když se církev přikloní k tržnímu systému, který přemohl studenou válku, pak se ocitne mimo masy, které se díky tomuto systému ocitly na okraji.

Lze říci, že dnešní doba klade výzvu lidovým hnutím, nevládním organizacím a křesťanství: jakou roli budete hrát ve světové skutečnosti ovládnuté trhem jako institucí? Bezprostřední výzvou křesťanům a lidovým hnutím je vposledku nutnost vytvoření nového projektu společnosti schopného postavit se proti tomuto neoliberálnímu modelu.

K dosažení tohoto cíle je nutné pracovat na různých úrovních. Ekonomicky- přežít na trhu, politicky - radikalizovat demokracii na všech úrovních, posilovat regionální moc a vytvářet sítě, kulturně - žít solidaritou jako cílem a dokázat ocenit subjektivitu. Chci tím říci, že do jediného sociálního a politického projektu musí být zahrnuta i citovost, sexualita, spiritualita, rodinný život, individualismus a osobní etika.

Podle COTMEC INFO 4/97 přeložil Pavel Kouba

Vzájemné uznání křtu mezi jednotlivými křesťanskými církvemi a zásada jeho neopakovatelnosti je základní podmínkou jakékoli ekumény. Problém „překřtívání" se však nevyskytuje pouze v Církvi bratrské, na kterou je zaměřen tento článek. Redakce ví o případu, kdy jedna dívka byla nedávno před svatbou znovu podmínečně pokřtěna katolickou církví, ačkoli dva roky před tím byla řádně pokřtěna v CČSH. Tedy v době, kdy již byly podepsány dohody o vzájemném uznání křtu mezi oběma církvemi.

Úvod

Církev bratrská chápe sebe samu jako denominaci evangelikálního zaměření s význačně vyznavačkami rysy. V letech po pádu totality došlo k výraznějšímu oživení misijních aktivit. Je logické, že s příchodem nových lidí do sborů Církve bratrské bývají častěji na pořadu bohoslužeb i shromáždění křestní. A otázka křtu se stává aktuální i v prostoru ekumenického dialogu s ostatními denominacemi.

1. Popis situace

Na počátku práce je nutno uvažovat obecné důvody, které mohou vést k praktikování překřtívání a které samy o sobě přesahují denominační rámec. Denominační rámec však předznamenává způsob vyrovnání se s nimi. Prvním zdrojem napětí může být situace, kdy byl člověk pokřtěn jako nemluvně v některé z denominací, které jsou z pohledu evangelikálního prostoru označovány jako „lidové církve". V tomto případě rodinní příslušníci křtěného nemuseli nutně být praktikujícími věřícími. Z doby totality jsou dokonce známy časté případy, kdy rodiče dítěte byli atheisty a křest byl udělen např. na přání prarodičů nebo tzv. „z úcty k tradici". Takto pokřtěný člověk se pak setká s živou vírou. Pro případ překřtívání je typické, že k tomuto setkání dojde v prostoru jiné denominace než té, v níž byl pokřtěn. V daném případě je velice často zpochybněna jeho víra v platnost svátosti. Protože křest je svátost, která předpokládá přítomnost víry, je položena otázka, čí víra byla v případě udělení svátosti přítomna. Z důvodu jiných věroučných koncepcí a jiné definice pochopení svátostí není uvažováno hledisko, že udělení křtu by mohlo mít pozitivní vliv na život pokřtěného a na jeho rozhodnutí právě pro cestu křesťanského následování. Protože nově příchozí nemá zpravidla dostatek informací a seriózní teologické vzdělání, je přirozené, že v otázce udílení svátostí důvěřuje duchovnímu poznání vedení svého sboru (či farnosti). Způsob, jakým je tímto vedením informován, má přímý dopad na skutečnost, zda onen člověk dojde či nedojde k závěru, že jeho křest přijatý v době, kdy byl nemluvnětem, byl či nebyl platný. Je tedy zřejmé, že vedení sborů mají přímou odpovědnost za rozhodování svých členů v těchto důležitých otázkách.

Druhým (a méně častým) případem je situace, kdy se praktikující křesťan z jakéhokoli důvodu rozhodne pro změnu denominace. Ty z denominací, které pěstují vlastní výlučnost a zaštiťují se plností pravdy a čistotou víry,mohou často v posuzování ostatních denominací sklouznout k pohledu, kdy je budou více či méně zjevně a vědomě označovat za heretiky. Z tohoto důvodu potom na odlišnou denominaci aplikují pohled, že křest udělený v heretickém prostoru není platný. [1]Tato situace se týká dodnes nejčastěji těch, kdo přicházejí z Církve československé husitské a byli křtěni v jejím liberálním období.[2]

Tato situace je velice často podporována vzájemnou neinformovaností mezi jednotlivými denominacemi v otázkách věroučných. Často se lze setkat v evangelikálním prostoru např. s představou římského katolíka, která je silně determinována Jiráskovým Temnem, (kterému je připisována historická věrohodnost). Neznalost základních věroučných výpovědí jiných denominací je až alarmující. Smutnou pravdou však je, že k situaci přispívají jednotliví křesťané sami tím, že nejsou často vzděláni ani co se týče věrouky vlastní. Samostatnou problematikou, která ovšem do tohoto rámce spadá, je příchod člověka z prostoru některé sekty, která se sice prezentuje jako křesťanská, ale v praxi vykazuje jiné rysy a křtí jiným způsobem než ve jménu (ve jméno) Otce i Syna i Ducha svatého. Příkladem takové sekty mohou být např. Svědci Jehovovi. V takovém případě není na křest v rámci těchto sekt pohlíženo jako na křest křesťanský. Lidé, kteří konvertují z prostoru těchto sekt ke křesťanství, pak zpravidla křtěni bývají.

Dalším případem v prostoru post-totalitní země je diskuse na téma, zda je platná svátost udělená nehodným služebníkem. V současné situaci je často otázka pokládána asi takto: „O tom, kdo mne křtil, je známo, že kolaboroval s režimem a ublížil jiným. Mé svědomí nemůže přijmout, že by svátost jím udělená mohla být platná."3[3] V tomto případě sehrává svou roli určitá neinformovanost či nedomyšlenost toho, že garantem svátosti je v první řadě Bůh sám. Že svátost není libovolným jednáním člověka, ale že se jí v prostoru křesťanství všeobecně rozumí vnější a viditelné znamení neviditelné skutečnosti, která prostředkuje Boží milost a je od Boha (těsněji či volněji) ustanovena.

Posledním případem, který přistoupil v posledních letech, je otázka platnosti svátosti v závislosti na způsobu jejího udělení. Tento problém se objevil snad pod vlivem důrazů na formu křtu ponořením v prostoru charismatického hnutí. V současnosti tento problém poněkud ustupuje, ale z minulosti jsou známy případy, kdy právě z tohoto důvodu docházelo k přektřívání. Objektivně je však nutno říci, že toto překřtívání nikdy nenabylo oficiálního rázu.

2. Současný stav křestní praxe v prostoru Církve bratrské

2.1 Základní definice

Základními dokumenty, které upravují věroučný i právní status quo Církve bratrské (CB) jako denominace jsou Ústava, Vyznání a Řád Církve bratrské. Ve Vyznání se nalézá pouze obecná definice křtu jako svátosti.[4] Otázka křtu je pak dále rozvedena v Řádu Církve bratrské. Je zde definován vztah mezi svátostí křtu a příslušností ke křesťanstvu. Tato příslušnost není chápána zúženě jako příslušnost denominační, i když je v příslušném paragrafu poněkud nešťastně použit obrat „plnoprávné členství", které je pro ty, kdo stojí mimo prostor denominace a neznají instituci různých stupňů členství, poněkud matoucí:

„Křest vykonaný ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého je právoplatný se všemi zaslíbeními do budoucnosti (Sk 2, 37-39; 1 Pt 3, 21-22). Podle smyslu Písma i apoštolské církve není možné stát se plnoprávným členem církve bez přijetí křtu."[5]

Křest je definován v souladu s obecným pohledem křesťanů jako svátost neopakovatelná. Je definován i předpoklad uznání platnosti křtu uděleného mimo rámec denominace: „Církev bratrská uznává křest ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého vykonaný v jiných křesťanských církvích."[6]

Až potud by bylo tedy možno konstatovat, že dokumenty Církve bratrské vylučují jakýkoli pokus o mnohoznačnost vysvětlení a v souvislosti s tím i hrozící nedorozumění. Ve skutečnosti tomu tak však není. Bodem napětí se může stát jednak článek o křtu nemluvňat, jednak článek o opakovaném křtu.

2.2 Křest nemluvňat

Na první pohled panuje v otázce křtu nemluvňat svoboda: „Církev bratrská dává věřícím rodičům i pověřeným služebníkům, kteří křtí, svobodu v otázce křtu dětí nebo dospělých věřících, i ve způsobu, jímž je křest prováděn (pokropením, politím, ponořením). Dítě může být pokřtěno jen v případě, když alespoň jeden z rodičů je plnoprávným členem církve."[7] „Křest dítěte: Křtem dítěte se v Církvi bratrské slouží jen v tom případě, když o křest požádají rodiče, z nichž alespoň jeden je plnoprávným členem sboru a věří, že jejich děti jsou svaté v Pánu (1 K 7,14) a jako takové zahrnuty do smlouvy milosti, kterou Bůh uzavírá s věřícími rodinami (Gn 17,21-27; Sk 2,38-39; 16,31-33)."[8]

Teoreticky takto definovaná svoboda znamená, že je na odpovědném rozhodnutí rodičů, zda má být jejich dítě pokřtěno již v kojeneckém věku, či zda je lépe vyčkat do doby, kdy se k víře samostatně a odpovědně přihlásí. Pro případ, kdy se rodiče rozhodnou s křtem vyčkat, existuje alternativní obřad, tzv. požehnání dítěte. Z praktického hlediska je poněkud nešťastné, že formuláře obou obřadů jsou si ve svém rámci velice podobné - liší se pouze o slib rodičů v případě křtu a o vlastní formuli (buď pro křest nebo pro požehnání). Zbytek je zcela totožný. Tato podobnost může u méně informovaných lidí navodit zdání, že požehnání dítěte je buď jakýsi zástupný obřad stejného stupně, tedy pseudo-svátost, anebo nižší stupeň svátosti křtu.

V praxi má ale tato svoboda rozhodování i svou druhou stránku. Nevztahuje se totiž pouze na rodiče, ale i na služebníky církve. Kazatel, který je podle svého svědomí rozhodnut křest nemluvňat nepraktikovat, nemůže bý k vysluhování svátosti nucen. V případě, že se tedy rodiče rozhodují pro alternativu dítě pokřtít v kojeneckém věku, musejí počítat i s tím, že mohou být odmítnuti kazatelem, proti jehož osobnímu přesvědčení je nemluvňata křtít, a že bude třeba, aby si zajistili přítomnost kazatele, který je svolný obřad provést. Praktické problémy s tím spojené zde pak ve skutečnosti slouží jako jakási antimotivace pro křest nemluvňat,[9] který je pociťován a interpretován jako příklon k tzv. „lidové zbožnosti". V kombinaci s následujícím okruhem problémů pak paradoxně může dojít k situaci, kdy ve sboru žádá o křest člověk, který byl v témže sboru křtěn jako nemluvně.

2.3 Opětovný křest

Takto nazvaným článkem Řádu Církve bratrské je celá situace dále komplikována. Příslušný článek zní: „Opětovný křest: Křest považujeme v zásadě za neopakovatelný. Pouze v případě, že dřívější křest nebyl vykonán ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého, křtíme znovu. Jestliže je pak někdo po svém obrácení znepokojen, zda jeho křest z doby dětství je platný, vede s ním kazatel nejprve pastýřský rozhovor. Trvá-li i potom dotyčný bratr či sestra na tom, že chtějí být jako věřící pokřtěni, nemá jim v tom být bráněno."[10]

Daný odstavec je - mírně řečeno - nebiblický, už jen z toho hlediska, že křesťanství chápe křest jako svátost neopakovatelnou. Problémem je potom skutečnost, že je zde de facto zakotvena možnost překřtívání. Z pohledu kazatelů Církve bratrské pak slouží tento odstavec jako pojistka v případě tzv. nejistého svědomí.[11] Tato pojistka, byť jakkoli nesystémová, je snad vysvětlitelná tím, že v prostoru svobodných církví obecně, a tedy i v prostoru Církve bratrské, vymizel jakýkoli jiný prostředek či způsob, jak se přiznat ke křtu udělenému v dětství, tj. neexistuje obřad konfirmace ani jakýkoli obřad jemu podobný.

V době totality existovala navíc jakási faktická bezmocnost, kterou možná daný článek Řádu nevědomky odráží. V případě, že staršovstvo ani kazatel opětovný křest nedoporučili, existovalo mnoho způsobů, jak toto nedoporučení obejít - včetně žádosti o křest mimo vlastní denominaci, které bylo v prostoru jiných, zvláště charismaticky orientovaných, denominací vyhověno.

2.4 Vztah křtu a členského slibu

I tento okruh je nutno zmínit, neboť někteří příslušníci Církve bratrské považují složení členského slibu za určitý prostředek zpřítomnění křtu. Členský slib je ovšem aktem právním, nikoli svátostným. Jeho důsledkem je příslušnost k dané konkrétní denominaci, v tomto případě ke sboru Církve bratrské. Váže se tedy jasně k institučnímu rozměru církve. Naopak svátost, a tedy i svátost křtu, má vztah spíše k věcem institučně nezachytitelným. Křest zakládá příslušnost k Církvi ve smyslu církve neviditelné.

Tento vztah je platný jednou provždy (i proto je svátost neopakovatelná) a i tehdy, není-li křesťan v době křtu spojen s instituční složkou církve (tedy je-li bez denominační příslušnosti). Je však nutno konstatovat, že v minulosti příslušnost k Církvi neviditelné a příslušnost ke konkrétní denominaci splývaly. Bylo to dáno i tím, že neexistovalo tak široké denominační spektrum jako v současnosti. Křest sám pak stačil jako vstupní akt i co se týkalo instituční složky církve. Je pochopitelné, že i akt členského slibu má také pravděpodobně sloužit jako jakási pojistka závaznosti smluvního vztahu mezi konkrétním společenstvím a jednotlivcem. Tím spíše je pak směšování svátostného a právního aktu nepřípustné. Křest jako svátost je především odkazem k Boží milosti, o které je vyznáváno, že je nezasloužená. Členský slib je spíše potvrzením závazného rozhodnutí pro určitý konkrétní prostor. Je tedy aktem lidské volby. Někdy je pak chápán, ať vědomě či podvědomě, také jako potvrzení určitého stupně dokonalosti křesťanského života. Mechanické spojení těchto dvou tak odlišných věcí s sebou nese nebezpečí nesprávných pochopení a interpretací jak v případě křtu, tak i v případě členství. A věcí poněkud pochybnou je skutečnost, že pro příslušníka Církve bratrské nikoli křest sám, ale teprve členský slib otvírá prostor všech práv a povinností. Tedy i práva přistupovat ke stolu Páně. Při detailnějším domýšlení, které se však většinou neděje, si nelze nepoložit otázku, zda v daném případě nestojí právní úkon nad svátostí či zda nedojde k jisté nedůslednosti, kdy je sice nezaslouženost milosti Boží ústy vyznávána, ale praxe již toto vyznání posouvá do jiné roviny.

3. Návrhy pro budoucnost

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že článek Řádu Církve bratrské je pokusem o řešení problému. Jedná se o řešení nešťastné a nesystémové, které se nutně v ekumenickém dialogu musí stát předmětem minimálně otázek, ne-li kritiky, a z toho následně plynoucích napětí. Řešení stávajícího stavu není zatím pociťováno jako urgentní. Vzhledem k tomu, že některé názory a pohledy nelze měnit ze dne na den, je však nutno přemýšlet již v současnosti o cestě, kterou se křestní praxe v rámci Církve bratrské bude ubírat.

Obecně platnou potřebou, vyplývající ze současné situace a kladoucí nárok nejen na Církev bratrskou, ale na jakoukoli křesťanskou denominaci obecně, je otázka vzdělávání. Toto vzdělávání je nutno vést po dvou liniích. První z nich je vzdělání členstva v oblasti vlastní věrouky. Druhou pak je vzdělávání, které by mělo přinášet seriózní informace alespoň o základech věroučných systémů ostatních křesťanských denominací. Tyto informace jsou dnes v prostoru ekumenického dialogu dostupné.

Dalším, již speciálním, požadavkem je skutečnost, že proklamovaná svoboda svědomí v určitých otázkách, by měla za všech okolností svobodou zůstávat. Přesvědčovací kampaně na téma, která z forem křtu (zda křest dospělých či zda i křest nemluvňat, zda křest ponořením či zda i křest politím či pokropením) je ta nejpravověrnější, vzbuzuje pouze smutný úsměv. Je dále nepřípustné v rámci diskusí na sporná témata používat emocionálně konstruované pseudo-argumenty (např. oblíbený argument nařčení z liberalismu).

V neposlední řadě je asi důležité zamyslet se nad skutečností existence určitého vakua co se týče těch, kdo byli jako nemluvňata pokřtěni a o svém křtu nemají pochybnosti. Pro tyto lidi neexistuje (jak bylo konstatováno výše) prostředek, kterým by se mohli ke svému křtu přiznat. Zatím tedy záleží na konkrétním kazateli, je-li ochoten v takové situaci improvizovat či nikoli. Pro tuto situaci přichází v úvahu několik možností: Nesvátostná forma obnovy křestního vyznání. Tato forma existuje v prostoru jiných liturgicky bohatěji žijících církví buď jako předpoklad přijetí další svátosti[12] nebo jako součást velikonoční liturgie[13] .

Nesvátostná forma vycházející z konfirmace. Pro denominaci vyznavačského typu by asi řešením nebyla klasická podoba konfirmace, tj. systému zkoušky otázek a odpovědí katechismu[14]. Vzhledem k tomu, že však existuje jistá předkřestní katecheze, která je směrována již i do prostoru dospělé křesťanské odpovědnosti, bylo by jistě řešením absolvovat tuto katechezi také a místo křtu volit jiný liturgicky vhodný obřad, např. vzkládání rukou.

Inspirací by zde mohla být praxe staré Jednoty:

„Což se u nás, když k užívání stolu Páně ponejprv připuštěny býti mají, skrze skládání na ně (zjevně před církví) rukou a jim potvrzení v milosti Boží. . ."[15]

Závěr

Cílem práce není a ani nemohlo být danou problematiku vyřešit, už jen proto, že pohled na ni je pohledem zvenčí. Spíš se jednalo o ohlas jedné z mnoha reflexí problému, který je jako problém pociťován. Řešení stavu je již na těch, kdo jsou za dané otázky uvnitř daného denominačního prostoru odpovědni. Toto řešení by bylo dlouhou a těžkou cestou. Je možno volit přirozeně i snazší způsob - o problémech, které jsou pociťovány jako možný zdroj napětí, totiž mlčet. Ale to již opravdu rámec práce přesahuje.

---

[1] Tento pohled zastával již Cyprián v diskusi o platnosti křtu uděleného heretiky. Církev však proti jeho názoru vyznávala, že garantem platnosti svátosti je Bůh, nikoli člověk, a že křest udělený ve jménu Trojice je platný. Typickým zastáncem tohoto názoru byl Augustin.

[2] O tomto období se má za to, že křest nebyl udělován ve jménu Trojice. Legendy o křtu ve jménu republiky jsou spíše nepravdivé.

[3] I tato diskuse sahá svými kořeny až do starověku. Problém platnosti svátosti v závislosti na hodnosti služebníka řešil Augustin v diskusi s donatisty.

[4] Vyznání CB §9. In: Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995

[5] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.2

[6] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.4

[7] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.3

[8] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §71

[9] Podle svědectví některých osob z prostoru CB není tato úvaha pouze teoretická, v praxi došlo zhruba asi před 20 lety k poměrně značnému tlaku na rodiče, aby dětem v kojeneckém věku nebyl křest udělován.

[10] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §74

[11] Ústní vyjádření předsedy Církve bratrské

[12] Katechismus katolické církve. Zvon, Praha, 1995, §1298, 1286, 1308

[13] Neznalost liturgických forem jiných prostorů si v CB vybrala daň v podobě prozatímního pracovního názvu „suchý křest".

[14] CB nemá vlastní katechismus.

[15] Bratrské vyznání r. 1662, XII, §6, In: Čtyři vyznání. Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, Praha, 1951, str.157

Adventní věnce a světla jsou oblíbeným znamením předvánoční doby. Jejich náboženská zvěst může být zdůrazněna žehnáním. Světlo ukazuje cestu, zahání strach a buduje společenství. Světlo je znamením Ježíše Krista, světla světa. Světlo čtyř svící ukazuje stupňovitý vzestup k plnému světlu vánoc. Zelený věnec znamená život a společenství. Adventní věnec je znamením naděje, že nikoli tma a smrt, ale světlo a život zvítězí. Vždyť Boží Syn se pro nás stal člověkem a svou smrtí znovu stvořil život pro nás všechny. Příležitostí k žehnání jsou bohoslužby slova počátkem adventní doby, jakož i nedělní mše, bohoslužby s mládeží a dětmi. Během slavnosti je možné, aby chrámový prostor zůstal v šeru.

Vstupní část

Slavnost otevírá zpěv nebo hudba

P(ředsedající): Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

S(polečenství): Amen.

P: Milost a pokoj od toho, který je a který byl a který přijde, ať je s vámi.

S: I s tebou.

Předsedající uvede do slavnosti a jejího smyslu. Úvodní část končí modlitbou, jíž může předcházet volání Kyrie.

P: Modleme se.

Laskavý Bože, nakloň své ucho a vyslyš naše prosby. Osvěť temnotu našeho srdce příchodem svého Syna, který s tebou žije a vládne na věky věků.

S: Amen.

Čtení

Ve mši se použije příslušných perikop. V bohoslužbě slova lze vybrat některé z následujících čtení.

Iz 9, 1-6 Lid chodící v temnotách uvidí veliké světlo

Ř 13, 11-14 Oblečme zbroj světla

Ef 5, 8-14 Kristus ti zazáří

Iz 2, 2-5 Chceme žít v Hospodinově světle

Iz 42, 1-9 Ustanovil jsem tě světlem národů

Iz 60, 1-5.20 Povstaň, rozjasni se, Jeruzaléme

Zj 22, 1-5 Pán bude světlem svému lidu

Zj 21,9.10.11. a 22-24 Jeruzalém zářící Boží slávou

L 1, 26-38 Zvěstování

Žalm s odpovědí lidu - Ž 24 (nebo vhodná píseň)

Kázání

Žehnací modlitba

Požehnání věnců:

P: Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože.

K(antor): Všechno jsi stvořil, protože ty jsi láska a zdroj života. Chválíme

tě.

S: Oslavujeme tě.

K: Ve svém Synu nám dáváš světlo a život. Chválíme tě. . . (atd. viz výše)

K: Tvůj Duch osvěcuje naše srdce, abychom poznali, k jaké naději jsi nás

povolal. Chválíme tě. . .

K: Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu.

S: Jako na počátku, tak i nyní i vždy a na věky. Amen.

P: Modleme se.

Děkujeme ti, Bože, Pane náš. I v tomto roce nám opět dáváš radost adventu. V naději a důvěře smíme očekávat tvého Syna, Krista, našeho Spasitele. Požehnej † tento věnec (tyto věnce) a dej, abychom v následujících dnech rostli v tvé milosti. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

S: Amen.

Požehnání svící:

P: Modleme se.

Bože, ty jsi poslal svého Syna do světa jako světlo. Požehnej † tyto svíce, ať nám ve dnech adventu připomínají Ježíše Krista, který chce osvítit každého člověka. Jako každou neděli zapalujeme nové světlo na této svíci, tak nás nech růst v lásce Kristově. Připrav nás ke slavnosti svého narození a jednou nám dej uvidět jeho slávu plnou milosti a pravdy. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

S: Amen.

Pokropí se věnce a svíce, zapálí se první svíce. Světlo lze předat věřícím.

Přitom se doporučuje zpěv.

Přímluvy:

P: Voláme k našemu Pánu Ježíši Kristu, jehož poslal nebeský Otec do světa, aby vedl všechny lidi ke světlu pravdy a milosti.

K: Za celou církev, aby v tomto období před celým světem dosvědčovala radostnou zvěst a šla cestou k Bohu. (-ticho-)

Modleme se k Hospodinu.

S: Pane, smiluj se, Kriste, smiluj se, Pane, smiluj se.

K: Za všechny národy země, aby vyhlížely pravé světlo a uslyšely Boží zvěst. (-ticho-, a dále obdobně jako po první prosbě.)

K: Za naše farní společenství, aby pro ně byla adventní doba dobou obrácení a smíření. . .

K: Za naše rodiny, za rodiče a mládež, aby hledali Boha v zastavení a ztišení, v modlitbě a pokání, v laskavosti a lásce. . .

P: Prosme slovy našeho Pána za příchod jeho království

S: Otče náš. . . Neboť tvé je království. . .

Poslání

P: Milosrdný Bůh nám daroval víru v příchod svého Syna. Ať vás požehná a posvětí světlem své milosti.

S: Amen.

P: Ať vás učiní pevnými ve víře, radostnými v naději a horlivými ve skutcích lásky.

S: Amen.

P: První Vykupitelův příchod ať vám je zárukou věčné slávy, kterou nám daruje, až opět přijde v oblacích.

S: Amen.

P: To ať vám daruje Trojjediný Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.

S: Amen.

P: Jděte v pokoji.

S: Bohu díky.

Poznámka: Nedávno se v Neuendettelsau konala konference Luterské liturgické konference Bavorska. Téma znělo dosti překvapivě: Požehnání. Se žehnáním, či tuzemsky řečeno „svěcením" něčeho se občas setkáváme na veřejnosti či v televizi a bývá nám přitom trapně - právem. Pokoncilní obnova, která z magicky vypadajících svátostin učinila bohoslužby slova, zvěstovaného do konkrétní situace, k nám ještě bohužel nedorazila. Exegeze (odborný výklad biblického textu) na konferenci naznačila, že od biblického pojmu požehnání se otvírají obrovské možnosti pro obnovu i jednotu církve (materiály konference postupně zveřejníme). Katolické „Benediktionale" bylo na konferenci hodnoceno jako „zcela evangelická kniha". Přinášíme z něho ukázku a prosíme čtenáře, aby se vyjádřili, zda považují za účelné uveřejnit další ukázky. Připomínáme, že Benediktionale má v katolické církvi pouze vzorovou, nikoli závaznou funkci.

připravil -jv-

Za podpory mnoha dobrých lidí se nám, třem studentům Institutu ekumenických studií v Praze, podařilo účastnit se ve dnech 26. 7. - 1. 8. 1997 letní teologické školy Living Theology ve Velké Británii. Akce je pravidelně (cca posledních 30 let) pořádána jezuitským řádem pro vzdělávání laiků. Toto vyprávění by se chtělo podělit o některé zážitky. Chtělo by být také poděkováním těm, kdo nám umožnili účast.

Cesta

Vypadala přesně jako všechny dlouhé cesty. Snad až na to, že britští řidiči autobusů jsou tak o 500 % milejší než ti naši. Někde skoro u cíle jsme seděli v nádražní hale v Chelmsfordu. Podle mapy jsme si představovali Chelmsford jako méně významné městečko Essexu. Tak moc jsme se nepletli. Jen s tím, že v Anglii mají méně významná městečka přibližně rozlohu Brna. Venku se předvádělo pravé anglické počasí - lilo. Seděli jsme tedy na lavičce a tvářili se přiměřeně povětrnostním podmínkám. Kolem vdokola se shromažďovali lidé staršího a důstojného věku (ale s důstojností to nepřeháněli). Srdečně se navzájem zdravili. Pomalu nám docházelo, že pravděpodobně jedou na stejnou akci jako my. S pobavením jsme si říkali, že jsme zvědaví, jak jim ta teologie půjde. O týden později jsme měli čerstvou zkušenost, že jim teologie nejen šla, ale že by byli s to „strčit do kapsy" leckterého průměrného českého studenta teologie (nás nevyjímaje).

New Hall

Bylo to první .živé" setkání s anglickou výběrovou internátní školou. Správní Češi o jejich existenci jakési představy mají, protože reálie o Anglii čerpali z Christieové, Sandersové, Kiplinga a Cronina. Ale vidět na vlastní oči a dokonce v něčem takovém bydlet - to už je jiná. Tak tedy. . . anglická výběrová internátní střední škola (a tedy i New Hall) vypadá přesně tak, jak si ji představujeme. Historická budova s bludištěm chodeb, v pozadí přistavené nové internáty ve stylu, který se se staršími stavbami nejen snáší, ale i doplňuje, pověstný anglický trávník, staré stromy, příjezdová cesta lemovaná alejí starých lip a do nejbližší vesnice přes míli. Pokud jsme měli šanci nahlédnout do učeben, připadali jsme si trochu jako ve snu. Průměrný český učitel je sice v rámci studia drezůrován mít ponětí o tom, jaké vybavení a pomůcky by k tomu kterému předmětu byly ideální. Ale žádný český učitel (až na výjimky) neviděl školu, na které by to bylo normální (pro všechny předměty, prosím).

Škola je vzorně vedena řádovými sestrami - Strážkyněmi Božího hrobu, které se různým putováním dostaly až do tohoto kouta Anglie. Vlasta je láskyplně přejmenovala na „Hrobkyně", což od ní bylo výrazem nejvyšších sympatií.

Teologie

Na tomto letním teologickém podniku se sešlo asi 130 až 150 lidí. Věkové kategorie různé. Trochu podivuhodné bylo, že věkový průměr přednášejících byl asi poloviční vzhledem k věkovému průměru posluchačů. Ale vzhledem k úrovni přednášek to nebylo nijak na závadu. Neměli jsme, žel, osobní zkušenost se všemi bloky přednášek. V době, kdy jsme se hlásili, byla již některá aktuální témata beznadějně obsazena. Navíc jsme byli jen tři a témat v každém bloku bylo šest. Pro první přednáškový blok byla na výběr témata: Dějiny eucharistie, Úvod do teologického myšlení z ekumenické perspektivy, Živá tradice církve - od Nicey do 2. vatikánského koncilu, Etika mezilidských vztahů, Téma vykoupení v současné filmové tvorbě, Duch svatý a církev; pro druhý: Historický Ježíš a Kristus víry, Důkazy Boží existence, Markovo evangelium - interpretace z hlediska spirituální teologie, Úvod do knihy Zjevení, Teologie práce, Úvod do myšlení René Girarda.

Naše (částečná) zkušenost s přednáškami však vypovídala o pečlivém výběru i přípravě lektorů. Pokud jde o úroveň, tak studenti Institutu ekumenických studií měli sem tam nepatrný náskok v oblasti teorie. O trochu větším předstihu by se dalo mluvit snad v oblasti praktických problémů, které u nás byly žhavě diskutovány v době totality.

Pokud jde o účastníky, nedají se nazvat s čistým svědomím posluchači. Přednáškám pozorně naslouchali, ale tím jejich zájem nekončil. Diskuse (často pokračující i vymezený přednáškový čas) byly normálním jevem. O teologii se tu navíc nespekulovalo pro vědu samu. Lidé přinášeli své vlastní postřehy a zkušenosti, hledali souvislosti pro své životy, životy svých rodin i společenství. Pokoušeli se odpovědět na otázky, které nebyly akademické, ale vzaté přímo ze života. Proti našemu prostředí však byly diskuse ukázněnější. Nejevily se jako boj, v kterém je nutno potřít názor protivníka (a pokud možno ho obrátit i na názor pravý). Byly sdílením se, společným hledáním cesty dál. Na obou stranách bylo vždy patrné úsilí dobrat se něčeho pozitivního. Názor každého byl brán vážně. S lítostí jsme pomysleli na to, že toto je zřejmě jeden z plodů dlouhé výchovy k demokracii. Trochu skepticky jsme se pokoušeli počítat, kdy by se toto jednání mohlo stát normou i v našich krajích.

Lidé

Lidé na Living Theology byli nejrůznější co do povolání, demonimační příslušnosti (sice převažovali katolíci, ale potkávali jsme i příslušníky jiných denominací), věku (převažovali ti starší), zájmů a vzdělání. Bez výjimky však milí. K nám - exotickým hostům - byli milí zvlášť. Jejich otázky, které se týkaly nás samých, politické i náboženské situace u nás, jsme vnímali méně jako zdvořilostní konverzaci a daleko víc jako skutečný zájem, vedený úsilím pochopit. A co víc - pomoci. A co úplně nejvíc - touhou a ochotou sdílet své zkušenosti a naučit se něco i od nás. Až nás to zaráželo - co bychom mohli my, malí čeští lidičkové, věkem mezi těmi nejmladšími, dát lidem kolem nás? Vždyť převažující zkušeností průměrného českého křesťana je pasivita (pokud nehodlá riskovat příliš mnoho problémů). A tady jsme zažívali skrze zájem i vstřícnost a svobodu těchto lidí. Svobodu, která měla až uzdravující radostný rozměr. Svobodu, která byla v úzkém vztahu s přijetím druhého.

Ještě jedna věc pro nás byla nová a trochu překvapivá. Účast lidí s handicapem. Jejich plná integrace je ve společnosti jako je tato zcela samozřejmá. A vlastně je těžké psát o nich jako o lidech s handicapem. Protože to byli lidé, kteří sice měli své tělesné problémy a omezení, ale ve skutečnosti jsme se málokdy setkali s tak zralými osobnostmi. Spíš máme my co děkovat jim za to, jakým způsobem nás obohatili.

Závěr

Ani jsme se nestačili pořádně rozhlédnout a týden přednášek, diskusí, modliteb a krásných lidských setkání uběhl. Když jsme se rozjížděli do různých koutů Británie, bylo nám, Čechům, trochu smutno. Ale někde v koutku duše doutná naděje, že třeba bude jednou znovu možné letní školu navštívit.

Darina Píchová, Vlasta Lišková, Jan Kirschner

Potreba a vznik iniciatívy „zdola"

Ako väčšina aktivít, ktoré prežili pád komunizmu a s prichádzajúcou demokraciou výnimočne nezanikli, aj Teologické fórum vzniklo pôvodne z malého kruhu priateľov - kňazov aj laikov, ktorí sa pravidelne stretávali na celodenných stretnutiach raz mesačne už niekoľko rokov aj počas komunizmu. Vzniklo .zdola" na základe osobných kontaktov s cieľom hľadať nové cesty pastorácie. Súčasný katolicizmus na Slovensku je síce ešte davový a ľudový, ale úbytok záujmu más o aktívny život v katolíckej cirkvi má i na Slovensku výrazne stúpajúcu tendenciu. Počas totality plné kostoly na dedinách na nedeľných omšiach ukazujú dnes už len polovičnú návštevnosť. Ak pred rokom 1989 mladí ľudia navštevovali nedeľné bohoslužby čiastočne z revolty voči režimu, čiastočne zo submisívnosti voči rodičom či z dôvodu vlastného hľadania čohosi duchovného ako protiváhy štátneho materializmu, dnes sa im ponúka mnoho iných možností. Tiež začínajú byť dospelejší, vyberajú si, porovnávajú rôzne ideológie a ich ovocie. A tak kostoly na dedinách navštevuje 80 % ľudí v dôchodkovom veku. Dnes už sa tiež nemožno vyhovárať na stranu a vládu, keď sa tu a tam zverejní nejaký škandál, vzniknutý v dôsledku zlyhania cirkevného činiteľa; dnes už všetci zodpovedáme za image cirkvi sami a tí, ktorí si predtým mysleli, že veriaci sú vždy zásadoví dobrí ľudia, odchádzajú.

Výnimkou v návštevnosti kostolov sú snáď len farnosti s mladšími aktívnymi kňazmi, ktorým sa po roku 89 tiež otvorili možnosti tvorivo realizovať svoju zodpovednosť a neziskovo .podnikajú" na cirkevnom poli formou vedenia malých základných spoločenstiev. Mnohých z nich sme mali možnosť vidieť na stretnutí Teologického fóra v Bratislave; spoločne dokázali vytvoriť a udržať v priebehu niekoľkohodinového programu pozoruhodne sympatickú atmosféru pre všetkých. Civilným prejavom a oblečením i prirodzeným nenadradeným vystupovaním umožnili aj laikom, aby sa cítili a prejavovali ako dospelí aspoň v tomto prostredí cirkvi.

V januári a v júni t. r. prebehli stretnutia Teologického fóra trochu ináč. Doterajšie mesačné stretnutia v užšom kruhu priateľov mali na programe prednášky z rôznych vedných odborov s prepojením na teológiu a potreby konkrétneho života i osobné zdieľanie prostredníctvom blízkych priateľských kontaktov. Stretnutia sa konali obyčajne na farách, ktoré prijali 20 - 30 účastníkov. Ich cieľom bolo hľadať riešenie praktických teologických otázok, s ktorými sa stretávali diecézni kňazi v pastorácii. Hlavným iniciátorom a organizátorom Teologického fóra je P. Karol Moravčík, ktorý úzko spolupracuje so spolubratmi kňazmi P. Srholcom, Sucháňom, Prachárom, Mikluščákom a inými. Pri hľadaní sa inšpirovali okrem domácich skúseností aj súčasnou teológiou zo zahraničia. Možno aj vďaka nekonformnímu hľadaniu Teofóra v slobodnejších vodách sa zatiaľ žiadny z biskupov Konferencie biskupov Slovenska neodhodlal vyhovieť pozvaniu a zúčastniť sa práce Teologického fóra. Na poslednom stretnutí v júni t. r. však prijal účasť hneď predseda biskupskej konferencie Mons. Rudolf Baláž.

Sympózium Téma Boha na konci novoveku, 27. 1. 97

Postupné rozširovanie záujemcov o hlbšie žitie svojej viery uprostred rozkolísaného sveta a neustály záujem o radikálne hľadanie nových ciest zvlášť zo strany laikov si vyžiadalo usporiadať občas tzv. otvorené stretnutie Teologického fóra. Prvé také otvorené sympózium bolo usporiadané koncom januára tohto roku v dome karpatskonemeckého spolku v Bratislave s názvom Téma Boha na konci novoveku. Stretnutie vtedy moderoval Dr. Pavel Mikluščák, bývalý profesor Teologického inštitútu J. Vojtaššáka v Spišskej Kapitule, terajší tajomník Konferencie biskupov Slovenska. Na stretnutí odzneli prednášky zo štyroch odlišných vedných odborov, všetky sa týkali ústrednej témy z inej strany: teológ Karol Moravčík nahlas uvažoval o Bohu z hľadiska oslovenia profánneho demokratického sveta; politik Ivan Šimko hovoril o starozákonnom a novozákonnom poňatí Boha a o význame religionistiky v demokratickom usporiadaní spoločnosti; umenovedec Ladislav Čarný pootvoril zaujímavý pohľad súčasného umenia na interpretáciu Boha v dnešnom svete a nakoniec Pavol Židek hovoril o Bohu z hľadiska religionistiky. Odprednášané príspevky vyvolali pozoruhodný záujem účastníkov, čo bolo zjavné nielen v diskusii, ale aj z debát v kuloároch.

Sympózium Kresťanstvo v konfrontácii s novými náboženskými prúdmi, 16. 6. 97

Záujem publika si vyžiadal ďalšie stretnutie, ktoré sa konalo tentoraz v budove Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave za účasti asi 80 záujemcov; zúčastnil sa tentokrát i biskup Rudolf Baláž. Sympózium moderoval a úvod k nemu predniesol P. Karol Moravčík. Teológ Jozef Leščinský, exegeta vyučujúci na Teologickom inštitúte J. Vojtaššáka v Spišskej Kapitule, pripomenul v prednáške .Teologická interpretácia a inkulturácia", že teológia nesmie len verne opakovať, čo sa naučila v minulosti, ale má vážnu povinnosť dar pravdy znova v každej dobe a pre každú odlišnú kultúru reinterpretovať: „Teológia musí zohľadňovať svet, ktorý nás obklopuje, ináč sa stane preň zbytočnou". Teológ preto musí viac než predtým respektovať pri svojej práci nároky súčasnej vedeckej hermeneutiky. Imrich Sklenka a Igor Kapišinský sa zamerali na vzťah kresťanstva a prírodnej vedy s tým, že nie všetky pokusy popredných prírodovedcov (jadrových fyzikov, astrofyzikov a pod.) exaktne sa vysporiadať s tajomstvom vesmíru sú korektné, hoci niekedy používajú duchovné pojmy; pokusy „dokázať" Boha pomocou matematických rovníc budú zrejme tak neodolateľným pokušením ako pokusy práve opačné - dokázať exaktne, že Boh existovať nemôže. Prednáškový tandem sa vhodne dopĺňal nielen odlišnosťou vedeckého pohľadu, ale i vyváženosťou čo do typológie osobností: prvý introvertovaný typ pozorne vážiaci hĺbku slov, druhý jednoznačný extrovert s takmer nekonečnou šírkou tematického záberu i s typicky extrovertovaným prednesom. Poslednou prednáškou s názvom Dvojznačnosť vzťahu religiozity Nového veku a kresťanstva sa predstavil Pavel Mikluščák. Porovnanie obsahovej náplne a cieľov New age s kresťanstvom publikum obohatilo o nové pohľady.

Záver

Prvé aj druhé sympózium Teologického fóra prinieslo nielen obohacujúce podnety pre teologických odborníkov v diskutovaných otázkach, ale pôsobí povzbudivo i na všetkých prítomných, pretože ktosi kompetentný berie vážne dospelosť ich viery, nádeje a lásky. Každý z prítomných si mohol znovu pripomenúť, že teológia má prinášať službu svetu, ktorý ju obklopuje, ináč sa stane soľou, ktorá stratila medzi potravinami zmysel a môže sa použiť len na účel, ktorý je navrhnutý v Matúšovom evanjeliu (Mt 5,13). Všetci si tiež mohli všimnúť, že aj v ich cirkvi sú náznaky sviežeho života v prevetrávaní aktuálnych otázok a hľadaní odpovedí pre dnešného človeka. Riešenie niektorých otázok si bude vyžadovať osobnú angažovanosť, v ktorej sa tiež potvrdí (alebo vyvráti) spojenie teológie so skutočným životom. Predpokladáme, že v mnohých účastníkoch skrsla nádej, že snáď aj cirkev na Slovensku je schopná pokánia a zmeny zmýšľania. Perspektívne Teologické fórum je živým dôkazom tejto nádeje.

- kl -

Za novou Encyklopedii náboženství sice Karmelitánské nakladatelství v tiráži doporučuje žádat plných 730,- Kč, za své peníze však kupec rozhodně dostane odpovídající hodnotu: 2500 hesel a stovky barevných vyobrazení, navíc - na rozdíl od některých podobných podniků - v poměrně spolehlivém překladu. Vydavatelé některá hesla, potřebná pro českého čtenáře, doplnili, třebaže dílo nadále trpí nemocí většiny překladových slovníků, totiž neúměrně malým podílem domácích reálií. Zejména se to týká „neřímskokatolických" témat, takže například Němci I. von Döllingerovi je věnováno poměrně dlouhé heslo, Čech Karel Farský je postrádá; a článek o starokatolictví je přitom neúměrně delší než heslo o CČSH. Totéž platí o obrazovém materiálu, kde rovněž převládají fotografie z ciziny. Ediční námět pro nakladatelství: což tedy nepřipravit encyklopedii českého náboženství?

Aleš Opatrný v témže nakladatelství pod názvem Pastorační situace u nás - Analýzy a výhledy vydal sbírku sedmi svých přednášek či úvah na dané téma. Jeho slova by neměla zapadnout bez odpovědi: Má-li připravovaná místní synoda znamenat nějaký přínos, měla by se zabývat myšlenkami, které Opatrný často velmi trefně shrnuje (třebaže jistě všechny nepocházejí od něho a třebaže se všemi jeho názory nemusíme plně souhlasit). Samozřejmě ovšem kniha neřeší základní otázku, jak potřebné změny v dané situaci prosadit, tj. zejména s lidmi, kteří jsou k dispozici v základně (sám Opatrný vedle jiných symptomů konstatuje např. pasivitu mnoha „laiků" a nerudný negativismus mnoha „kněží") i ve vedení. Mně osobně navíc v jeho podání trochu vadí jistá jednostrannost vzhledem k problému vyrovnání bývalé „podzemní" a „veřejné" církve. Tato jednostrannost není sice absolutní, přesto však tu nejspíš nejde o spravedlivé a nestranné hodnocení. Příklad za mnohé: Na straně 42 se A. Opatrný pokouší o stanovení „základních orientujících pozic pro hodnocení minulé doby". Hned první jeho „základní orientující pozice" pak zní: .zavádějící je takové dělení a hodnocení, kde jsou glorifikovány všechny neoficiální aktivity jako takové a odmítány nebo přinejmenším za podezřelé vydávány všechny aktivity, dělané veřejně a oficiálně". Je to sice samo o sobě svatá pravda; málokdo soudný by však asi právě toto považoval za první ze „základních orientujících pozic" ve vztahu k minulosti, a ještě horší je, že Opatrný ani slovem nezmíní pravdu opačnou: že zavádějící je také hodnocení, které z oficiality vyvozuje legitimitu a z mimořádného postupu v mimořádné době dělá těžký hřích jen proto, že chyběl papír s kulatým razítkem. - Ano, naše církev je na mnoha místech hluboce zraněná a léčba může bolet. Netřeba ale sypat do ran sůl.

Do třetice od Karmelitánů: Maria Widl, spolupracovnice známého sociologa náboženství P. Zulehnera, v knize Křesťanství a esoterika vysvětluje psychologické, sociologické a teologické souvislosti „nových náboženských hnutí". Nejde jí o detailní popis jednotlivých směrů, ale o něco mnohem užitečnějšího: o porozumění základním motivům, o vzájemné souvislosti, o náčrt možné pastorační reakce církve na novou situaci. Kniha důležitá pro každého, kdo usiluje o pochopení současného duchovního a náboženského hledačství.

 

Po třiceti letech od původního vydání u nás vychází Apoštolské vyznání víry - Krédo - Promluvy Louise Evelyho k laickým bratrstvům Karla de Foucaulda. Tvoří ji řada krátkých odkazů a otázek, seřazených podle jednotlivých částí Apoštolského vyznání víry. Stojí za to srovnat si Evelyho pojetí víry s naším vlastním porozuměním Krédu v kontextu běžného života. Kniha může pomoci i při přípravě na křest. (Překlad V. Bartoše vydalo vydavatelství a tiskárna Grantis, Smetanova 510, 562 01 Ústí nad Orlicí, tel. a fax 0465/525471.)

 

Dějiny raného křesťanství od švýcarského badatele Francoise Vougy jsou

moderním a důkladným rozborem tématu, kriticky vážícím všechny dostupné

prameny a usilujícím nejen o popis a návaznost jednotlivých událostí, ale

také o jejich kulturní a sociologické zařazení a zhodnocení. Jde o základní

práci k danému tématu. Vydal Vyšehrad a CDK.

K dějinám se vztahuje i dlouho očekávaná práce Česká bible v dějinách národního písemnictví od zesnulého Vladimíra Kyase (Vyšehrad). Ukazuje, v jak těsné symbióze s knihou knih se náš jazyk a vůbec náš národ vyvíjel. Ve stejném vydavatelství vychází společná práce Hanse Künga a Heinricha von Stietencron Křesťanství a hinduismus. Jde o první svazek širšího projektu, ve které Küng spolu s odborníky na jednotlivá světová náboženství hledal styčné body i problémy ve vztazích mezi náboženstvími. Mír ve světě totiž podle motta řady není možný bez míru mezi náboženstvími, ten zase bez dialogu náboženství, a ten bez vzájemného poznání. Knihy nezbytné pro všechny zájemce o mezináboženský dialog a vůbec o hlubší poznání světových náboženství.

Epilegomena od Zdeňka Bonaventury Boušeho jsme z větší části mohli číst již v samizdatu jako dopisovou a polemickou přílohu jeho pokusu o katolickou liturgiku (známého tehdy spíše pod krycím jménem Babička). S pomocí přátel byla Epilegomena v počtu 300 kusů vydána nákladem vlastním a pomalu se rozcházejí mezi těmi, kdo mají rádi muže, který tolik trpěl sám sebou, terorem komunistického státu i nepochopením ze strany bratří v úřadě. Škoda jen, že brožura neobsahuje více Boušeho textů o liturgii, které patří k tomu nejlepšímu, co bylo na toto téma v Čechách napsáno; a škoda, že náklad nemohl být desetkrát větší. Autorův pokus o obnovu a osvobození křesťanské liturgie a života církve vůbec sice jako by zašel pod náporem církevní i státní „normalizace", ale semeno slova zůstává a cítím, že už přineslo mnoho ovoce, třebaže snad skrytého a neoslnivého. Proto je dobré si toto slovo připomínat. Bohužel, .některá práce se uzavírá, jako se uzavírá nevyhojená rána", a některý život také. . . Podrobnou recenzi Boušeho knihy z pera Lenky Karfíkové najdete v Teologickém sborníku 3/97. Kromě toho jiné zajímavé texty zejména na hlavn téma sešitu: Lidská práva ve společnosti a církvi.

V Souvislostech 2/32/96 na téma Stáří mě zaujala (a otřásla mnou) Didunykova „reportáž" z domova důchodců Obyvatelé. Propadáte-li dojmu, že je kolem nás v podstatě vlastně všechno v pořádku a že se blížíme civilizovanému světu, přečtěte si ji. - A vůbec se redakci podařila dobrá čítanka k ars moriendi. Což je nezbytná součást ars vivendi.

JaS

Vážená paní Slámová,

chtěl bych reagovat na Váš názor na televizní Křesťanský magazín, který jsem si se zájmem v Getsemanech přečetl. Předně Vás mohu ujistit, že křesťanský magazín není velvyslancem naší církve v televizi, i když je snadno některými lidmi takto chápán podle známého zcestného pocitu, že „co je v televizi, je oficiální názor", v tomto případě ale čí názor? Pokud chápete církev jako společenství všech křesťanů u nás, pak musíme konstatovat, že není nikoho, kdo by v této zemi mohl mluvit jejich jménem. Nebo snad označuje tento výraz ve Vašem dopise prostě katolíky, takže pro Vás „církev = katolická církev"? To by bylo krajně přezíravé vůči nekatolickým křesťanům, kteří se na práci této redakce v souladu se zákonem od prvopočátku a velmi aktivně podílejí. Členové redakce jsou jmenováni svým řádným zaměstnavatelem, a tím je jednoznačně Česká televize. Ona je platí a jí odpovídají redaktoři za svou práci. Nejsou vyslanci nikoho jiného.

Za druhé: magazín obsahově je (nebo by měl být) určen širokému televiznímu publiku, jako jiné televizní pořady. Přiznám se, že magazín jako „náš pořad" je pro mne nepřijatelná představa. Zahrnuje totiž nedobrou vidinu „nenašeho diváka", který si v okamžiku, kdy tento „náš pořad" začíná, řekne „Aha to jsou zas ti nábožníci! Nic pro mě...!" - a vypne televizor. Co se týče evangelizace prostřednictvím médií, zastávám názor, že evangelizace v plném a pravém slova smyslu není možná bez svědectví živých věřících z masa a kostí (Pán Ježíš neřekl „Jděte a pište, vysílejte. . .!", ale .Jděte a hlásejte evangelium...!"). Magazín by tu mohl být místem prvního setkání, prvního kontaktu obyčejného televizního diváka s křesťanstvím, kterému je u nás už většinou dost vzdálen. O totéž se snažíme i s kolegy z rozhlasové náboženské redakce, kde pracuji.

S tím souvisí za třetí požadavek profesionality. Ta je jistě dodnes slabinou křesťanské práce v médiích, zvláště v televizi, kde je to nejnáročnější a nejtěžší. Co se ale televizního žánru pořadu, který má na starosti Náboženská redakce, týče, je to magazín; a jakkoliv lze mnohé na jeho provedení kritizovat, nelze jej kárat za to, že je magazínem. Rozhodování o tom, co a na kterém místě vysílacího schématu která tvůrčí skupina bude dělat a co naopak dělat nebude, je složitý proces a Náboženská redakce ČT na něj má jen velmi omezený vliv. Zpravodajské šoty z křesťanského světa, které byste chtěla na obrazovce vidět, do magazínu nepatří s takovou samozřejmostí, s jakou se jich domáháte. Navíc jsou produkčně velmi náročné a redakce na ně ani nemá finanční a ostatní potřebné prostředky. Jistě Vás nepřekvapí, když řeknu, že investice do náboženské redakce nejsou pro ČT prioritou všech priorit. Výjezdy do terénu jsou obecně drahé, a kdo se v tom trochu vyzná, ten z vysílaného pořadu rychle vyčte prostředky, které na jeho výrobu byly vynaloženy. Náboženská redakce vládne očividně prostředky skromnými. Tady by konečně mohla začít opravdová výměna názorů na to, jak a pro koho opravdu Křesťanský magazín za daných okolností dělat co nejefektivněji. Má-li být tato debata konstruktivní, musí být vedena na patřičné profesionální úrovni a se znalostí podmínek jeho výroby. Člověk, který do ní vstupuje zvenčí, by měl začít dotazy. Poslední řádky Vašeho dopisu naznačují Váš zájem o takové informace, myslím si ale, že dělat pořad o pořadu není nejšťastnější. Vyvstala by opět otázka, kterou sama kladete, totiž „komu je určen...?" A mohu-li Vám dát nakonec přece jen jednu radu, pak bych Vás prosil, abyste se do skutečné spolupráce při utváření jakéhokoliv televizního pořadu nepouštěla bez minimální profesionální výbavy. S „naší" (!) televizní redakcí jsem nic nekonzultoval, ale domnívám se, že by s touto mou závěrečnou radou souhlasili. Koneckonců, zeptejte se jich sama!

S pozdravem Váš Petr Kolář SJ redaktor Českého rozhlasu člen Mediální komise ČBK

Modely církve po druhém vatikánském koncilu s přihlédnutím ke zkušenosti domácí skryté církve

V sobotu 4. října 1997 pořádala teologická sekce ČKA kolokvium s výše uvedeným názvem. Zúčastnilo se ho asi 50-60 osob. Kolokvium kvalifikovaně řídila Dr.theol. Lenka Karfíková, úvodní slovo přednesl prezident ČKA prof. Tomáš Halík, který byl také prakticky celému jednání přítomen. Následovalo celkem sedm příspěvků od Ctirada V. Pospíšila, Jiřího Hanuše, Petra Piťhy, Odila I. Štampacha, Jana Konzala, Pavla Hradilka a Oty Mádra. Na jednání byli pozváni představitelé našeho episkopátu. Programu se zúčastnil biskupský vikář Aleš Opatrný (celý den), biskup Jaroslav Škarvada (dopoledne) a biskup Václav Malý (závěrečná diskuse).

Výsledek kolokvia hodnotila většina účastníků kladně. Pořadatelům se doufejme podařilo dát podnět k dialogu, který má zatím osmileté zpoždění. Dobrá vůle k dialogu jistě nikomu z účastníků nechyběla. Zatím se však mnohá jednotlivá vyjádření v diskusi vzájemně míjela. Bude vyžadovat jistý čas a úsilí, než se sjednotí slovník, než se naučíme reagovat na skutečně vyslovená slova a ne na řady předsudků.

Nevím, zda tomuto dialogu poslouží, bude-li spojován (jako formálně toto kolokvium) s rozpaky působící přípravou na provinciální synod české a moravské církve. Svolavatelům synodu (diecézním biskupům) chybí nejen společná, ale většině z nich jakákoli vize budoucnosti církve u nás. Církevní báze (tzv. laici), která by především měla k synodu dávat podněty, je dosud příliš nesamostatná, nemá příliš možnosti se vzdělávat a formovat. Teologů, kteří přinášejí inspirující myšlenky, je u nás stále velmi málo. Synod tak, myslím, nemá příliš dobrou prognózu a bylo by škoda, kdyby stejnou prognózu měl právě zahájený pokus o dialog.

-pH

Česko-slovenský region International Ecumenical Fellowship (Mezinárodního ekumenického sdružení) pořádá v neděli 23. 11. 1997 v 15:30 v Základní škole v Černošicích-Mokropsích ekumenický seminář na téma „Izrael v minulosti a současnosti". Hostem semináře je Mgr. Petr Sláma, který přednáší na Evangelické teologické fakultě UK a Institutu ekumenických studií. Písněmi bude doprovázet skupina Ester. Odjezd vlaku z Prahy Hlavního nádraží 14:40, z Prahy-Smíchova 14:50 do stanice Černošice-Mokropsy.

Getsemany v roce 1998

Cena časopisu pro předplatitele pro rok 1998 zůstává stejná. Došlo ovšem

ke zvýšení poštovného, takže celkové předplatné + poštovné je nyní 156 Kč. Oproti tomu cenu ve volném prodeji zvyšujeme na 14 Kč. Doporučujeme těm, kteří si časopis kupují, aby si objednali předplatné (nejlépe na korespondenčním lístku).

Budeme nuceni pozastavovat distribuci časopisu do těch prodejen, které jsou v platební neschopnosti. Čtenářům v Praze, kteří si budou chtít nadále Getsemany jednotlivě kupovat doporučujeme, aby se přeorientovali na Křesťanské knihkupectví v Soukenické ul. Zde je i kompletní nabídka knih nakladatelství Síť. Předplatné + poštovné na rok 1998 ve výši 156 Kč je zapotřebí zaplatit do konce tohoto roku. Je to možné učinit několikerým způsobem:

a) bankovním převodem na účet č. 83107-021/0100

b) poštovní poukázkou typu A (přikládáme)

c) v hotovosti distributorům (tam kde jsou - např. Č. Budějovice, Domažlice, Pardubice, Olomouc) či redakci

d) nově bankovní složenkou (přikládáme)

Poslední formu mohou využít ti, kteří mají poblíž Komerční banku. U pokladny libovolné pobočky KB předají příslušnou částku spolu s vyplněnou bankovní složenkou. Je důležité, aby byl vyplněn váš variabilní symbol, bez kterého nejsme schopni platbu identifikovat. Tato forma platby je bez jakýchkoli poplatků jak u plátce, tak u příjemce.

Všechny ostatní platby jsou zatíženy různými poplatky. Tak např. při platbě předplatného poukázkou typu A zaplatíte 5 Kč, my zaplatíme 3,20 Kč poštovní službě Vakus a 3,50 Kč bance za platební položku. Doporučujeme proto, pokud musíte využívat této formy placení, jednotlivé platby sdružovat (předplatné, čtenářský fond, případné dary) a tak se vyhneme opakovanému placení poplatků.

Sociální předplatné ve výši 100 Kč je určeno pro studenty, důchodce, nezaměstnané a rodiny s malými dětmi. Je umožněno díky některým čtenářům, kteří dávají vyšší částku než je povinná. Patří jim za to dík.

 

Ekumenická biblická hodina s tématem „Křest" bude ve středu 12. 11. 1997 v 18:30 v domě Církve bratrské v Topolské ulici v Černošicích-Mokropsích. Povedou ji společně představitelé křesťanských církví dolního Poberouní.

 

Nakladatelství Síť vydalo v poslední době dvě representativní publikace vhodné jako vánoční dárek:

Bronzová legenda o sv. Vojtěchu byla vydána pro Nadaci sv. Vojtěcha. Seznamuje nás s Vojtěchovým životem na základě dobových materiálů. Osnovu tvoří reliéfy na dveřích katedrály v Hnězdně, bohatě fotograficky dokumentované. Předmluvu napsali břevnovský arciopat Anastáz Opasek a český starokatolický biskup Dušan Hejbal. (Váz., 190 Kč)

Pro F.J.L. Festschrift Foudation byla vydána v anglickém jazyce kniha Passion for Critique. Jde o soubor prací současné teologie k poctě prof. dr. F. J. Laishleyho S.J. z Londýnské univerzity, který napsali jeho žáci, které vedl či vede při doktorských pracích. Jednou z autorek je Ivana Dolejšová, ředitelka Institutu ekumenických studií v Praze. (Váz., 236 str., 150 Kč)