Reakcionáři se vracejí

Konec novověku: Proč papež Benedikt XVI. znovu otvírá dveře katolickému antimodernismu

Měli by být ateisté Benediktu XVI. vděčni? Ano, měli. To napsal po volbě papeže anglický historik Timothy Garton Ash. Podle jeho názoru tento pontifex uspíší odkřesťanštění Evropy, třebaže má v úmyslu opak. Nakonec bude nejvyšší představitel katolíků bezmocnější a kostely prázdnější než kdykoli předtím. (Süddeutsche Zeitung 22. 4. 2005, angl. originál: Guardian, 21. 4. 2005)

Je možné, že to byla prorocká slova. Udělením milosti lefebvristům ukončil papež krátkou renesanci katolicismu a znovu vyvolává staré protiřímské afekty. Odkud se ale bere stoická důslednost této politiky? Provozuje papež catholic branding, aby dal svému náboženskému společenství na světovém trhu náboženství punc nezaměnitelnosti? Nebo mu jde pouze o někdejší krásu latinské mše, tedy o to, aby zrušil „herezi neformálnosti" (Martin Mosebach), která se po Druhém Vatikánském koncilu v církvi rozšířila?

To mohou být motivy, ale důvody to nejsou. Kdo hledá důvody, měl by je hledat v papežově myšlení, přesněji v jeho kritice moderní společnosti a v jeho výkladu bible. Ten se točí kolem tří otázek, a kdo ty zodpoví, začne tušit, proč by měl v církvi opět přijít ke slovu antimodernismus. Otázky znějí: Za koho zemřel Ježíš na kříži? Proč je novověk nebezpečný? Koho reprezentuje církev?

Student Joseph Ratzinger promoval prací o Augustinovi a habilitoval se prací o Bonaventurovi, „knížeti mystiky". S chladnou vášní sledoval především jednu myšlenku, totiž smíření biblického monoteismu s antickým myšlením, s Platonovou a Aristotelovou filozofií. Už tehdy se mu převratná radikalita monoteismu, ona židovská a raně křesťanská revoluce ducha, která svrhla nevěrohodné bohy antického nebe, jevila dost podezřelá. Opravdu: Tvrzení, že utrpení a oběť patří k podstatě dějin, je od Mojžíšových a Ježíšových časů tím, čím bylo vždycky - mýtem.

Za smíření antiky a křesťanství, tak zní výtka jeho kritiků, zaplatil Ratzinger vysokou cenu. Pro něho je veškeré stvoření „napjato na kříži" viny a utrpení. On sám už nerozlišuje mezi existenciálním neštěstím a politickým bezprávím, mezi utrpením nemocných a umírajících a utrpením vykořisťovaných a utlačovaných.

Ratzingerovi se vytýká „helenizace křesťanství", a ta je kamenem úrazu. Čím víc Ratzinger svoji teologii kříže zasazuje do řecké metafyziky, tím více se zbavuje židovského dědictví, jímž je protest proti bezpráví a útlaku právě tak jako zaslíbení pozemské spravedlnosti. Zkrátka, kritikové mají za to, že Ratzinger ukvapeně uzavírá mír se světem a zbavuje palčivosti problém teodiceje, tedy Jobův zoufalý nářek nad Bohem, který nechá svá stvoření trpět. Neboli, jak tvrdí jeho tübingenský kritik Hermann Häring: Ratzinger vytěsňuje otázku po spravedlivé společnosti a konejší lidi „nadčasovou nadějí, vkládanou v onen svět".

Přesto by nebylo spravedlivé podezírat papeže, že bezhlavě zastává metafyziku utrpení či dokonce heroizuje oběť jako Mel Gibson svým filmem Utrpení Krista. Jakkoli ho fascinuje temně imaginativní politika protireformace, Benedikt nevidí vyšší smysl v utrpení, nýbrž v „lásce", s níž Bůh vždy předchází člověka. Ale myšlenka společenské spravedlnosti zůstává papeži děsivě vzdálená; jeho teologie je individuálně etická a v podstatě se soustřeďuje na jednotlivce. Kdo zavede řeč na společnost, je okamžitě podezřelý jako „modernista" nebo ještě hůř  „liberál".

Z čeho se rodí intelektuální afekt proti „novověku" a „osvícenství", není těžké říct: Už z pohledu studenta Ratzingera ničí duch Západu šťastnou symbiózu řeckého myšlení a teologie. S příchodem osvícenství překračuje drzost filozofů všechny meze, už se jim nechce ležet před teologií na břiše, jak nařídil Bonaventura. Hrůzu nahání Ratzingerovi přirozeně Emmanuel Kant, neboť z jeho spisů vysvítá pro sekulárně uvažující, že Bůh plave „nedokázán ve vlastní krvi" (Heinrich Heine). Francouzská revoluce činí pak Kantovo slovo skutkem, po ní se hrnou na světové jeviště davy samospasitelů. V nástupu osmašedesátníků vidí Ratzinger návrat (zlo)ducha revoluce a i teologové osvobození jsou pro něho prakticky marxistickými misionáři v kněžském rouše. Tehdy řekl: „Viděl jsem strašnou tvář této ateistické zbožnosti nezakrytou."

Sotva které slovo má pro Ratzingera tak temně kovový zvuk jako „liberalismus" nebo „svoboda". To jsou pro něho výbušné nálože, které zničily západní jednotu řeckého rozumu a křesťanské zvěsti. Člověk říká „svoboda", hraje si na Boha a chce nebe na zemi. Zapomíná, že stvoření je „ve své podstatě" rozumné a Kristova sebeoběť dala dávno smysl veškerému utrpení na světě.

Jistě, byla i období umírněnosti. Před Druhým Vatikánským koncilem a v letech před zvolením papežem zněla Ratzingerova kritika liberalismu o něco přívětivěji. Avšak mezitím jeho diagnóza doby opět potemněla; moderna se Ratzingerovi jeví jako ztracený projekt, takříkajíc au fond perdu, eschatologicky zcela nezajištěný, v němž se to hemží samospasiteli, relativisty, stoupenci potratů a chovateli lidí. Že mu genový výzkum nahání husí kůži, to se dá ještě pochopit, ale někdy to vypadá, jako by papež stále ještě bojoval proti bohům marxismu, což v době, kdy je kapitalismus udržován při životě hromadami peněz daňových poplatníků, rozhodně působí komicky.

A co má antimodernismus společného s lefebvristy? To je jednoduché. Dnes, za soumraku novověku, musejí být církevní řady pevně semknuty na obranu před chladným severem, před pohrdaným liberalismem. Reakcionáři Bratrstva sv. Pia tady prokazují papeži cenné služby, protože i oni jsou odpůrci moderny, byť mnohem radikálnější než pontifex sám. Ale zároveň jsou - a v tom vězí celá ta obludnost - zarytí antijudaisté. Nejen že dávají židům vinu za Ježíšovu smrt; z jejich pohledu, podobně jako z pohledu antisemitů 19. století, židé zavinili všechno - kapitalismus, demokracii, rovnost a svobodu. Není divu, že Marcel Lefebvre měl blízko k francouzskému pravicovému extremistovi Jean-Marie Le Penovi.

Že papež Benedikt v boji proti liberalismu učinil lefebvristické antisemity společensky přijatelnými, v tom spočívá onen často zmiňovaný politický i (dosud nepochopený) teologický skandál. Protože teď je jasné, koho reprezentuje římská církev. Nereprezentuje trpícího, ke světu obráceného Vykupitele, nýbrž vítězného Krista platonské teologie, která zvěstuje jedinou, triumfující pravdu: Ať jsou poměry sebeďábelštější, nad bezbožným modernismem nakonec zvítězí nadčasová spása církve. Křesťanství, prostoupené duchem helenismu a odvolávající se na židovské dědictví jen slovně, se stahuje zpět na Petrův stolec, což je očividně tragická situace. Redukuje se tím na spirituální kultovní náboženství, jež se spokojuje s meditativním seberozplýváním víry.

Neklame-li nás zrak, pak snadné vítězství připadlo liberálnímu mainstreamu - ten přitom nemusel vynaložit sebemenší duchovní úsilí. Triumfovat mohou i ezotericky navoněná, podomácku vyrobená náboženství, jimž byly bezpodmínečné morální nároky evangelia už dávno trnem v oku. Pravdou je, že interregnum, kdy byl Benedikt světovým intelektuálem, kdy byl hlasem naděje, je minulostí. Mesiášská energie modernismu, která ironií osudu našla na krátký historický okamžik útočiště v Římě, přešla na Baracka Obamu. Konečně - před smrtí existuje ještě život.

Zeit Online 2009; přeložila Helena Medková