Nakladatelství Vyšehrad vydalo další pozoruhodnou formační pomůcku pro současného katolíka: Laici a klérus? Petera Neunera je knížka útlá, ale nabitá směrodatnými informacemi z celé dosavadní vývojové linie sebepochopení božího lidu, který se kdysi rozhodl instalovat stálé služby společnosti i společenství a zákonitě se tedy dodnes a vždycky bude muset znovu učit užívat takových darů a potýkat se s negativními stránkami dějinného vývoje. Měla by zajímat celý boží lid, nejen klérus a nejen laiky. Všichni totiž - sloužící i obsluhovaní dohromady - tvoří faktický novozákonní boží lid, lid Kristův. Je snadno pochopitelné, že se tak složitý záměr v dějinách prosazoval jen obtížně a s dalekosáhlými omyly - i tentokrát platí, že církev je semper sancta, semper reformanda. Je zdá se nezbytné dobře porozumět všem dějinným zákrutům své vlastní historie, abychom svoje místo v obecném povolání církve nejen trpělivě hledali, ale také s porozuměním dějinám nacházeli. Jak ukazuje pozdvižení kolem posledního kuriálního dokumentu o laicích, všem by prospělo vědět o celé věci a jejích kořenech mnohem víc, než je běžné tisíc let po Řehořových reformách. Jistě s tím souvisí i další nikoliv jen módní problém řady křesťanských církví (včetně katolické ovšem), problém role ženy v církvi. Je totiž nejvyšší čas, aby spolu s oficiálně vyjádřenou papežovou ochotou přiměřeně reformovat pojetí Petrova úřadu z hlediska eklesiologického i obecně ekumenického uzrála konečně také další neméně žádoucí odezva v celém Kristově těle: ochota znovu reflektovat, znovu zhodnotit a v důsledku lepšího porozumění povaze věci i znamením doby reformovat základní vztahy uvnitř božího lidu, lidu z vůle Ducha svatého jakoby rozvrstveného růzností charismat, přesto lidu vždy volaného k jednotě daleko mocnější, než je pouhý slovy vzývaný symbol, romantická iluze o restauraci feudalismu nebo postfeudální drezúra absolutní monarchie. Problém zdaleka netkví jen ve sporech o legitimitu té nebo oné tradice, jde o změnu smýšlení. Takovou práci na společné budoucnosti křesťanských církví nelze svalovat jen na tu nebo onu vrstvu církve, musí k ní pozitivně přispívat svou osobní změnou smýšlení celé tělo církve - od bezejmenných žen tradičních venkovských farností či sborů až po papeže a sebepochopení jeho mocenského aparátu. K tomu ovšem všichni potřebujeme pevnější půdu pod nohama. Neunerova kniha Laici a klérus? tedy vychází jako na zavolanou. Necelých 200 stran se snadno čte i těm, kdo neměli příležitost studovat teologii; kniha by prostě neměla chybět v knihovně nikoho z těch, kdo cítí nějakou odpovědnost za svou osobní spoluúčast na životě církve. Ale hlavně: tuhle knihu se opravdu vyplatí číst od úvodu až po tečku za posledním ilustračním dokumentem. Vyplatí se to právě tak laikovi jako klerikovi.
jk-
Knižní rozhovory Jana Jandourka s biskupem Václavem Malým a prezidentem Křesťanské akademie Tomášem Halíkem z nakladatelství Portál se těší zájmu čtenářů a jejich aktualita je zřejmá. Snad tedy pouze upozornění pro ty, kdo nešli v poslední době kolem knihkupectví (budou-li obě knihy ještě v době vydání tohoto čísla Getseman na pultech), a také připomínku, že oba Jandourkem zpovídaní se zajímavě vyjadřují nejen k současnosti, ale i k minulosti v dobách komunismu, kdy působili v ilegálních strukturách. Jejich svědectví je tak dalším kaménkem do mozaiky poznávání historie a kontextu skryté církve. - Do žánru knižního rozhovoru s církevním hodnostářem patří i interview s bánskobystrickým biskupem R. Balážem, který vydala Matice cyrilometodějská pod titulem Milovat bez lásky a sexu? Z této knihy o sexualitě z katolického pohledu jsem přiznávám nepřečetl o mnoho více než název; ten však rozhodně stojí za zamyšlení. Zdá se mi, že dobře vystihuje největší pokušení jisté části (nejen) katolické církve ohledně milování a jednu ze základních příčin problémů, které v církvi jsou. Vůle „milovat" jen jako asketické cvičení, bez vášně lásky „silné jako žárlivost a silnější než smrt", bez přijatého zakořenění v tělesnosti a tedy sexualitě (třeba i sublimované), to je manichejství naší doby. Pokud církev nepřijímá člověka a člověk sama sebe, může se stěží jednat o křesťanský postoj, natož o milování.
Větší reklamu než sexu či mediálně známým osobnostem V. Malého a T. Halíka je třeba udělat nenápadné brožurce Církev: přístřeší duše od Paula M. Zulehnera, opět vydané v Portálu. Autor, renomovaný rakouský sociolog a teolog, v ní na základě sociologických šetření provádí stručnou a hutnou duchovní diagnózu evropské společnosti i její církve, a tuto diagnózu doplňuje biblickou vizí. Zamyšlení nad tématy jako hodnoty, morálka nebo instituce vedou k prohloubenému vnímání vlastních možností a šancí, k naději pro budoucí působení anebo alespoň ke smysluplnému a plodnému „vzdání" těch aktivit, kterým vypršel vyměřený čas. - Teologický sborník 4/97 se jmenuje Peregrinatio pro Christo, Kolumbán a irská zbožnost. Kromě zpráv o mimořádně inspirativní a dnes svrchovaně aktuální iroskotské spiritualitě přináší i portrét tajného biskupa Stanislava Krátkého Teologie konvergence, integrace a svobody u příležitosti biskupových 75. narozenin z pera osvědčených historiků tajné církve P. Fialy a J. Hanuše.