Tuto otázku položil J. Smolík v Kostnických jiskrách (reformované a evangelikální čtenářstvo), reagoval na ni P. Keřkovský v Křesťanské revui (liberální protestanté) a chci na ni reagovat i já v tomto ekumenickém časopise s katolickým čtenářským zázemím, protože otázka, kterou Smolík klade a Keřkovský v podstatě klást odmítá, odráží skutečnosti, o nichž by se měl vést dialog přes hranice názorových proudů a konfesních větví. Chci přitom reagovat na položenou otázku, nikoli na to, co k ní dosud bylo řečeno. Protestantská éra samozřejmě nekončí, protože tu ani žádná taková éra nebyla. Co však končí (skončilo) a co se jako „konec protestantské éry" projevuje, je to, čemu jsme říkali novověk, a co významně poznamenalo všechny církve, třebaže velmi různým způsobem, takže i dnes soupeřící proudy jako například liberalismus a fundamentalismus, individualismus či tuhý centralismus jsou myslitelné právě jen jako projevy novověku. S koncem této éry má asi každá církev své problémy.
Reformační církve staví konec novověku před otázku, nakolik jsou svázány s novověkem. Je reformace záležitost novověku nebo poslední projev středověku? Přední historička mi na tuto otázku neodpověděla, a zřejmě odpověď ani není v kompetenci historiků. Fenomén reformace je navíc příliš rozporný:
Luther zřejmě patří do středověku, jeho humanističtí souputníci už ne. V reformačních církvích se dosud spíše zdůrazňoval „pokrokový", to jest novověký ráz reformace. Pokud však byl protestantismus svázán s novověkem na život a na smrt, je s ním dnes svázán už jen na smrt. To však nemá být prognóza, jednak proto, že protestantské církve, které dokázaly zvýraznit svou nezávislost na novověku, získaly novou přitažlivost, jednak proto, že protestantismus představuje jen jakousi dobově podmíněnou formu evangelictví - a evangelium má prognózu dobrou. Budoucnost evangelických církví je tedy zřejmě nadějná tam, kde se dokážou oddělit od protestantismu. To bude ovšem vyžadovat velmi jemný řez, protože evangelium, jakkoli je Boží slovo věčné, čteme brýlemi své éry - a je těžko osvobodit se četbou Božího slova od ideologií a předsudků doby, když už je „objevuji" v evangeliu samotném. Snad jen vystavováním se místům, která nechci slyšet či s nimiž mám těžké problémy. Harnack ještě dovedl poctivě napsat např. při výkladu zvěstování Marii, že interpretovat toto místo jinak znamená obrátit je v pravý opak, biblické komentáře posledních desetiletí, které jsem v adventě procházel, se vesměs tváří, že harnackovské dilema lze uspokojivě vyřešit. Tady by bylo nutno začít.
Tím se dostáváme k problematice, která se bezprostředně týká i katolických čtenářů, a to zvláště těch, kteří jsou duchovně spřízněni s tímto časopisem. Soudím, že budoucnost i tohoto křídla katolické církve závisí na tom, zda se mu podaří oddělit evangelické od protestantského. Podle toho bude toto křídlo znamenat buď naději katolictví nebo stále chabější pokušení. Velmi jasně jsem si to uvědomil při četbě Boušeho Epilegomen, nepochybně nejvýznamnější teologické práce, která v poslední době vyšla. Bouše je prorok, volající církev k evangeliu, k Ježíšovu Duchu, bez něhož je veškerý provoz jen zdáním církve. Současně však je i v jeho textech cosi protestantského. V tom jej nechci kritizovat ani opravovat, protože na pozadí jeho zkušenosti a zkušenosti lidí, kterým sloužil, to má či mělo dobrý smysl, stejně jako určité věci měly dobrý smysl v době reformační, kdy všichni evangeličtí faráři byli katolicky vychováni a všichni evangeličtí věřící vnímali to nové na pozadí své zkušenosti s katolickou církví. Jenže takový stav je principiálně neudržitelný, a už v generaci dětí mají tytéž věci zbavené svého původního pozadí zcela jiný smysl. To není starost proroka, protože ten mluví k lidem své doby, ale lidé pověření pastýřskou službou to musí mít na zřeteli. Toto nebudiž přeslechnuto: Základní problém progresívního křídla katolické církve vidím v oddělení toho, co je evangelijní a proto perspektivní, od toho, co je protestantské a neperspektivní. Tím prvním se může a musí církvi posloužit, tím druhým se jí může a nesmí uškodit. Obnova církve dnes nemůže znamenat její přizpůsobení poosvícenské fázi novověku, protože lidé, kteří dnes hledají spásu, hledají spásu právě od tohoto paradigmatu, jež před našima očima neguje samo sebe a naplnění svých zaslíbení vyjevuje jako katastrofu.
Jak osvobodit evangelium od fatální vázanosti na novověk, a neuvázat je stejně fatálně na ideologie, iluze a předsudky epochy věku aktuálně nového - na to je třeba se ptát na konci .protestantské" - a současně „tridentstské" éry.