Pán Bůh chodil po světě i v moderní době

S milým a vždy podnětným kolegou Jaroslavem Vokounem jsme v (přátelském) sporu již delší dobu - od publikování jeho textu Anticipované chvály v Teologickém sborníku 2/1996. Rád bych zareagoval několika drobnými poznámkami na jeho článek Končí protestantská éra?, otištěný v lednových Getsemanech 1998. Pro větší přehlednost postupuji v bodech. 

1. Jaroslav Vokoun pracuje často s tzv. teorií paradigmat Thomase Kuhna, kterou převzal v katolickém prostředí známý Hans Küng. Nepopírám zdaleka, že by tato teorie neměla něco do sebe a že by nemohla vést k dalšímu promýšlení naší minulosti i přítomnosti. Uvádí-li však sám Vokoun, že pro tzv. poosvícenský novověk (který ztotožňuje s pojmem „protestantismus") je charakteristický liberalismus i fundamentalismus, individualismus stejně jako tuhý centralismus, vypovídá to o předchozím .paradigmatu" přinejmenším, že je velmi ambivalentní. (V případě, že chce autor článku naznačit, že pro moderní paradigma - na rozdíl od postmoderního - je charakteristická právě ambivalence, pak lze poukázat na to, že v tomto smyslu je dnes, a možná ještě v některých ohledech vyostřeněji, ona ambivalence stejná, ne-li výraznější.) Už z tohoto prostého faktu je zřejmé, že není zapotřebí z moderního paradigmatu vše odmítat, respektive odmítat toto paradigma jako celek. Právě naopak: zdá se mi, že je naší povinností z něj (tedy přesněji: ze samotné historické reality moderní doby) přijmout a rozvinout to, co považujeme i dnes za důležité a potřebné. Co to však je?  Jaké kritérium můžeme zvolit, abychom mohli kvalitně zužitkovat přínos předcházejících generací?

2. Domnívám se, že takové kritérium je dá nalézt v jiné „teorii", která říká, že v dějinách neběží jen vývojové střídání za sebou postupně přicházejících paradigmat, že nejde jen o to, že se jednotlivé znaky epoch mohou mísit a překrývat, ale že jde v dějinách (a v historii křesťanství zvláště) o jeden zápas, o jediné paradigma, neustále přítomné.

3. Tímto „stálepřítomným" paradigmatem, který prostupuje dějinami, je zápas o to, velmi prostě řečeno, aby bylo náboženství (křesťanství) lidské a aby respektovalo lidskou důstojnost a svobodné rozhodnutí (řečeno küngovsky: smyslem křesťanství je blaho člověka). Problém spočívá podle mne ovšem v tom, že tento zápas nemůžeme odstranit ani z jediného dějinného „paradigmatu", ani z jediné historické epochy, i když je zřejmě historickou realitou, že některé éry na tom v tomto ohledu byly bídněji než jiné. Toto „paradigma" mohu nalézt u těch, kteří ve středověku protestovali proti vyhlazování židů, i u těch, kdo v novověku vydrželi tlak osobního dilematu svobodné poznávání pravdy - podřízenost nekvalifikované autoritě. Avšak právě dnes tolik pomlouvaný novověk nemá právě v tomto ohledu vůbec špatné „konto".

4. Když vezmu Vokouna za slovo, éru moderny (podle Jaroslava končící) musím vnímat ambivalentně. To ale znamená, že se mohu pokusit ocenit a navázat na to, co v ní přispělo (podle mnou navrhovaného „věčného" paradigmatu) k tomu, aby se křesťanství příliš nevzdálilo učení i činům Ježíše Nazaretského. Tolik opovrhovaná moderní doba má zajisté myšlenky, osobnosti i instituce, k nimž se můžeme - samozřejmě kriticky - vděčně přihlásit. Moderna pro mne není neperspektivní. Moderna je pro mne dosud naopak velmi živá záležitost, přinejmenším v těch svých intuicích, v nichž se projevovalo mé „věčné" paradigma.

5. Jak jsem již kdysi dávno napsal Jaroslavovi v osobním dopise, budu ze svého svobodného rozhodnutí stále ještě stoupencem moderny, dokud se nenaplní její dobré představy či alespoň tušení. Budu modernistou, dokud mi nepřestane chodit do redakce Proglasu člověk, který tvrdí, že je římský katolicismus ohrožen židozednářským spiknutím. Budu modernistou, dokud se mi bude říkat, že má biskup pravdu i tehdy, když ve vaně předpovídá počasí. Budu modernistou, dokud mi budou vykládat, že omyl nemá právo na život a že v církvi se nesmí kritizovat. Budu modernistou (a to řádně moravským!), dokud mi budou do kostelů dávat kýče místo Františka Bílka.  Budu modernistou, dokud biskup bude pojímán jako žehnající Robocop bez jediné průbojné myšlenky. Budu „fatálně" vázán na novověk, který mi přinesl oddělení politiky od církve a liberální nauku. Idea pokroku mi bude znít libě v uších až do té doby, kdy mi přestanou tvrdit, že církev nepotřebuje reformy. A v tomto smyslu budu stále ještě „protestantem", který si bude dávat velký pozor na to, co jeho .velký katolický bratr" tropí za hlouposti.

6. Moderna nekončí, modernu je třeba vzít vážně. Kriticky, a přesto vážně.  II. Vaticanum se zastavilo v půli cesty. Modernu není možné odhodit a vyhlížet, co bude. Modernu je zapotřebí v sobě (alespoň ještě chvíli) ponechat.  Neboť moderna není jen sérií křesťanských proher, vedoucích do Osvětimi. Moderna není jen skokem do pekla. Neboť i v moderně (a právě v ní) se dály pokusy o svobodnou církev ve svobodné společnosti. Neboť, poeticky řečeno, i v moderně chodil po tomto světě Bán Bůh se svatým Petrem. Neboť i v moderní době byli takoví, kteří jim naslouchali. Copak to říkali?. . .

7. Moje teze tedy zní: protestantská (moderní) éra nekončí. Ještě jsme ji úplně nepochopili a nedocenili.