Pozvednutý chléb, pozvednutý kalich

Jedná se vlastně o dvě různá pozvednutí, o „malé" a o „velké". Při eucharistické modlitbě bere kněz před slovy „Vzal při večeři chléb, a vzdal ti díky. . ." chléb a trochu ho pozvedá nad oltář. Když říká slova ustanovení nad kalichem, bere stejně tak kalich a trochu ho pozdvihuje. Význam tohoto znamení byl již dávno zapomenut, zvláště když dříve nebylo při celebraci zády k lidu toto gesto viditelné. Toto prastaré „malé" pozvednutí chleba a kalicha pochází z ritu při slavení Paschy, obvyklého u Židů až podnes, při němž otec domu (učinil tak asi i Ježíš při poslední večeři) trochu pozvedne chléb i kalich, když říká slova požehnání. Zdá se být jasně dokázáno, že toto pozvednutí je obětním gestem, protože přece i paschální večeře byla zároveň obětním jídlem.

U „velkého" pozvednutí se jedná o něco jiného. Misál k tomu říká: „(Kněz) ukáže lidu tělo Páně, položí ho na paténu a pokleknutím ho pozdraví." Podobná formulace je použita také pro kalich. Toto pozvednutí (elevace) vzniklo až ve středověku a souvisí s tehdy nastolenou otázkou, kdy přesně dochází při eucharistické modlitbě k proměně podstaty chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Kolem roku 1200 se prosadil názor, že k proměně chleba dochází bezprostředně po vyslovení konsekračních slov, tedy ještě před vyřčením konsekračních slov nad kalichem. Brzy nato pak vznikl zvyk, že kněz okamžitě po slovech ustanovení nad chlebem poklekne, stejně tak před kalichem. Celebrací zády k lidu byl ale věřícím zakryt pohled na obě formy, takže obvyklé pozdvihnutí znamenalo pro věřící výzvu k uctění hostie.  Kněz namísto toho, aby se obrátil k lidu a ukázal mu hostii, ji zvedl vysoko nad svoji hlavu.

Stejný obřad demonstrace se nakonec prosadil pro kalich až v 16. století - to je zřetelným znamením, že se zde nemůže jednat o žádnou podstatnou činnost. „Pozdvihování" eucharistického chleba vychází vstříc všeobecné zálibě tehdejší doby v přihlížení. Protože z přehnané úcty lidé přistupovali k přijímání jen zřídka, nabyl požadavek pohledu na tělo Páně podoby „přijímání očima", spasitelného kontaktu s Kristem skrze toto .zbožné nazírání".  Kněz proto musel držet hostii nahoře co nejdéle, často tak dlouho, že asistenti museli podpírat jeho ruce, aby se neunavil. Ve velkých kostelích byly mše u jednotlivých oltářů zorganizovány tak, že věřící mohli chodit v procesí od jedné elevace ke druhé, od jednoho oltáře ke druhému, aby tak dosáhli bohatšího prožitku plodů mešní oběti. Toto kvantitativní pojetí milostí ovšem nebylo učením církve, bylo však v lidové víře hluboce zakotveno.

Z toho lze také pochopit vznik slavnosti Těla a krve Páně, která do jisté míry navazuje na toto zdůraznění proměny. Nejsvětější svátost v monstranci je prodloužením toho, co je při mši omezeno na proměňování: vystavení těla Kristova k uctívání. Podle vídeňského liturgika Johanna H. Emminghause je tato středověká zbožnost „nevhodnou směsí lidové zbožnosti s náboženským jádrem a náboženského folklóru". Díky obnovenému přístupu k přijímání ztratilo toto „zbožné nazírání" po slovech ustanovení svůj význam. Proto je také v úvodu do misálu uváděn zvyk zvonit před proměňováním a při pozvednutí chleba a kalicha jen jako možnost (VÚM 109), která je ale při správném chápání celé eucharistické modlitby vlastně zbytečná. Na rozdíl od dřívější latinské mše obec při nahlas pronášené eucharistické modlitbě v mateřském jazyce přesně ví, kdy přijde zpráva o ustanovení. Pro „velké" pozvednutí postačí, když kněz zvedne chléb a kalich do výše prsou, aby zmizela připomínka středověkého chybného chápání. 

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 76-78, přeložil Ondřej Bastl