"Jako kdysi učedníkům putujícím do Emauz,
tak dnes i nám otvírá Písmo a láme chléb a shromažďuje nás ... "
(z X. anafory)
Klemens Richter, významný katolický liturgista, přednesl v roce 1990 na konfe-renci Bavorské katolické akademie v Mnichově přednášku na téma Reforma liturgie jako prostředek k obnově církve. Podstatné myšlenky z této přednášky interpretuje a do českých podmínek aktualizuje následující článek.
Liturgie a porozumění církvi
Jaké je místo liturgie v životě církve jako celku? F. Kunetka odpovídá, že "život církve - to je martyria, leitourgia, diakonia in koinónia." 1 Církev není ani jenom mi-sijní organizace, ani spolek pro náboženské rituály, charitativní organizace či společenský klub. Přesto ji všechny tyto oblasti vytvářejí. Jednu však nelze oddělovat od druhých, všechny se prolínají a církev se bez žádné z nich neobejde. Znamená to, že i v liturgii, jako nedílné součásti života církve, je obsaženo hlásání, liturgie motivuje ke službě světu, a to vše probíhá v sourozeneckém společenství.
Pro sekulární svět, ale i pro nejednoho křesťana, je liturgie, či spíše kostel a to, co se v něm děje, tím nejtypičtějším znakem křesťanů ("křesťan je ten, kdo chodí do kostela"). Richter toto vnímání ospravedlňuje, když říká o bohoslužbě, že je "zrcadlem celého života církve". 2 Myslí tím skutečnost, že liturgie vždy mnoho vypovídá o církvi jako takové. Naše porozumění církvi a společenství determinuje slavení a formy liturgie; existuje závislost mezi liturgií a eklesiologií. Fakt neoddělitelnosti liturgie a eklesiologie podtrhuje skutečnost, že II. vatikánský koncil konstitučně upravil jak liturgii (Konstituce o posvátné liturgii), tak eklesiologii (Věroučná konstituce o církvi). Myšlenky druhé z nich jsou anticipovány v první. Jako příklad lze uvést učení o liturgické obci a místní církvi.
V dalších částech se budeme zabývat především změnami, které přinesl církvi II. vatikánský koncil, tak jak se projevují v sepětí církve a liturgie. Tyto změny jsou zcela legitimní už proto, že církev jako putující Boží lid je logicky semper reformanda. Nové chápání liturgie však může nabýt často podoby "nebezpečné památky" pro církev a její sebeporozumění v tom smyslu, že autenticky slavená liturgická památka má podstatné následky pro obnovu církve. 3
Liturgický středověk
Vydání konstituce o liturgii označuje Richter a jeho kolega, E. Lengeling, za okamžik uzavření liturgického středověku. 4 Je třeba pozorně se podívat, čím se liturgie předkoncilní vyznačovala, protože teprve potom budeme schopni rozlišit přicházející změny.
Richter výstižně popisuje vývoj vztahu mezi eucharistií a společenstvím a jejich vliv na eklesiologii. Až do doby raného středověku znamenalo skutečné tělo (corpus reale) v jazyce víry církev, zatímco mystické tělo (corpus mysticum, sacramentale) znamenalo eucharistii. Ve středověku došlo k obrácení: církev je mystickým tělem, skutečným tělem jsou eucharistické způsoby. Toto chápání vytvořilo prostor jak pro zbožštění církve, tak pro rozvoj učení o eucharistii a jednostranné koncentraci na ni. 5
Ve staré církvi byla eucharistická oslava základem jednoty společenství a komu-nia s ostatními shromážděními. Církve v jednotlivých částech tehdejšího světa se mezi sebou značně lišily, a to jak organizací a věroučnými důrazy, tak i liturgií. Jejich vzájemné uznání však bylo vyjádřeno eucharistickým slavením. Mluvíme o tzv. eucharistické eklesiologii: jeden chleb, živý Kristus, je lámán ve shromáždění, a všichni jsou jím spojeni; podobně církev jako Kristovo tělo zůstává jedním, ačkoliv je zažívána v mnoha společenstvích. Později však začíná docházet k individualizaci eucharistie. Učení o eucharistii a učení o církvi se oddělila. Společné sla-vení nahradila soukromá zbožnost a církev již nebyla komuniem místních církví, ale universální entitou representovanou hierarchickými úřady.
Shromáždění ztratilo svou úlohu, protože kněz slavil ne jeho jménem, ale ve jmé-nu Krista a universální církve. Téměř veškeré liturgické konání bylo delegováno na kleriky, z laiků pak pouze na přisluhující ministranty. Při bohoslužbě už nešlo o celebraci víry shromáždění, ale o celebraci pro shromáždění. Kněžská liturgie vedla k rozvoji privátních forem zbožnosti, zejména adorace, modlitby růžence, litanií aj. Společně slavená eucharistie přestala být středem života církve.
Obnova po II. vatikánském koncilu
"Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lé-pe přizpůsobovat potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie." (SC, 1) 6 Úvod konstituce o liturgii zcela zřetelně ukazuje, že koncilní otcové opět vzali za své sepětí mezi liturgií a eklesiologií, liturgií a obnovou církve. V praxi se posléze ukázalo, že kdo odmítá obnovu liturgie, musí logicky odmítnout teologii celého koncilu. 7 Není třeba dodávat, že pla-tí i opak.
V čem spočívala koncilní liturgická obnova? V předmluvě ke konstituci o liturgii cituje Karl Rahner Romana Guardiniho: "církev se probudila v duších," a sám dodá-vá, že "intersubjektivní vědomí je stále zřetelnější, a proto se právě v bohoslužbě pociťuje jako pohoršení teologicky nepodložená propast mezi kleriky a laiky". 8 Toto vědomí vedlo k chápání shromáždění jako subjektu liturgie a k nové eklesiologii společenství vyjádřené později v konstituci o církvi pojmem "Boží lid". Vedle Kristovy přítomnosti v eucharistii se nově (či opět) zdůraznila jeho autentická přítomnost v bohoslužebném shromáždění, v osobě předsedajícího a ve Slově.
Liturgie je opět považována za slavení víry konkrétního společenství. Celá církev je pak tvořena jednotlivými společenstvími, která slaví eucharistii a jsou jí navzájem propojena. Eucharistii, považované za vrchol života církve (culmen ecclesiae), ale zároveň i za jeho pramen (fons ecclesiae), je vrácen původní primát. A protože shromáždění už není pouze pasivním příjemcem svátostí, ale aktivním subjektem slavení, je dáno osobním a privátním formám zbožnosti jejich pravé místo, které nenahrazuje význam eucharistie.
Jedním z bodů zmíněných v předmluvě ke konstituci o liturgii je podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista. Koncil tedy považuje i liturgii za cestu k jednotě křesťanů. Toto učení vybízí jak k poznávání způsobů slavení u jiných křesťanských společenství, tak k takové obnově vlastní liturgie, aby vycházela ze společných autentických kořenů.
Richter upozorňuje na několik skutečností, které se váží na obnovu liturgie a reformu církve. 9 Jde v podstatě právě o tuto provázanost. Obnova liturgie se nemá stát pouhou kosmetickou léčbou či plastickou operací církve. Oltář otočený k lidu, národní jazyk liturgických modliteb a další znaky obnovy totiž ukazují na obnovu celé teologie, zvláště způsobu, jakým církev rozumí sama sobě a svému poslání. Koncilu nešlo o výměnu liturgických knih, ale o nového ducha. Zkušenosti samy ukazují, že pouhé vykonávání nových rubrik ve starém duchu působí spíše komicky či smutně.
Druhá oblast Richterových připomínek se vztahuje k uvádění reformy v život. Pokud je skutečně konkrétné liturgické shromáždění činitelem liturgie a subjektem slavení, pak musí být vzaty v úvahu jeho konkrétní místní, časové, kulturní, sociální a další podmínky. Přenesení nového, a třeba i lepšího, nicméně centrálního modelu slavení do jednotlivých církví jde proti duchu liturgické obnovy a duchu celého koncilu. Richter navíc upozorňuje, že dynamika reformního procesu vznáší nové, v době koncilu ještě neznámé otázky. Životnost nové liturgické a eklesiální teologie se ukáže podle mého názoru právě v tom, zda dokáže na tyto otázky reagovat věrným rozvíjením pramene, který koncil znovu očistil.
Stručná reflexe české situace
V české církvi lze často slyšet názor, že liturgická reforma je u nás nejvíce rozvi-nutou oblastí celkové koncilní obnovy církve. Lze s tímto názorem souhlasit na po-zadí výše uvedené teologické souvislosti mezi liturgií a eklesiologií? Připomeňme si myšlenku o liturgii jako zrcadle celého života církve a pojďme se podívat do českého "liturgického zrcadla":
Zdá se, že mnozí katolíci ve svém sensu fidei příliš nepociťují Rahnerovu propast mezi kleriky a laiky. Vysvětluji to však spíše než růstem společného liturgického vědomí vstřícným a neformálním vztahem mnoha služebníků k laikům. Tento vztah může mít kořeny v době komunistické totality a jejím společném útlaku kléru i laiků. Polarita v liturgii však nebývá negativně vnímána ani jednou stranou a nefor-mální vztahy se odehrávají pouze mimo liturgické dění.
Dokladem spíše pasivního přijímání svátostí (což nijak neumenšuje osobní zbož-nost jednotlivců) je rozšířený způsob podávání eucharistie a s ním spojený nedávný spor. Jako velmi problematické se jeví zachovávání některých starších obřadů, např. adorace před vystavenou eucharistií následující bezprostředně po přijímání. Tím je slavnosti lámání chleba upírán její primát. To vše, spolu s převažujícím uspořádáním liturgického prostoru způsobem divadla, ukazuje, že reálná přítomnost Krista je vnímána téměř výlučně v eucharistii a částečně v osobě předsedajícího, méně ve Slově a zanedbatelně ve shromáždění křesťanů.
Domnívám se, že na liturgickou obnovu v české církvi do značné míry platí slova o kosmetické léčbě bez vnitřní proměny. Pokusím se proto navrhnout několik podnětů. V první části bylo uvedeno, že liturgie je nedílnou součástí života církve a že se prolíná s martyrií, diakonií a koinonií. Pokud se kriticky zamýšlíme nad životem církve u nás, pak by mohlo být užitečné klást si následující či obdobné otázky:
Je hlásání božího slova zaměřeno na každého člověka a celé tvorstvo, či směřuje k vybrané skupině věřících, pravidelných návštěvníků kostelů? Rozlišují hlasatelé dobré zprávy adresáty, členy různých sociálních skupin, kteří mohou být osloveni různými způsoby?
Motivuje křesťanská liturgie ke službě světu, respektive Kristu v jeho potřebných, či spíše k zavření do své komunity?
Je bohoslužebné shromáždění sejitím zbožných individualit, nebo slavíme nejen ve svém srdci, ale i ve vzájemné komunikaci? Nalezne nově příchozí mezi námi otevřené srdce a podanou ruku? Vyrůstá z koinonie liturgické i každodenní společenství? (Zde návaznost na diakonii.) Je liturgické společenství vyjádřeno odpovída-jícím uspořádáním prostoru a volbou liturgických symbolů?
Je při slavení vytvořen prostor pro vyjádření mentality shromáždění? Přináší kaž-dý jako dar Bohu a druhým své schopnosti a nadání, aby jimi přispěl ke společné chvále Boží?
Obnova církve jako výzva k obrácení
Tímto článkem jsem s pokusil interpretovat podstatné myšlenky z Richterovy sta-tě o vztahu liturgické reformy a obnovy církve. Jejich zasazení do českých podmí-nek vede k opětovnému promýšlení již dosažených liturgických a eklesiálních změn a k odhalení nových možnosti života církve u nás.
Na závěr pouze zopakuji, že nově chápaná liturgie klade náročný úkol na každého křesťana, neboť nutně vede i k obnovenému porozumění církvi, ergo k obnovení se-be sama.
Literatura
Konstituce o posvátné liturgii. In Dokumenty II. Vatikánského koncilu. Zvon, Praha 1995
Kunetka, F., Slavnost našeho vykoupení. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vy-dří 1997
Richter, K., Liturgical Reform as the Means for Church Renewal. In Haussling, A. (ed.): The Meaning of the Liturgy. Collegville, Minnesota 1994
- Kunetka, F.: Slavnost našeho vykoupení. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, s. 98.
- Richter, K., Liturgical Reform as the Means for Church Renewal. In Haussling, A. (ed.): The Meaning of the Liturgy. Collegeville, Minnesota 1994, s. 123.
- Srov. Richter, K., cit. d. s. 121.
- Richter, K., cit. d. s. 135.
- Srov. Richter, K., cit. d. s. 135.
- Konstituce o posvátné liturgii. In Dokumenty II. Vatikánského koncilu. Zvon, Praha 1995, s. 133.
- Richter, K., cit. d. s. 124.
- Předmluva ke Konstituci o posvátné liturgii. Cit. d. s. 127.
- Richter, K., cit. d. s. 141, 128.