V každé době se našli muži i ženy, kteří svědčili o určité duchovní zkušenosti. Připomínali tím, že lidská zkušenost má i transcendentální dimenzi. Mimo to, co mohli prožívat a zakoušet ve své práci, ve svých vztazích, ve starostech i radostech, zjevovalo se jim něco nebo někdo, co ale nedokázali ani pojmenovat, protože tento zážitek převyšoval vše, co až dosud poznali. Tato zkušenost byla zpochybňována a podezírána, že je jen iluzí, jak na počátku tohoto století tvrdily velké ideologie. Musela rovněž čelit skepsi a lhostejnosti všech, kterým se to vše zdálo nedůležité. Dokážeme si asi všichni představit, že v době, v níž vládne lhostejnost a kritičnost, může vystoupit někdo, kdo se postaví proti ní tím, že poukáže na něco, co přesahuje bezprostřední zkušenost. Tito lidé stále existují. Často se objeví tam, kde bychom je vůbec nečekali, v souvislostech poznamenaných modernou, obklopeni sekularizovaným prostředím a sami překvapeni svými zážitky. Můžeme si tedy myslet, že se zde setkáváme s náboženským obrozením, které zahájili velcí konvertité XX. století, Ch. de Foucauld, P. Claudel, J. Maritain? Ne tak docela, protože duchovní zkušenost těchto lidí byla zcela spontánně zasazena do náboženské tradice, která byla na Západě od věků křesťanská.
Změna perspektivy
Dnes tomu již tak není. Mnozí z těch, kdo žijí a svědčí o duchovní zkušenosti, ji spontánně nespojují s určitou náboženskou tradicí. To je novinka. Jsou to mystici bez kréda a církve, kteří dnešní pastoraci kladou nové otázky. Bohatí lidskými, vztahovými, profesionálními a citovými zkušenostmi jednoho dne objevují, že jsou zaskočeni bezvýznamností a prázdnotou života, který až dosud vedli. Život zdánlivě úspěšný podle běžných kritérií, ale pro ně postrádající smysl. Tato zřejmost se jim zjevila s takovou silou, že již prostě nemohou pokračovat vstříc smrti v dosavadním způsobu života. Proto se často radikálně loučí se svou minulostí. Mnozí z nich odcházejí, aby žili jiným způsobem. Životem prostším, chudším, klidnějším, spojeným často s nějakým prostým úkolem: mezilidská pomoc v okolí, polopoustevnický život na venkově. . . V průběhu této .konverze" dovolili tichu vstoupit do svého nitra, modlíce se, aniž by věděli, na koho se obracejí. Mnozí z nich za nejrůznějších okolností zakoušejí něco, co se v jazyce křesťanství nazývá mystickou zkušeností. Francouzská spisovatelka Pierette Bresová píše o týdnech, které změnily její život, když po značných literárních úspěších odjela do Jeruzaléma, aniž by věděla, co by tam měla hledat, a už vůbec nehledajíc nový smysl života. Když přišla při jedné své náhodné procházce ke Zdi nářků, popisuje tuto událost takto: Jako omámená jsem položila ruce na kameny, vzlykala jsem, čelo skloněné na Zeď, a neudržela jsem se, abych nezačala plakat slzami vycházejícími z hloubky, z mých nejhlubších vzpomínek, z nejniternějších částí mého těla, snažně jsem prosila o Jeho odpuštění, prosila jsem o Jeho lásku a o Jeho pomoc. Měla jsem pocit, že jsem konečně nalezla náručí svého Otce, jediného a pravého, Otce Stvořitele. Modlila jsem se, aby mi dal sílu odpustit těm, kdo mi prokázali zlo, a aby mi i ostatní odpustili zlo, které jsem já spáchala. Ano, žebrala jsem, aby mi Bůh dal mír. (1) O několik stránek dále píše, že jí trvalo deset let, než se odvážila o této zkušenosti mluvit, neboť se obávala, že bude považována za .poblázněnou mystičku": Koupala jsem se v Jeho světle, svou mysl náhle ponořenou do tohoto zvláštního světla, které může na naši duši vylít pouze Bůh, když nás osloví. (. . .) Jediným zábleskem mne prozářilo intuitivní vědomí - jsem v srdci pravdy, vím to, i když to nemohu popsat slovy. Kontempluji tajemství Stvoření a jsem částí prachu hvězd, z něhož se skládá. (2)
Dar odjinud
Nemyslím si, že by Pierette Bresová nějak zvlášť četla jiné mystiky, ale to, co popisuje ve své knize, připomíná některé stránky z „Historie" Ignáce z Loyoly a z jeho „Duchovních cvičení", v nichž se mluví o bezdůvodné útěše. Tento pocit přítomnosti, setkání, které vnitřně obnovuje nejhlubší nitro člověka, je pociťován jako dar, jako milost přišlá odjinud. Je to cosi, co není výsledkem pracně získané moudrosti, ale plodem darované zkušenosti. V poněkud odlišném kontextu vypráví Philippe Labro ve své knize La Traversée, co prožil při pobytu na resuscitačním oddělení nemocnice. Jeho vyprávění připomíná některé zkušenosti popsané dr. Moodym v jeho knize Život po životě, ale to, co je zde nové, není pouhý popis událostí na druhé straně, ale dochází zde ke skutečné konverzi. Kapitola, která to popisuje, je nazvána Podruhé se narodit: Bude třeba, abych všechno, co jsem vyřkl a učinil v pýše, v samolibosti, v egoismu, v neklidu, negativitě, zrušil a abych vše přetvořil tak, abych z činů vyloučil své ego. Musím i nahradit pýchu špetkou pokory; samolibost trochou šlechetnosti; neklid trochou jasu a klidu; negativitu trochou optimismu. A myslím, že to bude snadné. Bude to možná i dětsky lehké! (3) Nové zrození, dětský duch - Philippe Labro necituje evangelium, ale to, co popisuje, připomíná Ježíšův rozhovor s Nikodémem. Ale s kým hovořit o svých převratných zkušenostech, s kým sdílet toto osvícení? Neboť člověk cítí, že si tento zážitek nesmí nechat pro sebe. Nebyl mu dán proto, aby živil sen jeho nitra, ale aby osvěcoval lidi. Začíná tedy dlouhé a bolestné hledání. Svět včerejška se nezměnil: stále je lhostejný, bezvýznamný. A přesto je všechno nové! Co by se stalo z Pavla, osleplého při setkání s Bohem, kdyby nebyl přijat Ananiášem v malém damašském společenství?
Kde nalézt Ananiáše?
Kde najít dnešního Ananiáše, s nímž by bylo možné převyprávět, vyjádřit, potvrdit a posílit to, co člověk prožil? Většina lidí přitom nehledá se samozřejmostí náruč velkých církví. Pierrette Bresová hledala chvíli v tomto směru po svém návratu do Paříže, ale tuto snahu rychle opustila. Můžeme toho po přečtení dalších stran její knihy jen litovat. Lidem z církve se zdá být tato zkušenost příliš cizí, neboť jsou zaujati především vykonáváním svého náboženství s jeho učením, jeho rituály a jeho praxí. Mnozí z těch, kdo se ke nim obrátili, se mezi nimi cítili nepochopení stejně jako ve světě, v němž až dosud žili. Jejich očekávání dokázaly splnit pouze kláštery. Ale až na výjimky se kláštery mohou stát na jejich cestě pouze přechodnou etapou. A co potom? Zbývají už jen guruové, všudypřítomní v naší společnosti, kteří se zjevují, aby naslouchali vnitřním zkušenostem a člověku navrhli cestu. Odkud pramení úspěch časopisů a vydavatelství, které se dnes specializují na duchovní prožitky, a jsou připravena nabídnout člověku postupy, které jsou svůdné, ale často klamné? Nabízí se i sektářské skupiny, slibující radikalismus, který se zdá být v souladu s žádoucí konverzí. Je smutné ale vidět autentické zkušenosti, jak se řítí do slepé uličky, do rizika, že se v nich ztratí nebo z nich vyjdou vyčerpány. Jako kdyby dílo Ducha již dnes nepřicházelo k lidem vůbec nebo jen příliš zřídka, aby se setkali s Kristovými cestami! Proč dochází při duchovním hledání k tomuto opomíjení křesťanských církví, a zejména katolické církve? Důvodů je více. Jedním z nich je antimystický racionalismus, vyskytující se v některých částech církve. Můžeme si ale rovněž položit otázku, zda Bůh křesťanského zjevení neztratil vážnost a podobu dobrého a všemohoucího Boha tváří v tvář Osvětimi. Navíc i někteří jeho zástupci pokládali tuto otázku tázající se po mlčení biblického Boha tváří v tvář vyhlazování jeho lidu před tváří všech věřících. Tato otázka byla kladena židovskými pisateli jako Wiesel a Jonas, lze ji však nalézt i u křesťanských teologů, jako např. u Moltmanna. Je přítomná v povědomí nás všech prostřednictvím literárních svědectví. Uvědomili jsme si, co je zapotřebí učinit pro to, aby v mysli našich současníků byla naše koncepce Boha očištěna ode všech dvojsmyslností, jimiž jsme ji zatížili?
Laické spirituality
Když se poslední jezuitská generální kongregace zamýšlela nad hlásáním evangelia v našich sekularizovaných západních společnostech, došla k závěru: „Duchovní život lidí není mrtev, ale pouze se vyvíjí mimo církev" (4). Je dokonce zapotřebí říci, že v některých případech i mimo náboženství. Připomeňme si úspěch buddhismu, který se ve své sekularizované formě šíří na Západě. Mnoha lidem se tedy zdá nejradikálnější chápat spiritualitu jako protiklad náboženskosti. Můžeme si rovněž vzpomenout na pokušení Luca Ferryho, objevujícího laickou spiritualitu v knize Bohočlověk neboli smysl života (5). Ať jsou meze této knihy jakékoli, její úspěch o něčem svědčí a ukazuje nám spřízněnost panující mezi jeho hledáním a touhami určitého množství našich současníků. Ferry je agnostikem, který byl kdysi křesťanem, což však nechal za sebou bez hořkosti a soucitu. Předkládá vizi, jak sekularizovat posvátné. Transcendence sestoupila z nebes, z teologicko-etické oblasti, aby se celá rozprostřela do horizontálních vztahů - do humanity. Je možné nerozeznat stopy křesťanství v poznávání Boha přítomného v srdci naší lidské nahodilosti, v přítomnosti náboženského rozměru v bratrských vztazích? Jak je možné si nepoložit otázku, zda odtržen od vztahu ke Kristu a k vtělení si ještě člověk uchoval smysl pro hodnotu transcendence a zda skutečně může dát životu smysl? Ferry si tyto otázky neklade a zanechává nás tak paradoxně na straně myšlení, které se považuje za křesťanské proto, že nabízí nejhlubší přímé poznání. To je rovněž příklad duchovního klimatu naší doby a Ferryho kniha není jeho jediným příkladem. Existuje i směr, který můžeme nazvat literární teologií .těch nejmenších", která je blízká evangeliu a lze ji charakterizovat otázkami kladenými po holocaustu, mezi jejíž představitele se řadí Christian Bobin a Sylvie Germainová, kteří však rovněž zůstávají teology bez církve a zjevení (6). Evangelium se v jejich knihách stává trochu mýtem, v němž nalézáme výraz pro lidskou duchovní zkušenost. Je čteno osobním a hlubokým způsobem, někdy se z něj pouze vybírá. Nic ale nenaznačuje, že existuje společná účast na Kristově díle. I zde se zdá, jako by cesty Ducha nezkřížily cestu Krista a jeho církve. Co tedy dělat?
Odpovědi nebo cesty
V průběhu staletí se naše duchovní pedagogika opřela o tradici, přejatou a předávanou, že je třeba se otevřít duchovní zkušenosti. Není příkladem této tradice například schéma Duchovních cvičení Ignáce z Loyoly, který podle Principů a základů a doktrinálních připomínek k Prvnímu týdnu doporučuje se otevřít, odvolávaje se na zkušenost duchovních pohnutek? Mohlo by se říci, že to v katechezi a při praktikování morální formace platilo až do nedávné doby. Vycházelo se přitom ze zděděné tradice, snažící se stavět na oživování zkušenosti. Jsme rovněž odzbrojeni, když staneme tváří v tvář zkušenosti, která má hodnotu, svou dynamiku, která však neobsahuje žádný záchytný bod, který bychom chápali a mohli jej rozvíjet. Co se mi to událo? Jsem první člověk, kterému se něco podobného přihodilo? Nesměřuji na cestu, která mne bude přivádět stále více na okraj, a to až k osamění, k bláznovství? To jsou znepokojující myšlenky, které napadají nové hledače smyslu a které je rychle přivádějí k tomu, aby se rychle zachytili všech dveří, až na ty, které obsahují depozitum některé duchovní tradice, jež by mohla odpovědět na jejich očekávání. Proč? Protože příliš často nabízíme odpovědi tam, kde jsme tázáni na cestu. Tito lidé s velmi rozdílnými horizonty se vydávají na cestu z vnuknutí Ducha a neočekávají, že jim nabídneme bezpečí chráněného přístavu. Oni oprávněně opustili přístav skutečného bezpečí. Získali volnost ve svých rizicích a ztrátách a uvědomují si, že přechod bude dlouhý. Nechtějí po nás, abychom jim popsali přístav, ale abychom je doprovázeli na cestě, jejíž konec ještě neznají. Vědí, že je čeká setkání, které jim dá objevit to nejlepší v nich samých i smysl lidského dobrodružství. To, co doufají najít, je doprovázení při hledání a ochota být k dispozici. Neočekávají nabídku jistot. Chtěli by se při svém putování za hvězdou setkat s mudrci, nikoli se znalci Písma z Jeruzaléma, kteří všechno vědí. Západní církve na sebe až příliš často berou podobu jeruzalémských znalců Písma. Jsme příliš zaujati předávanými pravdami, takže se stáváme až málo citlivými vůči očekávání těch, kdo se nás neptají na to, v co mají věřit, ale co je to věřit. Přicházíme z tradice, kterou je třeba předat, měli bychom proto doprovázet zrození. Ale kdo z nás je dostatečně svobodný ve své víře na to, aby se odvážil novot, tvořivé věrnosti daru, kterého se mu dostalo?
Zkušenosti života
Nejde o to najít nepopsaný list tradice proto, aby bylo možné nalézt čistou víru, ale znovu objevit, že křesťanské hodnoty jsou zejména životními zkušenostmi. Když se naši současníci alergicky bouří proti nádheře pravdy, není to proto, že by pravdou pohrdali nebo že by o ni nestáli. Hledají ji svým způsobem. Chtějí sami zakusit, objevit její uzdravující a smiřující sílu. Hlásí se ke slovu, ke svědectví, k činům, které jim pomáhají žít, které je smiřuji se sebou samými, se světem a s lidmi. Kdybychom nepoužili těchto slov, mohli bychom říci, že hledají radostnou zvěst spásy. Jak je možné se podivovat nad tímto fenoménem, který často signalizují zavedená náboženství? (7) Lze v tom spatřovat reflexi konzumní společnosti, ale i něco víc: otázka po smyslu je krajně osobní a záleží na každém člověku, aby se jí zabýval váhou své celé osobnosti. Není možné se přitom svěřit pouze do péče nějaké autority, ať už je jakákoliv. Je třeba, aby každý člověk zkoušel jít svou cestou, aby zkoumal možnosti podle míry své vnitřní zkušenosti, ať je jakkoli skromná a váhavá. Není to příliš pyšné, řeknete si? Možná že ano, ale není v tom zahrnutá i věrnost Duchu, který .kreslí rovně křivými čárami" a vede každého člověka podle jeho osobní cesty? Dříve než budeme naše současníky obviňovat ze synkretismu nebo duchovního liberalismu, položme si otázku, zda nejsme více citliví na barvy ideologií než na vnitřní vývoj. Dříve než se křesťanská tajemství stanou předmětem víry, musí se nutně stát životní zkušeností. Setkání s Kristem je - pro každého z nás stejně jako pro apoštoly - zkušeností spásy: „Ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života" (J 6,68). Když církev začalo hovořit o Trojici, nešlo jí o to stanovit dogmatickou poučku, kterou je třeba přijmout, ale snažila se zachytit to, čím žijí její věřící. Setkávali se věrni svědectví Písma, své víry, své naděje, své lásky s Bohem jako s Otcem, Synem a Duchem, aniž by byli schopni směšovat nebo oddělovat tyto tři obrazy. Předávaná teologie hovořila o jednotě tří osob spojených dokonalou láskou. Kdo však tuto zkušenost nezakusil, pro toho bude dogma o Trojici mrtvou literou bez duchovního významu. Mystika solidarity Nejbližším duchovním svědectvím mnoha našich současníků zůstane mystická zkušenost. Je třeba si ujasnit, čím se odlišuje křesťanská mystika od všech směrů gnostické mystiky, která se nabízí našim současníkům. Křesťanští mystici jsou „solidárními mystiky", pro které se hledání Boha odehrává v hluboké solidaritě se zápasy, s utrpením a radostmi jejich bratří. Jestliže utrpení mnichů zavražděných v Tibhirine došlo tak velkého ohlasu ve veřejnosti, bylo to proto, že to byli pokorní hledači Boha, sdílející utrpení a nebezpečí s lidmi, v jejichž středu žili. Proč došlo k tak silnému rozvoji společenství v Taizé, které trvá již více než 40 let? Protože zůstalo věrné prvotnímu poznání, prohloubenému v průběhu událostí, které mělo v úmyslu sjednotit „boj a kontemplaci", jak o tom píše v jedné knize Roger Schutz (8). Přijměme skutečnost, že si musíme nechat klást otázky při setkání se spiritualitou mimo naše hranice. Znamená to, že se rozšíří prostor tábořiště našich stanů. Duch koná své dílo i v naší době a my nevíme, kam vane. Přijměme to, že jsme se vydali na cestu duchovního dobrodružství i s jeho riziky a s jeho nesrovnatelnou novostí. Je nám dáno, že budeme potkávat muže a ženy z rozmanitých směrů, z neočekávaných cest. Poutníci za smyslem musí dokázat respektovat požadavek, že hranice vlastně neexistují.
Použitá literatura: Pierette Brčs, Les Chevaux de Dieu, Michel Lafon, 1996, str. 161 Tamtéž, str. 193 - 195 Philippe Labro, La Traversée, Gallimard, 1996, str. 200 .Serviteurs de la mission du Christ". Perspectives des jésuites aujourd'hui. Doplněk k Vie chrétienne, n_ 409, str. 42. Luc Ferry, L'Homme-Dieu ou le sens de la vie, Grasset, 1996 Christian Bobin, Le Trčs-bas, Gallimard, 1992 - Sylvie Germain, Echos du silence, DDB, 1996 Jean-Louis Schlegel, Réligions ŕ la carte, Hachette, 1995 Roger Schutz, Lutte et contemplation, Presses de Taizé et Seuil, 1973
Études 2/1997, (nepatrně zkráceno), přeložil Pavel Kouba