Všechny církve se shodují v tom, že komunio je dar milosti od Boha
Arcibiskup z Canterbury nedávno uveřejnil osobní žádost, aby římskokatolická církev zrušila svůj zákaz interkomunia. John Burniston, vikář u sv. Martina na Haworth Road v Bradfordu, odpověděl otevřeným dopisem adresovaným Dr. Careymu. Vážený pane arcibiskupe, nikdy jsem nepatřil k těm, kteří Vás kritizují, že vznášíte problematické otázky na problematických místech, a nyní Vám chci poděkovat, že mluvíte o interkomuniu, neboť to je něco, s čím musí žít naše rodina týden co týden. Když jsme se s Marií v roce 1981 chystali vzít, římskokatolický kněz si nás pozval do své kanceláře. Měl dvě obavy: kolik chceme mít dětí a zda nebude naše děti mást, když budou vychovávány ve dvou církvích. Dnes neodpovídáme (na druhou otázku!) jinak než předtím: nebude to lehké, ale myslíme si, že to je to, k čemu nás Bůh povolal. Neochota římskokatolických kněží podat přijímání těm, kdo navštíví jejich kostely, je - jak víte - skutečnou potupou. Když praktikující anglikáni navštěvují svatby a pohřby nebo doprovází své přátele na nedělní mši, bohužel se nedozvědí, proč nemohou přijmout eucharistické způsoby tak, jak by je obvykle přijali doma. Anglikáni by mohli citovat svého vikáře, který vždy vysvětluje, že návštěvníci jsou pozváni k přijímání, pokud jsou zadobře se svou církví. Když se pak podívají na rodiny, jako je ta naše, a vidí opravdovou bolest, která je zahrnuta do výchovy dětí v křesťanské víře, ptají se, jak je taková výchova možná, když to pravidla jedné církve činí tak obtížné. Proto doufám, že Vaše poslední prohlášení bude pomáhat lidem v našich farnostech, aby viděli rozdílná pochopení založená v anglikánském a římskokatolickém kanonickém právu; to, co může být shrnuto do jednoduché otázky: „Čí je pozvání ke komuniu?" Všechny církve se shodují v tom, že komunio je dar milosti od Boha, darovaný proto, aby učedníci Kristovi mohli putovat spolu, sjednoceni v naději a lásce, protože jsou spojeni ve společenství s Bohem a se sebou navzájem. Ve většině anglikánských kostelů to vede k všeobecnému pozvání v okamžiku komunia. Často se tomu říká „politika otevřeného stolu". Je to Pán, kdo zve, a všichni mohou přijmout to, co náš Pán nabízí všem, kteří přicházejí ve víře. To je zejména pravidelně se scházející shromáždění, ale členům jiných církví se nebrání - naopak jsou k tomu povzbuzováni -, aby se rovněž svobodně účastnili komunia. Katolická tradice klade mnohem větší důraz na skutečnost, že komunio je také záležitostí identifikace s celým katolickým společenstvím. Ptá se: v jakém smyslu jde o „pravé společenství", když ti, kteří spolu přijímají, nesdílejí stejné pochopení eucharistie a toho, co to znamená patřit do církve. Spojení komunia (společenství) s ostatní katolickou církví a se svátostí eucharistie je neoddělitelné. Kromě toho se učí, že Kristus delegoval svou autoritu církvi a pouze v ní může být komunium rozdáváno. Jednoty nelze dosáhnout interkomuniem. Jak Vám odpověděl kardinál Hume, jednota má být plodem dlouhodobého procesu usmiřování. Jsem vikář anglikánské farnosti a mé pochopení komunia je ve shodě s katolickou naukou. Nicméně rovněž praktikujeme omezenou „politiku otevřeného stolu". Nepozvat hosty, přátele a rodiny těch, kdo pravidelně přijímají, popírá běžnou spravedlnost. Společenství, z kterého se těší se svou rodinou nebo svými přáteli, je také důležité a potřebuje být budováno svátostí božské lásky a péče. O co více bychom pak měli vidět, že ti, kteří žijí v manželství, také potřebují milost a sílu Krista, aby žili a pracovali společně. Jak mohou být rozděleni ve svátostném sdílení eucharistie? A jak je to s dětmi? Od začátku jsme se s Marií věnovali tomu, abychom udrželi kontakty s oběma našimi církvemi. Obě děti byly pokřtěny jako katolíci a chodí do místní katolické základní školy, se kterou jsme velmi spokojeni. Skřípat to začíná v neděli. Mé závazky znamenají, že musím být každou neděli u sv. Martina, a zbytek rodiny přichází taky. Jít na mši v neděli večer do katolického kostela se pak zdá být jako něco „extra". Věříme, že je důležité udržet pocit „dvojího příslušenství", který děti mají, ale jsou to tísnivé chvíle, když se děti ohlížejí a vidí mě, že zůstávám v lavici během přijímání. Co mělo být prostředkem vytvářejícím naši jednotu v Kristově lásce, je ve skutečnosti okamžik, kdy jsme nejvíce rozděleni. Jaké rozdělení však připouštíme? Dejte dohromady věřící našich dvou církví, a nebude možné najít společné anglikánské a společné římskokatolické pochopení eucharistie. Málokdo z našich farníků by úspěšně prošel testem, který by někteří teologové rádi považovali za nezbytný předtím, než bychom mohli přijímat. Jako anglikáni si však musíme více uvědomovat upřímné znepokojení našich katolických bratří a sester, když brání církev, kterou milují. Katolická praxe má pevné zdi, naše byla vždy více prostupná - jak v přijímání lidí, tak v umožňování, aby odešli. Můžeme se zdát docela slabí, pokud jde o identitu. Co je nové, je to, kolik katolíků v kostelních lavicích touží pozvat druhé ke svým svátostem. Je to však pro ně velký krok, aby porušili pravidla, která vštěpovaly jejich církevní školy mnoha generacím. Žádáte katolíky, aby sdíleli komunium se členy dalších církví jako „smělé znamení" pro toto tisíciletí. Myslím, že musíme být trpěliví. Nakonec věřím, že tlak Ducha svatého je tak silný, že velké změny se odehrají a katolické kanonické právo dovolí širší přístup ke komuniu, a to v obou směrech. Já však sdílím naději, že takové rozumné změny neuberou na síle dalšímu tlaku Ducha svatého na hlubší smíření mezi církvemi. Naše děti jsou obzvláště šikovné a nedají se nachytat jednotlivými rozdíly v našich bohoslužbách - znají všechny odpovědi a všechny modlitby. Nejsou rozděleni tím, kde se narodili jejich rodiče. Jsou velvyslanci ducha přijetí a svobody. Jsou majákem tomu, co by mělo přijít. Rovněž ví, co to obnáší, když se někdo pokouší přizpůsobit dvěma odlišným vzorům církevního života. Doufejme, že jim to dá odhodlání k tomu, aby pomáhali sjednocovat církev maminky a církev tatínka v duchu skutečného smíření a pravého společenství. Se srdečným pozdravem John Burniston
Z časopisu Newsroud - Summer 1998 vydávaného brandfordskou diecézí přeložila Pavla Schreyerová