Kdo hledá pravdu, ten hledá Boha, ať si to uvědomuje nebo ne. Tato slova napsala kdysi karmelitka židovského původu Edith Steinová, řeholním jménem sestra Teresie Benedikta od Kříže, svatořečená v neděli 11. října 1998. Její život byl vpravdě ukřižováním ukončen, když jí gestapo odvleklo z Holandska do Osvětimi, kde byla společně se svými židovskými bratry a sestrami zavražděna v plynové komoře. Sice měla možnost se před gestapem zachránit útěkem do Švýcarska, ale odmítla se slovy: „Proč bych měla být výjimkou? Nevyžaduje to spravedlnost netěžit z toho, že jsem pokřtěna? Jestliže nebudu sdílet osud svých sester a bratří, zničila jsem svůj život." Poprvé od doby apoštolů byla v Edith Steinové svatořečena příslušnice židovského národa. Až potud je vše v pořádku. Je i známo, že sám papež má k této mimořádné ženě a uznávané filozofce, v neposlední řadě sám jako filozof, osobně velmi blízko. Přesto není toto svatořečení neproblematické. První kritiky za toto svatořečení se dostalo papeži od Židů. Ti vytýkají církvi, že si Edith Steinovou přivlastňuje, i když je přece nepopiratelné, že byla zavražděna za to, že je Židovka, ne křesťanka. Ke kritice se připojil i teolog prof. Hans Küng. Pro rozhlasovou stanici Südwestfunk se vyjádřil v tom smyslu, že ani papež, ani biskup ani její představená se tehdy nijak nezasadili o její záchranu, ale teď se s ní církev sama „okuřuje". Küng řekl, že katolická církev i nadále není ochotná přiznat svou spoluvinu na holocaustu. Nicméně chválil současného papeže za uznání státu Israel a za angažovanost v mezináboženském dialogu. „Toto však je opravdu jediný pozitivní aspekt jeho pontifikátu", řekl prof. Küng. Zcela odlišného názoru samozřejmě je papež a s ním Řím. V německém proslovu papež řekl, že byla jak dcerou Izraele, tak i dcerou církve. Uvedl, že správnější je říci, ne že Edith Steinová našla pravdu, nýbrž PRAVDA našla ji, a že její jméno je Kristus. Papež dále řekl, že něco jako ŠOA, tj. plán vyhladit celý národ nebo rasu nebo etnickou skupinu, se už nesmí na této zemi opakovat (ale právě se to stalo!). My všichni musíme držet pohromadě, jsme jedna lidská rodina. Mládež nabádal, aby po vzoru nové světice omezovala vlastní svobodu „láskou Kristovou". (Edith Steinová si však svobodu dovolila: ačkoliv vychována v ortodoxním židovství, stala se ateistkou.) Prefekt komise pro svatořečení, arcibiskup Jose Saravia Martins, poté, co oficiálně požádal papeže o svatořečeni blahoslavené, mimo jiné řekl, že její zavraždění v plynové komoře zavinil oficiální protest holandských biskupů proti deportaci Židů. Gestapo se za to pomstilo tím, že do deportací zařadilo i Židy pokřtěné. Tato událost pak byla rozhodující pro Pia XII., který proto okamžitě spálil svůj protest připravený již v roce 1942. Edith Steinová se narodila 12. 10. 1891 ve Vratislavi (Wroclaw, do r. 1945 Breslau) jako sedmé dítě ortodoxní židovské obchodnické rodiny. Sotva dvouleté jí umírá otec. V náručí své matky volá na umírajícího otce, aby neodcházel. V šesti letech má už dost chozeni do „nenáviděné" školky, která pro ni byla „místem ponižujícím", a jako jediný dárek k narozeninám požaduje dovolení jít už do „velké školy". Ta se jí stává nejvyšším potěšením. Maturuje se samými jedničkami. Povahu má radikální. Sama vzpomíná, že už jako dítě „snila o své skvělé budoucnosti, o tom, že bude šťastnou a slavnou, že je určena k něčemu „mimořádnému". Byla „přesvědčena, že vůbec do maloměšťáckých poměrů své rodiny nepatří". R. 1911 vstupuje na universitu ve Vratislavi a studuje germanistiku, historii a experimentální psychologii. R. 1915 skládá státní zkoušky a stane se učitelkou. R. 1916 vstoupí na universitu ve Freiburgu in Br. a po promoci začíná pracovat jako asistentka u profesora Husserla. Pod vlivem filosofa Maxe Schellera a docenta A. Reinacha se seznamuje s křesťanstvím. Na rozdíl od Židovky a velké katolické, avšak nepokřtěné mystičky Simone Weilové se nechá Edith Steinová r. 1922 v Bergzabernu katolicky pokřtít. R. 1932 se stává docentkou na Německém institutu pro vědeckou pedagogiku v Münsteru. R. 1933 ztrácí jako Židovka místo a vstupuje do karmelitánského řádu v Kolíně, kde r. 1938 skládá věčné sliby. Po nacistickém židovském pogromu během „křišťálové noci" z 9. na 10. listopadu 1938 emigruje do Holandska ke karmelitkám v Echtu, kde je pak 1942 zatčena gestapem a deportována do polské Osvětimi. Dva dny po příjezdu do Osvětimi umírá v plynové komoře. Dělají z ní hrdinku, úspěšnou a mimořádně obdařenou. Ale ona měla problémy jak s úspěchem, tak s velkým strachem. Už jako dítěti se ji stávalo, že nesnesla, aby někdo vyprávěl o vraždě, strachem pak nemohla v noci spát. A i později, když psala svou disertaci, byla tak zoufalá, že „nemohla přejít ulici, aniž by si nepřála, aby ji něco přejelo". Ani sufražetkou nebyla, i když radikálně bojovala za práva žen, za právo volební, za právo na vzdělání atd. Nepožadovala však, aby žena dělala totéž co muž, nýbrž hledala „étos ženských povolání". Jako filosofka byla přesvědčena, že Husserl je skutečný filosof naší doby. Její největší zásluhou je pokus spojit fenomenologický způsob myšlení se scholastickou tradicí. Později v klášteře se věnovala filosofii náboženství, mystice a hagiografii.
Uvedené biografické údaje pocházejí z knihy „Edith Steins philosophische Entwicklung", B. W. Imhof, Birkhaeuser Verlag, Basel, 1987.