"Malé" znamení kríže

Nejranější zmínka o znamení kříže se nachází v polovině 2. století v souvislosti s přijímáním eucharistie. Jen o něco později ujišťuje Tertullián (+ po roce 220), že znamení kříže spočívá v apoštolské tradici. Ŕíká: "Na každém kroku, při příchodu a odchodu, při oblékání a obouvání, při mytí, při zažíhání světla, při uléhání, sezení a při každé činnosti se znamenáme na čele znamením kříže." U Augustina (+ 430) platí označení se znamením kříže za vnější vyznání křesťanství. Původním smyslem je označení vlastnictví: Při křtu vkládá Kristus mocí svého vítězného znamení svoje ruce na katechumena, který proto přijímá na čelo znamení kříže, tak jako v antice bylo otrokům vypalována na čelo značka majitele. Kříž byl přitom v prvních stole-tích křesťanství nakreslen na čelo jen jedním prstem pravé ruky. Právě tak se ozna-čovalo přinejmenším od 4. století často čelo a oči eucharistickými způsobami, pře-devším proměněným vínem. Alkuin zminuje v 8. století označení rtů.

Označení se věřících znamením kříže v souvislosti s hlásáním evangelia je jedno z nejstarších lidových gest při slavení eucharistie. Touha uchopit Boží slovo a podr-žet jeho požehnání je trvale vyjádřena v pokřižování. V 9. století se poprvé setkává-me s tím, že po jáhnově pozdravení se věřící znamenají na čele křížem. O jedno sto-letí později pak slyším o tom, že jáhen a všichni přítomní činí po slovech "Ježíš řekl" - tedy tam, kde je přítomné Boží slovo - na čele a na prsou znamení kříže. V 11. století se pak zmiňuje čelo, ústa a hrud, tzv. malé znamení kříže, které se pak od 12. století stalo všeobecným úkonem. Současný liturgista Johannes Beleth to stručně vysvětluje: "Nestydím se za evangelium (čelo = sídlo studu), ale vyznávám ho ústy i srdcem." Prapůvodní smysl pokřižování se při četbě Písma může být i tento: ochrana a pomoc pro správné setkání se svatým slovem. Od stejné doby je zmiňováno i označení evangeliáře křížem. Věřící činí znamení kříže ještě jednou i na konci hlásání evangelia. Na toto znamení kříže na závěr čtení vztahují středověcí exegeté perikopu o zlém nepříteli, který chce vyrvat semeno Božího slova ze srdcí posluchačů (L 8, 12). Znamení kříže na začátek evangelia, které se samo prosadilo až dodnes, se nejprve vykládalo podobně a představuje tak druh sebežehnání. Postupně se stále více vysvětlovalo ochotou k upřímnému vyznání podle Pavlových slov: "Za evangelium se nestydím" (Ř 1,16).

"Pokřižování čela trojím znamením kříže a navíc pokřižování knihy nejspíše vzniklo s touto myšlenkou: "Slovo, které nám dal Kristus a které je uloženo v této knize, chceme přijímat s otevřenou myslí, ústy je chceme vyznávat a především je věrně uchovávat ve svých srdcích" (J. A. Jungmann). To, co přijímá duch, mají vy-znávat rty, a vnitřní člověk si to má vzít k srdci. U malého znamení kříže se tak jed-ná o důstojné gesto, hlubocce zakotvené ve staleté tradici zbožnosti. Proto je také přejal nový misál: Když se kněz nebo jáhen pozdraví s obcí pozdravem "Pán s vámi. I s tebou" a poté ohlásí "Slova svatého evangelia podle...", označí knihu i sám sebe (na čele, na ústech a na prsou) znamením kříže. Tolik misál.

Velký nebo také latinský kříž, při kterém ruka směřuje od čela na spodní část hrudi a od levého k pravému rameni, se stává všeobecným liturgickým zvykem až poměrně pozdě, je ale příležitostně zminován již v 6. a v 11. století.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Geme-inde von heute, Herder 1988, s. 110-112, přeložil Ondřej Bastl.