Papežství a jednota církve (několik bodů)

1. Realistický ekumenismus, o nějž se v našem prostředí snažím, se musí držet faktů, jinak je právem v podezření, že konstruuje nesplnitelné požadavky, jen aby ukázal, že druhá strana brání jednotě. K ekumenickému úsilí jistě patří i utopie a snění, neboť osvobozují k inovativním nápadům - jejich realizace však opět vyžaduje ekumenický realismus.

2. V otázce papežství je prostor realistických úvah vymezen především dvěma mezemi:

2.1 Je absurdní předpokládat, že by římskokatolická církev někdy přistoupila na universální jednotu bez papeže, nebo s papežem degradovaným na bezmocného reprezentanta akce neschopné rady církví.

2.2 Je absurdní předpokládat, že by ostatní církve někdy přistoupily na papežství, které by je zbavilo jejich svéprávnosti. Další úvahy jsou založeny na předpokladu, že se tyto dvě pozice navzájem nevylučují, ale že je mezi nimi jakýsi prostor pro model jednoty.

3. Další realitou, na níž lze stavět, je výzva Světové rady církví z počátku devadesátých let (1993 Santiago de Compostella) k diskusi o možné ekumenické úloze papežství, a odpověď na tuto výzvu ze strany papeže (Ut unum sint §89): Způsob výkonu papežství není tabu, ale questio disputata - po dvou vatikánských koncilech, po dogmatu Prvního vatikána a ještě fatálnější Notae previa Druhého vatikána fakt dosti nečekaný.

3.1 Nepřehlédněme: předmětem diskuse má být forma výkonu papežského primátu, nikoli primát sám. Toto však by mělo stačit - pohled do reformační minulosti ukazuje, že i zde šlo o tuto otázku (jejímuž projednání na Tridentinu bylo z pochopitelných důvodů zabráněno). Problémem reformace není zda papežství, ale jaké papežství. Ani z pravoslavné, starokatolické a dokonce už ani anglikánské strany není primát jako takový odmítán, ale připouští se v nějaké podobě, kterou bude nutno dále zkoumat.

4. Situace, do níž zazněla výzva k dialogu, je rozporná: Na jedné straně historicky největší otevřenost papežství k takovéto diskusi. Na druhé straně dosahuje v rámci římskokatolické církve papežský centralismus rozměrů překonávajících vše, co tu bylo v minulosti. Na jedné straně tedy přichází výzva k dialogu, na druhé straně předvádí zejména v posledním roce Řím obraz církve, po němž na jakýkoli dialog o papežství musí zajít chuť. To je fakt, který by ještě potřeboval interpretovat: Jsou tím výzvy k dialogu fakticky popřeny? Nebo Řím nabízí dvojí metr: jeden přísný pro domo sua a druhý volnější pro potenciální „uniaty"?

5. Dalším faktem, který je také poměrně nečekaný, je ten, že evangelikální křídlo protestantismu (tedy to, co tu asi za padesát let z protestantismu zbude), namnoze opouští svůj tradiční „protiřímský afekt" a vidí papeže (nejen, ale i) jako obhájce biblického učení. Tento fakt nelze přeceňovat, musím však na něj upozornit, protože ještě před nedávnem se zdálo, že ze západního křesťanství do budoucna zbude katolický a evangelikální tábor, mezi nimiž bude minimální komunikace. To už takto jednoznačně neplatí.

6. Problém papežství je v zásadě dvojí, a sice pokud jej vidíme z reformačního nebo pravoslavného hlediska.

6.1. Z reformačního hlediska je zásadním problémem vztah papeže a evangelia. Cílem reformace nebylo odstranění papežství, naopak, Luther byl poměrně dlouho přesvědčen, že evangelium (v jeho pochopení) a poslušnost papeže jsou slučitelné. Z Lutherova pochopení evangelia odmítnutí papežství v jakékoli podobě neplyne, ač by to dnes někteří rádi vyvodili. Problém je až v konfliktu papežství a evangelia. Zde je z reformačního pohledu jednoznačně nutné přiklonit se k primátu evangelia nad papežstvím. Luther byl cílevědomě vmanipulován do konfliktu s papežstvím, aby mohl být odsouzen jako kacíř. Znamená to však, že problém je neřešitelný? Principiálně nikoli, neboť i římskokatolická pozice uznává primát evangelia nad papežem. Odmítnutí papeže, který se jevil jako papa haereticus, bylo kanonicky zcela v pořádku - s tím ovšem, že středověká kanonistika nedořešila problém, kdo je kompetentní konstatovat, že papež odpadl od víry. Odpověď na výzvu k diskusi o formě výkonu primátu musí proto z reformačního hlediska řešit tento problém: Jak zajistit primát evangelia nad papežstvím, na němž se obě strany shodnou teoreticky, nikoli však prakticky? Papež jako svědek pro evangelium je z reformačního hlediska důležitější cíl než papežství jako služba jednotě.

6.2 Z pravoslavného hlediska se problém papežství jeví jako problém jurisdikce. Představa, že by pravoslavní někdy přistoupili na to, že papež je bezprostředním biskupem každé eparchie, také není reálná. Řešení tento problém ovšem má: v rozlišení role, kterou má římský biskup jako čestný primas křesťanstva, a jurisdikce, kterou má jako patriarcha Západu nad západním křesťanstvem. Tím se řeší hodně, ne však podstata problému.

6.2.1 Zatímco požadavky reformace nebere Řím příliš vážně, rozkol s Východem je pro něj trapný, protože dělá otazník nad jeho universálním nárokem. Proto jsem jinde napsal, že klíč k řešení problému papežství má pravoslaví. Kritika z protestantské strany nemůže být pro Řím příliš přesvědčivá, neboť nelze nahlédnout, proč by o tom, co je správný výklad evangelia, měl rozhodnout spíše Martin Luther než římský biskup, a rovněž tak proto, že protestantismus přes svou dnes již v lecčems Římem přijímanou kritiku papežství nikdy žádnou přesvědčivou alternativu závazného svědectví pro evangelium a skutečné jednoty nevytvořil. Z pravoslavné strany se věci mají jinak: Pravoslavný svět dokázal udržet jednotu víry i bez římského magisteria a i z kanonického hlediska může vidět svou pozici jako oprávněnou.

6.2.2 Obvinění, že je papež antikrist (pochopitelné na sklonku středověku, vyhlížejícího příchod antikrista) už se dnes z reformační strany nevznáší, a také pozice při výkladu Písma se velmi sblížily. Naproti tomu pravoslaví neupustilo od své (nevyvratitelné) kritiky, že papežství zrušilo kanonickou podobu staré církve likvidací skutečné autonomie místních církví a omezením role biskupů. Biskupové jmenovaní papežem, nezvolení místní církví, jsou nekanonickými biskupy (nehledě na další kánony staré církve, jako např. nekanoničnost přechodu z biskupského stolce v menším městě na stolec ve větším městě apod.).

6.3 Z výše řečeného je patrné, že problém papežství je neřešitelný na „ekumenické" rovině. V podstatě je to interní problém římskokatolické církve. Dokud nebude z reformační strany patrné, že papež je ve své církvi svědkem evangelia, a dokud nebude z pravoslavné strany patrné, že papež respektuje kanonickou roli (římskokatolických) místních církví a biskupů, nemohou nic přinést ani mezicírkevní ujednání. Evangelium a koncily nerozdělené církve, to je prostor budoucí jednoty.

7. V úvodu této úvahy jsem jako realitu označil nároky vznášené oběma stranami. Realitou v ještě hlubším smyslu jsou však skutečné poměry. A zde je třeba říci, že Řím již dávno před rozkolem vznášel své univerzální nároky a Východ je ignoroval, a obě části církve v zásadě žily v míru a jednotě. Proto zřejmě není nutné absolutizovat vyřešení této otázky na teologické či kanonické úrovni - církev je skutečnost širší a hlubší, je schopna žít i s nevyřešenými otázkami. Druhou realitou je, že primát v jurisdikčním smyslu Prvního Vatikána nebyl nikdy fakticky vykonáván ani nad Orientem, ani nad severem Evropy - Řím tedy zde nemá co ztratit, pokud ze svých nároků sleví.

8. Jaká je tedy reálná vize jednoty církví s papežem? Současný stav je tento: Římskokatoličtí křesťané jsou v jednotě s papežem, ale v rozkolu se svými křesťanskými bratřími a sestrami z místních církví. Cílovým stavem je překonání tohoto rozkolu na místní úrovni (nikoli na úrovni světových svazů). Překonání tohoto rozkolu je reálné za předpokladu určitého uvolnění vztahu místní církve (její části) k Římu a obnovy jednoty v místní církvi; posílení role místního biskupa a jeho kompetence řešit problémy, jejichž řešení zvládne lépe než centrum. Přinese to nepochybně větší pluralitu, samozřejmě na základě, který je dogmaticky dán a bez něhož by to vše bylo jen fikcí.

9. Realitou, která brání jednotě s papežem, je strach z jeho pravomoci. Je však možno vidět jednostranně papežství jako nepřítele svobody? Nevytvořil se naopak i ten model papežství, který dnes brání jednotě, pod heslem libertas ecclesiae? Římský biskup přece v zásadě byl po celé tisíciletí garantem svobody církve vůči místním tlakům - ať už šlo o tlaky absolutistických monarchů a diktátorů nebo tlaky demokratických většin, neméně nemilosrdných. Proto jsou zřejmě nadějné koncepce, které vidí budoucnost papežství nikoli v prostém zavržení modelu druhého tisíciletí, ale v jeho syntéze s modelem tisíciletí prvního (hájeného pravoslavím) - a já dodávám: modelu rané církve (hájeného reformací). Jinak řečeno: v syntéze principu autority s principem svobody (dosavadní neschopnost této syntézy překáží nejen ekumenismu, ale i evangelizaci - kdo by se dnes chtěl stát poddaným?). Nikoli v izolaci, ale v souhře role římského biskupa, místního biskupa a křesťanského lidu se lze nadít dobrých věcí. Místo o papežství se dnes z římské strany mluví o petrovské službě - to je v zásadě dobře, ale římský biskup by neměl zapomínat, že Řím je i městem Pavlovým. Petr potřebuje i Pavla, Jakuba a Jana.

10. Musí být představitel křesťanstva římským biskupem? Nemohl by být, jako tomu bylo v rané fázi, biskupem jeruzalémským? V každém případě uchovalo latinské křesťanství důležitou věc: Představitel křesťanstva je současně místním biskupem jednoho města, tedy konec konců člověkem ze základní úrovně církve, nikoli úředníkem konfesijního svazu bez dotyku s reálným životem obcí. Přes zdůrazňovanou hierarchičnost je jeho postavení nakonec méně hierarchické než například postavení synodního seniora ČCE, který nemá žádný místní sbor. Mimochodem - římský biskup je biskupem - a dialog o jeho roli předpokládá shodu v tom, čím je biskup.

11. Aby bylo zřejmé, že jsme neopustili realitu: Luther sám viděl oprávněnost primátu u římských biskupů až po Řehoře Velikého, papeže, který odmítal titul universalis papa a chtěl být služebníkem služebníků církve. Jestliže je dnes schůdná cesta k jednotě spojována už ne s modelem církve jako hierarchické pyramidy, ale s modelem communio, dovolme si z pozice evangelia označit Řehořův model za ještě evangeličtější variantu: jako model obrácené pyramidy, model kariéry směrem dolů, kdy ten, kdo chce být první, je služebníkem všech.