„Pamatuj, že jsi prach“ - znamení popela

Středa před první nedělí postní, tedy Popeleční středa je již od počátku středověku dnem zahájení kajícné liturgie. Ta dostala kajícnický oděv a také znamení popela. Obojí je již ve Starém zákoně a v antice výrazem smutku a kající mysli. A mluví o tom rovněž Ježíš, když říká .běda" na adresu Chorazinu a Betsaidy: „Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání" (Mt 11,21). Od té doby, kdy již nebylo konáno veřejné církevní pokání (srv. kap. 33), je obvyklé udílení popela všem věřícím v souvislosti s kající liturgií, a to poprvé ke konci 11. století. To, co mělo smysl v kontextu kající liturgie, se stalo na konci středověku problémem, protože žehnání popela bylo od liturgie odděleno a posvěcený popel byl chápán jako posvátný předmět. Byl tehdy používán jako ochranný prostředek proti bolestem hlavy nebo na zahradu či pole. Obnovená liturgie zachovala udílení, ale spojila je zřetelně s myšlenkou pokání, k níž také patří, že Popeleční středa je dnem postu.  

Žehnání popela následuje po evangeliu a kázání. Jsou k disposici dvě modlitby, vždy s prosbou „ať konáme opravdové pokání po celý půst". V oraci je také uveden cíl: „abychom s čistým srdcem mohli slavit velikonoce", „věříme, že nám odpustíš a vzkřísíš nás k novému životu, jako jsi vzkřísil svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista". Jen v jedné modlitbě se mluví o tom, že si dáváme sypat na hlavu popel, protože víme, že .jsme prach a v prach se obrátíme". Ti, kdo odpovídají za liturgii, se nemusejí zaměřit pouze na tuto připomínku vyhnání z ráje (srv. Gn 3, 19), ale mohou použít jako alternativu Ježíšovu výzvu při jeho prvním vystoupení v Galileji: „Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Během udílení popelce se zpívají písně o obrácení, nikoli však o pomíjivosti.  

Aby byla na začátku doby postní zřetelně vyjádřena prosba o záchranu, je jistě vhodné zpívat např. kající žalm 51: „Pro své velké slitování zahlaď mou nepravost!" Ani texty Písma nemluví o pomíjivosti, ale o obrácení a smíření, evangelium obsahuje horské kázání o almužně, modlitbě a postu, které ale musí provázet správné smýšlení (Jl 2, 12-18; 2 K 5, 20-6,2; Mt 6, 1-6.16-18). Kázání by mělo být o udílení popela obci. Popel přece není jen znamením pomíjivosti, ale také očištění, vždyť přece se někdy mýdlo vyrábělo z popela. A když se průvodní slova „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš" vykládají jako znamení pokání, než jako odkaz na pomíjivost, jestliže se neobrátíme a kvůli tomu nebudeme moci slavit velikonoce, může se smysluplně použít zpěv vhodný pro udílení popela: „Chceme konat pokání za to, co jsme špatně učinili, a polepšit se, abychom nebyli náhle překvapeni smrtí, a hledat milost, kterou nám svět nemůže dát."  

Znamení popela tedy není v rozporu s přípravou na velikonoce, nýbrž je svým odkazem na pomíjivost a na očištění právě znamením přípravy.