Dopis biskupovi

Getsemany zveřejnily v letech 1990 - 1991 celkem deset podnětů Biskupské konferenci či jednotlivým biskupům. Až na jeden případ zůstaly bez odezvy. Jako ukázku znovu otiskujeme dopis, který v roce 1990 poslal Václav Konzal Miloslavu Vlkovi tento dopis, v Getsemanech uveřejněný i v „anonymizované" podobě v čísle 6 v roce 1991. Domníváme se, že podnes neztratil aktuálnost.

Vážený otče biskupe, milý Miloslave!

Ještě před několika dny jsem měl v plánu být v sobotu mezi těmi, kdo se u svatého Mikuláše budou tísnit a modlit za nového muže na biskupském stolci, aby k Boží slávě a prospěchu věřících i nevěřících spravoval dědictví svého zvěčnělého předchůdce Valeriána Jirsíka. Protože však člověk zhusta nebývá pánem svého času, budu se za Tebe modlit jinde. . . Utěšuji se tím, že u vědomí břemene, jež na Tebe církev bude klást, beztoho nebudeš mít moc času a sil vnímat všecko a všecky kolem sebe, a tak Ti píšu pár věcí, jež mám na srdci.

Především tedy slib modlitby za pastýře církve v mých milovaných pošumavských končinách, odkud vzešly rody obou mých zemřelých rodičů a kde jsem strávil řadu krásných let života.

A hned potom přiznání: Měl jsem z tvého jmenování strach (nic to nemění na pevné naději, že Tě povede Duch svatý po správných cestách) - jednak jsem znal některé Tvoje reakce v určitých situacích a nerozuměl jsem jim a nesouhlasil, jednak mám strach ze všech fokolarinů: i když se v úctě skláním před jejich obětavou horlivostí, nemohu . . . nevidět u mnohých jejich tendenci měnit ideje v ideologii, a to ideologii konzervativní a nebezpečnou, jakoby vylepšující evangelium (doufám, že právě na svém odpovědném místě pocítíš, jak je důležité, aby pastýř církve nebyl jen uctíván a bezmezně respektován, ale aby měl také svoje rádce a „nepříjemné" kritiky). Hned první důkaz „vanutí Ducha" jsem v tomto svém strachu viděl v tom, že sis za generálního vikáře vyvolil Václava Dvořáka. Díky Bohu! A když už jsem u vyznání svého strachu: Bdi, prosím, aby se v dosahu Tvých služeb a pravomocí nenaplňoval můj pesimistický slogan posledních měsíců - „Přes čtyřicet let nás neúspěšně ničili komunisté, teď se úspěšně začínáme ničit sami". Kéž Ti dá Bůh dokonalé sedmero darů, aby . . . církev nebyla církví tvou ani církví Jana Pavla II., ale církví Kristovou: pokornou, svědčící, obětující se a milující všechny!

Vím, že času máš a budeš mít pramálo - a proto se omlouvám za dlouhé psaní, přesto bych Ti rád svěřil, co mě tíží v naší církvi v současné situaci:

1. Děsivé paralely v praktikách „církevní politiky" s praktikami jisté partaje v nedávné minulosti - a to od kurie až po domácí „mafiány a mafiánky": ve jménu „Boží věci" se ubližuje tolika lidem, že se člověk bezděky ocitá mezi apoštoly v Getsemanech a s úzkostí se ptá: „Pane, jaké bude znamení tvého příchodu?"

2. Druhému vatikánskému koncilu se utěšeně odzvoňuje (Jan Pavel je osobnost, pastýř, charismatik a nevím co všecko, ale má na tom lví podíl, přestože rád dokumenty koncilu cituje - jakožto dokumenty kompromisu mají své rysy budoucnost otvírající i rysy retardační, a málem se už navazuje jenom na ty druhé - jak si např. vyložit apostolikův výrok, že je třeba vykládat tyto dokumenty ve světle Vaticana prvního?! Promiň mi tu úzkost, ale právě reviduji překlad Frossardových dialogů a Janem Pavlem a musím říci, že přes řadu krásných míst, které mi pomohly papeže trochu pochopit, je má úzkost oprávněná. . . O domácích zkušenostech raději pomlčím. Ale jednu prosbu k Tvé biskupské milosti mám: Pracuj na tom, aby se alespoň s třicetiletým zpožděním stalo Vaticanum secundum předmětem známosti a zdrojem práce a života.

3. Církev je tam, kde je společenství v Kristu. Uplynulá doba takových společenství vybudovala (i za Tvé spolupráce) mnoho a diabolické StB přesně cítilo, jaké nebezpečí hrozí silám tmy od této „tajné církve". Doba se zajisté změnila a řadě lidí, i těch vlivných a mocných, se zdá, že nadešel čas všecko a všechny „zapojit do oficiálních struktur". Nepochybuji o tom, že navázání na hierarchickou strukturu církve je u těchto společenství nutným znamením jejich katolicity (a vím, že se vyskytly různé excesy - stejně jako se vyskytly případy ohavných osočování a těžkých ublížení i ze strany lidí, kde by to člověk naprosto nečekal). Rovněž ovšem vím, jak mocně na nás v mládí působilo „Staveniště Evropy" abbé Perrlina - jak dávno před koncilem to bylo! - a všichni dobře víme, že obroda farních struktur není jedinou cestou evangelizace (a leckde ani není možná) a nevidět tuto skutečnost znamená přehlížet „znamení doby". Po trpké životní zkušenosti likvidace několika takových společenství v Kristu, do nichž jsem patřil, Tě proto zapřísahám: Nedopouštěj takové hříchy!

4. Jsem si jist, že už teď miluješ své kněze. Starej se, prosím, o jejich teologické vzdělávání! Je někdy opravdu těžké najít v plácání slovo Boží, a přitom jsou tak plní dobré vůle (někdy ovšem i autoritářství a sebevědomí). Věnuj svou pastýřskou lásku i kněžím, kteří nevydrželi. Mám v rodině jednoho ženatého kněze (absolventa bratislavského semináře) a vím, jak trpí odloučením od církve. Jedna z věcí, které u Jana Pavla nechápu, je to, jak nechává tyto lidi celá léta trpět bez svátostí.

5. Také za laiky Tě prosím. Ať kněží přijímají jejich službu nikoli jako samozřejmost, ale s vděčností a uznáním, ať obětavosti a lásky těchto pomocníků nezneužívají . . .

6. Nejen jako pastýři, ale i jako členu biskupské konference Ti kladu na srdce péči o svátostný život církve. Dlouhá léta se zabývám liturgií a životem z ní - a zůstává mi rozum stát, jak málo poznamenal koncil naše prostředí v této věci. Jak málo kněžím vadí, že se oddělujeme od ostatních církví svou tradiční praxí. Jak zůstávají provozovateli bílé magie, místo aby přisluhovali svátostmi. Konkrétnosti jen některé a jen letmo: Křest, smíření, manželství - jako by to nebyla záležitost všech, ale individuální. Sociální rozměr hříchu se utajuje výlučně ve zpovědnicích - společná zpověď (třeba v adventu a postě) je něco méně hodnotného, ba podezřelého. Přijímání pod obojí zůstává namnoze výsadou privilegovaných (a to je nejen neekumenické, ale přímo proti přání našeho Pána), přijímání na ruku se nepovoluje, takže dospělí lidé jsou krmeni jak nemluvňata, při eucharistické modlitbě se zpívají nejrůznější písně. Manželství: jsem přesvědčen, že se jím kněží málo zabývají (a vlastně, jak se jím mohou zabývat, když o něm vědí tak málo), jsem přesvědčen, že nerozlučitelnost manželství jako ideál je nutno držet se vší pevností - ale stávající praxi (hájenou i Janem Pavlem) zákazu eucharistie lidem, kteří žijí po rozvodu v dalším manželství řádným křesťanským životem, považuji za praxi nekřesťanskou, neježíšovskou - a v kontrastu s trpěním kněžské služby kněží porušujících celibát za pokryteckou a pohoršlivou. Omlouvám se Ti, že na Tebe tak chrlím bolesti svého srdce - je to jen proto, že spoléhám na to, že budeš umět přispět ke změnám některých nedobrých jevů, že přinejmenším po vzoru našeho Pána dokážeš na sebe vzít odpovědnost za takové praktiky, které sice jsou v rozporu s tradičním chápáním nebo předpisy, ale rozhodně jsou podle srdce Ježíšova (jistě je třeba mít na mysli pavlovské „nepohoršování slabých", ale láska je vynalézavá).

7. Last, but not least: Dělej a dělejte něco pro ekumenismus! Jak má být svědectví církve svědectvím Kristu, když si už hezkých pár měsíců všichni hrajeme na svých písečkách? Myslím, že nám Pán dává šanci už poslední. Nevyužijeme-li ji, dá nám zahynout. V době, kdy se domlouvají už i Gorbačov s Bushem a černoši s bílými rasisty, je rozdělené křesťanstvo pohoršením. Nemohu-li podle církevní vrchnosti prožívat v interkomuniu společenství těla a krve Páně třeba s takovým Rogerem Schützem, mám pocit, že se děje něco antikristovského. . .

Přijmi, prosím, s mými modlitbami i tato slova plná úzkosti. A samozřejmě přání, aby Tě neopouštěl Boží Duch, aby při Tvém stolci stála i stolice moudrosti, aby k Tobě byli kněží upřímní a otevření, aby na celou diecézi kanulo Boží požehnání.

Tvůj Václav