Brněnské vydavatelství L. MAREK představuje v tomto roce českým čtenářům povídku Svatý Manuel Dobrotivý, mučedník z roku 1931. Její autor Miguel de Unamuno, rektor univerzity v Salamance, byl čelným představitelem Generace 98, skupiny, jejímž cílem byla na přelomu 19. a 20. století intelektuální obnova Španělska. Z dalších členů Generace 98 zmiňme např. filosofa Jose Ortegu y Gasseta.
Myšlenkově vychází Unamuno zvláště z existencialismu (jmenovitě Kierkegaarda), prostředkem vyjádření mu však nejsou filosofické traktáty, nýbrž literatura. Jeho velkým tématem je protiklad citového života a kritického myšlení. V prostředí tradičního katolického Španělska hledá Unamuno, respektive hrdina jeho povídky, Don Manuel, střední cestu mezi vírou a ateismem. Náboženství je pro Dona Manuela útěchou stejně opojnou, jako Marxovo „opium lidstva". Don Manuel však odmítá vzít lidem tuto útěchu revolucí, naopak, iluzi štěstí přivádí k dokonalosti. Pod rouchem dokonalého kněze sloužícího své vesnici do roztrhání těla však bydlí zoufalé srdce, které nemůže uvěřit tomu, co ústa vyznávají. Je to pýcha, která mu brání podřídit rozum víře? Není to radikální antropocentrický humanismus, který chápe Boha jako protivníka? Anebo je Don Manuel skutečně mučedník prožívající nejhorší lidské utrpení, totiž to, které vyjádřil Ježíš slovy: „Bože můj, proč jsi mě opustil?"
Hesla Erazima Koháka vycházela původně v roce 1994 v Mladém světě. „Měl to být takový odlehčený katechismus pro nevěřící . . . nevážně o vážných věcech," říká jejich autor, známý český .ekologický" filosof. Nyní vydává tento soubor zajímavých postřehů a podnětů v knižní podobě nakladatelství Kalich pod názvem Hesla mladých svišťů. A určitě je to od Kalichu správná volba.
Čím jsou zajímavé tyto kapitolky o třiceti řádcích? Jsou adresovány primárně necírkevnímu prostředí a autor volí tomu odpovídající - civilní - jazyk. Nevysvětluje učení církve, ale hovoří o každodenních lidských zkušenostech, o vztazích, o přírodě, zkrátka vždy se drží roviny přirozenosti. Boha do světa nevnáší, ale ve světě objevuje. Autor nezapře svůj více filosofický než teologický přístup. Uskutečňuje zde onen počátek filosofie, tedy stav, kdy se člověk dokáže nad věcmi divit, nebrat je jako samozřejmé. Tím může být připravena cesta pro další, nyní už teologické domýšlení vybraných témat.
Kniha inspiruje neobvyklými postřehy k antropologickým a náboženským otázkám, nelze ji však zaměňovat za věroučnou příručku. Jediné mé výtky směřují tím směrem, že Hesla často složité otázky poněkud zjednodušují a tím ochuzují; zároveň mi chybí šipka k také tajemnému a transcendentnímu charakteru pojednávaných skutečností. Přesto knihu vřele doporučuji, a to i těm, kteří se již snaží o teologickou reflexi našeho bytí.
Nakladatelství Vyšehrad pokračuje ve vydávání Küngových svazků mezináboženského dialogu čtvrtou knihou: Hans Küng a Julia Ching, Křesťanství a náboženství Číny. Jako v předešlých svazcích věnovaných islámu, hinduismu a buddhismu se i zde střídají kapitoly religionistické s reflexemi křesťanského teologa.
Čínské náboženství je u nás méně známé než ostatní velké náboženské tradice starého světa. Není však nezajímavé ani nedůležité. Podle Künga tvoří třetí velký náboženský typ, vedle profétické religiozity židovství, křesťanství a islámu a mystické religiozity hinduismu a buddhismu je zde typ religiozity sapienciální, soustředěné na moudrost.
A náboženství Číny po letech útlaku opět ožívá. Kniha (s. 132-133) cituje moderního básníka Pej Taa, který se vyznává z nevíry ve falešné nitrosvětské útěchy komunistů a propracovává se k novému přijetí konfuciánské náboženské odpovědi:
Doba ledová už uplynula,
proč všude kolem visí rampouchy?
Mys Dobré naděje je už na dohled,
proč je Mrtvé moře tak plné napjatých plachet?
Když jsem přišel na tento svět,
měl jsem papír, provaz a stín,
abych před rozsudkem
ohlásil tímto odsouzeným hlasem:
Říkám ti, světe,
já - nevěřím!
Když tě před tvýma nohama tisíc vzývá,
počítám se za tisícího prvého.
Nevěřím, že je nebe modré,
nevěřím v ozvěnu hromu.
Nevěřím, že sny jsou neskutečné,
nevěřím, že po smrti není žádná odplata.
Čínská duchovní cesta - originální, hluboká a moudrá - může být objevem a obohacením i pro nás, Zápaďany. Spojení kritického a poučeného pohledu obou odborníků nám může pomoci přijímat čínskou inspiraci s porozuměním, bez povrchního odmítání či obdivu, a konfrontovat ji s vlastní křesťanskou tradicí.
V souvislosti s kulatým počtem Getseman stojí za připomenutí druhé letošní číslo Teologického sborníku. Pro diskusi o skryté církvi i pro účast řady spolupracovníků a přátel Getseman. Stejně zajímavé a tematicky i personálním okruhem přispěvatelů navazující je i číslo třetí, Politické úkoly církve a teologie, přinášející také diskusi nad návrhem Ústavy katolické církve. A samozřejmě jména jako Boff a Metz - pochopení, že teologie není věda pro nebeské království, ale pro tuto zemi.
Ze knih vydaných letos nakladatelstvím CDK v Brně by neměla upadnout v zapomenutí Zakázaná slast - Dva tisíce let křesťanské sexuální morálky autora Georga Denzlera. Nikoli proto, že by problém sexuality byl pro křesťanství otázkou ústřední, ale protože jde o jeden z ústředních problémů lidského života samotného, a křesťanští učitelé s ním často zacházeli velmi zkratovým způsobem. Platónský dualismus a augustinovská přísnost se projevily v negativním postoji k pohlavnosti a jejím projevům. Zdrženlivost se často naivně ztotožňovala se svatostí. V dnešní době, kdy se pohlavnost naopak až přeceňuje, může být tradičně hypertrofovaný pohlavní asketismus sice cenným korektivem, ale i zbytečnou překážkou v životní pouti mnoha lidí. Kniha G. Denzlera pomáhá poznat historické kořeny antisexuálních postojů křesťanství, a tím najít vyváženější postoj k pohlavnosti.
Bůh ve stvoření - Ekologická nauka o stvoření Jürgena Moltmanna (CDK a Vyšehrad) není snadná četba. Čtenářova námaha se však vyplatí. Namísto zjednodušujícího pojetí, podle něhož židovskokřesťanská tradice staví člověka nad přírodu, bezmála mimo ni, a tím stojí u kořenů ekologické krize, se nám dostává mnohem hlubší perspektivy a inspirace. Ve vyvrcholení knihy se autor inspiruje židovským svátkem šabatu a žádá: „Křesťanství slaví mesiášské svátky svatého příběhu Krista. Nezná svátek stvoření. Židovství slaví svátky svých posvátných dějin (zde překladatelka bohužel poněkud „ujela" a překládá „svého svatého příběhu"), ale slaví především šabat stvoření. V ekologické krizi moderního světa je nutné a případné, aby se také křesťanství upamatovalo na šabat stvoření." (s. 232) A tento obnovený šabat nemá být pouze šabatem lidí, ale i skutečným šabatem přírody, jež si má odpočinout od znečišťování a ničení.
Mezinárodní teologický časopis Concilium 3/99 nese název Odmítnutí ordinovat ženy. V našem čísle Getseman z tohoto sešitu Concilia přinášíme a předkládáme k diskusi zásadní příspěvek L. Boffa o církvi. Kromě něho zde však najdeme např. i studii P. Fialy a J. Hanuše o praxi svěcení žen v české podzemní církvi. Je důležitý v tom, že ukazuje, jak podstatná je pro ordinaci žen připravenost společenství, jemuž by po vysvěcení měly sloužit. Davídkův experiment svěcení žen neztroskotal pro nepřipravenost nebo neochotu samotných kněžek, ale předně pro nedozrálost samotné české podzemní katolické církve. Nakonec tak tento pokus přinesl zřejmě více škody než užitku. Na druhou stranu však samotné uskutečnění ordinace, jakkoli za nepříznivých okolností, může dávat naději do budoucna, že smýšlení antické patriarchální společnosti nebude navždy určující pro poměry v křesťanských církvích blížícího se třetího tisíciletí.
Nakladatelství Vyšehrad navázalo spolupráci s Křesťanskou akademií v Římě a společně publikují zajímavá „studia" nyní v edici Logos. Na redakčním stole leží dva. Dobro, svědomí a soustřeďování Romano Guardiniho jsou přepracované přednášky k mládeži z dvacátých let. Přes časový odstup dodnes živé a svým pozváním na hlubinu duše stále aktuální. V dobách plytkých a přelétavých je celostní zakotvení v Bohu, k němuž Guardini vede, rozhodujícím úkolem. - Druhým Studiem/Logem je J. B. Lotzova práce Vědění a láska. Na rozdíl od průzračného Guardiniho je to text filozoficky mnohem více obtížený, přesto svou výzvou „aby se vědění a milování vzájemně prostupovaly" nikoli nezajímavý.
Předčasně zesnulý křesťansky orientovaný filozof Bohumír Janát, v roce 1988 mluvčí Charty 77, po sobě zanechal řadu článků a studií, úvah a komentářů k literatuře - především k milovanému Faustovi. Některé z nich shrnuje posmrtná pocta Myslet proti duchu doby, vydaná Kolegiem ZVON v nakladatelství Vyšehrad. Navíc hrst nekrologů, bibliografie, slovníkové údaje. Tak odchází filozof.