Mnozí katolíci si dnes kladou otázku, zda jsou odpustky ještě aktuálním znamením pokání a usmíření. Rozlišujeme-li mezi svátostmi a svátostinami, pak odpustky samozřejmě nepatří do centra sakramentální liturgie a žádnou zvláštní roli nehrají ani mezi svátostinami. Je otázkou, zda je vůbec možné říci ještě něco positivního o smyslu a účelu odpustků.
Nejznámějšími jsou snad tzv. porciunkulové odpustky, které je možné získat 2. srpna nebo předcházející neděli či následující neděli v době od poledne předchozího dne do večera daného dne. Podmínkou k získání je návštěva kostela s modlitbou Otčenáš a vyznáním víry, přijetí svátosti smíření a přijímání, dále modlitba na úmysl papeže, čímž se rozumí modlitba podle vlastního výběru nebo Otčenáš a Zdrávas Maria.
Odpustky jsou vlastně pozůstatkem staré kající praxe. Zpověď jednotlivce pochází přece až ze středověku, předtím existovalo jen veřejné pokání: ten, kdo se provinil těžkým hříchem, byl vyloučen z eucharistie. Byla mu vyměřena lhůta, např. 20 nebo 40 dnů, v níž se mohl modlitbou a postem připravovat na znovupřijetí do eucharistického společenství (communia). Po zavedení osobní zpovědi následovalo okamžité rozhřešení, přičemž pokání muselo být vykonáno dodatečně a doba veřejného pokání byla odstraněna. Odpustky je tedy míněno prominutí tohoto časného církevního trestu za hříchy, které jsou z hlediska viny již odpuštěny. Odpustky tedy neodpouštějí samy ze sebe žádné hříchy, nejsou ani nějakou náhradou za lítost, ale formou pokání. Toto prominutí trestu zaručuje církevní autorita z .pokladu církve" pro živé ve formě zproštění trestu, pro mrtvé v podobě přímluvy. Předcházet tedy vždy musí osobní upřímné obrácení a nastolení porušeného řádu hříšníkem, pokud je to možné.
Papež Pavel VI. roku 1967 nově upravil učení o odpustcích apoštolskou konstitucí Indulgentiarum doctrina. Podle ní spočívá podstata odpustků ve zvláštní modlitbě církve, kterou vykonává za své členy a v modlitbě věřících za úplné odpuštění hříchů, a pak zvláštním způsobem věnuje odpustky těm, kdo splňují příslušné předpoklady. Podobně jako při jiných formách zahlazení hříchu prosí i zde církev jakožto tělo Kristovo v solidaritě se svojí hlavou a s odvoláním na její dílo vykoupení. Právě v tom spočívá - poněkud nešťastné slovo - „poklad církve", tedy milost, o niž se zasloužil Ježíš Kristus, které se může církev při odpustku účinnou prosbou dovolávat. Není to tedy nic jiného, než Boží touha po spáse z plné lásky k jednotlivému člověku, která zahrnuje i usmíření a překonání trestu za hřích. Správné pochopení odpustků je tedy velmi vzdálené mylnému magickému chápání, jaké vykazovala praxe v Lutherově době.
Má-li si tento celek udržet nějaký smysl, pak musí být vytvořeny formy a znamení, která dovolí - podle Karla Rahnera - skutečně zakusit, že „církev jako Tělo Kristovo a společenství těch, kteří hledají spásu, se stále přimlouvá ze jednotlivé členy, je-li ohrožena jejich spása a jejich cesta ke spáse". To je možné zakusit skrze přímluvné modlitby a kající pobožnosti. K tomu by muselo být při hlásání zřejmé, že nauka o společenství svatých, o úctě ke svatým, o trestech za hříchy, o nezbytnosti osobního pokání a obrácení, a proto také o odpustcích, je v jedné souvislosti s celým křesťanským životem. Aby toto zdůraznil, vydal Pavel VI. dvacet podrobných norem pro učení a praxi odpustků. Lze ovšem pochybovat o tom, že jsou tyto normy skutečně obcím známé - snad právě proto, že odpustky už dnes nemají v katolické církvi takový význam.
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 88-90, přeložil Ondřej Bastl