Úvod do homiletiky
Smysl existence křesťana je institucionalizovaná diakonie:
· služba Slovu a jeho aktuální inkarnaci;
· služba božímu lidu.
Strategie homiletiky
Základní formy služby svědeckým slovem
· čtení - přednes biblického textu v rámci bohoslužby;
· homilie - promluva na biblický text, oficiální hlásání božího slova v rámci bohoslužby. Patří ke stěžejním úkolům biskupa; ten pověřuje místo sebe kněze, jáhny a asistenty. Homilie má svůj legitimní střed Bibli nebo tajemství svátosti nebo slavnosti (nikoli katechezi!). Pomáhá posluchačům porozumět smyslu konkrétního zvěstování a identifikovat se s ním;
· kázání - projev nebo proslov mimo bohoslužbu, věnovaný zpravidla ideovému vedení; forma spíše už minulá, dosud sporadicky při lidových misiích nebo katechezi. V rámci bohoslužby není legitimní formou;[1]
· čtení - přednes biblického textu v rámci bohoslužby.
Smysl homilie
· je stěžejním církvetvotmým aktem „martyria" - svědectví o živé víře v evangelium záchrany v rámci velikonočního mystéria;
· zpřítomňuje Krista v Duchu svatém[2] , ovšem nikoli magicky, automaticky;
· zprostředkuje setkání věřící obce s živým Vzkříšeným. Takovým setkáním se děje spása[3];
· budí povolání k diakonii[4];
· budí víru posluchačů i svou osobním vyznáním víry (ne moralizováním!)[5];
· přináší prorocké slovo (těší, povzbuzuje, napomíná), ke kterému byl homileta povolán už křtem a specificky potvrzen biřmováním a svěcením;
· nabízí pastýřské slovo (proto např. zve k odpovědi v oratio fidelium)[6]
Příspěvky souvisejících věd k homiletickému umění
Z etiky komunikace obecně:
· Spásnému významu má odpovídat i kvalita lidské účasti. Proto by neměl kazatel litovat čas, který spotřebuje solidní příprava[7].
· Každá komunikace formuje člověka - posluchače i homiletu. Musí proto komunikace souviset s obecnou lidskou etikou humanity. Ten étos zavazuje ne méně než třeba církevní předpis.
etické zásady pro mluvu
· mluva má a musí mít svůj poslední cíl, který má být přípravou důkladně reflektován;
· mluvit se má jen tehdy, kdy je co říci; Čas lidí je vzácný. Pokud jej věnují interakci, očekávají jistě informace, ale také setkání s osobností. Jejich uši lze také zavřít. „Kdo vás slyší. . ." má také svůj vážný rub zavazující reprezentanta;
· Je třeba homilií nejen kvalitně informovat, ale také formovat, sloužit lidskosti a potřebě jednoty.
etický závazek osobnosti
· role řečníka je role služebná. Vyžaduje zralou pokoru, zejména když posluchači nesouhlasí. Narcismus je trapný (. . .se rád poslouchá).
· Lidská komunikace je pro člověka personálně důležitá nezahrnuje jen slovo a racionální kvality, ale také komunikaci s krásnem pomocí zážitku interpersonálního vztahu
· je nutno čelit paranoickým tendencím; kdo napadne moje názory, nemusí napadat moji osobu; neztotožňovat své názory nebo i objevy s hodnotou vlastní osoby;
· umění oslovit se nesmí zneužívat; je nemravné připravit lidi o svobodu:
- Každá hereze má v sobě také pravdu; ta si nezaslouží zesměšňování;
- řečí lze manipulovat dav;
- obratný řečník dokáže vzbudit davovou psychózu;
- sofistikou lze protivníka nebo ideji v očích posluchačů znemožnit.
Z hermeneutiky - hermeneutický problém
· Vše, co vůbec potřebuje vykládat, pojednává o spáse;
· Spása je děním dodnes živým, neskončeným, eschatologickým. Co se netýká spásy, nepatří do středu zájmu homilety.
· Toto dynamické dění zvěstují slova fixovaná ve zcela konkrétní kulturní etapě dějin středního východu před tisíciletími. Dnes vyžadují reinterpretaci. I Ježíš sám skutečnost reinterpretoval, kérygma dále formovaly redakce evangelistů;[8]
· reinterpretace nemůže být libovolná, je vázána vírou církve (a tedy i živou tradicí);
· reinterpretace je povinností legitimních tradentů, vyplývající ze zákonitosti tradování. Hermeneutický problém je pak v tom, jak verifikovat správnost resp. pravdivost takové reinterpretace.
hermeneutické umění
proč řeč o umění:
· Nelze posluchače získat pro myšlenku, které ještě neporozuměl ani sám řečník.
· Hermeneut má složitý tradovaný text nejen vyložit, ale učinit jej opět jednajícím slovem, slovem dějícím se a plodícím; -
Podaří sdělit vždy jen méně, než rozumí sám autor, proto autor musí znát hodně;
· tradice není muzeum, ale děje se. Martyria[9] musí najít jazyk vhodný pro konkrétního adresáta.
· Hermeneut vykládá a interpretuje v poslušnosti hermeneutickému principu, jinak není čitelný a dále tradovatelný.
- Hermeneut má právo i povinnost vybrat si vhodný princip, tj. generální hledisko, ze kterého nahlíží jak zdroj, tak cíl svého úsilí.
- Princip vyjadřuje, kam směřuje to úsilí a zároveň tím předurčuje, jak bude práci organizovat.
· Pravdu vyznání dodá až trpělivost díla ve spirále: Hermeneutika probíhá ve spirále, ve které se prolínají, vzájemně podmiňují a podporují v dalších rovinách vyšší dokonalosti všechny základní fáze:
- na základě předběžného porozumění (před-sudku) otevřít dialog s věcí a zjišťovat původní smysl (např. analýzou forem a dějin zprávy, ale také „citem víry" nebo „estetickým citem"[10]);
- začlenit poznatky do vlastního horizontu a sblížit horizonty subjektu a objektu,
- zpřesnit a prohloubit před-porozumění a tím také lépe zacílit dialog s věcí;
- inetriorizovat věc do svého vlastního horizontu; rozhodnout o efektivním množství publikovaných dat i o jejich vnější formě;
- přetlumočit plnější a správnější smysl určenému adresátovi. To nenastane, pokud chybí schopnost vnímat pozici osloveného (empatie).
věrnost živému tradování:
· subjekt - ten, kdo jedná;
· tradentem křesťanské víry, nositelem tradice a autentickým místem pokračujícího výkladu je veškerý boží lid - nejen hierarchie nebo jinak pověřený nositel úřadu včetně magisteria[11] proto svědek i kazatel musí umět napřed pozorně „naslouchat" víře celého božího lidu (včetně magisteria, ale nejen magisteria);
· objekt - to, s čím se jedná:
- Předmětem zjevení není jakási neměnná pravda, ale zjevuje se osoba a její vztahy[12]. Ideje na skutečnosti zjevení v nejlepším případě odkazují[13] jako znamení.
- Ježíš nám nezanechal žádnou systemizovanou nauku ani morální kodex. Musíme se učit především následováním, tj. z Ježíšových životních postojů, z událostí. dějin spásy.
· smysl Bible nebo závazného učení:
- V Bibli ani v dogmatu nejsme svědky teofanie (božího sebezjevení), - ani Bible, ani výroky magisteria nám nezprostředkují přímé setkání s Bohem. Jde o dějinně podmíněné nástroje, analoga - lidské svědectví o zjevujícím se Bohu a lidské vyznání víry.
- Dějinně vázané slovo tak odkazuje ke skutečnostem naddějinným a dějiny podmiňujícím[14].
- Tradice pouze konzervující minulé „poklady" nestačí, protože takové tradování nijak nepřeklene vzdálenost mezi prvým objektem a posledním subjektem[15]. Žádný člověk neporozumí nic z toho, co se příčí jeho světu nebo co je jeho horizontu cizí.
· služba tradovanému:
- tradici se poslouží nikoli pouhým konstatováním autentizované formy tradice, ale kvalifikovanou konfrontací autentických formulací s přítomnou dobou.[16]
- Respekt ke kořenům: Každou zjevující tradici spoluurčují i její dějinné kořeny, sociální souvislosti, konkrétní situace tradentů, jejich osobní záměry, způsob jejich řeči (i řeči víry). Zdrojem poznání a pomocí k porozumění je tedy připomenout i liturgii, spiritualitu, různá charismatická hnutí, církevní řády (včetně řádu služeb) atd.
- Kritická práce: Ne vše tradované je také legitimní
- ne vše opravdu souvisí právě s dějinami spásy (to je smyslem reformních koncilů, např. Tridentského a Vatikánského II).
Z exegeze - pravidla odpovědného výkladu
· Přípravné studium není a nesmí být nezaujaté: Prvé otázky textu kladené formuluje osobní zájem o konkrétní text, pak zájem profesionální (teologický) a konečně homiletický. · Zaujatost se může projevit positivně i negativně; subjekt proto musí vědomě hájit svou otevřenost (přístupnost) vůči skutečnostem.[17]
· poslušnost duchu a liteře je poslušností smyslu a struktuře perikopy:
- základní výpovědi textu se týkají církve, nikoli jednotlivce. I když biblický text i výroky učitelského úřadu oslovují i jednotlivce, nejhlubší a základní odpovědi textu se týkají společenství (církve), resp. meziosobních vztahů, vzájemné komunikace, lásky, spojení, nedorozumění, zloby, ubohosti;[19]
- smysl textu je v dějinách spásy; otázky po smyslu a cíli života a dějin (odvaha věřit, naděje, sjednocování), které neselhávají ani ve světě selhávajících vztahů (hřích, odcizení, smrt).[20]
- co autor textu skutečně chtěl vyjádřit;
- jakou formu k tomuto vyjádření použil;
- jaké historické okolnosti spolupůsobily;
- jaké implicitní informace mohl autor textu považovat za všeobecně samozřejmé pro všechny současníky nebo aspoň pro adresáty, a které proto výslovně ani nezmiňuje.[21]
- V interpretaci následující po objasnění je třeba přihlédnout ke způsobu, jak daný text chápala i interpretovala v konkrétních dějinných podmínkách církev (celek božího lidu).[22]
- Neomylnost bible přísluší až celku kánonu, neomylnost výroků analogii s apoštolskou vírou.
- Různorodost jednotlivých výroků nutno integrovat kontextem; protichůdně mířící biblické perikopy, resp. výroky magisteria je třeba smířit při uvážení jejich konkrétního zaměření, stavby a historického kontextu.
· Autentické světlo na celé dějiny spásy zpět i vpřed vrhá událost života, smrti a oslavení Ježíše Krista.
· pravdu odkrýváme v dialogu, vedeném nejen s osobou, ale i s textem nebo událostí. K dialogu dojde až tehdy, kdy druhé straně dovolíme promluvit, tj. chceme-li naslouchat i jiným než svým vlastním myšlenkám.
- křesťan klade textům také nové otázky, vyrůstající z jeho současné situace;
- ověřuje správnost svého (předběžného) porozumění porovnáváním svého postoje víry s postoji Ježíšovými i postoji církve.
pomůcky exegeze - minimální výbava:
Pro každou odpovědnou (i tu „jen praktickou"!) exegezi je třeba disponovat pomůckami. Každý, komu nestačí hlásat sama sebe, ale chce umožnit porozumění byť jen božímu slovu v Písmu, musí mít trvale k dispozici:
· úplné Písmo Starého i Nového zákona v jazyce, který bezpečně ovládá; (velmi užitečná je možnost porovnat různé překlady v různých vydáních);
· komentáře aspoň k nejčastěji používaným novozákonním knihám; komentář lze jen stěží nahradit dostatečně rozsáhlým poznámkovým aparátem přímo v Písmu[23], anebo příručkou praktické exegese[24];
· konkordance: Nenabízí-li komentář či poznámkový aparát souběžné a souvztažné výroky či události v dalších knihách či partiích Písma, je třeba pravidelně konfrontovat studované místo s texty vyhledanými podle konkordance[25];
Z rétoriky:
Společenské konvence o struktuře obecného projevu
· Kvalitní projev je struktura značně složitá; politik se jí dlouho učí.
· Problémy s širším nebo komplikovaným obsahem nebo rozsahem musí nejprve v sdělujícím „uzrát". Používá se k tomu svébytných schopností vlastního podvědomí a to chce čas[26].
· projev má svou fázi přípravy, fázi formalizace, přednesu a fázi závěrečnou. Všechny fáze mají vzájemně srovnatelný význam
příprava projevu:
- shromáždit data
- rozhodnout o zaměření projevu;
- odhadnout postoj posluchačů k danému tématu; limitující faktory známe předem, a proto je hledíme při přípravě minimalizovat.
formalizace projevu
· Každé téma lze buď vysvětlit, popsat, vyprávět nebo prokazovat jeho správnost.
· O účinnosti záměru rozhodne i forma, tedy délka, struktura a gradace výsledného textu.
· Je třeba vybrat formu přiměřenou posluchačům nebo jejich rozhodující vrstvě, o kterou má řečník přednostní zájem, anebo převažující náladě mezi posluchači.
· Nutno rozhodnout, jaká bude role textu[27]: jen pojistka, vodítko, zavazující předloha slovo od slova.
· Psaná předloha uklidňuje; to dovolí lépe vnímat reakci posluchačů.
· Ani doslovná předloha se nemá jen předčítat[28], s výjimkou pasáží, kde jde o naprosto přesné vyjádření (např. právní problémy).
tempo a rytmus řeči
- Vedle sdílení informace se implicitně sděluje např. signál začátku (kdy hovořící přenese zrak z oslovené osoby na písemnou předlohu) a opačný signál konce.
- Mezi hovořícím a posluchači existuje výměna podvědomě vysílaných signálů, která se pokouší regulovat tempo hovořícího tak, aby jeho informace měly správnou frekvenci a mohly být plně registrovány.
vlastní projev
začátek projevu
· má klíčový význam:
- řečník musí překonat vlastní trému a uvolnit se
- má navázat kontakt s posluchači. (Hledá se konvence pro signál startu a další signály)
.- nabídne zajímavý vhled do tématu (už v úvodě usilovat o posluchačovu pozornost)
Hlavní část
· musí mít kriticky promyšlenou osnovu;
- osnova se odvíjí od jednoduššího ke složitějšímu,
- anebo respektuje časovou posloupnost popisovaného děje.
· Pokud projev polemizuje, nejprve uvede kladnou tezi, pak teprve polemiku s protivníkem.
závěr projevu
- často rozhodne, jaký dojem si posluchač odnese o celku projevu.
- shrnuje hlavní myšlenky a vyzvedne preferované postoje k nim.
- nesmí být delší než 2-3 minuty, jinak projev zpětně přetíží.
(pokračování v příštím čísle)[1] Není dovoleno využívat eucharistické slavnosti k cyklické katechezi (s výjimkou 25 doby
postní, kde jsou biblické perikopy od pradávna voleny jako příprava katechumenů resp.
neokatechumenů) nebo k propagaci církevních zájmů; k tomu je nutno volit některou
z dalších forem shromáždění božího lidu.
[2] Sacrosanctum Concilium 7, Dei Verbum 25, Lumen Gentium 4.
[3] K. Rahner
[4] SC 10
[5] srov. SC 9
[6] Pozor na běžnou záměnu pojmů: Velká většina pastýřských listů má podle svého obsahu
charakter výzvy, napomenutí nebo deklaraci určitého postoje biskupské konference.
Sensu stricto není po koncilu takové hlásání v rámci mše legální, patří zásadně na konec
bohoslužby. Mimo eucharistickou bohoslužbu lze naopak legálně použít k lekcím i
nebiblický text, tedy i pastýřský list. Není ovšem správné přečíst předepsané biblické
lekce a místo jejich vysvětlení resp. interpretace nabídnout kázání.
[7] DV 23, 24, 25
[8] DV 12
[9] 1 J 1, 1-4
[10] Srov. J. Gadamer
[11] srov. DV 8
[12] DV 6, 8
[13] „Katolická pravda musí své pojmové vyjádření vždycky přesahovat, což platí tím spíš
o formulaci v rámci koherentního systému" (H. de Lubac); srov. k tomu učení Tomáše
Akvinského o „analogia"
[14] N. Lohfink
[15] srov. DV 8
[16] srov. DV 8
[17] E. Coreth
[18] J. Smolík
[19] W. Kasper
[20] Edw. Schillebeeckx
[21] J. Smolík
[22] Přitom hranice božího lidu se nekryjí s hranicí vlastní 46 církve
[23] Např. v českém ekumenickém subskribovaném vydání. Rozhodně to však neplatí o
rozsahu ani obsahu poznámek ve vydáních Colově, Sýkorově, Petrů.
[24] Výborně poslouží „Kážeme Krista", několikadílná příručka pro praktickou homiletiku
v evangelických sborech CČE, Praha 1994
[25] Kromě toho se doporučuje vést si kartotéku, v níž se pod označením úryvku či věcného
problému shromažďují záznamy o komentářích, případně o korekcích názorů v komentáři
publikovaných. .
[26] Podvědomí se do hry zatáhne cíleně tak, že problém se po rozumové analýze a snaze
věc objasnit jakoby dočasně odloží a donutíme se soustředit se na jinou věc. Podvědomí
dosavadní pozná ní přetřídí, zkombinuje a vposledku nabídne do vědomí jakoby
„nápad" ucelenější a vytříbenější, než bylo poslední stadium vědomého řešení. Jinou
metodou spolupráce s podvědomím je tzv. zamlžování: v nepřehledném problému se
úmyslně zpočátku zanedbávají detaily zkoumané struktury a zjednodušená verze se
nechá v podvědomí „zrát"; tam se dál zjednodušuje tak dlouho, až je rozumem uchopitelná.
Rozum potom zvolí strategii přiměřenou porozumění této hrubě zjednodušené
struktury; teprve potom se porozumění precizuje i ohledem na vynechané detaily a
zvolí se vhodná taktika komunikace.
[27] To souvisí s praktickou stránkou rukopisu: poznámky se strukturují jinak než souvislý text a dbá se na výrazné rozlišení pro letmou orientaci
[28] Začátečník by měl mít k dispozici úplný text připravené předlohy; ten se doporučuje i těm zkušenějším, kteří budou přednášet spatra a od předlohy se víc nebo méně odchýlí.