Milénium, náboženství a politika: svatováclavské oslavy v roce 1929

Úvod

Letošní rok představuje 80 let od události, která zaměstnávala tisk po několik měsíců a která znamenala pro českou společnost určitý předěl ve vnímání katolické církve, jež se po obtížích z prvních let po vzniku nové republiky dostala opět do popředí společenského i politického života. Svatováclavská tradice byla, je a bude v českém národě stále živá, o čemž svědčí i nedávná výstava. Arcibiskupství ve spolupráci s Národní galerií uspořádalo unikátní výstavu artefaktů spojených se životem a uctíváním svatého Václava. Tato výstava organizovaná v rámci tzv. Svatováclavského roku v prostorách Anežského kláštera v Praze byla, co se týká počtu návštěvníků, úspěšná.

Pokusím se ukázat, jak byla svatováclavská tradice vnímána v roce 1929, kdy se slavilo svatováclavské milénium. Příspěvek je zaměřen spíše na problémy, které oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 v části české veřejnosti vzbuzovaly. Celkově však byl tento mezník v české historii brán převážně pozitivně.

Svatý Václav a jeho tradice

Násilná smrt knížete Václava byla prvním impulzem pro hagiografy k napsání legend o sv. Václavovi, které popisují jeho činy tak, aby zásluha mučednictví se jevila úměrně hodnotě jeho života. Např. Kristián Václava vychvaluje, že „pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, věrný ve všem co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje".1 Latinské legendy pak z něho dělají až mnicha a asketu, což odpovídá dobové módě a stylu, jak se psaly legendy, ale již nám mnoho neřeknou o skutečném Václavově životě.

I zásluhou knížete Václava se po střetech dvou kulturních sfér na našem území - západoevropské a východoevropské, která u nás za existence Velké Moravy převládala - přihlásilo křesťanství ke kulturní tradici západní Evropy. Pověst sv. Václava se rychle rozšířila po celé Evropě a z českého národa tak sňala pečeť barbarství a uvedla český stát do společnosti kulturních národů. Václav jako křesťanský panovník mohl s králem Jindřichem vyjednávat jinak než kmenový pohanský náčelník. Dostal dokonce darem i část ramene národního saského světce sv. Víta.2 I s dalšími českými panovníky bylo jinak jednáno při oficiálních setkáních. Pryč jsou ty doby, kdy s nepokřtěným Bořivojem bylo na Svatoplukově dvoře jednáno jako s druhořadým člověkem.

Dalším významem křesťanství byla jeho idea jako sjednocujícího prvku, který utvořil z kmenů sjednocený národ. Přispěl k tomu i kult sv. Václava, který je v Čechách oslavován již od 10. století a je spojován s ideou českého státu. Postava sv. Václava v představě národa nebyla vždy stejná a prodělala výrazný vývoj. Tak se z mučedníka stal v 11. století vladař a ve 12. století rytíř a ochránce spravedlnosti a právního řádu.3 Byla to i jedna z podmínek, proč mohl být uctíván i Němci, kteří bydleli na našem území.

Za vlády Karla IV. se ještě více začalo Václavovo jméno spojovat s panovnickou mocí českých králů. Karel IV. nechal vyrobit nákladné korunovační klenoty spolu se Svatováclavskou korunou a začal s výstavbou honosné gotické katedrály, která se stala nejvýznamnějším duchovním centrem.

Ani husitství a reformace neoslabily svatováclavskou tradici v českých zemích. Husité a protestanti se přihlásili k Václavovi jako národnímu svědci. Později i národní obrozenci a liberálové v 19. století využívali Václavovy osoby jako ztělesněný ideál státoprávní, národní i sociální.4 Proto oslavy, které se konaly v září 19295 u příležitosti 1000. výročí Václavovy smrti, měly být pokusem o národní jednotu, která po vzniku republiky značně utrpěla, ale mnohými byly oslavy vnímány jako agitace katolické církve a jako snaha o potlačení husitské tradice.

Sv. Václav a svatováclavské milénium 1929

Katolická církev a československá politika 20. let 20. stol.

Abychom porozuměli lépe situaci, musíme se na začátku několika větami zmínit o postavení katolické církve v nově vzniklé československé republice. Katolická církev se prostřednictvím lidové strany soustředila na své ukotvení na politické scéně a snažila se oponovat protikatolickému tlaku socialistů a liberálů. Podle nich totiž bylo katolické náboženství neslučitelné s duchem demokracie mladé republiky a bylo prezentováno jako opora monarchismu, aristokratismu a militarismu. V levicovém tisku byla katolická církev označovaná dokonce nevybíravými výrazy jako „římský čert" či „jedovatá římská saň".6

Šrámkova taktika dílčích ústupků a kompromisů7 při zachování zásadních křesťanských požadavků slavila nesporný úspěch. Římskokatolická církev vyšla z nejhoršího, kam se dostala po aféře, kdy v předvečer 510. výročí od upálení Jana Husa, vatikánský nuncius Marmaggi demonstrativně odjel na protest účasti prezidenta republiky T. G. Masaryka na oslavách a prohlášení Husova úmrtního dne za národní svátek. Tato událost eskalovala v podobě Marmaggiho aféry, která byla urovnána až v roce 1927 podepsáním úmluvy „modus vivendi".8

Úsilím lidové strany se úspěšně podařilo oddalovat projednávání většiny rozhodujících zákonů až do období, kdy hnutí „Pryč od Říma"9 ztratilo na síle a strana se stala nepostradatelnou součástí vládních sil, což nakonec přispělo ke krachu pokusů o zavedení odluky církve od státu10 a k dohodnutí oboustranně přijatelných kompromisů mezi katolickou církví a státem v oblasti školství, manželství a podobně. V parlamentních volbách v listopadu roku 1925 dosáhla lidová strana největšího úspěchu za celé období první republiky, když skončila na třetím místě.11 A snad i s tímto výsledkem je spojen výrazný úspěch českého katolicismu koncem dvacátých let na prosazení státních oslav svatováclavského milénia.

Spor o sv. Václava a jeho slavnosti

Místo uklidnění politických a náboženských rozporů v národě, měly svatováclavské oslavy u části obyvatel opačný účinek. Bylo tu 23 pokrokových korporací,12 které utvořily společné souručenství při Svazu národního osvobození a které veřejně prohlašovaly, že oslavy jsou pouze v rukou katolíků, a to nejen proto, že oslavy řídil Výbor pro oslavu tisícího výročí smrti sv. Václava, což byla římskokatolická organizace, ale i proto, že Národní výbor oslav svatováclavského tisíciletí, který měl na starosti oslavy celostátní, byl v rukou onoho římskokatolického výboru.13 Zazlívali katolíkům, že orelský slet naplánovali provokativně ve dnech Husových oslav.14 Na programu oslav se jim nelíbilo mnoho věcí, které byly spojeny s katolicismem, např. pontifikální mše při slavnostním otevření dostavěného chrámu sv. Víta.15 Mnozí proto pořádali svoje vlastní akce, jako byly přednášky, Husovy oslavy, sbírka na péče o dítě pořádaná ve dnech svatováclavských oslav odkazujíc se na výrok: „nedej zahynouti nám i budoucím". Jednatel katolického výboru Dr. Janda na druhou stranu všechny vybídl, aby takovéto separátní akce nepodporovali a odmítli.16

Asi všichni, a to i pokrokáři nebo levice, se shodli na tom, že by oslavy měly ukázat světu, že náš národ nevznikl až v průběhu první světové války, ale že má tisíciletou historii. Rozpory opět byly v tom, že cizina neměla náš národ brát jako ryze katolický, i když matrikově měla katolické vyznání zapsána většina obyvatelstva republiky.17 Novináři tisku národních socialistů se vyjadřovali v předvečer vypuknutí hlavních oslav, že „není pochyby, že dnešní oslavy by vyzněly daleko spontánněji, kdyby tyto oslavy platily více historické postavě knížete Václava, než legendě, kterou byla obestřena".18

Václavova postava se podle tisku před volbami do parlamentu, který byl rozpuštěn, stává i předmětem kupčení, stranické agitace a volebních šlágrů, hlavně lidová strana je obviňována z využívání oslav ve svůj volební prospěch.19

Někteří projevili obavy, že jednostranné vyzdvihování kultu sv. Václava by mohlo snížit vzpomínku na nekorunované hlavy českého národa, a přitom nenapsali přímo jména velikánů, ale volili slova, která vypovídala o tom, že měla zapůsobit na city čtenářů, např.: „popel jednoho rozmetán po cizí zemi, kosti druhého hledati daleko v cizině, kde zemřel ve vyhnanství".20

Oslavy svatováclavského milénia

Největší událostí spojenou s miléniem mělo být dokončení dostavby pražské katedrály. Již od roku 1924 se pořádaly veřejné sbírky, ale i vláda uvolnila značné finanční prostředky. Kromě dostavby svatovítské katedrály bylo realizováno i další významné Gočárovo architektonické dílo a tím byl nově postavený kostel sv. Václava ve Vršovicích. Již v květnu byla zahájena výstava svatováclavských památek ve Vladislavském sále.21

Další významnou událostí, která předcházela hlavním slavnostem, byly Svatováclavské dny Orelstva,22 které se konaly v Praze na přelomu června a července 1929.23 Začal se točit velkofilm „Kníže Václav" v hlavní roli se Zdeňkem Štěpánkem jako sv. Václavem. Film, po celou dobu natáčení ohlašovaný jako dosud největší a nejnákladnější český film (což byla pravda), byl dokončen a uveden do kin s velikým zpožděním až na začátku dubna 1930, kdy už svatováclavské milénium dávno odeznělo.24

Vlastní oslavy svatováclavského milénia byly zahájeny vystavením korunovačních klenotů. Klenoty byly slavnostně vyzvednuty 20. září 1929.25 Královské insignie měly být vystaveny týden a veřejnost je mohla zhlédnout za poplatek pěti korun,26 ale pro velký zájem byla výstava ještě o týden prodloužena.

Další státní akcí u příležitosti oslav bylo v pátek 27. září pokřtění pardubického pluku č. 8 na jezdecký pluk knížete Václava Svatého u sochy sv. Václava na Václavském náměstí.27 Prezident republiky za přítomnosti dalších představitelů státu a armády slavnostně předal pamětní standartu věnovanou Národním výborem pro oslavu svatováclavského tisíciletí.28 Odpoledne byla ve Veletržním paláci zahájena souborná výstava děl Josefa Václava Myslbeka. Vrcholem státních oslav svatováclavského milénia se v 18 hodin stal takzvaný „hold národa" konaný u pomníku sv. Václava, a to za účasti nejvyšších představitelů včetně hlav státu. Akce se zúčastnilo 250 000 lidí.29

Následující den, v sobotu 28. září dopoledne, se uskutečnila slavnost otevření dostavěné svatovítské katedrály. Tato slavnost byla rozdělena na část oficiální a část církevní. Po slavnostních projevech politické veřejnosti na tribuně, která byla zřízena na jižní straně dómu,30 se oficiální hosté odebrali před portál nové části chrámu a po krátkém proslovu biskupa Podlahy se otevřely brány katedrály,31 kde se konala bohoslužba, kterou celebroval arcibiskup František Kordač.32 Odpoledne se na Žofíně konalo svatováclavské posvícení, kde se divákům ukázaly krojované soubory z Čech, Moravy i Slovenska. V Národním divadle bylo uvedeno drama „Svatý Václav" a v Obecním domě zaznělo Foersterovo oratorium „Svatý Václav". Církevní slavnosti probíhaly ve sv. Vítu ještě adoracemi a půlnoční bohoslužbou.33

V neděli 29. září vyvrcholily církevní slavnosti nejprve staroslovanskou mší v chrámu sv. Petra a Pavla, a poté odpoledne průvodem se svatováclavskými památkami a ostatky (lebka sv. Václava byla opatřena zlatou korunkou ) z Vyšehradu zpět k uložení do chrámu sv. Víta. Celá cesta na Hradčany byla lemována davem lidí, kteří se sjeli ze všech koutů naší republiky, a všude vlály československé prapory. V přední části průvodu šly krojované skupiny, legionáři, studenti a zástupci cechů, po nich následovala církevní část průvodu, duchovenstvo.34 Šest kanovníků neslo skleněnou schránku s lebkou sv. Václava.35

Hodnocení oslav se v soudobém tisku diametrálně rozchází. Pro někoho dopadly oslavy dobře a splnily očekávání, které do nich bylo vloženo, jiní je zase označovali za divadlo bez myšlenky a důvěryhodného obsahu.36 My se už na tyto události díváme s odstupem osmdesáti let docela jinak a hlavně bez emocí, které provázely celé milénium.

Závěr

Událost oslav svatováclavského milénia je určitě významným mezníkem na cestě k pochopení české národní tradice. Český národ se přihlásil ke své tisícileté svatováclavské ideji, která ho provázela v dobách dobrých i zlých a vždy představovala určitou oporu v boji za národní zájmy. Nemohla být potlačena ani novými tradicemi, jako bylo například husitství, které je značnou částí národa vyzdvihováno jako podstatné pro formování naší národní identity. Představy našich historiků, státníků a bojovníků za národní obrodu a později samostatnost po celé 19. a počátek 20. století jsou v tomto smyslu již překonané. Naše dějiny utvářely mnohé kulturní vlivy a různé historické události a není možné jednu ideu vyzdvihovat nad druhou a tím popírat určité historické souvislosti.

Náš národ nebyl formován jen katolickou, ale i protestantskou a husitskou tradicí. Na druhé straně není možné zaujmout protikatolický postoj jako obranu českého národního zájmu proti útlaku z ciziny, jako tomu bylo na počátku formování československého státu, který se vypořádával nejen s národnostními otázkami, ale právě i s otázkami náboženskými. Vznik národní československé církve v roce 1920 měl v národě určitě pozitivní, ale i negativní důsledky. K pozitivním patří, že se mladá československá církev snažila oprostit od zkostnatělého hierarchického a dogmatického systému katolické církve a snažila se prosadit moderní myšlení i v rámci církve. Snad v té době zachránila i některé obyvatele od ateismu a bezvěrectví. K negativní stránce pak patří styl, s kterým přistupovala ke katolíkům a jejich akcím a podílela se na vnesení vášní a nepřátelství do poklidných vod sousedského života na českém a moravském venkově. Musím však podotknout, že na vině nebyla jen československá církev, ale i její rival církev katolická.

Oslavy svatováclavské tradice ohlašovaly, že se náš národ konsolidoval a přijal křesťanskou tradici, která byla představována katolickým Vatikánem. I papež Pius XI. se přidal ve svém Apoštolském listu z března 1929 k oslavám sv. Václava a spolu s připomenutím místa sv. Václava ve vatikánském chrámu sv. Petra se zmínil také o radosti, kterou mu udělalo zlepšení stavu katolického náboženství v naší republice.37

Rok 1929 byl nejen rokem oslav, ale i rokem, kdy byly rozpuštěny obě naše sněmovny a byl to jen další doklad naší rozháranosti a neschopnosti se dohodnout. Příklady z dnešní politiky není potřeba zmiňovat. Přeji nám všem, aby tradice jako je ta svatováclavská nám nebyla cizí, abychom ji brali za svou a i za základ k rozhovoru, třeba i tomu ekumenickému.

Seznam použité a citované literatury a pramenů

KOVÁŘ, F., Svatováclavské oslavy, Blahoslav, Praha 1929

PEKAŘ, J., Svatý Václav, In: O smyslu českých dějin, Rozmluvy, Praha 1990

PLACÁK, P., Svatováclavské milénium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Babylon, Praha 2002

STLOUKAL, K., Sv. Václav a svatováclavská idea v našich dějinách, Politický klub Československé národní demokracie v Praze, Praha 1929

VEČEŘA, P., Marmaggiho aféra: úloha katolicismu optikou dobových tištěných médií levice, In: Marek, P. (ed), Teorie a praxe politického katolicismu 1870 - 2007, CDK, Brno 2008

List Apoštolský Jeho Svätosti Pápeža Pia XI. In: Slovák, 11, 1929, č. 221, 28. 9., s. 5

Oslava tisícileté legendy a tisícileté historie, Večerní České slovo, 40, 1929, č. 230, 27. 9., s. 1

ŠANTRŮČEK, B., Kníže Václav Svatý ve stínu volební agitace, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 1

SVOBODA, E., Vzácná podívaná, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28.9., s. 5

ŠMEJKAL, J.V., Pouť ke korunovačním klenotům českým, České slovo, 30, 1929, č. 224, 24. 9., s. 5

Vrcholné dny svatováclavských oslav, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 4

ČÁSLAVSKÝ, K., VANTUCH, P., Milénium 1. - 2. díl, In: Hledání ztraceného času, http://www.ceskatelevize.cz/program/873537-25.09.2006-14:30-1.html (2. 7. 2009)

Msgre. ThDr. Jan Šrámek, http://grygov.cz/index.php?id=82, (20. 6. 2009)

Obyvatelstvo podle náboženského vyznání a pohlaví podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001, http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/3D00462B10/$File/4032060119.pdf (20. 6. 2009)

Úmluva MODUS VIVENDI mezi republikou československou a Svatou stolicí sjednaná v lednu 1928, http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/modus.htm ( 15. 6. 2009)

Příloha č. 1

Obyvatelstvo podle náboženského vyznání podle výsledků sčítání lidu v roce 1930

Obyvatelstvo celkem 10 674 386

Římskokatolické 8 378 079

Řecko a armenskokatolické 12 149

Evangelické 499 685

Pravoslavné 24 488

Československé 779 672

Starokatolické 22 544

Jiné křesťanské 5 808

Izraelské 117 551

Ostatní mimo křesťanské 266

Bez vyznání a nezjištěno 834 144



1 Pekař, J., Svatý Václav, In: O smyslu českých dějin, Rozmluvy, Praha 1990, s. 30

2 Stloukal, K., Sv. Václav a svatováclavská idea v našich dějinách, Politický klub Československé národní demokracie v Praze, Praha 1929, s. 2

3 Stloukal, s. 38

4 Pekař, s. 60

5 Oslavy svatováclavského milénia proběhly v roce 1929, což ale podle současných poznatků bylo chybné. Dnes převažuje názor, že kníže Václav byl zavražděn ve Staré Boleslavi nikoliv v roce 929, ale až o šest let později 28. září 935.

6 Večeřa, P., Marmaggiho aféra: úloha katolicismu optikou dobových tištěných médií levice, In: Marek, P. (ed), Teorie a praxe politického katolicismu 1870 - 2007, CDK, Brno 2008, s. 210-211

7 Právě Šrámek prosadil heslo „dohodli jsme se, že se dohodneme" In: Msgre. ThDr. Jan Šrámek, dostupné na: http://grygov.cz/index.php?id=82 (20. 6. 2009)

8 Večeřa, s. 209

9 Někdy označováno jako „kulturní boj" viz Msgre. ThDr. Jan Šrámek

10 To si přály převážně levicové politické strany, které dělaly i v tisku mohutnou protikatolickou propagandu. Mezi nimi však také byly rozpory a komunisté vyčítali socialistům, že jejich postoje jsou jen frází, ale jinak jsou spolu s klerikály v jedné vládě. Viz Večeřa, s. 216-220

11 Msgre. ThDr. Jan Šrámek

12 Byli to převážně učitelé, legionáři, obec sokolská, dělníci a někteří představitelé z církve československé. Viz Kovář, F., Svatováclavské oslavy, Blahoslav, Praha 1929, s. 7

13 Katolická strana byla proti účasti československé církve v Národním výboru. I ministr Krofta v tom viděl nebezpečí vyvolání aféry, když prý prohlásil, že „vedoucí kruhy katolické snesou žida, mohamedána a i protestanta, ale nesnesou příslušníka církve československé" Viz Placák, P., Svatováclavské milénium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Babylon, Praha 2002, s. 51

14 Podle nich nesmí idea svatováclavská vytlačit ideu husitskou, osvobozeneckou, která je vlastní českému národu.

15 Kovář, s. 2-4

16 Kovář, s. 15-16

17 Podle sčítání lidu v roce 1930 se ke katolickému vyznání hlásilo 78 % obyvatel,.viz Obyvatelstvo podle náboženského vyznání a pohlaví podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001, dostupné na adrese http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/ 3D00462B10/$File/4032060119.pdf (20. 6. 2009), viz příloha č. 1

18 Oslava tisícileté legendy a tisícileté historie, Večerní České slovo, 30, 1929, č. 230, 27. 9., s. 1

19 O to více se někteří liberálové těšili na oslavy, které se měly konat u příležitosti 80. narozenin prezidenta Masaryka a které se podle nich mohly stát konečně celostátní záležitostí. Viz Šantrůček, B., Kníže Václav Svatý ve stínu volební agitace, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 1

20 Svoboda, E., Vzácná podívaná, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 5

21 Placák, s. 22-23

22 Československý Orel byl vedle Sokola a Svazu Dělnických tělocvičných jednot jednou ze tří nejvýznamnějších tělovýchovných organizací té doby. Cílem Orla bylo prosazování a šíření křesťanských ideálů, nejen v tělovýchově, ale i v kulturním a společenském životě národa.

23 Čáslavský, K., Vantuch, P., Milénium. 1. - 2. díl, In: Hledání ztraceného času, dostupné na http://www.ceskatelevize.cz/program/873537-25.09.2006-14:30-1.html (2. 7. 2009), viz příloha č. 2

24 Biografy v té době už ovládl zvukový film, a tak němý „Svatý Václav" se spoustou dlouhých titulků a pomalu plynoucím dějem měl jen malou šanci zaujmout širší publikum. Po premiéře, doprovázené původní hudbou Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky, putoval pak tento film už bez hudby po venkovských biografech, až se tiše a nenávratně propadl do historie. Viz Čáslavský a Vantuch, Milénium.

25 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 3

26 Levicový tisk tento poplatek bral jako kupčení s city národa a vyzýval, aby byla dána možnost i těm, kteří nemohou zaplatit vstupné. Viz Šmejkal, J.V., Pouť ke korunovačním klenotům českým, České slovo, 30, 1929, č. 224, 24. 9., s. 5

27 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 4

28 Vrcholné dny svatováclavských oslav, České slovo, 30, 1929, č. 228, 28. 9., s. 4

29 Placák, s. 33

30 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 5

31 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 6

32 Placák, s. 36

33 Placák, s. 37

34 Čáslavský, Vantuch, viz příloha č. 7

35 Placák, s. 40

36 Placák, s. 170

37List Apoštolský Jeho Svätosti Pápeža Pia XI. In: Slovák, 11, 1929, č. 221, 28. 9., s. 5