Jeden spektakulární odchod z římskokatolické církve je deset let po Listopadu vysoce symbolický, ale představuje jen špičku ledovce - mediálně nenápadný odchod mnoha jiných lidí, signalizujících ono příslovečné something happened. Ač mi bylo řečeno, že si mám zametat před vlastním evangelickým prahem, domnívám se, že bych se měl k věci vyjádřit - neboť nejde jen o vnitrokatolickou záležitost. Touto dobou před deseti léty měla česká římskokatolická církev vysoký kredit i v evangelické církvi. Vnější tlak z ní učinil pronásledovanou církev a v neoficiálních strukturách ji navrátil až do dob starocírkevních, kdy každá obec měla svého biskupa (nezřídka ženatého) a obešla se bez nákladného provozu a staveb, a kdy v centru života stál Kristus a Písmo. Tento model byl vysoce ekumenický (to jest: výzvou i pro ostatní), a z toho hlediska nejde jen o vnitřní záležitost římské církve.
Domnívám se, že problém polistopadového katolictví a s tím i problém ekumenismu je založen právě na tom, že se tento model zavrhl. Nevím konkrétně, koho tím kritizuji, jistě však nejen ty „nahoře", ale i jeho protagonisty samé, kteří se také proměnili. Tato jiná církev samozřejmě nebyla překvapením jen z ekumenického hlediska, největším překvapením byla jistě pro mnohé katolíky samotné, kteří byli získáni misií pronásledované církve, nadzemní i podzemní, a najednou se divili, že církev je vlastně něco jiného. Nevím, zda to někdo v katolické církvi zaregistroval jako problém. V prvních měsících po Listopadu jsme očekávali větší ekumenickou vstřícnost, když už se to může, byli jsme zvědaví, jak si katolická církev misijně povede, protože evangelizace národa je nad síly kterékoli evangelické církve i všech dohromady, všechno naše úsilí je pod hranicí postižitelnou statisticky. Když jsme se dotazovali, co se v arcibiskupském paláci chystá, ozývaly se hlasy (doslova) nejen jako „Nejdřív je třeba zavést církevní cenzuru", což se velmi dobře v ten čas vyjímalo, ale mnohem fatálnější „Slézání po bytech už bylo dost" a „Je třeba zakázat slavení mše mimo kostel". Heslem se stala normalizace (sic!). Laici se vyzývali ke spolupráci a současně se jim naznačovalo, že jsou nežádoucí, způsobem mnohdy zraňujícím. Ale právě vztah k laikům je z ekumenického hlediska velmi důležitý. Bezprostřední příčina odchodu jednoho kněze, když nechtěl podepsat novou formu vyznání, ne snad kvůli jeho katolickému obsahu, ale kvůli tomu, co tam bylo přidáno a co jsme i my ekumeničtí teologové nějak v té době přehlédli, ačkoli šlo o věc ekumenicky tak závažnou jako zostření interpretace papežské neomylnosti, není také jen vnitřní věcí římskokatolické církve. Abych zametal i před vlastním prahem - také evangelické církve považují za svou vnitřní věc ledacos, co by v době ekumenismu měly přinejmenším konzultovat s ostatními církvemi. Také evangelická církev v Čechách se vrhla po Listopadu spíš na práci na předpisech než na evangelizaci atd. Také z ní se někteří lidé znechuceně vytratili - nejednou i do římskokatolické církve.