V mnoha obcích začíná liturgie velikonoční noci již na Bílou sobotu brzy večer. Především vzhledem k letnímu času je ještě světlý den. Základní řád církevního roku ale říká, že celá vigilie je slavena jako noční slavnost, má se tedy konat až teprve po setmění. Jaká doba je tedy vhodná?
Správná volba termínu konání slavnosti je již sama o sobě znamením pro to, co má být slaveno. Jestliže si někdo stěžuje na údajnou skoupost znamení naší liturgie, pak k tomu patří základní nepochopení času jako základní kategorie křesťanské bohoslužby (srv. kap. 9). Velikonoční noc je podle nejstarší tradice nocí bdění před Pánem (Ex 12, 42), v níž obec „očekává Kristovo vzkříšení a slaví ho posvátnými znameními" (Všeobecný kalendář). Tato „matka všech vigilií" (Augustin), do jisté míry slavnost všech slavností církevního roku, zabírala v prvních stoletích ještě celou noc a končila společnou agapou (slavnostní hostinou) teprve za úsvitu velikonočního dne, když se .noc rozjasnila zmrtvýchvstáním našeho Pána" (závěrečné požehnání). A ženy přišly ke hrobu podle velikonočního evangelia po sobotě, .když začínal první den týdne" (Mt 28,1). Proto se má také dnes obec sejít až tehdy, „když se blíží den vzkříšení. . . k hostině, kterou Pán svou smrtí a zmrtvýchvstáním připravil svému lidu" (Český misál, Praha 1983, s. 246). Liturgickému hnutí bylo jasné, že „podle konání a smyslu slavnosti neexistuje pro začátek velikonoční slavnosti vhodnější a krásnější doba, než zrod nového dne, kdy začíná svítat kolem páté hodiny" (K. Tilmann). Skutečně ale zesílila v posledním desetiletí tendence k posunutí začátku dopředu, takže vzniká spíše dojem bohoslužby v předvečer slavnosti. Tato tendence byla ještě podepřena poukazem na tom, že moderní člověk je prý „večerním člověkem", který je večer více otevřen a schopen ke společenství.
To může být pravda. Přesto není zrovna slavnost velikonoční vigilie večerní slavností, ale slavností noční. A právě pro „moderního večerního člověka" nezačíná noc zrovna západem slunce, ale o hodiny později. A tato bohoslužba je noční bohoslužbou. Jestliže je Kristus světlem, které zazářilo při zmrtvýchvstání, jitřenkou opěvovanou ve velikonočním chvalozpěvu (Exsultet), jestliže s ním jde církev z otroctví ke svobodě, ze smrti k životu, ze tmy do světla a z noci do dne, pak je nejvhodnější dobou pro slavnost právě konec noci.
Tak dostává rozhodnutí o termínu teologický rozměr: volba začátku velikonoční slavnosti je katechetickou výpovědí, která nesmí být v žádném případě podmíněna jen otázkou, kdy chodí nejvíc lidí. Struktuře slavnosti - slavnost velikonoční svíce, bohoslužba slova, křest, slavení eucharistie - by dobře odpovídala liturgie, slavená časně ráno, začínající ještě za tmy kolem páté hodiny až do plného dne kolem sedmé hodiny. V návaznosti na to by se mohla obec shromáždit před kostelem a zpívat velikonoční písně. Výjimečnost tohoto dne by mohlo vyjádřit i společné posezení nad šálkem kávy na faře. Jako argument proti rannímu termínu nesmí v žádném případě posloužit dopolední velikonoční bohoslužba. Bylo by nešťastné, kdyby tato mše překonala slavnostností velikonoční vigilii. Jestliže při tom mají být starší lidé i děti, pak stěží připadá v úvahu pozdní večer. Pro tuto skupinu je ráno bezpochyby výhodnější. A oběť neobvykle časného vstávání by neměla být pro většinu věřících velkým problémem. K rannímu termínu vede i srovnání s vánocemi: vánoční tradice klade důraz na svatvečer (štědrovečerní nadílka), zatímco velikonoční pak na velikonoční ráno (hledání velikonočních vajíček, velikonoční procházka - jedná se ovšem převážně o německé zvyky - pozn. překl.).
Není pochyb o tom, že se vyplatí pokus slavit vigilii brzy ráno - přes pohodlnost a další prakticky vypadající důvody. Tato doba podtrhává lépe než každá jiná konání, které se v bohoslužbě této noci symbolicky uskutečňuje.
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 92-94, přeložil Ondřej Bastl