Ve vstupní modlitbě třetí neděle velikonoční předsedající obce prosí: „Všemohoucí Bože . . . dej, ať v nás velikonoční radost stále trvá." Viditelným znamením této radosti je velikonoční svíce (paškál), hořící po celou dobu velikonoční vedle ambónu, od nějž je hlásáno evangelium, světlo světa, a při vše všech bohoslužbách. Při slavnosti světla (velikonoční svíce) při velikonoční vigilii je paškál zapálena od hořící hranice. Oheň je symbolem lásky a síly Ducha, jak o tom vypovídá „Veni, Creator": „Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky". Ježíš „přišel uvrhnout oheň na zemi, a přeje si, aby se už vzňal!" (L 12,49). Tento oheň chápala raná církev jako symbol Krista a v ohnivých jazycích viděla symbol jeho svatého Ducha. Proto je při velikonoční vigilii žehnán oheň, aby se v nás „rozhořela touha po tobě, nepomíjivém světle".
Ve středověku bylo zvykem uhasit všechny ohně v krbech a ve svícnech, jakoby velikonočním ohněm začal v domech nový život. Do velikonoční svíce je vyryt kříž, letopočet a písmena Alfa (A) a Omega (). K tomu se říká: „Kristus včera i dnes (kolmý trám kříže), začátek i konec (příčný trám), alfa a omega. Kristus je Pán všech věků (první číslice), on vládne dějinám (druhá číslice). Jeho je království i moc i sláva (třetí číslice) po všechny věky věků (čtvrtá číslice). Amen." Pět kadidlových zrn může označovat Ježíšovy rány. Zapálení svíce od ohně provázejí slova: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění."
Pak je velikonoční svíce vnesena ve slavnostním průvodu do kostela, v němž jsou zhasnuta všechna světla, s trojím zvoláním „Lumen Christi" nebo „Světlo Kristovo", na které obec odpovídá zpěvem „Sláva tobě, Pane". Postupně si všichni zapálí od paškálu svoje svíce. Velikonoční chvalozpěv je oslavou světla, které dává Bůh své obci (srv. kap. 37): „Pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty", neboť „To je ta noc, o které je psáno: „Noc jako den se rozjasní". Ta „zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci. Přijmi tedy, Otče . . . tento chvalozpěv jako večerní oběť, když rukama svých služebníků slavně obětuje tuto svíci ze včelího vosku." Při svěcení křestní vody může být paškál ponořen do křtitelnice, což bylo dříve u velkých baptisterií povinné, aby bylo vidět: „Ať skrze tvého Syna sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého." Svíce je tedy symbolem Krista, „pravého světla, které osvěcuje každého člověka" (J 1, 9). Toto světlo zůstává u nás. Proto také již není jako dříve zhášeno při slavnosti Nanebevstoupení Páně. Až o Letnicích se přenese svíce od ambónu ke křestnímu prameni (srv. kap. 22), kde by měla správně hořet i během bohoslužeb.
Nyní záleží na místě v kostele, kde se křtí, jakým způsobem může být začleněna velikonoční svíce mimo velikonoční dobu do liturgie. Pro to existují v liturgických knihách mimo misál pouze dva pokyny, totiž v liturgii křtu dětí, podle které „může hořet při křtu a má se od ní zažehnout křestní svíce", a při pohřebních obřadech, podle nichž má „hořící paškál stát při každé pohřební mši na vyvýšeném místě, popřípadě u rakve". Chceme-li spolu spojit oba aspekty, musela by křtitelnice stát z pohledu obce v prostoru oltáře nebo alespoň v jeho blízkosti, takže velikonoční svíce by i přes její odsunutí od ambónu zůstala přece v zorném poli obce. Podle okolností by musela být přenesena od místa křtu k místu slavení pohřební mše. V každém případě má „být postavena na dobře viditelné místo, aby tak byla dobře viditelná souvislost mezi křtem, smrtí a vzkříšením věřících se zmrtvýchvstáním Krista", jak to odůvodňuje pastorační úvod k pohřební liturgii (č. 32).
Protože jde právě o tuto souvislost, která se skrze velikonoční svíci stává zvláštním způsobem znamením, může být vyjádřena i při jiných liturgických slavnostech, třeba zapálením svící od paškálu stojícího u oltáře při svěcení svící a procesí o slavnosti Uvedení Páně do chrámu 2. února nebo při slavnosti Všech svatých resp. přinesení světla na hroby při Vzpomínce na všechny věrné zemřelé, nebo také při zapálení adventního věnce nebo vánočního stromku (svícnu). Mnohem významnější je ale zapojení velikonoční svíce do slavnosti prvního přijímání, do zapalování svatební nebo primiční svíce a jistě také při modlitbě obce za mrtvé mezi přinesením zesnulého a pohřebním obřadem. Také o nedělích by se mohla zdůraznit souvislost mezi každoroční velikonoční paschou a týdenní paschou nedělní eucharistie třeba zapálením obou svící, které provázejí v slavnostním průvodu evangeliář, od velikonoční svíce.
Odpovědi na všechny tyto otázky, jak použít velikonoční svíci jako znamení při liturgických slavnostech, je jistě možné hledat pouze podle situace každé obce. Důležitý je ovšem odkaz na postní dobu. Zde by mohlo být podle utichnutí Aleluja na Popeleční středu paralelně k „půstu uší" také zesílen „půst očí" tím, že po celých čtyřicet dní nebude paškál hořet (srv. zahalení obrazů a kříže o 5. neděli postní). Také zde jsou ovšem neděle velikonoční slavností. Zdá se, že zde neexistuje universální řešení, byla by to však schůdná cesta.
Vhodné by jistě bylo i přenesení velikonoční svíce na svatodušní neděli. Hermann Reifenberg se přimlouvá za průvod od ambonu ke křestnímu prameni před slavnostním požehnáním a uvažuje o i bohoslužbě slova (možná v spojení se svatodušními nešporami?).
Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, přeložil Ondřej Bastl