Žehnání

1. Úvod

Bezmyšlenkovité pojímání či vyprázdněné aplikování žehnání, bezobsažná či zcela libovolná forma, stejně jako úplná nepřítomnost nebo dokonce přítomnost magicky čarodějná tento jeden ze základních židovsko-křesťanských obřadů či povinností dehonestují.

Vzhledem k tomu, že v Bibli se „žehnání" či „požehnání" v různých gramatických tvarech a významech vyskytuje velmi hojně jak v hebrejštině, tak v řečtině, je mým cílem nahlédnout praxi žehnání ve smyslu žehnání prováděné člověkem, najít pokud možno jeho formální a obsahové náležitosti a to včetně tělesné pozice a zjistit, kým a při jakých příležitostech je možné tento obřad provádět a existují-li nějaká omezení. Úmyslně se však nevěnuji anafoře.

2. Původní jazyky a význam

Nejprve je třeba ujasnit, že žehnat (požehnat) znamená pronášet požehnání. Jmenný i slovesný tvar budou tedy kvalitativně shodné.

Hebrejský kořen barakh (žehnat), se ve Starém Zákoně vyskytuje téměř 300krát a to jak ve tvaru slovesném (častěji), tak jmenném. Jsou od něj odvozena slova jako pasivní participium barukh(požehnaný), dále substantiva berekh (koleno) či berakha (žehnání, požehnání). Pro zachování významu se překládá1 jako pokleknout či klekat na kolena2, dobrořečit3, chválit4, pozdravit5, velebit6, přát někomu požehnání (zvláštní moc)7, naplněný8. Někde překlad vyjadřuje přání (gratulaci)9 nebo poděkování10. Hebrejština gramaticky nerozlišuje, zda se jedná o požehnání (dobrořečení, chválení atd.) jež pronáší Bůh anebo člověk, kořen barakh zůstává stejný. To má svůj důvod, jak dále vyplyne.

Řecké sloveso eulogein a jeho různé slovesné a jmenné tvary se v Novém Zákoně vyskytují ve zhruba šedesáti případech. Jedná se o tvar složený ze slov eu (dobře) a legein (mluvit) a tedy překlad dobrořečit je nejpřesnější. Je ale zřejmé, že řečtina převzala i hebrejské významy jako děkovat11, modlit se (hovořit k Bohu)12, oslavovat13, pochválený14, naplněný15. V Novém Zákoně tedy nenacházíme odchylku od původního starozákonního významu. Máme-li ho správně pochopit, což je pro co nejméně chybnou praxi tohoto obřadu velmi důležité, je třeba ponechat všechny výklady slova a pokusit se o syntézu. V prvé řadě je zřejmé, že žehnání je skutečnost, která se realizuje v řeči16. Jedná se o verbální úkon, jehož následek může být okamžitý, dlouhodobý či trvalý17. Je to verbální úkon oslavný, pochvalný, zmocňující, děkovný, pronášený či přijímaný (nebo obojí) v pokoře, kde všichni, kteří mají na požehnání nějaký podíl, vstupují do určitého vzájemného vztahu. První entitou účastnou žehnání, je Bůh. On je prvním původcem požehnání18 a všechna požehnání se odehrávají v Kristu19, v Bohu. On je tedy alfou i omegou žehnání od počátku biblické historie až po její konec. Požehnání znamenalo v nejstarších dobách Orientu jistou životní sílu či mohutnost, kterou člověk obdržel a ta se pak vně projevovala jako určitý druh životního štěstí20. Ve Starém Zákoně se toto štěstí zviditelňuje jako plodnost, tedy schopnost mít mnoho potomků, nebo třeba bohatství stád i jiného majetku, či úspěch21. Bůh, který je vykonavatelem požehnání, toto tedy vybraným, požehnaným, jedincům dává. V Novém Zákoně viditelný životní úspěch jako následek požehnání chybí. Obsahem požehnání zůstává „jen" Boží přítomnost v životě žehnaného. Bůh však žehná nejen lidem, ale také věcem22, dokonce můžeme říci, že vše, co Bůh stvořil (tedy včetně světa) je požehnané, neboť to v sobě nese Boží dotek23. Vše, co je požehnané, je Božím majetkem, náleží Jemu. Zde tedy vidíme, v jakém vztahu jsou ti, kdo jsou účastni požehnání. Člověk, kterému Bůh žehná, neví často přesně, co mu požehnání přinese24, ale ví, že Bůh mu tímto sděluje, že náleží Jemu25.

A co tedy znamená, když žehná člověk jinému člověku, či věci? A je to možné a správné? V Bibli často člověk pronáší požehnání a Bible k tomu, především ústy předních postav Nového zákona, také vyzývá26. Je to tedy jak možné, tak správné. Pokud žehnání předává člověk, na vztahovém schématu Bůh Vlastník - člověk (věc) Majetek se nic nemění. Neznamená to, že by člověk člověku předával nějaké své životní štěstí či sílu na základě své moci či vůle. Jedná se o předání vědomí, že žehnaný teď patří Bohu, který je mocný a On s ním naloží dle své vůle. A protože je dobrý, tak dobře (při splnění určitých podmínek)27.

Člověk však v Bibli také žehná Bohu. Zde je třeba chápat žehnání ve smyslu díkůvzdání, dobrořečení a chval. Pro zachování významu žehnání je nutné, aby každé žehnání pronášené člověkem bylo zároveň žehnání, dobrořečení a díkůvzdání Bohu.

Závěrem této části tedy můžeme shrnout, že žehnání je vždy dílem Božím. V biblických dobách ho mohl pronášet přímo Bůh, dnes můžeme spoléhat jen na vokalizaci člověkem. Ten pak žehná třetí entitu verbálně a to tak, že v pokoře děkuje a dobrořečí Bohu za jeho mocné činy, za žehnanou konkrétní entitu a odevzdává tuto entitu do Boží dobré moci. Je-li touto třetí entitou člověk, je mu žehnáním sdělováno či připomínáno, že je majetkem Božím a chce-li spoléhat na Boží pomoc, je třeba, aby se snažil jednat ve shodě s Boží vůlí28. Je-li touto entitou věc, je lidem, kteří ji užívají či vlastní, připomínáno, že vše, co stvořil Bůh je dobré, patří Jemu a má být užíváno ve shodě s Jeho vůlí. Žehnání není tajemným magickým obřadem, ve kterém se žehnané entitě zaručuje úspěch, nepřidává se jí cosi zvláštního, ani se tak nezbavuje něčeho zlého. Požehnání totiž nemusí znamenat pozemské štěstí29.

3. Kdo může žehnat

V nejstarší biblické historii má svůj počátek tzv. kněžské žehnání, hebrejsky birkat ha-kohanim, kde Áron či jeho potomci přenáší požehnání od Boha k lidem pro jejich ochranu30. V židovské tradici si toto žehnání sice podrželo roli důležitého obřadu a provádí se dodnes, ale výjimečně a souběžně s jiným způsobem žehnání, které nepotřebuje kněžské prostředníky31. Starý Zákon nezůstává pouze u kněží, tedy potomků Árona, ale žehnají zde králové32, prostí Izraelité33, muži i ženy34. V Novém Zákoně také nalézáme pasáže, které implikují, že žehnat může i jiný člověk než kněz. Ježíš, Pavel i Petr k žehnání dokonce povolávají35. Všichni tři při tom hovoří k Ježíšovým učedníkům, tedy v současné terminologii ideálně ke všem křesťanům. Přesto v některých křesťanských tradicích provádí praxi žehnání pouze duchovenstvo, i když například v římsko-katolické církvi, můžeme po II. vatikánském koncilu vysledovat určitou změnu, kdy některé druhy žehnání mohou nyní vykonávat i laici36. Stále však v podvědomí neteologicky vzdělaných lidí převažuje představa, že obřad žehnání je doménou kléru. Tak to však není. I když pomineme pasáže o obecném kněžství, stále zůstává, že v křesťanském prostředí může žehnat kdokoli, kdo slyší Ježíšova slova, přijímá je, svým životem víry se snaží následovat jeho cestu a v pokoře vzdává díky za mocné Boží dílo. Kněz či laik, muž či žena.

4. Kdo nebo co (čemu) může být žehnáno

Z biblického hlediska můžeme vše, co nás obklopuje rozdělit do tří skupin. Lidé, ostatní živí tvorové a neživé věci. Bible dokládá, že Bůh žehná všem třem skupinám. Bezpochyby lidem, což je hojně dokumentováno, zvířatům37 i třeba chlebu a vodě38, polím a jejich plodům39 či dokonce dnům týdne40. Člověk by tedy měl být schopen předávat požehnání stejně. Člověk může žehnat člověku, zachovává-li plný význam žehnání, jak bylo uvedeno výše, tedy připomíná-li Boží mocné činy, děkuje za ně i za žehnaného člověka a v pokoře odevzdává tohoto člověka do Božích rukou a uvědomuje ho o tom, že je Božím majetkem. O tom není mezi církvemi sporu. Může ale člověk žehnat zvířatům či věcem? Při zachování plného významu žehnání ano. Apoštolská tradice, jeden z raných křesťanských textů popisujících liturgickou praxi tyto příklady zná41. Nakonec mnoho křesťanů je zvyklých žehnat jídlo, i když za něj vlastně „jen" děkují. V židovské tradici se považuje za hřích těšit se z čehokoli na světě, třeba i jen z krásného výhledu z okna, bez toho, aby se nejprve poděkovalo skutečnému majiteli, tedy Bohu, právě pomocí požehnání42, známému jako berakha. Pro křesťanské potřeby je třeba si ve sporných případech, jako jsou třeba zbraně, připomenout, že součástí žehnání je volání uživatelů či majitelů věci, aby tuto používali ve shodě s Boží vůlí. Prostor, který zde vznikne díky různosti svědomí či znalosti Boží vůle žehnajícího, bude třeba s modlitbou přijmout. Zároveň zde vzniká povinnost pastýřů církevních skupin, zodpovědně své bratry a sestry v žehnání vyučovat.

5. Obsah žehnání

Žehnání je řeč k Bohu, tedy modlitba. Nejčastěji v Písmu vidíme, že žehnací modlitba obsahuje anamnesi, tedy připomínku Božích mocných činů, které nějakým způsobem odrážejí situaci, ve které se žehnaná entita nachází43. Častá je také přítomnost epiklése, vzývání, tedy proseb za konkrétní situaci, což je logické. Berakha, tedy díkůvzdání a chvála Bohu, může být v biblických pasážích přítomna buď jako anamnetická pasáž, nebo jako přímé díkůvzdání44, nebo kombinace obojího45. Z pozdějšího období pak pochází tradice zařazovat do žehnání doxologii46. Tato tradice se v dnešní podobě eulogie objevuje třeba u ČCE či v pravoslaví. Eulogická modlitba by tedy měla obsahovat tyto části: 1. Berakha (díkůvzdání a chvála Bohu) obsahující anamnetickou část pomocí adekvátních pasáží Písma - 2. Epiklése neboli Vzývání (prosby), které jsou v křesťanské podobě vždy vysloveny ve jménu Ježíše Krista47 - 3. Doxologie. Toto gró eulogické modlitby v liturgicky bohatších církevních tradicích může být rozšířeno o další částí, jako například úvodní dialog. Není to ale nutné, v této práci se věnujeme jiným žehnáním než používaným při eucharistii a nehovoříme zde tedy o struktuře anafory.

6. Forma žehnání

Obřad žehnání můžeme slavit jak soukromě, tak veřejně. Soukromým žehnáním je zde myšleno takové, které pronáší žehnající sám, bez přítomnosti druhých osob, tedy žehnání Bohu za jeho konkrétní dary. Slavení takovéhoto obřadu je možno ponechat na žehnajícím a formu není třeba nijak závazně specifikovat. Jen je třeba, aby si byl žehnající vždy vědom plného významu žehnání, jak bylo uvedeno výše. Veřejné slavení pak znamená, že žehnající žehná druhé osobě a to jak ve větší skupině, např. církevním sboru, tak v menší skupině, jakou je třeba rodina. Ideálně by slavení žehnání mělo probíhat za přítomnosti církve, pokud je to možné, právě proto, že jde o oslavu. Je dále dobré, aby toto slavení dodržovalo určité formální náležitosti. Velmi vhodné je uvést celý obřad žehnání četbou Písma, a to konkrétně takových perikop, které se vztahují k důvodu žehnání. Je také možné toto čtení doprovodit homilií, avšak je dobré dbát na nedlouhý rozsah této části. Žehnající by měl při celém obřadu žehnání stát (2 Pa 30,27). Měl by být s žehnaným v úzkém kontaktu, což bylo v biblické tradici naplňováno buď políbením a dotekem rukou48, vkládáním rukou na hlavu přítomného49 či vztažením rukou50.

Z nejstarších křesťanských památek51 známe tzv. postoj orantky, tedy kdy žehnající (modlící se) stojí s rukama „prostračně" vztaženýma k nebesům. Lze si představit i kombinaci těchto postojů, tedy jedna ruka žehnajícího je na hlavě žehnaného (pokud je pouze jeden), druhá „prostračně" vztažená k nebesům. Také je možné anamnetickou část modlitby pronášet v postoji orantky, prosebnou část se vztaženýma či vloženýma rukama. Tuto kontaktní část lze omezit na dobu eulogické modlitby. Postoj žehnaného není specifikovaný, měl by však vyjadřovat pokoru, tedy skloněnou hlavu či pokleknutí. Žehnající by měl respektovat obsah eulogické modlitby a vyslovit všechny její části: Berakhu s anamnetickou proklamací, vzývání a doxologii. Pevnou formu eulogické modlitby není třeba stanovovat52, musí však být oslavná a srozumitelná53. Role ostatních přítomných ve shromáždění je neméně důležitá. I oni by měli v průběhu žehnání stát, při eulogické modlitbě mohou i oni vkládat či vztahovat ruce na žehnaného, či stát v postoji orantky, jako to vidíme v pravoslavné tradici. Je možné, aby část eulogické modlitby, nejlépe úvodní, byla pronášena antifonálně54, což zdůrazní aktivní roli společenství.

V některých liturgických tradicích je žehnání doprovázeno znamením kříže, také z lidové zbožnosti známe zvyk označení žehnaného žehnajícím znamením kříže, nejčastěji na čele. Hledáme-li původ tohoto zvyku, zjistíme, že se jednalo o praxi známou z Apoštolské tradice, kde jí bylo užíváno jako obrany před pokušením způsobeným ďáblem55. Je zde také poznámka, že toto znamení mají věřící činit sami sobě, ne pro zalíbení druhým, ale v důvěře v Boha. Nevidím tedy nezbytný předpoklad, aby křižování bylo součástí obřadu a to zvláště pokud společenství neví, proč je tak činěno.

7. Závěr

Křesťané si mají osvojovat smysl a význam žehnání, bez ohledu na to, v jaké církevní tradici se provádí. Pro členy některých církevních tradic může být obsah mé práce objevením již dávno objeveného. Byla jsem velmi potěšena, když jsem zjistila, že směřování některých jiných církevních tradic je podobné mým závěrům56. V liturgii mé církevní tradice se obřad žehnání v oficiální formě nevyskytuje. Tato práce by mohla sloužit jako výchozí materiál pro zavedení tohoto liturgického obřadu do praxe naší církevní tradice jak v domácím, tak v mezinárodním prostředí. Požehnán budiž Hospodin!

6. Použitá literatura

Apoštolská tradice.

Benedikcionál, Česká biskupská konference, liturgická komise, Praha 1994.

Brill, E. J.; Hebrew and Arameic Lexicon of the Old Testament, vol. 1, the new Koehler Baumgartner in English, Leiden-NY-Koln, 1994.

Hradilek, Pavel; Žehnání nejsou jen prosby, ale také dobrořečení, Getsemany, 204, duben 2009

Novotný, Adolf; Biblický slovník, díl A-R, Kalich, Praha, 1956.

Obřady žehnání v různých liturgických tradicích, Colloquium Liturgicum 2006, editor Walerian Bugel, Universita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2006.

Pípal, Blahoslav; Hebrejsko-český slovník ke Starému Zákonu, Kalich, Praha, 1997.

Pořad bohoslužby ve Farním sboru ČCE, dostupné z: http://chrast.evangnet.cz/ porad-bohosluzby.

1 Pípal, B.; Hebrejsko-český slovník ke Starému Zákonu, str. 31-32, Brill,E.J.; Hebrew and Arameic Lexicon of the Old Testament, str. 159 -160.

2 2 Pa 6,13; Ž 95,6

3 1 Kr 1,47; 1 Kr 8,66; 1 Pa 29,20 aj.

4 Př 27,14; Ž 113,2 aj.

5 2 Kr 4,29; 2 Kr 10,15 aj.

6 Neh 11,2; Ž 113,2 aj.

7 Gn 22,18; Gn 48,20 aj.

8 Gn 27,33; Nu 22,12; Sd 5,24 aj.

9 2S 8,10 (1Pa 18,10) aj.

10 Gn 24,48; Dt 8,10; Ez 7,27 aj.

11 Mt 14,19; Mt 26,26; L 9,16 aj.

12 Mt 5,44 aj.

13 L 24,53.

14 Mt 23,39.

15 L 1,42.

16 Jk 3,9.

17 Gn 12, 2-3 aj.

18 Gn 1,22.

19 Ef 1,3.

20 Novotný, A.; Biblický slovník, díl A-R, str. 709.

21 Dt 7,12nn.

22 Gn 2,3.

23 1Tm 4,4-5.

24 Ex 20,24 aj.

25 Ex 23,25 aj.

26 L 6,28; Ř 12,14; 1 P 3,9.

27 Dt 7,12 aj.

28 Gn 22, 17-18.

29 To vidíme třeba na příkladě panny Marie, matky Ježíšovi, která je v Lk 1,42 nazvaná požehnanou nade všechny ženy a přesto svůj život prožila v chudobě, strachu o život svůj i svého dítěte a zažila i hrůznou smrt svého syna.

30 Nu 6, 23-27

31 Visi, T.; Berakha (žehnání, dobrořečení) v židovské tradici, v Obřady žehnání v různých liturgických tradicích ed.W. Bugel, str. 10-11.

32 1 S 23,21; 2 S 2,5 aj.

33 Iz 65,16 aj.

34 Rt 2, 19-20.

35 Viz poznámka 26.

36 Benedikcionál, ČBK 1994, str. 10.

37 Gn 1,22.

38 Ex 23,25.

39 Dt 7,12nn.

40 Gn 2,3.

41 Apoštolská tradice, 21, 31.

42 Visi, T.; Berakha (žehnání ,dobrořečení) v židovské tradici, v Obřady žehnání v různých liturgických tradicích ed.W. Bugel, str. 14.

43 Gn 48, 14-17; Dt 33, 1-29 aj.

44 1 Sa 25,32.

45 1 Kr 8,14.

46 Apoštolská tradice, 6.

47 J 16,23.

48 Gn 27, 4-29.

49 Gn 48,20; Mk10,16.

50 Lv 9,22; L 24, 50-51.

51 Například  nástěnná výzdoba titulu Byzantis v Římě.

52 Apoštolská tradice, 10.

53 1 Ko 14,16.

54 1 Pa 16,36.

55 Apoštolská tradice, 42.

56 Holeton, D.R.; Žehnání neživých předmětů a „nečlověčích" bytostí v anglikánské liturgické tradici, v Obřady žehnání v různých liturgických tradicích, str. 23-41.