Jak uzrál můj problém

autor: 

Následující úryvek pochází ze vzpomínkové knihy Jana Konzala Duch a nevěsta - Z dějin církevního podzemí ve 2. polovině 20. století, kterou právě vydalo nakladatelství CDK Brno. Text je krácen a bez poznámkového aparátu.

Formace školou

Gymnázium jsem studoval hned od primy v juvenátě redemptoristů. Církevní gymnázium redemptoristů mělo statut soukromé církevní školy. Komunistický režim však během mého studia zrušil církevní školy, a museli jsme tedy navštěvovat státní školu ve Vodňanech; my z kláštera jsme byli ostatním spolužákům i učitelům pro smích jako „fláterníci". Byla to dobrá příležitost k morálnímu otužování a musím přiznat, že mne ještě dnes zvou tehdejší spolužáci na třídní srazy, nebylo to tedy míněno tak zle, jak se nám tehdy zdálo. Už na počátku dalšího školního roku 1949/1950 byl zrušen juvenát i jako internát a studenti všech ročníků rozehnáni do jejich domovů. Já s několika dalšími jsme chtěli přesto nadále pokračovat v přípravách na řeholní kněžství. Kongregace mne tedy spolu s několika dalšími studenty ubytovala na Svaté Hoře jako „staršího ministranta". Také svatohorský klášter však byl pár měsíců na to v noci 14. 4. 1950 přepaden policií veřejnou i tajnou a téměř všichni dospělí byli hned v noci eskortováni do různých koncentračních táborů pro řeholníky. Mně tehdy nebylo ještě ani 15 let, proto jsem nebyl do transportu zařazen a po několika týdnech jsem směl dokonce odjet ze Svaté Hory domů. Do Vančurova gymnasia v Praze jsem potom nastoupil v roce 1950 s pověstí „náboženského fanatika", už od raného dětství vychovávaného v klášterech.

V Praze jsem se brzy seznámil i s tehdejšími laickými vedoucími Studentské katolické akce (SKA) pro Prahu, ustavené ještě arcibiskupem Beranem. V roce 1950 ovšem už pracovala jen v podzemí. Spolu se Stanislavem Hráchem přibližně o dva roky starším než já jsme tehdy dostali oficiální, nicméně utajené pověření zastupovat podzemní SKA v Praze, já dostal na starost školy všude na levém břehu Vltavy, Standa na pravém břehu. Po zatčení jednoho z posledních laických katechetů v Praze právě na našem gymnáziu už skončilo i nouzové vyučování náboženství ve škole. Museli jsme se tedy naučit konspirovat. Inspirovaly nás metody francouzského hnutí JOC a také drobty zkušeností, které jsme porůznu získali ze zpráv o lidech kolem tehdejší šeptané a také samizdatem šířené legendy podzemí, Chorvata otce Kolakoviče. Začala tak léta náboženské svépomoci: utajované náboženské výchovy, tajných laických exercicií, a brzy i tajných studií teologie.

Potřebné studijní podklady jsme museli rozmnožovat samizdatem. Zdaleka ne všichni byli schopni studovat jen sami, proto bylo nutno umožnit tajné setkávání zájemců a také těm, kdo studovat nedokázali vůbec, umožnit společné pravidelné a přitom utajené schůzky, kryté nějakou veřejně přípustnou činností. Nám dlouho sloužil jako krycí stan chrámový sbor, který provozoval chrámovou hudbu v řadě pražských kostelů.

Žádná konspirace se nemohla prosadit dost důsledně, pokud jsme chtěli vedle této činnosti také umožnit příchod dalších mladých lidí mezi nás. Bylo proto otázkou času, kdy se mezi nás dostane nastrčený konfident StB. V roce 1960 proto StB vyšetřovalo asi padesát členů našeho pražského podzemí. Asi čtyřicet potom dostalo prokurátorskou důtku a sedm z nás bylo odsouzeno k trestům vězení na jeden a půl až tři roky. Jako jeden z posledních jsem byl zatčen v říjnu 1960, několik měsíců po návratu z vojenské služby. Rovnou jsem dostal označení „vedoucí skupin protistátní činnosti". Skutečný důvod zatykač kamufloval obviněním z „maření dozoru státu nad církevními záležitostmi"

Po půlroční vyšetřovací vazbě v Ruzyni vyšetřovatel změnil zčistajasna důvod procesu s tím, že prý šlo o rozvracení republiky, konkrétně špionáž ve prospěch Vatikánu. Stát se "špiónem Vatikánu" nebylo vůbec obtížné. Namítal jsem, že jsem se politickou činností nikdy nezabýval a nemám žádné spojení s cizinou. Vyšetřovatel s úsměvem potvrdil, že si to také už ověřili. Prý však jistě pochopím, že když už mne mají pod zámkem, tak mne nepustí. Soud ani vyšetřovatel nemuseli nic dokazovat, stačilo, že mi při prohlídce doma nalezli a zabavili jako „předmět použitý k trestné činnosti" Nový zákon a jednu z encyklik papeže Lva XIII. Kvalifikaci zločinu zdůvodnil senát Dra. Podčepického v rozsudku: "Obžalovaný totiž musel při své inteligenci vědět, že není v zájmu lidově demokratického státu ideologicky ovlivňovat současnou mládež nábožensky". Sedmi z nás tehdy uložil nepodmíněný trest vězení. Dalším přibližně čtyřiceti uložil prokurátor aspoň důtku (což mj. znamenalo citelnou ostrakizaci: výpověď z práce, zákaz zaměstnání v některých oborech, nestydatý dozor nad soukromím atd).

Formace civilním zaměstnáním a tajným studiem

Svobodu jsem opět získal po třech letech vězení v pankrácké věznici jako osmadvacetiletý, stále ještě plánující kněžství, a tedy i celibát, ale se zákazem studovat i živit se jinak než manuálně.

Už od dob studia na pražské technice (1953-1958) jsem totiž souběžně tajně studoval spolu se svým bratrem Václavem filosofii a teologii. Takové tajné studium bylo ovšem trestné jak pro učitele, tak pro žáka i svědka jejich examen.

Někdy v polovině šedesátých let jsem se odhodlal požádat o přijetí do litoměřického semináře, který už mezi tím získal pro své kanonické nedostatky pardon Jana XXIII.. Naléhal na mne v tom směru ze zahraničí velký přítel naší rodiny pater Ladislav Pavelka. Naštěstí mne do Litoměřic tehdejší děkan Jan Merell nepřijal.Odhodlal jsem se tedy dokončit dosavadní soukromá studia teologie v zahraničí.

Na radu přátel a s jejich vydatnou pomocí jsem se obrátil s prosbou o dálkové studium teologie na katolický biskupský seminář v Erfurtě a byl jsem díky velkorysosti erfurtského ordináře Hugo Aufderbecka přijat.Erfurtský ordinář pro mne vypracoval speciální studijní plán. Jako "turista" jsem měl (za několik měsíců podle osobního uvážení) složit dílčí zkoušku nebo spíš pohovor před akademiky tamního semináře. Studia v Erfurtě jsem ukončilaž na jaře v r. 1968, protože jsem se tehdy rozhodl pro manželství.

Formace manželstvím

Zamilovat se platonicky jsem stihl od vysokoškolských let do roku 1968 víckrát, ale od dětství mi připadalo jako samozřejmá povinnost zůstat v celibátu a víckrát jsem si ověřil, že to není pro mne žádný neřešitelný problém. Svou budoucí manželku jsem přitom důvěrně znal dávno a vlastně jsme se celou dobu osmnácti let až do svatby ani neodloučili. Na druhé straně Magda vždy zcela respektovala moje proklamace, že míním být knězem, jakmile to podmínky dovolí. Rozhodnutí oženit se padlo na jaře roku 1968. Znamenalo tehdy zcela radikální změnu celkového zaměření; bylo pro mne nesmírně obtížné. Od té doby už vím, co znamená „změnit smýšlení": S plným vědomím souvislostí a definitivně jsem se tehdy vzdal jakékoli účasti na presbyterátu církve. Byl jsem přesvědčen, že kapitola mého řeholního povolání je pro mne uzavřena. Rozhodl jsem se tak po rozhovoru s erfurtským ordinářem, spirituálem jeho semináře a po mnoha diskusích s tehdy nejbližšími přáteli.

Moje budoucí žena sympatie ke mně nikdy neskrývala, ale také se nikdy nepokusila dát jim nějaký viditelný tvar, natož aby pomyslela na společný život se mnou. Manželství jsem nabídl své budoucí ženě já, nikoli ona mně. Později se přiznala, že v prvé chvíli měla dojem, že jsem se zbláznil a že tedy musí manévrovat, než přijdu k rozumu. Ženil jsem se v květnu 1968.

Svěcení

V divné a nebezpečné době začátků Husákovy normalizace mne navštívili dva muži s velmi zvláštní nabídkou. Přivedl je ke mně můj bratr Pavel, přesto jsem si nemohl být úplně jist, že sám se nestal obětí provokace. Trvalo několik měsíců, než jsem k jejich návrhu vůbec získal důvěru a začal o nabídce klidně uvažovat. Návštěvníci mi nabídli zprostředkovat jáhenské svěcení, pokud ovšem bych souhlasil s prací potřebnou v podzemní pastoraci. Namítl jsem vyhýbavě, že k tomu je třeba teologického vzdělání. Přesvědčili mne, že jsou o mně a mé dosavadní přípravě dobře informovaní.

Podobnou nabídku mi dal nedlouho předtím tehdejší přítel Oto Mádr, v té době ještě pracující v duchovní správě v Modřanech. Mádrovi jsem odmítl, považoval jsem za svoji povinnost pracovat pro církev nadále jako laik.

O ženatých jáhnech se u nás v české církvi dosud jen teoretizovalo, neznal jsem jediný případ nesporného jáhenského svěcení ženatých latiníků. Službu diákona pro řeckokatolíky rozptýlené v českém pohraničí jsem si vůbec nedovedl v tehdejších podmínkách nijak představit. „Vyslanci" mne museli především přesvědčit, že všechno toto podnikání je s hlediska církve legální. Vyžádal jsem si proto čas na rozmyšlenou. Nic jsem tehdy netušil o mexických fakultách ani o projektu Felixe Davídka Ostatně nepadlo o tom ani slovo. Byl jsem ochoten riskovat politické obtíže. Neměl jsem však nejmenší chuť podnikat něco, co by mohlo být církevně nedovolené

Vážné a svobodné slovo k věci musela přidat moje manželka, bez jejího souhlasu nelze něco takového rozhodnout.

Souhlas k jáhenskému svěcení jsem vyslovil až další rok. Vyslanci mi také dosvědčili, že přijmu-li řeckokatolický ritus, přijme mne do svých služeb prešovský ordinář. Představili mne světiteli a zaručili se za mne a mojí základní připravenost. Protože však podmínky naší pastorace budou netypické a koncil se v praxi teprve začínal uplatňovat, musel jsem se světiteli zavázat, že budu i nadále pokračovat v průběžném odborném teologickém vzdělávání. Potvrdil jsem ochotu spolupracovat s ostatními v "societě" a zavázal se kanonickou poslušností neznámému ordináři, kterého světitel a jeho asistent při svěcení zastupovali. Slíbil jsem naprostou mlčenlivost o okolnostech těchto klíčových událostí.

Svěcení proběhlo v pražském bytě mého bratra Pavla na Vinohradech, kanonickými svědky byl bratr Pavel a S. Pavlík, přítomny byly i obě manželky svědků Zdenky a moje žena Magda a někteří další. Svěcení probíhalo podle východního ritu s liturgickými rouchy běžnými v byzantské liturgii. Přijal jsem tehdy všechna nižší svěcení a svěcení jáhenské.

Přijmout východní liturgii za svou jsem dokázal snáz než jiní, od dětských let na Svaté Hoře a později i v juvenátě jsem v byzantském ritu ministroval. Celý můj předchozí směr přípravy byl ovšem západní. Až později jsem v praxi zjistil, že slovenští grekokatolíci zvyklí už na podmínky diaspory mezi latiníky nedělají v pastoraci žádné obtíže.

Při tomto svěcení i při všech dalších, při kterých jsem byl já přítomen ať jako příjemce, udělující nebo kanonický svědek, byly a jsou zcela nepochybné jak látka a forma svátosti, tak svobodná vůle obou stran a konečně úmysl a habilitace světitelů podle katolických tradic.

Neznal jsem tehdy pravé jméno světitele a ordináře, ovšem opíral jsem se o věrohodná svědectví o identitě aktérů jako biskupů. Podobně garantovali důvěryhodní svědkové mému světiteli moji totožnost a požadovanou připravenost. Tyto objektivně i subjektivně jisté události rozumnou pochybnost ve smyslu CIC nepřipouštějí.

Kněžské svěcení mi bylo nabídnuto několik měsíců po svěcení jáhenském. Můj světitel mi dosvědčil, že akt je plně legitimní, opírá se o souhlas prešovského grekokatolického ordináře, který zároveň souhlasil s naší biritualitou. Svěcení se událo tentokrát na Kladně v bytě Stanislava Pavlíka. Svěcení jsem přijal výslovně s jurisdikcí pro službu "církve umlčené" (ES) na celém území republiky s tím, že jméno ordináře této lokální církve zůstane skryté, že i moje svátostná služba je v zásadě skrytá, bez dalšího výslovného souhlasu představeného není určena pro církevní veřejnost

Začátky pastorační praxe

Prvé pastorační úkoly jsem dostal v tajné pražské komunitě třetího řádu dominikánek; běžně k nim dojížděl bývalý seminární spirituál dominikán Josef Tomáš Knődl, se kterým jsem se během několika let pak seznámil velmi důvěrně. Měl jsem posloužit slavením eucharistie, pokud bude jejich duchovní rádce nemocen, a pomáhat s náboženskou přípravou mládeže z terciářských rodin v některém z bytů. Příležitostně jsem docházel svátostně posloužit v pražských nemocnicích, později i v nemocnicích mimo Prahu. Všechny svátostné úkony se musely dít naprosto skrytě. Kněz v duchovní správě směl do nemocnice právě tak málo jako já: jen jako soukromá osoba jakoby na návštěvu.

Kořeny pražské obce

V polovině sedmdesátých let pozval Fridolína Zahradníka do Prahy salezián Václav Komárek. Požádal Frida o jáhenská svěcení některých ze svého kruhu mladých. Jak se ukázalo, některé z nich jsem dokonce už osobně znal, ovšem o jejich spojení s Komárkem jsem dosud nic netušil. Všichni Václavovi lidé už léta intenzivně studovali teologii, muži i ženy. Nakonec z nich byl v r. 1977 vysvěcen jediný jáhen, někteří další dostali pověření k ministeriím. Pro mne z toho tehdy vyplynul trvalý úkol zajistit, aby jejich teoretické teologické vzdělání mohli uplatnit v praxi podzemí, případně vzdělání k tomu nutné vhodným způsobem kompletovat. Sbližování mezi skupinou V. Komárka a society ES trvalo dlouho. Významný pokrok v tom nastal až poté, co byl Frido ochoten tajně oddat jednu dvojici z tohoto okruhu.