Čmelák je aeronautický zázrak. Vědci Auguste Mangan a André Saint-Lague vypočítali, že vlastně by neměl být schopen letu, ale on lítá. Něco jako křesťan bez církve by právě tak mělo být nemožné, ale ono to existuje, alespoň podle sociologů. Rozebrat toto téma ve dvou tisících slov je další podobně nemožná věc, a přesto se o to chci pokusit, i když „typologie případů" nutně zůstane neúplná.
V r. 1965 vyšla proslulá kniha Leszka Kolakowského „Náboženské vědomí a vazba na církev" (Świadomość religijna i wieź Kóscielna), která byla do španělštiny přeložena - jistě i z komerčních důvodů - pod názvem „Být křesťanem bez církve". Polský filosof se v ní zabývá různými náboženskými hnutími, jako byli např. menonité, baptisté nebo quakeři, kteří se v 17. století odštěpili od protestantské církve, které vytýkali, že neuskutečňuje důsledně reformační ideály a uzavírá kompromisy se „světem".
Nehledě na otázku, zda termín „křesťané bez církve" lze považovat v souvislosti s těmito hnutími za přesný, je nepochybné, že existovali lidé, kteří se sice nadále cítili křesťany, avšak vědomě se distancovali od církve, protože se podle nich vzdálila evangelijnímu poselství. Připomeňme jen Simone Weilovou, která ve svých dopisech dominikánskému knězi J. M. Perrinovi napsala: „Miluji Boha, Krista a katolickou víru, jak jen je dovoleno tak uboze nedostatečnému stvoření, jako jsem já. Miluji svaté [...]. Miluji šest nebo sedm katolíků, jejichž spiritualita je pravá a s nimiž mne během mého života svedla náhoda. Miluji katolické zpěvy, stavební památky, rity a ceremonie. Ale necítím lásku k církvi jako takové, mimo její souvislost se všemi těmito věcmi, které miluji." Simone Weilová, která vždy cítila zvláště s vyděděnci, se nechtěla dát pokřtít z obavy, že by byla uvnitř církve ohrožena „měšťáctvím". „I kdybych si byla jista, že je křest nevyhnutelnou podmínkou spásy, nechtěla bych se ani kvůli své spáse vystavovat tomuto nebezpečí." „Co mne odrazuje, je církev jako společenský útvar,", neboť „mám silný sklon ke stádnosti" a „kdyby v tuto chvíli přede mnou dvacet mladých Němců sborově zapělo nějaké nacistické písně, okamžitě by se část mé duše nakazila nacismem." „Existovali svatí, kteří schvalovali křížové výpravy a inkvizici. [...] musím tedy předpokládat, že byli v této věci zaslepeni něčím velice silným. Toto něco je církev jako společenská instituce."
Pochybuji, že by v této postmoderní, rozhodně nehrdinské době opouštělo mnoho lidí církve proto, že chtějí žít evangelium v jeho radikalitě (kromě toho nemůžeme srovnávat dnešní církev s církví před II. Vaticanem, jakou poznala Simone Weilová). Dnes existují především dva jiné důvody, proč by mnozí lidé na Západě označili sami sebe jako křesťany bez církve.
Druhou formu křesťanského bytí bez církve popsala Grace Davieová výstižně termínem „víra bez příslušnosti" (believing without belonging).
Naše dnešní situace se v nevyznačuje ani tak ztrátou víry nebo lhostejností vůči religiozitě, jako spíše skutečností, že představa víry daná individuálními potřebami se stále rozmlžuje.
Ve srovnání s tezemi klasického individualismu a v souvislosti s teoriemi společenské smlouvy jde dnes o „expresivní individualismus". Podle něho musí každý člověk rozvíjet své jedinečné intuice a pocity, aby mohl vyjádřit vlastní individualitu. Expresivní individualismus zplodil nové, méně dogmatické a zřídka institucionalizované formy náboženství, které slouží posilování lidské subjektivity a afektivity. V rozhovoru, provedeném v rámci jedné známé studie o současné severoamerické kultuře, to velmi názorně vyjádřila jistá zdravotní sestra jménem Sheila, když řekla, že jejím náboženstvím je „sheilaismus" - „takový hlas jenom pro mě samotnou".
Podobně jako ona je mnoho lidí přesvědčeno, že odpověď na otázky po smyslu života mohou nalézt sami, díky svým schopnostem. Často přitom spojují prvky různých náboženských tradic. To mnohým z nich nebrání označovat samy sebe jako věřící křesťany, ale necítí se vázáni tradičními náboženskými povinnostmi a učitelským úřadem církve - odmítají jeho vměšování do věcí, které považují za soukromou sféru: sex, tělo, požitek a život.
Dříve se říkalo: „Roma locuta, causa finita." Ferdinand Brunetière, proslulý francouzský literární kritik, proto r. 1898 na otázku, čemu věří, odpověděl: „Zeptejte se v Římě!" Dnes, v době expresivního individualismu, Řím sice mluví, ale ti, kdo se sami označují za křesťany a katolíky, se necítí nuceni měnit svůj postoj.
Kultura expresivního individualismu je zdrojem problémů především pro katolickou církev a její instituce. I když je nepochybné, že křesťanská víra se nesmí stát něčím libovolným, přece jen by neměl vznikat dojem, že lidské individuum je v církvi pouze jednou milióntinou miliónu. Naopak - jak zdůrazňoval Karl Rahner už před 60 lety - individuum je „něco většího než jednotlivec (jenž je pro zákon pouhým případem), je něco většího než individualizace všeobecného a stejného". A také: „Co si křesťan myslí, co čte a jak se modlí, které náboženské povolání zvolí, po které cestě ke křesťanské dokonalosti kráčí atd., to je věc jeho vlastního uvážení."
Mimo univerzální morální normy musí každý člověk následovat Boží volání, které nikdy nebude totožné s všeobecnými normami. Na konci prvního týdne Ignácových duchovních cvičení účastník jak známo vyslovuje otázku, jež je výrazem jeho niterné potřeby: „Co mám od této chvíle dělat pro Krista?" Ježíš odpoví vždy: „Každý konej své." Máme-li rozumět této jedinečné výzvě, musíme ovládat ono „umění" (ve starobylém slova smyslu), jemuž se obvykle říká „rozlišování duchů".
V církvi jsou známy jisté formy podrobenosti, které nezasluhují obdiv, protože ve skutečnosti opomíjejí, že člověk má brát na sebe osobní odpovědnost. Rahner v tom vidí „kolektivismus srdce [...], poslušnost, která není silou plynoucí z víry ani osobním rozhodnutím učiněným z přesvědčení, nýbrž slabostí srdce".
Třetí forma křesťanského bytí bez církve je podle Daniele Hervieu-Légerové dána kulturním rozměrem křesťanství - nazývá ji analogicky k formulaci Grace Davieová „příslušnost bez víry (en être, sans croire). Bývá často označována jako „kulturní křesťanství".
Nietszche, který si jak známo zakládal na tom, že se od křesťanství emancipoval, říká v odstavci 344 své Radostné vědy zcela jasně, že je nemožné křesťanství „zapomenout". Píše: „...je to pořád jistý druh metafyzické víry, na čem spočívá naše víra ve vědu, i my dnešní lidé, schopní poznávat, my bezbožní antimetafyzikové, stále ještě bereme svůj oheň z toho plamene, jejž zapálila tisíciletá víra, ona křesťanská víra, [...] že Bůh je pravda, že pravda je božská".
Podobně se vyjádřil také Benedetto Croce (jak známo ateista a antiklerikál) ve svém článku Proč se nesmíme nazývat „křesťany" z r. 1942. Nezabývá se v něm náboženským, nýbrž kulturním křesťanstvím. Správně proto dává slovo „křesťané" do uvozovek. Slovy Heinricha Heineho by křesťanství bez Kristova božství bylo jako „želví polévka bez želvy". Takoví „křesťané" jsou přesně řečeno „nevěřící post-křesťané".
Zatímco církev „víru bez příslušnosti" odmítá, zdá se, že na „příslušnost bez víry" hledí důležitá část církve s neskrývaným zadostiučiněním. Od ní očekává podporu v celoevropské diskusi o křesťanských symbolech ve veřejných institucích. Skutečnost, že by tyto symboly mohly mnoha nevěřícím či jinověrcům vadit, přitom nebere na vědomí.
Nedávno to ukázala žaloba italské občanky Soile Lautsiové. Požadovala, aby byly z učeben veřejné školy, do níž chodí její děti, odstraněny kříže. Evropský soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku 4. listopadu 2009 rozhodl, že „povinné umístění náboženského symbolu ve veřejných prostorách, především ve školních třídách" porušuje právo rodičů vychovávat děti „v souladu s vlastním přesvědčením". Odvolací komora Evropského soudního dvora vyhověla 18. března 2011 apelu italské vlády a poměrem hlasů patnáct ku dvěma rozsudek zvrátila. Rozhodla, „že krucifix umístěný na zdi je primárně pasivní symbol, jehož vliv na žáky nelze srovnávat s didaktickým výkladem nebo účastí na náboženských aktivitách". Proto prý kříže v italských veřejných školách neodporují Evropské konvenci o lidských právech. I když se rozsudek týkal pouze zmíněného případu, není divu, že vzhledem k autoritě soudního dvora vyvolal intenzivní diskusi a zvedl vlnu podobných požadavků v celé Evropě. Představitelé církve se obecně brání odstranění kříže s odůvodněním, že křesťanství a jeho symboly jsou součástí evropské kultury.
Mne jako věřícího křesťana znepokojuje tvrzení, že ateisté, muslimové a buddhisté mají samozřejmě uznávat kříž, protože je součástí naší kultury. Znepokojuje mne to téměř stejně jako skutečnost, že se nevěřící politikové účastní slavení eucharistie, např. při státních pohřbech a oslavách patronů, a ke všemu obsazují čestná místa. Podle mého nesměrodatného názoru je vnitřní sekularizace církve, kterou biskupové plným právem kritizují, nejen důsledek slábnoucího etického vědomí a mizející víry či nedostatečné teologické nabídky, nýbrž je podmíněna uspokojením, s nímž je přijímáno kulturní křesťanství.
Víme, že prvním křesťanům ukládala tzv. disciplina arcani držet svátosti v tajnosti před těmi, kdo je neuctívali. I katechumeni museli opustit kostel po bohoslužbě slova. Myslím, že bychom si my, dnešní křesťané, měli uchovat aspoň něco z tehdejší „metafyzické cudnosti". Johann Baptist Metz řekl: „I profánní společnost zná něco jako ochranu údajů; zdá se, že církev nezná už ani ochranu tajemství."
Byl bych ochoten - i když se skřípějícími zuby - připustit přítomnost kříže tam, kde ho nevěřící post-křesťané považují za symbol lidských práv. Naproti tomu nechápu požadavek nechat kříž viset i tam, kde je odmítán a kde se žádá jeho odstranění. Místo toho bychom si v takových případech měli klást otázku, proč křesťanství, resp. kříž, vyvolává takové odmítání. S tím, co jsem právě kritizoval, kontrastuje citlivý postoj předsedy biskupské konference Salvadoru Josého Luise Escobara, který požádal prezidenta své země, aby vetoval dekret předepisující denní čtení bible na veřejných školách, nedávno schválený parlamentem.
Z Concilia 3/2011 přeložila Helena Medková